Share
Goto down
avatar
Admin
Poèet pøíspìvkù : 42
Join date : 06. 09. 18
Zobrazit informace o autorovihttp://veilofcrows.forumczech.com

Sklepní prostory

za Thu Sep 06, 2018 8:18 pm

Sklepní prostory jsou vlhké a neudržované. Používají se pouze pro pojmutí rukojmích a jejich případné zpovídání nebo občasné potrestání některé z neposlušných vran. Stín však tresty nenávidí a dělá to opravdu jen zřídka.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 22
Join date : 16. 09. 18
Age : 24
Location : Crow of Darkness
Zobrazit informace o autorovi

Re: Sklepní prostory

za Wed Sep 19, 2018 9:27 pm
Popadne se za hlavu, když je nucena se od nich vzdálit, jelikož sebou zametají tak moc, že je těžké se k nim dostat. Je v koncích. Nechce skončit někde mezi stoly s monoklem. Koneckonců se pro boj rozhodli oni, proč by tedy měla riskovat ona? Pro něj? Jasně, že pro něj, vždycky je to kvůli němu. Ten smrad, ještě si od ní hodně vyslechne, až tady skončí a je jí úplně jedno, jestli na to není zvědavý. Na další rány již nečeká a skočí Rogerovi na záda, aby ho přiškrtila, anebo aspoň zabavila, chvíli se totiž zdálo, že má navrch, což prostě nejde. Navíc tak nemusí sledovat krev řinoucí se z Nathanielova rtu. Bolí ji to společně s ním, ovšem jen v podobě svírajícího se žaludku, není to tak, že by cítila to samé, co kapitán. Její snažení nakonec pravděpodobně zabralo, jelikož se po poslední ráně začne Roger sápat po její paži, aby ji od sebe odtrhl a tak má Nate čas si do něj kopnout. Jo, beztak svým kreativním bojem zachránila den. Netuší ani, jak se to stalo, ale najednou jde Roger k zemi a ona společně sním, alespoň do doby, než ji Nate hrdinsky zachytí. Přitiskne se k němu s pohledem upřeným k ležícímu tělu a při tom ztěžka oddechuje - bylo to namáhavé! Vůbec jí není líto omráčeného muže, je tedy štěstí, že jí nikdo nevidí do hlavy, to by se těžko vysvětlovalo. Že se na Nathaniela lepí jako klíště, si uvědomí až ve chvíli, kdy na ní promluví. Podívá se na něj a cosi v ní křičí, aby ustoupila, jenže mnohem víc chce zůstat v jeho pevném objetí, anebo ho ošetřit. Kdyby od ní neustoupil, nejspíš by mu začala osahávat obličej, místo toho se však stáhne a rozhlédne se kolem sebe, aniž by mu cokoliv řekla na jeho píchlavou poznámku. Nemá cenu na to reagovat a víc ji teď znepokojuje, kolik lidí vidělo tu rvačku. Neobejde se to bez napomenutí a ona se tolik snaží být nejlepší! Netrvá to ovšem moc dlouho a její pozornost si opět získá ten… TEN! Šlehne po něm pohledem a zamračí se, aby mu dala najevo, že už by to stačilo. “Neboj se, vím, co mám dělat,” opáčí, jako by se chystala na něco víc, než jen foukání. Díky tomu jí také dojde, že by se měla o Rogera víc zajímat a tak si k němu dřepne, přičemž dělá, že kontroluje jeho stav. Je tak citlivá. Zdá se, že se z toho dostane, což je dobře, ale jen proto, že by kapitána jinak vyhostili, kdyby Rogera zabil. Má víc štěstí než rozumu!
Vzhlédne, jakmile všichni ztichnou, jelikož to není dobré znamení. Pohledem zabloudí ke vchodu do jídelny, kde se objevil Stín. Rychle se narovná, ale do vysvětlování se raději nepouští, zase tak snaživá být nechce. Nemá v plánu to na kohokoliv svádět, přesto že je opravdu rozladěná z bossova zklamání, které mu je vidět v obličeji. S takovou se nikdy nedostane k těm nejlepším zakázkám. “Přesně tak, není co řešit,” odsouhlasí Nathanielova slova, ale nijak jim to nepomůže. Kdosi ji začne aktivně postrkovat z jídelny pryč, což si nenechá líbit a ožene se, ale nakonec to vzdá a bez dalších protestů následuje druhého provinilce. Celou cestu ho propaluje pohledem, jeho by teď nejradši přiškrtila. Jak to v té malé místnosti vydrží? Nejde o strach z malého prostoru, ale o tu nudu a ještě tam bude s někým, kdo ji nesnáší. Úžasné, prostě skvělé vyhlídky.
Neochotně zapadne do cely, nic jiného to pro ní teď není a otočí se čelem ke dveřím, jako by chtěla zase vyjít, jenže nemůže, už jen proto, že jí Stín zabouchne před nosem a zamkne. Plná nově nabitého vzdoru si založí ruce na prsou a začne přecházet sem a tam. Vždycky udělá nanejvýš dva kroky. “Tohle.. tohle není fér, nic jsem neprovedla,” zahuhlá si pro sebe a podívá se na sedícího u zdi. “Stálo ti to za to?” optá se ho naštvaně, začíná se to v ní vařit, brzy bude křičet, z čehož se ta cela jistě nafoukne a bouchne. “Ani jsem se nenajedla,” dodá ještě, i když to je to nejmenší, co ji právě teď trápí.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 07. 09. 18
Location : Crow of Darkness
Zobrazit informace o autorovi

Re: Sklepní prostory

za Thu Sep 20, 2018 10:05 am
Spojí ruce, které má opřené na kolenou a zírá na ně, nechce se dívat na ni, jak pochoduje po kobce a opakuje si, jak to není fér nebo že nic neprovedla. Neprovedla? Odkdy? Jistě, měl to vyřešit jako dospělý a zbít toho blbečka slovy, jenomže na to je jeho sebekontrola až příliš v troskách, to by teď prostě nezvládl. Jenomže on nezvládá ani to, aby si jí nevšímal. “Mně jestli to stálo za to?“ Procedí skrze zuby jedovatě a zabodne do ní pohled. Na chvíli má pocit, že si z něj dělá srandu, avšak dojde ke smutné skutečnosti, že ne. Na chvíli zapomněl, že ho vlastně odkopla, přirozeně mu bude dávat tohle za vinu. Místo toho, aby ale proklínal ji, tak proklíná jejich bosse, protože kdyby to nechal být, nemuseli by tu teď trčet. A kdyby ses nepopral, nemusel jsi tady teď s ní být, připomene mu jeho úžasný hlásek v hlavě, který hned umlčí. Projede si rukama ve vlasech, možná si je chce i vyškubat, ještě se pořádně nerozhodl. Chvíli si ji měří pohledem, což je špatně, moc špatně. Jen si tak uvědomuje, jak krásná mu připadá. Jenomže té krásy trochu ubylo, když si uvědomí, co udělala. Ano, je víc, než jen prostý svalovec, dívá se i na dušičku. Vyškrábe se na nohy a udělá krok směrem k ní, protože kdy jindy má dostat odpovědi, než tady, kde mu nemá kam utéct? Průšvih sice je, že on taky nemá kam se před ní schovat, ale to se teď snaží zrovna ignorovat. Když ho nechala, tak ať si aspoň uvědomí, co nechala. “Proč jsi to udělala?“ Zeptá se jí bezbarvým hlasem, jenž nemusí ani předstírat. “Myslel jsem... že jsi spokojená... to jsi nemohla alespoň nejdřív odkopnout mě a pak skočit do postele s ním? Muselo to být za mými zády?“ Jak mluví, postupuje k ní víc a víc blíž, soustředíc se jen na její obličej, nic jiného nevnímá. Možná proto není schopný zastavit své nohy od toho, aby ho nesly k ní.
Není tak těžké překonat vzdálenost mezi nimi, nakonec stojí přímo před ní ve vší své výšce a rukama se zapře o vlhké stěny kobky, uvězňujíc ji přitom mezi svými pažemi. “Nemiluješ ho.“ Zkonstatuje, neptá se jí. Viděl, jak se o něj nestarala, přestože se snažil to nevidět. Cítil, jak se k němu tiskla, namísto toho, aby se starala o svého milého, to udělala až později – není přece hloupý nebo paranoidní. Možná, že se teď chová jako zoufalec, ale je mu to jedno. Nakonec, je zoufalý. A zoufale roztoužený po ní, žádná blondýna ho neuspokojí. “A pochybuju, že bych byl tak příšerný na to, abych tě ze dne na den přestal bavit. Takže... proč?“ Skloní obličej, aby byl na úrovni toho jejího a jak se zhluboka nadechne a vydechne, pramínky vlasů kolem obličeje se jí zatřepotají. Snad mu z úst není cítit jeho oběd. Zašilhá očima na její rty, vypadají tak lákavě, zatraceně! Neměl se k ní vůbec přibližovat. Chce zahnat do kouta ji, ale zažene spíš sebe. Ona po něm už netouží, to on po ní stále ano, takže si to nevybral zrovna nejlepší formu zahnání.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 22
Join date : 16. 09. 18
Age : 24
Location : Crow of Darkness
Zobrazit informace o autorovi

Re: Sklepní prostory

za Thu Sep 20, 2018 6:24 pm
Protočí oči, když jí na otázku odpoví otázkou a odvrátí se od něj, jelikož se jí nelíbí jeho bodavý pohled. Ruce, které spustila podél těla, znovu založí a raději se pustí do dalšího pochodu. Připadá si jako kočkovitá šelma v Zoo, také tam chodívají podél plotu a přitom jistě koumají, jak se dostanou ven, aby mohly sežrat ty otravné lidi, co se na ně ksichtí. I ona vymýšlí, co bude dělat. Má se prostě otočit zády a nevšímat si ho? Má si sednout do kouta? A co kdyby si mu sedla na klín?! Ne, to nejde, něco takového by ji akorát roztoužilo a ona po něm nemá toužit, nemluvě o tom, že by to od ní bylo vážně divné. Musí se vzchopit, proto se zhluboka nadechne, odhodlaná znovu čelit jeho blízkosti. Někdo mu musí zkontrolovat ten roztržený ret, tedy.. nemusí, jelikož se na to neumírá, ale jí to prostě nedá, přestože je na něj naštvaná a nejradši by tu na něj vřískala, k čemuž neměla daleko. Nakonec je ovšem vznikající monokl kolem jeho oka důležitější než její hysterický výstup. Nedá se to přehlížet, u něj ne, s Rogerem je to mnohem snadnější. Už už se k němu chystá vyrazit, aby si mohla přisednout a hrát si na profesionální ošetřovatelku, která k němu nechová žádné city, jenže v tom se Nate zvedne a začne se přibližovat. Udělá krok vzad, přičemž si ho nejistě změří pohledem. Nepatrně zakroutí hlavou, chce mu tím říct, aby se na ty věci neptal, nechce na to odpovídat. Je to přísně tajné! “Nate,” poprosí ho, jen místo prosím použije jeho jméno. Loupne po něm pohledem, když je zmíněn sex, který se svým náhradním přítelem rozhodně neměla. Má chuť říct, že se v ní plete, tak daleko to zajít nenechala, ale tím by zničila svou snahu, proto se rozhodne mlčet. Nechá ho si myslet, že je běhna se vším všudy. “Nechci se o tom bavit,” řekne a pokusí se od něj vzdálit, jenže se jí nepodaří probourat zeď, do které právě zády narazila. Kruci! Zaksichtí se nad tou prekérní situací a prstíčkem zahrabe v omítce, jako by jí to mohlo pomoct.
Odmítá se mu podívat do obličeje a tak svůj pohled upře kamsi na jeho hruď, která je mimochodem příliš blízko. Jak se to vůbec stalo? Ještě před chvílí seděl na zemi a mračil se na ní. Semkne rty a zamrká, chce se jí z toho brečet. Cítí ho kolem sebe, hrozně moc si na něj chce sáhnout, ale nemůže! Proč jí tohle dělá?! “Já.. já..” Snaží se vymyslet nějakou výmluvu, místo toho, aby mu vmetla, že toho blbce ležícího na ošetřovně miluje. Je pitomá, ale svede to na kapitána, kdyby nebyl tak blízko, myslelo by jí to jasněji! Konečně se na něj podívá, ono jí asi ani nic jiného nezbývá, když se k ní naklání, čímž ji jen víc a víc okrádá o její osobní prostor. Na tváři ji zašimrají vlasy, které rozpohybuje jeho dech. Nemá daleko k tomu, aby se rozklepala jako puberťačka z toho, že se dělí o stejný vzduch. Už jen kousek a mohla by se k němu přicucnout. Z té představy jí zabrní rty. Nakonec se však přece jen přinutí trochu vzdorovat a to tak, že mu přitiskne dlaně k hrudi a zatlačí na něj. “Je moje věc, proč jsem to udělala.” Chabě z toho zkusí udělat osobní důvody, do kterých mu nic není. Nepředpokládá, že by pochopil, o co jí jde, proč by mu to tedy měla vysvětlovat? Možná proto, že si to zaslouží? Hmm.. zajímavá myšlenka, kterou rychle potlačí. “Mohl bys.. mohl bys ustoupit? Je to nevhodné, můj přítel kvůli tobě leží na ošetřovně,” připomene mu, což je jen další pokus o to, jak ho od sebe odehnat. Už tu blízkost déle nevydrží, ještě chvíli a podlehne! Zašilhá na jeho krvavý ret, nahodí psí oči a vmžiku zapomene na své falešné závazky. “Neměl ses s ním bít.” Do hlasu se jí vkrade starost, což samozřejmě nechtěla, ale už se to nedá vzít zpět. Třeba je hloupý a nic mu nedojde. Jemně ho popadne za bradu a palcem mu přejede přes ránu. Netlačí mu na to, takže jestli bude brečet.. no, aspoň se zasměje. A ne, ani po tomhle si nemůže myslet, že jí na něm záleží!
avatar
Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 07. 09. 18
Location : Crow of Darkness
Zobrazit informace o autorovi

Re: Sklepní prostory

za Thu Sep 20, 2018 6:59 pm
Ignoruje její prosebný tón, jelikož mu za a) nerozumí a za b) nechce, aby ho odradila od snahy získat odpovědi. Copak mu nedluží alespoň to? Ne, jistěže nedluží. Ví přesně, že kdyby se snažil to tímhle argumentovat, odpoví mu prostě: nic ti nedlužím. Poslední týdny si byl jistý, že ji vůbec nezná, ale alespoň natolik, aby tohle věděl, ano. Zašklebí se, když mu řekne, že se o tom nechce bavit. “Možná nechceš, ale budeš se o tom bavit.“ Odvětí nesmlouvavě, hlas chladný jako led. Ne, že by byl chladný vůči ní, ale na tenhle její postoj není vůbec zvědavý, on to z ní dostane, i kdyby ji měl mít přišpendlenou a páčit to z ní. Ne, nesmí používat takové obraty, s přišpendlením ho pak napadají mnohem příjemnější věci, než je tahle situace a na čuňačiny s ní on myslet nesmí. Musí se soustředit. Což se dost těžko dělá, když se záhadně dostane až k ní a jeho obličej je jen pár centimetrů od toho jejího. Stačilo by o pár centimetrů posunout hlavu a dotýkal by se jí… mohl by ji políbit, nebo se jí otřít nosem o tvář, to dělal hrozně rád. Ugh! Je vážně jak nějaká puberťačka, tohle z něj udělala? Už se nediví, že ho odkopla.
Snaží se z ní raději dostat, co tím vším sledovala, jenomže nedostane nic – jen jak je to zas její věc. “Týká se to i mě, takže ne, není to tvoje věc.“ Nesouhlasí s ní a zamračí se, až se mu mezi obočím objeví vráska. Bude z ní mít vrásky, tak je to. Jako kdyby ho však polila ledovou sprchou, začne ho odstrkovat. To je mnohem horší, než cokoliv, co říká. Tedy, až na tu část, kde toho pičuse přirovná ke svému příteli. Zamrká, jako kdyby ta slova byla smítkem v jeho oku a on se snažil ho vypudit. “Kdyby ses ho nesnažila uškrtit, třeba by tam neležel.“ Procedí skrze zuby, copak si o něm myslí, že je úplně pitomý? “Neměla jsi spíš škrtit mě, než jeho? Hm?“ Pokračuje neodbytně, snažíc se ji alespoň trochu pochopit, ovšem ona mu to nedělá vůbec snadné. Nejdřív ho odstrkuje a pak jako když přepne a vypadá, že má o jeho ret starost. Svěsí pod jejím dotekem ramena a na krátký okamžik zavře oči. Stojí ho veškeré sebeovládání, aby ji nevzal k sobě a nevylíbal z ní ty kraviny, co mu… no tak nic, sebeovládání selhalo. “Já už prostě nemůžu…“ Vydechne poraženecky, kašle na její řeči, ne… sere na ně! Nenechá se odstrčit, nesmíří se tak snadno s tím, že má najednou někoho jiného, i když to třeba znamená, že je takový ten zoufalý ex, je mu to fuk. Přitáhne si ji za obličej k sobě a narazí do jejích rtů, jako kdyby se chytal lana, když mu hrozila smrt z pádu. A možná ano, možná se toho lana právě pustil a bude padat dolů, ale za tohle mu to rozhodně stojí. Poetické. Trošičku se odtáhne, aby zalapal po dechu, ale hned se k ní zase zpátky přicucne, aby ho nemohla tak snadno odstrčit. Ještě není připravený na další odmítnutí, umírajícímu by se měla nechat chvilka blaženosti, ne? Ona je jeho morfium. Jednou rukou sjede z její tváře dozadu na krk a zespodu jí vjede do vlasů, zbožňuje její vlasy. Jsou takové heboučké, jako kdyby si je myla Gliss Kurem. Tělem se do ní opře a natiskne ji na stěnu, potřebuje se jí dotýkat každou částečkou těla, protože do něj tak hezky zapadá, jak může něco takového ignorovat a zahazovat?! To mu prostě nejde do hlavy, on se vznáší a je to o to silnější pocit, protože mu ho na tak dlouho odepřela.
Sponsored content

Re: Sklepní prostory

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru