Share
Goto down
avatar
Admin
Poèet pøíspìvkù : 42
Join date : 06. 09. 18
Zobrazit informace o autorovihttp://veilofcrows.forumczech.com

Staré nádraží

za Thu Sep 06, 2018 7:00 pm

Nádraží, kdysi tak frekventované, nyní zeje prázdnotou. Kolejemi prorůstá plevel, cihlové budovy mají rozbitá okna a nikdo je dávno nepoužívá, protože nádraží přestalo být dostatečně moderní a nachází se příliš daleko od centra. Tady se nachází většinou uprchlíci nebo odpadlíci, schovávající se mezi bezdomovci a drogově závislými. Děsivé místo.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 03. 10. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Wed Oct 03, 2018 9:10 pm
Slunce akorát zapadalo, když přicházel na místo. Zůstal by stát a kochal by se, jenže na to nebyl čas. Vždycky to tak bylo. Jakmile měl chuť nechat se unášet krásou, pokaždé mu do toho něco vlezlo. Jak se měl potom na život dívat optimisticky, když si nemohl dopřát ani tak banální věc jako pozorování západu slunce? Zavrtěl nad tím hlavou a prsty si prohrábl rozcuchané vlasy. Už mu znovu začínaly dorůstat do celkem neúnosné délky a potřebovaly ostříhat. Problém byl v tom, že neměl kdy se chovat jako normální člověk. Navíc měl v poslední době pocit, že se mu někdo neustále drží v patách. Předpokládal, že kdyby se posadil do holičského křesla, pravděpodobně by stejně spíš než s novým sestřihem skončil s prožíznutým hrdlem. Na takové závěry se měl až příliš rád a především – vždycky si představoval daleko lepší konec.
Nejspíš by si i postěžoval, kdyby měl komu. Možná se neměl tolik hnát do toho, aby úkol splnil sám. Sice se mu ostatní spíš pletli pod nohama, než aby mu byli pořádným přínosem, nicméně by měl alespoň někoho, kdo by protočil nad jeho tichým nesrozumitelným brbláním oči. Ethan takovou věc neměl dvakrát v lásce, považoval to za nerespektování, ale na druhou stranu.. reakce jako reakce. S myšlenkou na to, že až bude po všem, dopřeje si pořádnou dávku alkoholu, se protáhnul. Dlouho měl od kdysi zraněného ramene pokoj, ale v posledních dvou týdnech se stará rána začala opět ozývat. Nikomu o tom přitozeně neřekl, protože to nepovažoval za velký problém. Jen za malou potíž, která brzy odezní. Chtělo to jen cvičit a další podobné nesmysly, jaké by mu doporučil každý druhý doktor. Na tváři se mu přitom objevil úšklebek. Nelibě vzpomínal na staré časy. Dávno už se přenesl přes to, že mu bylo upřeno jít si za svými sny, ale někde v hloubi duše to Jakeovi stále ještě neodpusil. Moc dobře věděl, že už je to spousta let a tak jako tak s tím ani jeden nic neudělá, ale i tak ho občas poslal v myšlenkách ke všem čertům. Svá rozhodnutí dělal Ethan sám, ale jen bůh věděl, jestli nebyl u Vran ve větším nebezpečí, než kdyby odcestoval s jednotkou do Íránu.
Buď všechno opravdu závíselo na osudu, jak tvrdila většina lidí, které Ethan znal, nebo za vším stála štěstěna. Nikdy se nepovažoval za jejího syna, ale s oblibou si myslel, že mu ve většině úkolech dělá společníka. Když už se dostal do úzkých, obvykle se z toho dostal. Nějak. Dnes to ale vypadalo, že začal den nesprávným krokem. Kdyby byl pověrčivý, možná by si toho všiml. Rozlitá káva, rozbitý talíř, ošklivá podlitina, když se praštil o konferenční stolek. Jenže on ničemu nepřisuzoval velkou váhu. Pro dnešní den měl jasně definovaný úkol a ten hodlal splnit. Ale to, že namísto dvou Vran najde čtyři, ho překvapilo. Snažil se, dokonce si odpustil rýpavé poznámky na jejich účet. Ze začátku to vypadalo dobře, ale během několika minut se všechno ošklivě zvrtlo. Než se Ethan nadál, stěží lapal po dechu a prsty si tlačil na řeznou ránu, kterou mu udělala jedna z oponujících Vran mezi žebry.
V útěcích moc dobrý nebyl, ale dnes děkoval bohu, že uspěl alespoň v něčem. Zjevně se ve spletitých uličkách vyznal daleko lépe než jeho protivníci. Buď je setřásl kvůli tomu, anebo je po cestě zastihl daleko větší problém a na něj se tak nedostalo. Cítil, jak mu mezi prsty uniká život, ale zastavit se nemohl. Jen zatnul zuby a se supěním pokračoval dál. Běžet už nemohl, ale dávat před sebe střídavě jednu a druhou nohu ještě dokázal. Nakonec se ale stejně musel opřít o zeď. Ačkoliv mu to působilo nesmírnou bolest, natahoval do plic vzduch ve větší míře a v kratších intervalech, než bylo zdrávo. Jeho šance se rapidně snižovaly, ale přesto tu bylo něco, co ho na okamžik zaujalo o něco víc než vlastní umírání. Do ulic se už vkradla tma, ale uši mu nelhaly. Někde blízko sebe zaslechl zvuk. Otočil se po něm, vykouknul za roh, ale než mohl určit, odkud skutečně přišel, zradily ho nohy. Podlomily se mu kolena a on upadl na zem. Bolestně heknul, když mu v nich tíhou nárazu zapraskalo.
„K čertu se všemi,“ zaúpěl. Pokusil se vstát, ale úspěšný nebyl. Najednou měl pocit, jako by jeho tělo vážilo tolik, že ho nemohl uzvednout. Rozhlédl se kolem sebe a opravdu si na chvíli málem zbožně přál, aby ho někdo našel. Buď aby mu pomohl... nebo mu dal ránu z milosti. Před očima se mu začaly dělat mžitky, ale snažil se zaostřit pohled, protože se mu zdálo, že přece jenom někoho zahlédl.
„Ty...“ zachroptěl, než se mu zatočila hlava. Už ani neměl sílu zastavit krvácení. Rudá dlaň se mu svezla po boku na špinavou zem a víčka mu klesla.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 17
Join date : 30. 09. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Thu Oct 04, 2018 8:50 am
Všechno je špatně. Celý její život je teď špatně, ale co s tím nadělá? Vůbec nic. Nevěřila, že ta povídačka jednou vrána, vždycky vrána je pravdivá, tak nějak si myslela, že když zjistí, že uteče, prostě ji nechají být. Jenomže pak ji našli a ona z toho málem nevyvázla živá, v ten moment pochopila, že to myslí vážně a nedají jí pokoj, dokud ji nedostanou. To ovšem nehodlala dovolit, ona už tam prostě nemohla vydržet ani o den déle, užíralo ji to. Ne, že by nebyla vděčná za všechno, co pro ni Blesk udělal, zachránil jí život a poskytl domov, když už žádný neměla, ale přesto... ji tohle zabíjení užíralo. Zotavit se z toho menšího setkání se svými bývalými „přáteli“ trvalo poměrně dlouho, ještě teď z toho má pár zranění, která se úplně nezahojila a několik jizev, nejen těch na těle. Je to však pro ni připomínka toho, čím byla a čím už nikdy být nechce. A tím se opět dostáváme k tomu, jak je všechno špatně. Z teplé postele a pravidelného jídla se dostala k studené a rozvrzané posteli v bývalé ubytovně pro zaměstnance nádraží, do žaludku jen to, co si nakrade a věčné odhánění drogově závislých a hlídkování, jestli ji náhodou zase nenašli. Už si ani nepamatuje, kdy se pořádně vyspala nebo necítila ten věčný chlad ve všech končetinách. Teď ještě není taková zima, ale co bude dělat, až skutečně nastane, to netuší. Pořád si v hlavě pohrává s jednou myšlenkou, kam by mohla jít, u koho by mohla být v bezpečí, ale pokaždé to zavrhne. Jen by ho vystavovala nebezpečí a to nechce dovolit, ať to dopadlo, jak chtělo, proto musí dál zůstávat tady.
Jako každý den si vyčistí zranění a vymění gázu, aby se jí do toho nedostala infekce, a pak vyrazí na obchůzku kolem celého nádraží. Naštěstí tady už roky nikdo není, snad jen bezdomovci a squatteři, kteří jí strach nenahání. Ani by se nedivila, kdyby někdo z nich taky kdysi utekl od vran, protože pohledy některých na to rozhodně vypadají. Ostražité, neustále se ohlížející za rameno, jestli někdo ve stínech nečíhá. Vyhlídka takového života se jí ani trochu nelíbí, ale nic s tím dělat nemůže, vybrala si to. A radši strávit život na útěku, než aby byla dál mezi vránami. Den ubíhá rychle, když je člověk neustále jako ostříž a v terénu, jakmile se však setmí, je už značně vyčerpaná a hlava jí třeští. Její jediné štěstí je, že světlé vrány pátrají spíš ve dne, než v noci, a tak může alespoň trošičku polevit v pozornosti. Vyrazí zpět směrem k ubytovně, natěšená na vyhlídku postele, ač má do luxusu daleko. Napůl už spí, po těle se jí rozlije příjemná otupělost, tedy aspoň do chvíle, než zaregistruje nějaký pohyb. Ospalost je tytam, nahradí ji nervozita. Možná je to jen nějaký bezdomovec nebo smažka, ale taky to může být někdo mnohem nebezpečnější. Opatrně se přiblíží, připravujíc si svou zbraň, kdyby byla potřeba, a zahne za roh, odkud se ozývá mělké dýchání. Zbraň však rychle skloní, když v tlumeném světle staré lampy rozezná obličej a že nevypadá zrovna pěkně. “E...Ethane?“ Zadrhne se, když evidentně ztratí vědomí. Schová si pistoli za kalhoty a klekne si vedle něj, vytahujíc přitom mobil, na kterém zapne baterku, aby mohla hledat zdroj jeho stavu. Zostra sykne, jakmile jej najde, tlumeně si pro sebe přitom zakleje a pokusí se ho zvednout. Nemá to však cenu, je proti němu zaprvé trpaslík a zadruhé drobek, takže ho nemá šanci uzvednout. Obětuje vlastní obvaz, který má kolem pasu, aby tím ztlumila jeho krvácení, vyhrne mu proto triko, pevně mu jej ováže v oblasti rány a zase se zaměří na něj. “Potřebuju, aby ses probudil.“ Začne ho propleskávat na tvářích. “No tak, sama tě neunesu a jestli tu nechceš umřít, tak ti radím, abys otevřel oči.“ Zavrčí zlostně, snažíc se ho vytáhnout na nohy. Kdyby tu bylo trochu světlo, doběhne si pro lékárničku, jenomže takovou možnost prostě nemá, nic by tu neviděla. Dupne si jako malé dítě, chytí ho v podpaží a po zemi ho dotáhne na konec ulice, dál už ale nemůže, a tak se ho pokusí znovu přivést k vědomí.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 03. 10. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Thu Oct 04, 2018 9:04 pm
Bylo jedině dobře, že si ze svých bojů neodnášel nic traumatického. Zvykl si na to, že spíš vítězí, než aby musel stáhnout ocas a potají se proplahočit zpátky do hnízda. Měl to v nátuře. Touha po vítězství a úspěšně splněném úkolu mu kolovala žilami. Někde zaslechl, že se před smrtí člověku před očima promítne celý život. Kdyby si nesl špatné vzpomínky na svůj pobyt u Vran, pravděpodobně by se teď musel zamýšlet právě nad nimi. Dumal by nad tím, co všechno udělal špatně, jak by to udělal líp a naopak, jestli byla jeho rozhodnutí vždy správná. Jenže nic nepřicházelo. Žádné výčitky, žádná touha po tom změnit minulost. Jediné, co vnímal, byla slabost. Ruce i nohy měl jako z želé, ale to na tom nebylo úplně to nejhorší. Nejvíc ze všeho ho užíralo, jak je bezbranný. Zrazoval ho i vlastní hlas, který se mu odmítal vydrat z hrdla.V jedné vteřině by vychrlil salvu dost neslušných slov na to, aby mu dali podmínku, v další už pomalu nevnímal, jak ho studené kamínky tlačí do tváře.
Na okamžik se mu ulevilo, bolest téměř přestala, ale než si stihl ten slastný pocit užít, z dálky k němu začal doléhat něčí hlas. Zprvu to pro něj bylo nesrozumitelné mumlání, než zachytil poslední slovo. S námahou otevřel oči a podíval se na svého zachránce. Nebo spíš zachránkyni. Nebo na někoho, kdo ho přišel dorazit. Na temnou Vránu k němu neznámá ale promlouvala až moc vlídně. Sice zněla jako generál, ale nepadlo ani slovo o posledním přání. Přimhouřil oči, jak se snažil poznat o koho jde. Tvář mu byla velice povědomá, ale v ten moment si jí neuměl přiřadit. Teprve, když si všiml zachmuřené vrásky mezi obočím, došlo mu, o koho jde.
„Emily?“ ujišťoval se, že se trefil. I kdyby to ona nebyla, nesešlo na tom. Nikdo nemohl vědět, koho kdy poznal a s kým strávil alespoň nějaký čas. U Vran panoval obzvláště velký důraz na pravidlo „poznej svého nepřítele“, ale zjistit všechno o každém členovi bylo téměř nemožné. Zadíval se jí do velkých modrých očí, než se mu koutky úst zkroutily do napůl pobaveného a napůl ironického úšklebku.
„Emily, Emily...“ Zakroutil hlavou. „Měla jsi být na seznamu jako první. Dneska jsi měla štěstí a tak se ti dostalo dalších pár dnů,“ uchechtnul se, než jí sáhnul na paži. Zakrvácené prsty mu sjely až na její předloktí, kolem kterého se obtočily. Jindy by byl jeho stisk pevnější, snad by jí i vyhrkly slzy. Ale teď na něm bylo poznat, že v sobě drží sotva trochu sil. „Zaslechl jsem, že by ses tu měla potulovat. Už nevím od koho, ale někdo tě našel. Ve tvém nejlepším zájmu je zmizet odsud. Nezáleží na tom, jestli tě najdou ti druzí nebo někdo, koho Blesk pošle, aby sebral mojí mrtvolu. Dřív, než se do ní pustí vrány.“ Ze rtů mu unikl drsný smích, který měl k jeho obvyklému hodně daleko. Zněl slabě a nepřirozeně. Jak by také ne, když byl sám Ethan přesvědčený, že zanedlouho vydechne naposledy. Unavovalo ho i samotné dýchání. Její snahu by snad ocenil, kdyby mu znovu nebylo na omdlení.
Ačkoliv to pro něj bylo krajně nepříjemné, nechal se spíš vytáhnout, než aby se sám od sebe alespoň pokusil postavit. Bolest mu zabraňovala v pohybu, ale to by se zatnutými zuby nějak překonal. Nikdy nepatřil mezi lidi, které by nepříjemný bodavý či pálivý pocit zastavil. Jenže neměl žádnou sílu. Ztráta krve ho oslabila a on měl co dělat, aby udržel oči otevřené. Ba i v tom selhal. Vnímal, že ho Emily donutila udělat několik kroků, než o sobě přestal vědět.
Potřeboval chvíli na to, aby se znovu trochu vzpamatoval. Když od sebe rozlepil víčka, neuniklo mu, že se nachází na poněkud jiném místě a v trochu jiné poloze. Bylo to pro něj daleko nepříjemnější, než když ležel, ale nic nenamítl. Touha žít v něm pomalu uhasínala, protože vycítil, že už mu nezbývá moc času. Udělal chybu a musel za ni zaplatit. Roztřesenou rukou nahmátl Emilyinu dlaň a přiložil si jí na ránu.
„Tlač na to. Dáš mi tím o pár minut víc,“ zachraptěl. V ústech měl takové sucho, že se zmohl jenom na šepot. Zhluboka se nadechl a chytnul se jí, aby se dokázal dostat do ne příliš stabilního postoje. Hned jakmile to šlo, opřel se zády o stěnu. Hrudník se mu námahou rychle zvedal a klesal, přestože zněl jeho dech těžkopádně. Z boku se mu šířila tupá bolest, proto si dovolil bolestné zasténání.
„Jestli mě chceš někde pohřbít, vřele ti doporučuju na to místo jít hned, dokud jsem schopný se ještě trochu hýbat.“ Ztěžka vydechnul. Potřeboval by spoustu věcí, ale žádnou z nich tady dostat nemohl. Široko daleko nebyl nikdo, kdo by ho řádně ošetřil, ani místo, kde by se daly sehnat lékařské potřeby. Proto se s dalším zasténáním rozloučil se svou budoucností.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 17
Join date : 30. 09. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Fri Oct 05, 2018 11:01 am
Zamračeně se na něj podívá, snažíc se ignorovat fakt, že ji hodlal zabít. Kousne se do rtu, aby se zdržela reakce na jeho slova nebo si ještě rozmyslí snahu mu pomoct. Dobře, nerozmyslela by si to, ani kdyby se po ní teď ohnal nožem, ale předstírat může. Těžko říct, jestli cítí zklamání z toho, že si pro ni šel, mohla nakonec tušit, že po ní půjde i on, ať už se spolu dřív bavili nebo ne. Jenomže jakmile z něj vypadne, že ji někdo našel, její snaha o mlčení je u konce. “Řekneš mi to, až nebudeš jako puberťačka s menstruací, hm?[/b]“ Netuší, kde se v ní bere ještě místo na humor, ale nějakým zázrakem tam je. Na to konto se ho pokusí odtáhnout, přestože jí on sám zrovna nijak nepomáhá, což ji možná rozčiluje mnohem víc, než fakt, že jí tady za chvíli vykrvácí. Znovu ho zpraží podrážděným pohledem, když jí ještě říká, co má dělat. “Kdybys spolupracoval stejně, jako házíš rozkazy, už dávno bys to měl zašité.“ Neodpustí si kousavou poznámku a hned ho od stěny zase odtáhne, nedovolí mu odpočívat. Čas je momentálně luxus, který si nemůžou dovolit, tedy hlavně on. Kdyby byla jen o trošku větší sobec, nechá ho tady a zachrání si vlastní zadek, ale vzhledem k tomu, že byl mezi vránami jeden z mála, s kým se byla ochotná bavit, nedokáže ho tady jen tak nechat.
Podrážděně si povzdychne nad jeho sebedestruktivními slovy, která podle ní nejsou vůbec potřeba. Měl by trochu bojovat a ne hned čekat, až si pro něj zubatá sama přijde. Ona by teda rozhodně nečekala. Kdyby ano, nejspíš už tu dávno není. “Zavři tu klapačku a pomoz mi trochu!“ Štěkne na něj hrubě ve snaze ho trochu donutit k tomu, aby se snažil. Možná ho chce vyprovokovat vůči ní, prostě cokoliv, jen aby to takhle zbaběle nevzdával. Pevně mu stiskne zápěstí ruky, kterou si přehodila kolem ramen a druhou ho chytí kolem pasu, dlaní najde tu zpropadenou ránu, aby mu na ni přitlačila. Její vlastní bolístky se hlásí s nepříjemnou intenzitou o pozornost, ale ty se teď snaží ignorovat. Kdo ví, proč se mu snaží pomoct, evidentně ji chce zabít a udělá to, pokud se jí podaří zastavit to krvácení. Co už, poradila si s ostatními vránami, které po ní šly, poradí si i s ním, v utíkání hrobníkovi z lopaty je dobrá. Dveře ubytovny už má na dosah, stačí udělat pár dalších kroků. Kopancem je vyrazí a pro jednou děkuje, že jsou tak vratké a křehké, že s tím nemá sebemenší problém. Dál už ale nemůže, svaly ji pálí a hojící se rány štípají, jak se strupy na nich napínají, možná i praskají, kdo ví. Zkoumat to teď rozhodně nebude. Co nejopatrněji se ho pokusí posadit na dřevěnou lavici v předsíni doufajíc, že jeho váhu tahle stařenka ještě zvládne, div se u toho sama nesvalí a v končetinách ucítí příjemně chladivou kyselinu mléčnou, jak námaha poleví. “ Tak jo, tak jo… vydrž, hlavně neumírej, jo? Zabít mě můžeš pak.“ Zastrčí si vlasy za ucho, zanechávaje přitom cestičku jeho krve na své tváři, v tu chvíli si to ale neuvědomuje. Vlastně jí vůbec nedochází, jak moc krve tou cestou ztratil. Vyběhne schody po dvou [kdyby nebyla takový prcek, jistě by to zvládla po třech, ale bohužel], popadne lékárničku a sletí zas dolů. Položí si ji na volné místo vedle něj, načež začne spěšně vytahovat všechny potřebné nástroje k šití. “Svlékni to.“ Poručí mu a začne z něj stahovat svršky dřív, než by vůbec stihnul zareagovat, jestli vůbec je ještě při vědomí a v ten moment jí dojde, že ho nesmí nechat usnout. “Mluv na mě… jak se ti to stalo? A kdo ti to udělal?“ Sundá si bundu, aby měla větší pohodlí a na kus čisté látky nalije z lahvičky roztok hypermanganu, který sama často potřebuje, takže kdyby ho neměla, byla by pěkně nahraná a teď se jí to vlastně hodí. Do pusy si strčí malou baterku, jelikož potřebuje obě ruce volné a dobrý výhled, což tlumená světla žárovek neposkytují. Hrdelně zavrčí kvůli té krvi, co mu z rány neustále prýští, víc díky baterce v ústech udělat nemůže, ale hlavou se jí honí tolik sprostých nadávek, že by byl pohoršený i dlaždič. Desinfekcí polije zahnutou jehlu, na níž pak navlékne třesoucíma se rukama nit, ačkoliv jí to činí trošku potíže. Ostatně, zašívat sebe je jedna věc, ale někoho dalšího… jenomže on umírá a když to neudělá, tak to bude na její triko a to prostě nechce. “Tak jo… jdeme na to.“ Zhluboka se nadechne a první vpich namíří na spodní okraj zranění, aby šla postupně nahoru. Kůže jí proklouzává kvůli řinoucí se krvi, ale poradí si. Snaží se, aby to bylo trochu úhledné a nenadělala mu tam ještě větší paseku, což jde mnohem snáz někde v půlce, jelikož jí už krev nedělá problém, ze zašité části neteče vůbec a nahoře to brzy bude stejné. Cítí, jak jí krůpěje potu stékají po čele, jak se soustředí a za chvíli má hotovo, udělá uzlíky tam, kde je to potřeba a otře si mokré čelo. Vytáhne baterku z úst, očistí mu kůži od krve pomocí vlhké látky a nakonec ho ováže čistým obvazem. "Potřebuješ si odpočinout a dostat do sebe nějaký cukr. Zvládneš vstát?" Natáhne k němu ruce, chce se s ním dostat do prvního patra, které obývá.
Sponsored content

Re: Staré nádraží

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru