Share
Goto down
avatar
Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 28. 12. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Sklepní prostory

za Sun Dec 30, 2018 11:09 pm
Třásla se po celém těle, protože byla zmatená a neskutečně se bála. Neustále si v hlavě opakovala, že by měla být statečná, tak jak to slíbila své matce, ale nějak se jí to asi nedařilo. Ale bože, netušila co se to děje! A tohle místo bylo děsivě studené, až jí z toho běhal mráz po zádech. A ta žena před ní,... v její tváři nenašla stopu po vlídnosti. Při dalším pokusu se pohnout, aby zatahala za pouta, si uvědomila, že ji bolí celé tělo. Jako by ji někdo zmlátil.
Její hulákání a prosby byly k ničemu, nikdo si jich nevšímal, co hůř, ženě naproti byla k smíchu. Její slova ji neuklidnila, naopak to ještě více nechápala, na co jí měla odpovědět, co by ona sakra mohla vědět tak důležitého, aby ji sem přivlekli a drželi ji tu. "To nechápu... Já... Co bych mohla vědět tak důležitého..." Koktala, snažíc se tomu všemu porozumět. Nebyla však až tak naivní, aby uvěřila tomu, že ji mají v plánu pustit. Nějaká část v ní však tajně doufala, že ano. Necítila zlost, když si z ní dívka škodolibě vystřelila, spíše lítost. Prostě odtamtud chtěla pryč... Ale i přes to, že se jí to dotklo, její pusa byla rychlejší, nežli myšlení a ona tak odsekla: "I kdybych mohla, tak nemám žízeň, díky." Vzdorovitě vystrčila bradičku.
Ve chvíli kdy se k ní žena však přiblížila, roztřeseně se nadechla a její srdce nabralo ještě větší rychlost. Přesto jí pohlédla do očí, snažíc se udusit ten nepříjemný pocit z její blízkosti. Nevěděla proč, ale ženina otázka ji pobavila... Jak by se jí tak asi mohlo povést přežít? Z úst se jí vydral zvláštní roztřesený smích. "Ne, mám nadpřirozené schopnosti," opět jí slova vyletěla z úst dříve, nežli tomu byla schopná zabránit. Začínala to chápat, události minulého roku ji dohnaly. Vrahové jejích rodičů přišli napravit to, co pokazili. Původně se toužila zeptat jak zná její jméno, ale teď jí to už bylo jasné. Jistěže ho znala, věděli o ní vše...
avatar
Poèet pøíspìvkù : 14
Join date : 06. 11. 18
Location : Crow of Light
Zobrazit informace o autorovi

Re: Sklepní prostory

za Mon Dec 31, 2018 8:48 am
Pohybovala sa v tieňoch ticho ako malá myška, obišla si celý dom aby vedela, koľko okien tu bolo, tým pádom koľko izieb mohlo byť vnútri a akých. Bolo tu niekoľko drobných a dobre schovaných kamier, ale jej pohľadu väčšina neušla. Už mala aj vybraté miesto, kam kamery už nesiahali, dokonca bol blízko aj strom, čo bolo veľmi výhodné. V plánovaní ju však vyrušil akýsi hluk. Hlas. Búchanie na dvere. Stiahla sa späť do tmavého kúta a vykukla na to miesto pri vchode do budovy. Nejaký ožran? Súdiac podľa jeho pohybov tela aj reči. Chvíľu ho sledovala, potichu podišla bližšie. Bolo zvláštne, aby zrovna na tomto mieste nejaký opilec bol, keďže v najbližšom okolí žiadne iné domy neboli. Aj cesta sem by bola tak trochu odveci, aj keď sa vraví, že opití dokážu aj nemožné. Čo v nej však pochybnosti, že žiadnu Rous naozaj nehľadá vyvolalo, bolo práve to, že jej bol nejaký povedomý. Za tých pár rokov u Vrán si predsa všímala, aj keď ľudia prichádzali a odchádzali, stále sa zostava menila, niektorých poznala aj po mene, s niektorými už dáku misiu mala. A tých ostatných si minimálne všimla v skrýši. Moc vynikajúcu pamäť na tváre a ľudí nemala, skôr by vedela povedať naspamäť deje všetkých svojich obľúbených filmov či seriálov. Ale on jej povedomý bol, vlasmi, stavbou tela či štýlom oblečenia. Boli teda dve možnosti, buď to bol naozaj nejaký civilista, ktorý sa stratil vo svojom svete, alebo Svetlá vrana s informáciami o dnešnej akcií. Nemala ona náhodou s niekým... Žiarovečka sa rozsvietila, hoci to nemohla povedať s istotou, no niečo jej navrávalo, že to tak bude. Nič sa nedialo. Nikto nebol doma? Alebo o ňom dobre vedeli, len neboli tak sprostí, aby tomu uverili. Zapískala vysokým tónom, ale nie príliš hlasno, len aby sa to donieslo do uší muža pri dverách. Kamery aj tak buď zvuk nezaznamenávali vôbec, alebo bol skreslený a oveľa slabší.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 28. 12. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Sklepní prostory

za Mon Dec 31, 2018 1:45 pm
Zaslechl pískot a ihned mu došlo, že to je na něj. Očividně si ho našel kumpán, teď se jen nenápadně odsud dostat. Ještě jednou pořádně uhodil do dveří, poté se otočil a malátně odcházel a přitom začal vykřikovat. "Tak si trhni ty couro, stejně to tvoje ségra umí líp než ty, ty mrcho." Malátně odejde dostatečně daleko, aby byl mimo záběry kamer a pak se pomaličku připlíží za tím pískotem. Za stromem najde skrčenou blondýnku. Prohlédne si jí od shora dolů a hned se mu začne zamlouvat. Dojde k ní a šeptem promluví: "Hoj kotě, tak ty mi máš pomoct se dostat dovnitř?" Při těch slovech na ní vybalí svůj klasický úsměv, na který holky tolik letí. Porozhlédne se kolem a pokračuje "Doufám, že jsem ti tím svým divadýlkem dopřál dost času na to, aby jsi to tady vočíhla a našla kudy se dostat dovnitř, takže jestli jsi připravená tak můžem vyrazit. Měli by sme sebou trochu hnout, než tu holku vodělaj." Sáhne do pouzdra u pasu a připraví si do kury svou brokonvici. "Mimo to, bych rád vodkrouhnul pár temňáků."
avatar
Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 07. 09. 18
Location : Crow of Darkness
Zobrazit informace o autorovi

Re: Sklepní prostory

za Wed Jan 02, 2019 3:04 pm
Ušklíbne se, zklamaná tím, že dívka vzala její kousavou poznámku takto s nadhledem. Na druhou stranu jí však přijde dostatečně vystrašená z toho, kde je, že ji to rychle přejde. Je jí jasné, že hrůzu nenahání ona a vlastně ani nemusí, upřímně řečeno totiž nemá v plánu jí nějak fyzicky ubližovat. Nemá to ráda, jenomže to nemůže zrzka tušit a ona jí to rozhodně říkat nebude. Pořád věří, že duševní bolest je horší, než fyzická a hodlá se toho držet. Ta holka jí to ale neusnadňuje, ironii na ni rozhodně zkoušet nebude. Ač nechce, chytne jí bradu, možná až příliš jemně na někoho, kdo ji vyslýchá, ale je v tom nováček, tak jí to jistě odpustí. Donutí ji tak, aby se na ni podívala, protože tak budou její slova jistě efektivnější. “Za břicho se popadám. Takže se zeptám znovu a zkusíme to lépe, jo? Jak jsi přežila? Pomáhal ti někdo? Komu všemu jsi o tom řekla?“ Vybalí na ni mnohem víc otázek a nespouští z ní oči, ačkoliv nesnáší pohledy do očí. S trochou štěstí jí z nich vyskočí nějaký panáček, co tu holku praští za ni. Jak dlouho se vůbec hodlají její kolegové schovávat ve stínech? Není jí příjemné, když ví, že ji někdo sleduje při práci. “Mimochodem… je mi líto tvého psa, nechtěla jsem. Ale připletl se do cesty.“ Prohodí lhostejně, jako kdyby jí oznamovala, že venku fouká vítr a ne že zabila jejího psa. Lže, protože pejsek se pravděpodobně touhle dobou bude probouzet a hledat svou paničku. Ve lhaní je však dost dobrá, to zlí lidé bývají. Nakecají hory doly s horákama a z nějakého důvodu tomu oběti věří, tak musí doufat, že to tak bude i u Bordeaux. V tu chvíli vystoupí dvě temné vrány ze stínů, dvě další zůstávají skryté. Netuší, proč předvádí tuhle šaškárnu, ale nijak to nebude komentovat. Zřejmě jsou netrpěliví, že jí to tak trvá. Podívají se na zrzku, přistoupí k ní a odsunou ji i s židlí od stolu doprostřed místnosti. V tu chvíli Lin dojde, co se bude dít, chtějí na to jít jinak. “Počkejte…“ Zastaví je a napřímí se v ramenou, aby nepůsobila tak maličká. Tlumeně je přemluví, aby jí ještě dali trochu prostoru a přistoupí zpět k dívce, skloní se tak, aby měly úroveň obličeje totožnou. “Hele, když mi to řekneš, slibuju, že to nebude bolet.“ Ví, jak to s těmito falešnými sliby ve filmech zkouší a pak je nedodrží, ale ona to myslí vážně, kupodivu. Kdo by to byl řekl, že nemá ráda pohled na mučení.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 28. 12. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Sklepní prostory

za Wed Jan 02, 2019 8:59 pm
Možná to opravdu přehnala, měla by si dávat pozor, co vypouští z pusy... jenže si zkrátka nemohla pomoct. Její pusa byla rychlejší, nežli myšlení. Celá se strachy zachvěla, když se jí tmavovláska dotkla, chytajíc ji za bradu, aby se jí musela podívat do očí. Bála se, strach jí svými ledovými pařáty svíral srdce, ale v jejích očích nebyl jen on, leskl se v nich i vzdor. "Já nevím... nepamatuju si to... Pro... probudila jsem se až... až v nemocnici," vykoktala ze sebe tenkým hláskem. Byla to pravda, z části, její vzpomínky byly mlhavé. Vražda jejích rodičů, muž v kápi, jeho chladné oči, bolest a tma. Nikdy o tom, ale nikomu neřekla. V okamžiku, kdy se žena zmíní o Rufusovi, se jí očka šokovaně rozevřou a na prázdno otevře svá ústa, aby je v dalším okamžiku zase zavřela. To přeci nemohla být pravda, nemohla přijít i o něj... Ty kukadla se jí zalily slzami, spodní ret se jí rozechvěl, ale kromě jediné osamocené slzy, se jí podařilo pláč i vzlyky zadržet. Cítila se najednou tak... prázdně. Zlomeně. "Ne," vydechla.
Pak sebou polekaně trhla, když se ze tmy vynořily dvě obrovské postavy. Snad by byla ještě vyděšenější, kdyby se právě nedozvěděla, to co se dozvěděla, ale... Byla jaksi otupělá bolestí, kterou cítila uvnitř... Ti muži byli děsivý... a jako by vypadly z jejích nočních můr. Jakmile jejich oči spočinuly na Evě, celá ztuhla, a když ji i s židlí odsunuly do prostředka místnosti, nezbylo jí nic jiného, nežli jen sedět, čučet a očekávat bolest, která ji zřejmě čekala. Nemohla se bránit, nemohla utéct, křik byl zbytečný... prosby také. Nedokázala ovládnout třes, který neustále zachvacoval její tělo. "Co se mnou chcete dělat?" Zašeptala přeci jen na konec, téměř neslyšným hlasem. Přeruší ji, ale hlas brunetky, která ty muže zarazila a tlumeně s nimi promluvila, o čem, to zrzka neslyšela. Ale zřejmě jí získala ještě trochu času, nežli pocítí tupou bolest... tu fyzickou. Pak přistoupila k ní a sehnula se, aby měli obličeje ve stejné úrovni. Eva jí věnovala vděčný pohled, přestože k ní cítila něco, co nedokázala popsat, za to, co provedla jejímu psovi... snad to byla nenávist. Netušila. To, ale neznamenalo, že jí nemohla být vděčná za trochu toho času, ačkoli neměla zdání, proč to udělala. Stejně tak netušila, proč měla pocit, že může věřit jejím následujícím slovům. A tak nepatrně přikývla. "Řekli mi, že mě... že mě našla naše služebná, když dorazila do našeho bytu. Jako jediná jsem stále dýchala, tak zavolala záchranku a policii.. To by udělal přeci každý..." Třásl se jí hlas, nechápala jak je ohrožuje... "Policie říkala, že to bylo loupežné přepadení... A já si pamatuju, že ten muž, co... co," musela se odmlčet, aby nabrala dech. "Co zavraždil mé rodiče a mě málem také, u nás opravdu kradl... Nic jiného nevím! Nic jiného jsem nikomu neřekla!" Dodala a poslední dvě věty zdůraznila. Opravdu nikdy nikomu nic jiného neřekla, ani to, že nikdy nepřestala mít dojem, že ta loupež nebyla záminkou, ale jen zástěrkou chladné a prosté vraždy. Svěřit se s tím, ale neměla v plánu ani teď.
Sponsored content

Re: Sklepní prostory

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru