Share
Goto down
avatar
Admin
Poèet pøíspìvkù : 40
Join date : 06. 09. 18
Zobrazit informace o autorovihttp://veilofcrows.forumczech.com

Sklepní prostory

za Thu Sep 06, 2018 8:18 pm

Sklepní prostory jsou vlhké a neudržované. Používají se pouze pro pojmutí rukojmích a jejich případné zpovídání nebo občasné potrestání některé z neposlušných vran. Stín však tresty nenávidí a dělá to opravdu jen zřídka.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 17
Join date : 16. 09. 18
Age : 24
Location : Crow of Darkness
Zobrazit informace o autorovi

Re: Sklepní prostory

za Wed Sep 19, 2018 9:27 pm
Popadne se za hlavu, když je nucena se od nich vzdálit, jelikož sebou zametají tak moc, že je těžké se k nim dostat. Je v koncích. Nechce skončit někde mezi stoly s monoklem. Koneckonců se pro boj rozhodli oni, proč by tedy měla riskovat ona? Pro něj? Jasně, že pro něj, vždycky je to kvůli němu. Ten smrad, ještě si od ní hodně vyslechne, až tady skončí a je jí úplně jedno, jestli na to není zvědavý. Na další rány již nečeká a skočí Rogerovi na záda, aby ho přiškrtila, anebo aspoň zabavila, chvíli se totiž zdálo, že má navrch, což prostě nejde. Navíc tak nemusí sledovat krev řinoucí se z Nathanielova rtu. Bolí ji to společně s ním, ovšem jen v podobě svírajícího se žaludku, není to tak, že by cítila to samé, co kapitán. Její snažení nakonec pravděpodobně zabralo, jelikož se po poslední ráně začne Roger sápat po její paži, aby ji od sebe odtrhl a tak má Nate čas si do něj kopnout. Jo, beztak svým kreativním bojem zachránila den. Netuší ani, jak se to stalo, ale najednou jde Roger k zemi a ona společně sním, alespoň do doby, než ji Nate hrdinsky zachytí. Přitiskne se k němu s pohledem upřeným k ležícímu tělu a při tom ztěžka oddechuje - bylo to namáhavé! Vůbec jí není líto omráčeného muže, je tedy štěstí, že jí nikdo nevidí do hlavy, to by se těžko vysvětlovalo. Že se na Nathaniela lepí jako klíště, si uvědomí až ve chvíli, kdy na ní promluví. Podívá se na něj a cosi v ní křičí, aby ustoupila, jenže mnohem víc chce zůstat v jeho pevném objetí, anebo ho ošetřit. Kdyby od ní neustoupil, nejspíš by mu začala osahávat obličej, místo toho se však stáhne a rozhlédne se kolem sebe, aniž by mu cokoliv řekla na jeho píchlavou poznámku. Nemá cenu na to reagovat a víc ji teď znepokojuje, kolik lidí vidělo tu rvačku. Neobejde se to bez napomenutí a ona se tolik snaží být nejlepší! Netrvá to ovšem moc dlouho a její pozornost si opět získá ten… TEN! Šlehne po něm pohledem a zamračí se, aby mu dala najevo, že už by to stačilo. “Neboj se, vím, co mám dělat,” opáčí, jako by se chystala na něco víc, než jen foukání. Díky tomu jí také dojde, že by se měla o Rogera víc zajímat a tak si k němu dřepne, přičemž dělá, že kontroluje jeho stav. Je tak citlivá. Zdá se, že se z toho dostane, což je dobře, ale jen proto, že by kapitána jinak vyhostili, kdyby Rogera zabil. Má víc štěstí než rozumu!
Vzhlédne, jakmile všichni ztichnou, jelikož to není dobré znamení. Pohledem zabloudí ke vchodu do jídelny, kde se objevil Stín. Rychle se narovná, ale do vysvětlování se raději nepouští, zase tak snaživá být nechce. Nemá v plánu to na kohokoliv svádět, přesto že je opravdu rozladěná z bossova zklamání, které mu je vidět v obličeji. S takovou se nikdy nedostane k těm nejlepším zakázkám. “Přesně tak, není co řešit,” odsouhlasí Nathanielova slova, ale nijak jim to nepomůže. Kdosi ji začne aktivně postrkovat z jídelny pryč, což si nenechá líbit a ožene se, ale nakonec to vzdá a bez dalších protestů následuje druhého provinilce. Celou cestu ho propaluje pohledem, jeho by teď nejradši přiškrtila. Jak to v té malé místnosti vydrží? Nejde o strach z malého prostoru, ale o tu nudu a ještě tam bude s někým, kdo ji nesnáší. Úžasné, prostě skvělé vyhlídky.
Neochotně zapadne do cely, nic jiného to pro ní teď není a otočí se čelem ke dveřím, jako by chtěla zase vyjít, jenže nemůže, už jen proto, že jí Stín zabouchne před nosem a zamkne. Plná nově nabitého vzdoru si založí ruce na prsou a začne přecházet sem a tam. Vždycky udělá nanejvýš dva kroky. “Tohle.. tohle není fér, nic jsem neprovedla,” zahuhlá si pro sebe a podívá se na sedícího u zdi. “Stálo ti to za to?” optá se ho naštvaně, začíná se to v ní vařit, brzy bude křičet, z čehož se ta cela jistě nafoukne a bouchne. “Ani jsem se nenajedla,” dodá ještě, i když to je to nejmenší, co ji právě teď trápí.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 16
Join date : 07. 09. 18
Location : Crow of Darkness
Zobrazit informace o autorovi

Re: Sklepní prostory

za Thu Sep 20, 2018 10:05 am
Spojí ruce, které má opřené na kolenou a zírá na ně, nechce se dívat na ni, jak pochoduje po kobce a opakuje si, jak to není fér nebo že nic neprovedla. Neprovedla? Odkdy? Jistě, měl to vyřešit jako dospělý a zbít toho blbečka slovy, jenomže na to je jeho sebekontrola až příliš v troskách, to by teď prostě nezvládl. Jenomže on nezvládá ani to, aby si jí nevšímal. “Mně jestli to stálo za to?“ Procedí skrze zuby jedovatě a zabodne do ní pohled. Na chvíli má pocit, že si z něj dělá srandu, avšak dojde ke smutné skutečnosti, že ne. Na chvíli zapomněl, že ho vlastně odkopla, přirozeně mu bude dávat tohle za vinu. Místo toho, aby ale proklínal ji, tak proklíná jejich bosse, protože kdyby to nechal být, nemuseli by tu teď trčet. A kdyby ses nepopral, nemusel jsi tady teď s ní být, připomene mu jeho úžasný hlásek v hlavě, který hned umlčí. Projede si rukama ve vlasech, možná si je chce i vyškubat, ještě se pořádně nerozhodl. Chvíli si ji měří pohledem, což je špatně, moc špatně. Jen si tak uvědomuje, jak krásná mu připadá. Jenomže té krásy trochu ubylo, když si uvědomí, co udělala. Ano, je víc, než jen prostý svalovec, dívá se i na dušičku. Vyškrábe se na nohy a udělá krok směrem k ní, protože kdy jindy má dostat odpovědi, než tady, kde mu nemá kam utéct? Průšvih sice je, že on taky nemá kam se před ní schovat, ale to se teď snaží zrovna ignorovat. Když ho nechala, tak ať si aspoň uvědomí, co nechala. “Proč jsi to udělala?“ Zeptá se jí bezbarvým hlasem, jenž nemusí ani předstírat. “Myslel jsem... že jsi spokojená... to jsi nemohla alespoň nejdřív odkopnout mě a pak skočit do postele s ním? Muselo to být za mými zády?“ Jak mluví, postupuje k ní víc a víc blíž, soustředíc se jen na její obličej, nic jiného nevnímá. Možná proto není schopný zastavit své nohy od toho, aby ho nesly k ní.
Není tak těžké překonat vzdálenost mezi nimi, nakonec stojí přímo před ní ve vší své výšce a rukama se zapře o vlhké stěny kobky, uvězňujíc ji přitom mezi svými pažemi. “Nemiluješ ho.“ Zkonstatuje, neptá se jí. Viděl, jak se o něj nestarala, přestože se snažil to nevidět. Cítil, jak se k němu tiskla, namísto toho, aby se starala o svého milého, to udělala až později – není přece hloupý nebo paranoidní. Možná, že se teď chová jako zoufalec, ale je mu to jedno. Nakonec, je zoufalý. A zoufale roztoužený po ní, žádná blondýna ho neuspokojí. “A pochybuju, že bych byl tak příšerný na to, abych tě ze dne na den přestal bavit. Takže... proč?“ Skloní obličej, aby byl na úrovni toho jejího a jak se zhluboka nadechne a vydechne, pramínky vlasů kolem obličeje se jí zatřepotají. Snad mu z úst není cítit jeho oběd. Zašilhá očima na její rty, vypadají tak lákavě, zatraceně! Neměl se k ní vůbec přibližovat. Chce zahnat do kouta ji, ale zažene spíš sebe. Ona po něm už netouží, to on po ní stále ano, takže si to nevybral zrovna nejlepší formu zahnání.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 17
Join date : 16. 09. 18
Age : 24
Location : Crow of Darkness
Zobrazit informace o autorovi

Re: Sklepní prostory

za Thu Sep 20, 2018 6:24 pm
Protočí oči, když jí na otázku odpoví otázkou a odvrátí se od něj, jelikož se jí nelíbí jeho bodavý pohled. Ruce, které spustila podél těla, znovu založí a raději se pustí do dalšího pochodu. Připadá si jako kočkovitá šelma v Zoo, také tam chodívají podél plotu a přitom jistě koumají, jak se dostanou ven, aby mohly sežrat ty otravné lidi, co se na ně ksichtí. I ona vymýšlí, co bude dělat. Má se prostě otočit zády a nevšímat si ho? Má si sednout do kouta? A co kdyby si mu sedla na klín?! Ne, to nejde, něco takového by ji akorát roztoužilo a ona po něm nemá toužit, nemluvě o tom, že by to od ní bylo vážně divné. Musí se vzchopit, proto se zhluboka nadechne, odhodlaná znovu čelit jeho blízkosti. Někdo mu musí zkontrolovat ten roztržený ret, tedy.. nemusí, jelikož se na to neumírá, ale jí to prostě nedá, přestože je na něj naštvaná a nejradši by tu na něj vřískala, k čemuž neměla daleko. Nakonec je ovšem vznikající monokl kolem jeho oka důležitější než její hysterický výstup. Nedá se to přehlížet, u něj ne, s Rogerem je to mnohem snadnější. Už už se k němu chystá vyrazit, aby si mohla přisednout a hrát si na profesionální ošetřovatelku, která k němu nechová žádné city, jenže v tom se Nate zvedne a začne se přibližovat. Udělá krok vzad, přičemž si ho nejistě změří pohledem. Nepatrně zakroutí hlavou, chce mu tím říct, aby se na ty věci neptal, nechce na to odpovídat. Je to přísně tajné! “Nate,” poprosí ho, jen místo prosím použije jeho jméno. Loupne po něm pohledem, když je zmíněn sex, který se svým náhradním přítelem rozhodně neměla. Má chuť říct, že se v ní plete, tak daleko to zajít nenechala, ale tím by zničila svou snahu, proto se rozhodne mlčet. Nechá ho si myslet, že je běhna se vším všudy. “Nechci se o tom bavit,” řekne a pokusí se od něj vzdálit, jenže se jí nepodaří probourat zeď, do které právě zády narazila. Kruci! Zaksichtí se nad tou prekérní situací a prstíčkem zahrabe v omítce, jako by jí to mohlo pomoct.
Odmítá se mu podívat do obličeje a tak svůj pohled upře kamsi na jeho hruď, která je mimochodem příliš blízko. Jak se to vůbec stalo? Ještě před chvílí seděl na zemi a mračil se na ní. Semkne rty a zamrká, chce se jí z toho brečet. Cítí ho kolem sebe, hrozně moc si na něj chce sáhnout, ale nemůže! Proč jí tohle dělá?! “Já.. já..” Snaží se vymyslet nějakou výmluvu, místo toho, aby mu vmetla, že toho blbce ležícího na ošetřovně miluje. Je pitomá, ale svede to na kapitána, kdyby nebyl tak blízko, myslelo by jí to jasněji! Konečně se na něj podívá, ono jí asi ani nic jiného nezbývá, když se k ní naklání, čímž ji jen víc a víc okrádá o její osobní prostor. Na tváři ji zašimrají vlasy, které rozpohybuje jeho dech. Nemá daleko k tomu, aby se rozklepala jako puberťačka z toho, že se dělí o stejný vzduch. Už jen kousek a mohla by se k němu přicucnout. Z té představy jí zabrní rty. Nakonec se však přece jen přinutí trochu vzdorovat a to tak, že mu přitiskne dlaně k hrudi a zatlačí na něj. “Je moje věc, proč jsem to udělala.” Chabě z toho zkusí udělat osobní důvody, do kterých mu nic není. Nepředpokládá, že by pochopil, o co jí jde, proč by mu to tedy měla vysvětlovat? Možná proto, že si to zaslouží? Hmm.. zajímavá myšlenka, kterou rychle potlačí. “Mohl bys.. mohl bys ustoupit? Je to nevhodné, můj přítel kvůli tobě leží na ošetřovně,” připomene mu, což je jen další pokus o to, jak ho od sebe odehnat. Už tu blízkost déle nevydrží, ještě chvíli a podlehne! Zašilhá na jeho krvavý ret, nahodí psí oči a vmžiku zapomene na své falešné závazky. “Neměl ses s ním bít.” Do hlasu se jí vkrade starost, což samozřejmě nechtěla, ale už se to nedá vzít zpět. Třeba je hloupý a nic mu nedojde. Jemně ho popadne za bradu a palcem mu přejede přes ránu. Netlačí mu na to, takže jestli bude brečet.. no, aspoň se zasměje. A ne, ani po tomhle si nemůže myslet, že jí na něm záleží!
avatar
Poèet pøíspìvkù : 16
Join date : 07. 09. 18
Location : Crow of Darkness
Zobrazit informace o autorovi

Re: Sklepní prostory

za Thu Sep 20, 2018 6:59 pm
Ignoruje její prosebný tón, jelikož mu za a) nerozumí a za b) nechce, aby ho odradila od snahy získat odpovědi. Copak mu nedluží alespoň to? Ne, jistěže nedluží. Ví přesně, že kdyby se snažil to tímhle argumentovat, odpoví mu prostě: nic ti nedlužím. Poslední týdny si byl jistý, že ji vůbec nezná, ale alespoň natolik, aby tohle věděl, ano. Zašklebí se, když mu řekne, že se o tom nechce bavit. “Možná nechceš, ale budeš se o tom bavit.“ Odvětí nesmlouvavě, hlas chladný jako led. Ne, že by byl chladný vůči ní, ale na tenhle její postoj není vůbec zvědavý, on to z ní dostane, i kdyby ji měl mít přišpendlenou a páčit to z ní. Ne, nesmí používat takové obraty, s přišpendlením ho pak napadají mnohem příjemnější věci, než je tahle situace a na čuňačiny s ní on myslet nesmí. Musí se soustředit. Což se dost těžko dělá, když se záhadně dostane až k ní a jeho obličej je jen pár centimetrů od toho jejího. Stačilo by o pár centimetrů posunout hlavu a dotýkal by se jí… mohl by ji políbit, nebo se jí otřít nosem o tvář, to dělal hrozně rád. Ugh! Je vážně jak nějaká puberťačka, tohle z něj udělala? Už se nediví, že ho odkopla.
Snaží se z ní raději dostat, co tím vším sledovala, jenomže nedostane nic – jen jak je to zas její věc. “Týká se to i mě, takže ne, není to tvoje věc.“ Nesouhlasí s ní a zamračí se, až se mu mezi obočím objeví vráska. Bude z ní mít vrásky, tak je to. Jako kdyby ho však polila ledovou sprchou, začne ho odstrkovat. To je mnohem horší, než cokoliv, co říká. Tedy, až na tu část, kde toho pičuse přirovná ke svému příteli. Zamrká, jako kdyby ta slova byla smítkem v jeho oku a on se snažil ho vypudit. “Kdyby ses ho nesnažila uškrtit, třeba by tam neležel.“ Procedí skrze zuby, copak si o něm myslí, že je úplně pitomý? “Neměla jsi spíš škrtit mě, než jeho? Hm?“ Pokračuje neodbytně, snažíc se ji alespoň trochu pochopit, ovšem ona mu to nedělá vůbec snadné. Nejdřív ho odstrkuje a pak jako když přepne a vypadá, že má o jeho ret starost. Svěsí pod jejím dotekem ramena a na krátký okamžik zavře oči. Stojí ho veškeré sebeovládání, aby ji nevzal k sobě a nevylíbal z ní ty kraviny, co mu… no tak nic, sebeovládání selhalo. “Já už prostě nemůžu…“ Vydechne poraženecky, kašle na její řeči, ne… sere na ně! Nenechá se odstrčit, nesmíří se tak snadno s tím, že má najednou někoho jiného, i když to třeba znamená, že je takový ten zoufalý ex, je mu to fuk. Přitáhne si ji za obličej k sobě a narazí do jejích rtů, jako kdyby se chytal lana, když mu hrozila smrt z pádu. A možná ano, možná se toho lana právě pustil a bude padat dolů, ale za tohle mu to rozhodně stojí. Poetické. Trošičku se odtáhne, aby zalapal po dechu, ale hned se k ní zase zpátky přicucne, aby ho nemohla tak snadno odstrčit. Ještě není připravený na další odmítnutí, umírajícímu by se měla nechat chvilka blaženosti, ne? Ona je jeho morfium. Jednou rukou sjede z její tváře dozadu na krk a zespodu jí vjede do vlasů, zbožňuje její vlasy. Jsou takové heboučké, jako kdyby si je myla Gliss Kurem. Tělem se do ní opře a natiskne ji na stěnu, potřebuje se jí dotýkat každou částečkou těla, protože do něj tak hezky zapadá, jak může něco takového ignorovat a zahazovat?! To mu prostě nejde do hlavy, on se vznáší a je to o to silnější pocit, protože mu ho na tak dlouho odepřela.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 17
Join date : 16. 09. 18
Age : 24
Location : Crow of Darkness
Zobrazit informace o autorovi

Re: Sklepní prostory

za Fri Sep 21, 2018 8:51 am
Znovu se na něj zamračí, právě mu řekla, že se o tom nechce bavit, ale on ji vůbec neposlouchá. Už by ji to asi nemělo překvapovat, u stolu se taky zrovna nepředvedl, radši se pustil do rvačky, než aby si vyslechl, jak se má. Hrůza. Za tu jeho drzost mu neodpoví na nic z toho, na co se jí ptá a to ani po druhém vybídnutí. Přešlápne na místě, což asi neměla dělat, jen se odrazila od jedné paže k druhé a to znamená další doteky. Sice nejsou zrovna romantické, ale jí to úplně stačí. Hlavně ji znervózňuje fakt, že nemá kam utéct. Teplo z něj přímo sálá a její tělo na to reaguje tím otravným způsobem, kdy se k němu chce prostě přitisknout a cítit ho na sobě ještě víc. Tedy, ono je to otravné, když nemůže, jinak to miluje. Zarazí se uprostřed dalšího vrtění, když je zmíněno škrcení a přimhouří oči. “V tu chvíli se nezdálo, že by potřeboval pomoct, spíš měl navrch a já pomáhám jen slabším,” odvětí a nahodí samolibý úsměv. To mu to natřela! Je na ní však vidět, že ho provokuje, tentokrát se nesnaží vypadat zle, jako to bylo ve chvíli, kdy mu chtěla ublížit. Teď si prostě jen hraje.
Celá se rozněžní při pohledu na jeho reakci, na to, jak pod jejím dotekem roztaje. Je jen dobře, že má zavřené oči, aspoň to nevidí. Prohlédne si ho, každičkou část jeho obličeje, všechno vypadá přesně, jak si pamatuje a z nějakého důvodu si přitom myslí, že ho aspoň trochu zkrotila, v čemž ji na chvíli utvrdí i jeho slova. Už nemůže. To musí znamenat, že už nemůže být v její blízkosti, určitě ano. To zabolí, ale zároveň se trochu uvolní, sama už nebude muset bojovat a odolávat. Jenže stačí malá chvilka nepozornosti a najednou ho má u sebe blíž než se jí za poslední týdny snilo. Stačí se jen lehce vzepřít, než mu úplně podlehne. To byl poslední marný pokus té krávy, co se jí usídlila v hlavince. Zadrží přitom polibku dech, takže je jen dobře, že se od ní na okamžik odtáhne, má tak možnost se nadechnout a neodpadnout. Teď mu však nedovolí být daleko moc dlouho a vyrazí proti jeho rtům dřív než on proti těm jejim. Úplně zapomene na to, že je má natržené, nedává si proto pozor na to, aby mu neublížila, teď jí záleží jen na tom, aby ukojila své potřeby a on je její potřeba, ta největší. Kdyby mohla, zavzdychala by, když jí prohrábne vlasy. Vzdychání, to jí jde, co si budeme.. Rukou mu sjede přes krk na hruď a stiskne látku. Někdy během vychutnávání si jeho rtů se začne pomalu probírat z euforie, v hlavince se jí ozve alarm, stále je však příliš tichý na to, aby ho prudce odstrčila. Zvládne se ovšem odtáhnout. Opře si čelo o to jeho a rozdýchává to, co se právě stalo. "Nemůžeme, tohle.. nejde, nefunguje to." A tím rozhodně nemyslí líbání, protože to mezi nimi funguje mnohem lépe než slova. "Jednou nás kvůli tomu druhému zabijí, nechci u toho být," vysype ze sebe, přesto že to vůbec nebylo v plánu. Je hrozný!
avatar
Poèet pøíspìvkù : 16
Join date : 07. 09. 18
Location : Crow of Darkness
Zobrazit informace o autorovi

Re: Sklepní prostory

za Fri Sep 21, 2018 2:07 pm
Proti své vůli se uchechtne nad tím, co říká, je hrozná. Tedy, do té chvíle, než je u ní tak blízko, že nedokáže odolávat a prostě si přivlastní ji i tu její nevymáchanou pusu, protože co si budeme povídat, ta její drzost je velice přitažlivá, alespoň pro něj. Na chvíli čeká, že ho odstrčí a seřve, vecpe mu něco o tom svém dokonalém příteli a on bude muset se staženým ocasem do kouta, ale pak mu začne polibky oplácet a na ničem jiném už v té chvíli nezáleží. Nezáleží na Rogerovi, na tom, co mu řekla, na tom, co řekl on jí, nezáleží vůbec na ničem, kromě toho, že je zase u něj a vše je v pořádku. Ani necítí bolest ve rtu, což by asi cítit měl, ale je jí natolik pohlcený, že by asi nevnímal, ani kdyby vedle něj vybuchla bomba. Jenomže když se od něj odpojí, vnímat musí zase začít. Odmítá otevřít oči a jen se otírá nosem o její, aby jí naznačil, že ještě nechce přestávat. Brzo mu však dojde, že nejspíš neměl ani začínat.
Nechápavě od ní odstoupí a nespustí z ní oči, jak se jeho mozeček snaží soustředit na to, co mu tu říká, takže nemá kapacitu na jakoukoliv jinou činnost. “Počkat...“ Vyhrkne velice inteligentně a ještě k tomu zvedne prst, kdyby náhodou už jí nebylo úplně jasné, že je to idiot a všechno mu pomalu dochází. Možná by si za to měl nafackovat. “Chceš mi říct, že sis... začala... s NÍM, protože nás možná někdy někdo zabije kvůli tomu druhému?“ Nevěřícně na ni hledí, zatímco hledá v jejím obličeji známky toho, že je to všechno jeden kec, nějaký hodně blbý vtip, jak mu ještě víc zamotat hlavu, aby nic nechápal, jenomže nic nenajde. A tak jeho výraz zase ztvrdne, nějaké rozněžnění je pryč, jako kdyby tam ani nikdy nebylo. “Hádám, že sednout si a promluvit si o tom už nefrčí, dneska se rovnou skáče do postele k někomu jinému, protože co kdyby náhodou jsem ti to rozmluvil!“ Rozmáchne rozčíleně rukama, kdyby to bylo fyzicky možné, nejspíš by mu ze všech dírek na obličeji šla pára, jak to v něm vře. Projede si vlasy a instinktivně otře rty, jako kdyby ji chtěl ze sebe smýt, možná přesně to chce, přitom ho zabolí v místě, kde je jeho rtík prasklý, au. Měla by mu to pofoukat... ne! V žádném případě! “Ujišťuju tě, že ti nic rozmlouvat nebudu. Když to chceš dělat takhle, tak s tím nehodlám mít nic společného. Moc dobře jsem věděl, proč na všechny seru a měl jsem to tak udělat i u tebe. Myslel jsem, že se na tebe můžu spolehnout, dokud ses nerozhodla, že bude lepší si najít někoho jiného, aby pro tebe bylo snazší se se mnou rozejít, nebo co... a mně rozhodně tohle nepřipadá jako důvod k tomu se rozejít, protože, nerad ti kazím iluze, ale vybrala sis dost špatný povolání, pokud nechceš, aby tě zabili a je úplně jedno, jestli to bude se mnou nebo beze mě. Dřív či později se to stane, protože hádej co? Nebudeš mít nikoho, kdo ti bude hlídat záda. Takže si to užij.“ Trochu se jí ukloní, ironicky vzdávajíc hold její skvělé logice, díky které je teď mnohem vytočenější, než když ji viděl s tím blbečkem Rogerem. Na druhou stranu by měl být rád, protože teď momentálně po ní ani trochu netouží. Tedy, jistě, city se nedají jen tak smazat, ale momentálně je prostě přehlušuje vztek. Přejde ke dveřím a pěstí na ně zabuší. “Už jsme si to vyříkali, tak mě pusťte sakra ven!“ Zařve, aby ho případně někdo slyšel, jenomže světe div se, nikdo nezareaguje, a tak kopne do těch podělaných dveří.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 17
Join date : 16. 09. 18
Age : 24
Location : Crow of Darkness
Zobrazit informace o autorovi

Re: Sklepní prostory

za Sat Sep 22, 2018 8:54 am
Nos se pustí do eskymácké tancovačky s tím jeho, přesto že z ní vychází protikladná slova. Stiskne mu ramena, jak to mívá ve zvyku, tentokrát tím však dává najevo, že ho nechce pustit. Její tělo si prostě dělá, co chce, zatímco na ní ustrašený hlásek křičí, aby si sedla na druhý konec místnosti. K čertu s tebou, hlásku! Přestane šilhat na jeho rty, když konečně promluví a podívá se na vztyčený prst nedaleko jejího obličeje. Netuší, jakou reakci od něj očekávat, pochopí ji, anebo ne? Spíš ne, což se taky vzápětí ukáže. Hned jí to mělo být jasné! Poraženecky svěsí ramena a shlédne kamsi k zemi, aby se na něj už nemusela dívat. Je jako dítě, co čeká, až tohle kárání skončí. Nejdřív nemá v plánu se s ním dohadovat, cokoliv dalšího mu vysvětlovat, ale čím hnusnější k ní je, tím víc to v ní začne vřít a nepomůže ani to jeho kopání do dveří. Kousne se do rtu a zakroutí hlavou, jako by se bránila tomu, co se v ní odehrává, zakazuje si bouchnout, ale nakonec to nevydrží. “Tak dost!” zařve na něj, což z ní v případě holky hrozně, ale i ty umí řvát. Přejde na druhou stranu místnosti a otočí se proti němu jako zuřivý býk, asi ho brzy nakopne. “Copak.. copak nechápeš, že jsem tě měla plnou hlavu?!” Pořád má, ale to mu nemůže říct, měl by na ní páku. Mohl by jí říct, že ten její plán moc nevyšel a to nejde. “Kamkoliv jsem šla a cokoliv jsem dělala.. byl jsi tam, byla jsem tak nesoustředěná!” křičí dál, div, že přitom nedupe nožkou. “Došla.. došla jsem tu tak daleko a pak se objevíš ty a..!” Teď nemluví o povýšení, protože to se nestalo, ale hodně se toho naučila a to prostě nemůže být promarněno, jen proto, že by se s ním nejraději válela od rána do večera. “Nemám nic jiného a.. a nemůžu na tobě tolik viset, protože.. kdo ví, co se stane, jak dlouho tě ještě budu bavit!” Začne rozhazovat rukama jako správný Ital, přesto že jim není. “A.. a jestli zemřeš.. kvůli mně?! No.. tak to mě můžou rovnou zakopat s tebou!” Dobře, tohle se asi dalo vyřešit tím, že by nechodili na akce spolu, ale to je jedno, tse. Na okamžik ztichne, usilovně přemýšlí, co by mu mohla ještě říct, přitom těká pohledem. "Jo a.. a nespala jsem s ním!" vyhrkne svou poslední myšlenku, málem na to zapomněla, jak jen mohla, vždyť ji tohle nejvíc rozvášnilo. Nemohla s ním spát, to nešlo, navíc se o to ani nepokoušela, zato Roger se snažil dost, asi to potřeboval. Chudák. Ale to nejspíš neomlouvá fakt, že se s ním muchlovala, kdyby to bylo naopak, kdyby se Nate s někým líbal, zmlátila by ho. Určitě ano! A té krávě by vytrhala vlasy.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 16
Join date : 07. 09. 18
Location : Crow of Darkness
Zobrazit informace o autorovi

Re: Sklepní prostory

za Sat Sep 22, 2018 5:15 pm
Trhne sebou, jakmile zavře. Nikdy ji řvát neslyšel, alespoň si to nevybavuje, ale v obličeji nedá nijak najevo, že by ho to překvapilo. Už zase má tu svoji neprůstupnou masku, že je mu všechno jedno a nemyslí si vůbec nic. Na druhou stranu, přesně tenhle výraz se osvědčil po celý jeho život, takže ho hodlá aplikovat i na ni. Na jeho vkus se před ní ponížil a vtíral už dost, taky jí dost vynadal a to se prostě nedá smazat, takže bude jedno velké nicneříkající… něco. Opře se ramenem o stěnu a založí si paže na prsou, zírajíc do země, než ho její slova donutí vzhlédnout a zpražit ji chladným pohledem s nakrčeným čelem. [gif] “Moc se ti omlouvám, že jsem ti kazil tvůj kariérní výstup.“ Pronese monotónně, už se před ní zkrátka uzavřel a přes to nejede vlak. Vlastně už o tom vůbec mluvit nechce, chce od ní pryč a žít si svůj život někde, kde na ni bude moct zapomenout. Ideálně někde v terénu podřezávat krky, protože to ho jistě uklidní. Jediný projev pocitu, který mu unikne, je podrážděné mlasknutí nad těmi kecy, jak by ho přestala brzo bavit. Na chvíli delší, než je zdrávo, se na ni zadívá, aniž by něco řekl, než sklopí pohled. Zavrtí hlavou, snažíc se v sobě navodit tolik potřebný klid. Nakonec se mu to podaří, přestože s tím nemá nic společného zjištění, že s tím idiotem do postele nevlezla. Co na tom záleží? Když opomene fakt, že ho zneužila k tomu, aby odehnala jeho [což je dost hnusné samo o sobě, alespoň vůči Rogerovi, ale to mu je naštěstí úplně fuk], pořád v tom nevidí žádnou šlechetnou pohnutku, která by byla dostatečným důvodem pro tohle peklo. Nejspíš to ani nikdy neuvidí. A tak prostě nejspíš není co řešit. Z nějakého důvodu ho přesně to uklidní.
Narovná se v ramenou a vyprsí se do celé své krásy a přitom dlouze vydechne nosem. “Jestli je tohle to, co si přeješ, pak to budu respektovat. Neříkám, že ti to odpustím, protože… no, asi ne, ale… stačí mi vědět, že ti tohle všechno pomohlo od toho, co ti vztah se mnou způsoboval a půjdu ti z cesty.“ Kdo by řekl, že se v něm bere tolik rozumu? On tedy rozhodně ne, každopádně si tenhle přístup hodlá udržet co nejdéle, ideálně navždycky, protože nemá nejmenší chuť k sobě kohokoliv znovu pouštět, pak to takhle dopadá. Ale jistě se z toho dostane, pomůže mu to, že ona bude spokojenější a jistější. A protože už nehodlá zkoušet bušit na dveře, prostě přejde k opačnému rohu a posadí se na vlhkou zem. Sice ho studí do zadku, ale stát se mu taky nechce, navíc tu možná zkejsnou na bůhví jak dlouho. Za tohle bude trucovat hodně dlouho. Odkašle si, než se přinutí promluvit, potěšený, že tam pořád neslyší vůbec nic z toho, co cítí. “Takže… jak se jinak máš?“ Sám tuhle otázku nenávidí, ale co jiného má dělat? Musí přece dělat, jak je akceptující a v pohodě.

avatar
Poèet pøíspìvkù : 17
Join date : 16. 09. 18
Age : 24
Location : Crow of Darkness
Zobrazit informace o autorovi

Re: Sklepní prostory

za Mon Sep 24, 2018 7:51 am
Má chuť s ním zatřást za to, jak se tváří, jako by mu bylo všechno jedno, zatímco tu na něj řve. Ještě před chvílí dělal to samé co ona, takže si může ten výraz strčit třeba do zadnice, jelikož mu to tu nikdo nebaští - není pitomá, přesto že se pitomě chová. Taky má chuť si nafackovat za to, že si nenechala své důvody pro sebe. Neměla se nechat oblbnout, ale když ono nebylo tak snadné odolat a pak se jí to v hlavě všechno zamotalo. Je to samozřejmě jeho vina. Prohrábne si vlasy a stiskne je, čímž si brání ve škrcení toho jeho pěkného krčku. Není jediná, kdo má blbé řeči. Zakroutí nad tím hlavou a otočí se kamsi do strany, bude teď raději koukat do zdi. Měla vědět, že jí to dá sežrat, příště z ní dostane velké.. houby. Nakonec ji nepřekvapí ani to, že pro něj fakt, že s Rogerem nespala, nic neznamená. Tak nějak si uvědomuje, že to celou situaci nijak neulehčilo. Měla v tu chvíli prostě jen pocit, že to musí být takhle radikální, jelikož by ji jinak nenechal jít, ale možná se spletla. Nevadí, chybami se člověk učí.
Dál pozoruje omítku, jako by mluvila právě s ní a poslouchá to, co chtěla celou dobu slyšet a zároveň nikdy. Ženská, neví, co chce, ale je si jistá, že by ho s ní nečekalo nic dobrého, stačí vzít v potaz to, jak přemýšlí. Polkne slova s žádostí o odpuštění a přijetí zpět. Zahrabe ty pocity někde hluboko a zarazí k nim pomyslný kámen s nápisem city 2016-2018. “Díky,” hlesne to jediné slovíčko, přikývne a podívá se na něj. Netuší, co dalšího by mu na to měla říct a popravdě ani nemá chuť dál mluvit. On se v ní vůbec nevyzná, nevyzná se v ženských, hrůza!
Otočí se zády ke zdi, jelikož s ní už domluvila a opře se o ni. Už stačí jen vydržet, až je odtud pustí, to bude jistě brnkačka, a pak si zažádá o nějaký úkol, aby mohla vypadnout z toho prokletého domu. Udře se k smrti, tak! Nadechne se a zase vydechne, snaží se zklidnit cokoliv, co se dere ven, při tom vnímá, že se Nate usazuje, ale byla by radši, kdyby to tak nebylo. Nechce být jako Edward. Jak jen to bylo? Sleduje každý tvůj pohyb, anebo.. hneš se a on se hne s tebou? Asi tak nějak a tak si taky připadá. Následuje pitomá otázka, kterou si mohl odpustit. Jak se může na něco takového ptát? Zavře oči, čímž se snaží skrýt, že je má skleněné a zacuká jí brada. Nakonec pokývá hlavou a nevesele se usměje. Směšná je tahle situace. “No báječně,” pronese ironicky a ani se to nesnaží skrýt, anebo to jen nedokázala, což si vzápětí uvědomí a proto vyrazí ke dveřím. Musí ven. “Už jsme si to vyříkali,” promluví klidně, aby jim to věřili a vlastně zase tak moc nelže. Doplní to boucháním na dveře, ovšem ne moc silně, přesto že má pocit, že se asi rozskočí, jestli ji hned nepustí. Po delší chvíli se konečně ozve cvaknutí zámku, pravděpodobně se nejdřív potřebovali domluvit, jestli je pustí. Nečeká na to, až otevřou dveře, zvládne to sama, div, že tomu za nimi nevyrazí zuby a odkráčí pryč. Nechce se s nikým bavit. Namíří si to přímo do pokoje, kde má v plánu se převléknout do něčeho pořádného, aby hned na to mohla vyrazit za Stínem.
Sponsored content

Re: Sklepní prostory

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru