Share
Goto down
avatar
Admin
Poèet pøíspìvkù : 40
Join date : 06. 09. 18
Zobrazit informace o autorovihttp://veilofcrows.forumczech.com

Staré nádraží

za Thu Sep 06, 2018 7:00 pm

Nádraží, kdysi tak frekventované, nyní zeje prázdnotou. Kolejemi prorůstá plevel, cihlové budovy mají rozbitá okna a nikdo je dávno nepoužívá, protože nádraží přestalo být dostatečně moderní a nachází se příliš daleko od centra. Tady se nachází většinou uprchlíci nebo odpadlíci, schovávající se mezi bezdomovci a drogově závislými. Děsivé místo.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 03. 10. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Wed Oct 03, 2018 9:10 pm
Slunce akorát zapadalo, když přicházel na místo. Zůstal by stát a kochal by se, jenže na to nebyl čas. Vždycky to tak bylo. Jakmile měl chuť nechat se unášet krásou, pokaždé mu do toho něco vlezlo. Jak se měl potom na život dívat optimisticky, když si nemohl dopřát ani tak banální věc jako pozorování západu slunce? Zavrtěl nad tím hlavou a prsty si prohrábl rozcuchané vlasy. Už mu znovu začínaly dorůstat do celkem neúnosné délky a potřebovaly ostříhat. Problém byl v tom, že neměl kdy se chovat jako normální člověk. Navíc měl v poslední době pocit, že se mu někdo neustále drží v patách. Předpokládal, že kdyby se posadil do holičského křesla, pravděpodobně by stejně spíš než s novým sestřihem skončil s prožíznutým hrdlem. Na takové závěry se měl až příliš rád a především – vždycky si představoval daleko lepší konec.
Nejspíš by si i postěžoval, kdyby měl komu. Možná se neměl tolik hnát do toho, aby úkol splnil sám. Sice se mu ostatní spíš pletli pod nohama, než aby mu byli pořádným přínosem, nicméně by měl alespoň někoho, kdo by protočil nad jeho tichým nesrozumitelným brbláním oči. Ethan takovou věc neměl dvakrát v lásce, považoval to za nerespektování, ale na druhou stranu.. reakce jako reakce. S myšlenkou na to, že až bude po všem, dopřeje si pořádnou dávku alkoholu, se protáhnul. Dlouho měl od kdysi zraněného ramene pokoj, ale v posledních dvou týdnech se stará rána začala opět ozývat. Nikomu o tom přitozeně neřekl, protože to nepovažoval za velký problém. Jen za malou potíž, která brzy odezní. Chtělo to jen cvičit a další podobné nesmysly, jaké by mu doporučil každý druhý doktor. Na tváři se mu přitom objevil úšklebek. Nelibě vzpomínal na staré časy. Dávno už se přenesl přes to, že mu bylo upřeno jít si za svými sny, ale někde v hloubi duše to Jakeovi stále ještě neodpusil. Moc dobře věděl, že už je to spousta let a tak jako tak s tím ani jeden nic neudělá, ale i tak ho občas poslal v myšlenkách ke všem čertům. Svá rozhodnutí dělal Ethan sám, ale jen bůh věděl, jestli nebyl u Vran ve větším nebezpečí, než kdyby odcestoval s jednotkou do Íránu.
Buď všechno opravdu závíselo na osudu, jak tvrdila většina lidí, které Ethan znal, nebo za vším stála štěstěna. Nikdy se nepovažoval za jejího syna, ale s oblibou si myslel, že mu ve většině úkolech dělá společníka. Když už se dostal do úzkých, obvykle se z toho dostal. Nějak. Dnes to ale vypadalo, že začal den nesprávným krokem. Kdyby byl pověrčivý, možná by si toho všiml. Rozlitá káva, rozbitý talíř, ošklivá podlitina, když se praštil o konferenční stolek. Jenže on ničemu nepřisuzoval velkou váhu. Pro dnešní den měl jasně definovaný úkol a ten hodlal splnit. Ale to, že namísto dvou Vran najde čtyři, ho překvapilo. Snažil se, dokonce si odpustil rýpavé poznámky na jejich účet. Ze začátku to vypadalo dobře, ale během několika minut se všechno ošklivě zvrtlo. Než se Ethan nadál, stěží lapal po dechu a prsty si tlačil na řeznou ránu, kterou mu udělala jedna z oponujících Vran mezi žebry.
V útěcích moc dobrý nebyl, ale dnes děkoval bohu, že uspěl alespoň v něčem. Zjevně se ve spletitých uličkách vyznal daleko lépe než jeho protivníci. Buď je setřásl kvůli tomu, anebo je po cestě zastihl daleko větší problém a na něj se tak nedostalo. Cítil, jak mu mezi prsty uniká život, ale zastavit se nemohl. Jen zatnul zuby a se supěním pokračoval dál. Běžet už nemohl, ale dávat před sebe střídavě jednu a druhou nohu ještě dokázal. Nakonec se ale stejně musel opřít o zeď. Ačkoliv mu to působilo nesmírnou bolest, natahoval do plic vzduch ve větší míře a v kratších intervalech, než bylo zdrávo. Jeho šance se rapidně snižovaly, ale přesto tu bylo něco, co ho na okamžik zaujalo o něco víc než vlastní umírání. Do ulic se už vkradla tma, ale uši mu nelhaly. Někde blízko sebe zaslechl zvuk. Otočil se po něm, vykouknul za roh, ale než mohl určit, odkud skutečně přišel, zradily ho nohy. Podlomily se mu kolena a on upadl na zem. Bolestně heknul, když mu v nich tíhou nárazu zapraskalo.
„K čertu se všemi,“ zaúpěl. Pokusil se vstát, ale úspěšný nebyl. Najednou měl pocit, jako by jeho tělo vážilo tolik, že ho nemohl uzvednout. Rozhlédl se kolem sebe a opravdu si na chvíli málem zbožně přál, aby ho někdo našel. Buď aby mu pomohl... nebo mu dal ránu z milosti. Před očima se mu začaly dělat mžitky, ale snažil se zaostřit pohled, protože se mu zdálo, že přece jenom někoho zahlédl.
„Ty...“ zachroptěl, než se mu zatočila hlava. Už ani neměl sílu zastavit krvácení. Rudá dlaň se mu svezla po boku na špinavou zem a víčka mu klesla.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 30. 09. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Thu Oct 04, 2018 8:50 am
Všechno je špatně. Celý její život je teď špatně, ale co s tím nadělá? Vůbec nic. Nevěřila, že ta povídačka jednou vrána, vždycky vrána je pravdivá, tak nějak si myslela, že když zjistí, že uteče, prostě ji nechají být. Jenomže pak ji našli a ona z toho málem nevyvázla živá, v ten moment pochopila, že to myslí vážně a nedají jí pokoj, dokud ji nedostanou. To ovšem nehodlala dovolit, ona už tam prostě nemohla vydržet ani o den déle, užíralo ji to. Ne, že by nebyla vděčná za všechno, co pro ni Blesk udělal, zachránil jí život a poskytl domov, když už žádný neměla, ale přesto... ji tohle zabíjení užíralo. Zotavit se z toho menšího setkání se svými bývalými „přáteli“ trvalo poměrně dlouho, ještě teď z toho má pár zranění, která se úplně nezahojila a několik jizev, nejen těch na těle. Je to však pro ni připomínka toho, čím byla a čím už nikdy být nechce. A tím se opět dostáváme k tomu, jak je všechno špatně. Z teplé postele a pravidelného jídla se dostala k studené a rozvrzané posteli v bývalé ubytovně pro zaměstnance nádraží, do žaludku jen to, co si nakrade a věčné odhánění drogově závislých a hlídkování, jestli ji náhodou zase nenašli. Už si ani nepamatuje, kdy se pořádně vyspala nebo necítila ten věčný chlad ve všech končetinách. Teď ještě není taková zima, ale co bude dělat, až skutečně nastane, to netuší. Pořád si v hlavě pohrává s jednou myšlenkou, kam by mohla jít, u koho by mohla být v bezpečí, ale pokaždé to zavrhne. Jen by ho vystavovala nebezpečí a to nechce dovolit, ať to dopadlo, jak chtělo, proto musí dál zůstávat tady.
Jako každý den si vyčistí zranění a vymění gázu, aby se jí do toho nedostala infekce, a pak vyrazí na obchůzku kolem celého nádraží. Naštěstí tady už roky nikdo není, snad jen bezdomovci a squatteři, kteří jí strach nenahání. Ani by se nedivila, kdyby někdo z nich taky kdysi utekl od vran, protože pohledy některých na to rozhodně vypadají. Ostražité, neustále se ohlížející za rameno, jestli někdo ve stínech nečíhá. Vyhlídka takového života se jí ani trochu nelíbí, ale nic s tím dělat nemůže, vybrala si to. A radši strávit život na útěku, než aby byla dál mezi vránami. Den ubíhá rychle, když je člověk neustále jako ostříž a v terénu, jakmile se však setmí, je už značně vyčerpaná a hlava jí třeští. Její jediné štěstí je, že světlé vrány pátrají spíš ve dne, než v noci, a tak může alespoň trošičku polevit v pozornosti. Vyrazí zpět směrem k ubytovně, natěšená na vyhlídku postele, ač má do luxusu daleko. Napůl už spí, po těle se jí rozlije příjemná otupělost, tedy aspoň do chvíle, než zaregistruje nějaký pohyb. Ospalost je tytam, nahradí ji nervozita. Možná je to jen nějaký bezdomovec nebo smažka, ale taky to může být někdo mnohem nebezpečnější. Opatrně se přiblíží, připravujíc si svou zbraň, kdyby byla potřeba, a zahne za roh, odkud se ozývá mělké dýchání. Zbraň však rychle skloní, když v tlumeném světle staré lampy rozezná obličej a že nevypadá zrovna pěkně. “E...Ethane?“ Zadrhne se, když evidentně ztratí vědomí. Schová si pistoli za kalhoty a klekne si vedle něj, vytahujíc přitom mobil, na kterém zapne baterku, aby mohla hledat zdroj jeho stavu. Zostra sykne, jakmile jej najde, tlumeně si pro sebe přitom zakleje a pokusí se ho zvednout. Nemá to však cenu, je proti němu zaprvé trpaslík a zadruhé drobek, takže ho nemá šanci uzvednout. Obětuje vlastní obvaz, který má kolem pasu, aby tím ztlumila jeho krvácení, vyhrne mu proto triko, pevně mu jej ováže v oblasti rány a zase se zaměří na něj. “Potřebuju, aby ses probudil.“ Začne ho propleskávat na tvářích. “No tak, sama tě neunesu a jestli tu nechceš umřít, tak ti radím, abys otevřel oči.“ Zavrčí zlostně, snažíc se ho vytáhnout na nohy. Kdyby tu bylo trochu světlo, doběhne si pro lékárničku, jenomže takovou možnost prostě nemá, nic by tu neviděla. Dupne si jako malé dítě, chytí ho v podpaží a po zemi ho dotáhne na konec ulice, dál už ale nemůže, a tak se ho pokusí znovu přivést k vědomí.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 03. 10. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Thu Oct 04, 2018 9:04 pm
Bylo jedině dobře, že si ze svých bojů neodnášel nic traumatického. Zvykl si na to, že spíš vítězí, než aby musel stáhnout ocas a potají se proplahočit zpátky do hnízda. Měl to v nátuře. Touha po vítězství a úspěšně splněném úkolu mu kolovala žilami. Někde zaslechl, že se před smrtí člověku před očima promítne celý život. Kdyby si nesl špatné vzpomínky na svůj pobyt u Vran, pravděpodobně by se teď musel zamýšlet právě nad nimi. Dumal by nad tím, co všechno udělal špatně, jak by to udělal líp a naopak, jestli byla jeho rozhodnutí vždy správná. Jenže nic nepřicházelo. Žádné výčitky, žádná touha po tom změnit minulost. Jediné, co vnímal, byla slabost. Ruce i nohy měl jako z želé, ale to na tom nebylo úplně to nejhorší. Nejvíc ze všeho ho užíralo, jak je bezbranný. Zrazoval ho i vlastní hlas, který se mu odmítal vydrat z hrdla.V jedné vteřině by vychrlil salvu dost neslušných slov na to, aby mu dali podmínku, v další už pomalu nevnímal, jak ho studené kamínky tlačí do tváře.
Na okamžik se mu ulevilo, bolest téměř přestala, ale než si stihl ten slastný pocit užít, z dálky k němu začal doléhat něčí hlas. Zprvu to pro něj bylo nesrozumitelné mumlání, než zachytil poslední slovo. S námahou otevřel oči a podíval se na svého zachránce. Nebo spíš zachránkyni. Nebo na někoho, kdo ho přišel dorazit. Na temnou Vránu k němu neznámá ale promlouvala až moc vlídně. Sice zněla jako generál, ale nepadlo ani slovo o posledním přání. Přimhouřil oči, jak se snažil poznat o koho jde. Tvář mu byla velice povědomá, ale v ten moment si jí neuměl přiřadit. Teprve, když si všiml zachmuřené vrásky mezi obočím, došlo mu, o koho jde.
„Emily?“ ujišťoval se, že se trefil. I kdyby to ona nebyla, nesešlo na tom. Nikdo nemohl vědět, koho kdy poznal a s kým strávil alespoň nějaký čas. U Vran panoval obzvláště velký důraz na pravidlo „poznej svého nepřítele“, ale zjistit všechno o každém členovi bylo téměř nemožné. Zadíval se jí do velkých modrých očí, než se mu koutky úst zkroutily do napůl pobaveného a napůl ironického úšklebku.
„Emily, Emily...“ Zakroutil hlavou. „Měla jsi být na seznamu jako první. Dneska jsi měla štěstí a tak se ti dostalo dalších pár dnů,“ uchechtnul se, než jí sáhnul na paži. Zakrvácené prsty mu sjely až na její předloktí, kolem kterého se obtočily. Jindy by byl jeho stisk pevnější, snad by jí i vyhrkly slzy. Ale teď na něm bylo poznat, že v sobě drží sotva trochu sil. „Zaslechl jsem, že by ses tu měla potulovat. Už nevím od koho, ale někdo tě našel. Ve tvém nejlepším zájmu je zmizet odsud. Nezáleží na tom, jestli tě najdou ti druzí nebo někdo, koho Blesk pošle, aby sebral mojí mrtvolu. Dřív, než se do ní pustí vrány.“ Ze rtů mu unikl drsný smích, který měl k jeho obvyklému hodně daleko. Zněl slabě a nepřirozeně. Jak by také ne, když byl sám Ethan přesvědčený, že zanedlouho vydechne naposledy. Unavovalo ho i samotné dýchání. Její snahu by snad ocenil, kdyby mu znovu nebylo na omdlení.
Ačkoliv to pro něj bylo krajně nepříjemné, nechal se spíš vytáhnout, než aby se sám od sebe alespoň pokusil postavit. Bolest mu zabraňovala v pohybu, ale to by se zatnutými zuby nějak překonal. Nikdy nepatřil mezi lidi, které by nepříjemný bodavý či pálivý pocit zastavil. Jenže neměl žádnou sílu. Ztráta krve ho oslabila a on měl co dělat, aby udržel oči otevřené. Ba i v tom selhal. Vnímal, že ho Emily donutila udělat několik kroků, než o sobě přestal vědět.
Potřeboval chvíli na to, aby se znovu trochu vzpamatoval. Když od sebe rozlepil víčka, neuniklo mu, že se nachází na poněkud jiném místě a v trochu jiné poloze. Bylo to pro něj daleko nepříjemnější, než když ležel, ale nic nenamítl. Touha žít v něm pomalu uhasínala, protože vycítil, že už mu nezbývá moc času. Udělal chybu a musel za ni zaplatit. Roztřesenou rukou nahmátl Emilyinu dlaň a přiložil si jí na ránu.
„Tlač na to. Dáš mi tím o pár minut víc,“ zachraptěl. V ústech měl takové sucho, že se zmohl jenom na šepot. Zhluboka se nadechl a chytnul se jí, aby se dokázal dostat do ne příliš stabilního postoje. Hned jakmile to šlo, opřel se zády o stěnu. Hrudník se mu námahou rychle zvedal a klesal, přestože zněl jeho dech těžkopádně. Z boku se mu šířila tupá bolest, proto si dovolil bolestné zasténání.
„Jestli mě chceš někde pohřbít, vřele ti doporučuju na to místo jít hned, dokud jsem schopný se ještě trochu hýbat.“ Ztěžka vydechnul. Potřeboval by spoustu věcí, ale žádnou z nich tady dostat nemohl. Široko daleko nebyl nikdo, kdo by ho řádně ošetřil, ani místo, kde by se daly sehnat lékařské potřeby. Proto se s dalším zasténáním rozloučil se svou budoucností.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 30. 09. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Fri Oct 05, 2018 11:01 am
Zamračeně se na něj podívá, snažíc se ignorovat fakt, že ji hodlal zabít. Kousne se do rtu, aby se zdržela reakce na jeho slova nebo si ještě rozmyslí snahu mu pomoct. Dobře, nerozmyslela by si to, ani kdyby se po ní teď ohnal nožem, ale předstírat může. Těžko říct, jestli cítí zklamání z toho, že si pro ni šel, mohla nakonec tušit, že po ní půjde i on, ať už se spolu dřív bavili nebo ne. Jenomže jakmile z něj vypadne, že ji někdo našel, její snaha o mlčení je u konce. “Řekneš mi to, až nebudeš jako puberťačka s menstruací, hm?[/b]“ Netuší, kde se v ní bere ještě místo na humor, ale nějakým zázrakem tam je. Na to konto se ho pokusí odtáhnout, přestože jí on sám zrovna nijak nepomáhá, což ji možná rozčiluje mnohem víc, než fakt, že jí tady za chvíli vykrvácí. Znovu ho zpraží podrážděným pohledem, když jí ještě říká, co má dělat. “Kdybys spolupracoval stejně, jako házíš rozkazy, už dávno bys to měl zašité.“ Neodpustí si kousavou poznámku a hned ho od stěny zase odtáhne, nedovolí mu odpočívat. Čas je momentálně luxus, který si nemůžou dovolit, tedy hlavně on. Kdyby byla jen o trošku větší sobec, nechá ho tady a zachrání si vlastní zadek, ale vzhledem k tomu, že byl mezi vránami jeden z mála, s kým se byla ochotná bavit, nedokáže ho tady jen tak nechat.
Podrážděně si povzdychne nad jeho sebedestruktivními slovy, která podle ní nejsou vůbec potřeba. Měl by trochu bojovat a ne hned čekat, až si pro něj zubatá sama přijde. Ona by teda rozhodně nečekala. Kdyby ano, nejspíš už tu dávno není. “Zavři tu klapačku a pomoz mi trochu!“ Štěkne na něj hrubě ve snaze ho trochu donutit k tomu, aby se snažil. Možná ho chce vyprovokovat vůči ní, prostě cokoliv, jen aby to takhle zbaběle nevzdával. Pevně mu stiskne zápěstí ruky, kterou si přehodila kolem ramen a druhou ho chytí kolem pasu, dlaní najde tu zpropadenou ránu, aby mu na ni přitlačila. Její vlastní bolístky se hlásí s nepříjemnou intenzitou o pozornost, ale ty se teď snaží ignorovat. Kdo ví, proč se mu snaží pomoct, evidentně ji chce zabít a udělá to, pokud se jí podaří zastavit to krvácení. Co už, poradila si s ostatními vránami, které po ní šly, poradí si i s ním, v utíkání hrobníkovi z lopaty je dobrá. Dveře ubytovny už má na dosah, stačí udělat pár dalších kroků. Kopancem je vyrazí a pro jednou děkuje, že jsou tak vratké a křehké, že s tím nemá sebemenší problém. Dál už ale nemůže, svaly ji pálí a hojící se rány štípají, jak se strupy na nich napínají, možná i praskají, kdo ví. Zkoumat to teď rozhodně nebude. Co nejopatrněji se ho pokusí posadit na dřevěnou lavici v předsíni doufajíc, že jeho váhu tahle stařenka ještě zvládne, div se u toho sama nesvalí a v končetinách ucítí příjemně chladivou kyselinu mléčnou, jak námaha poleví. “ Tak jo, tak jo… vydrž, hlavně neumírej, jo? Zabít mě můžeš pak.“ Zastrčí si vlasy za ucho, zanechávaje přitom cestičku jeho krve na své tváři, v tu chvíli si to ale neuvědomuje. Vlastně jí vůbec nedochází, jak moc krve tou cestou ztratil. Vyběhne schody po dvou [kdyby nebyla takový prcek, jistě by to zvládla po třech, ale bohužel], popadne lékárničku a sletí zas dolů. Položí si ji na volné místo vedle něj, načež začne spěšně vytahovat všechny potřebné nástroje k šití. “Svlékni to.“ Poručí mu a začne z něj stahovat svršky dřív, než by vůbec stihnul zareagovat, jestli vůbec je ještě při vědomí a v ten moment jí dojde, že ho nesmí nechat usnout. “Mluv na mě… jak se ti to stalo? A kdo ti to udělal?“ Sundá si bundu, aby měla větší pohodlí a na kus čisté látky nalije z lahvičky roztok hypermanganu, který sama často potřebuje, takže kdyby ho neměla, byla by pěkně nahraná a teď se jí to vlastně hodí. Do pusy si strčí malou baterku, jelikož potřebuje obě ruce volné a dobrý výhled, což tlumená světla žárovek neposkytují. Hrdelně zavrčí kvůli té krvi, co mu z rány neustále prýští, víc díky baterce v ústech udělat nemůže, ale hlavou se jí honí tolik sprostých nadávek, že by byl pohoršený i dlaždič. Desinfekcí polije zahnutou jehlu, na níž pak navlékne třesoucíma se rukama nit, ačkoliv jí to činí trošku potíže. Ostatně, zašívat sebe je jedna věc, ale někoho dalšího… jenomže on umírá a když to neudělá, tak to bude na její triko a to prostě nechce. “Tak jo… jdeme na to.“ Zhluboka se nadechne a první vpich namíří na spodní okraj zranění, aby šla postupně nahoru. Kůže jí proklouzává kvůli řinoucí se krvi, ale poradí si. Snaží se, aby to bylo trochu úhledné a nenadělala mu tam ještě větší paseku, což jde mnohem snáz někde v půlce, jelikož jí už krev nedělá problém, ze zašité části neteče vůbec a nahoře to brzy bude stejné. Cítí, jak jí krůpěje potu stékají po čele, jak se soustředí a za chvíli má hotovo, udělá uzlíky tam, kde je to potřeba a otře si mokré čelo. Vytáhne baterku z úst, očistí mu kůži od krve pomocí vlhké látky a nakonec ho ováže čistým obvazem. "Potřebuješ si odpočinout a dostat do sebe nějaký cukr. Zvládneš vstát?" Natáhne k němu ruce, chce se s ním dostat do prvního patra, které obývá.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 03. 10. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Fri Oct 05, 2018 10:17 pm
I přes veškerou bolest a únavu se musel pousmát. V plné síle by se snad i zasmál, ale musel si vystačit s málem. Pobavil ho její humor. Nebylo moc lidí, které by kdy obdivoval, ale ty, co se dokázali ohnat vtipem v jakékoliv situaci, rozhodně respektoval. Ne, že by snad byl sám mužem, který by se neustále oháněl legračními narážkami. Jenže Emily... nikdy jí to zpříma neřekl, ale někde hluboko cítil, že mu svým způsobem přirostla k srdci. Vytušil, že se našli. Ethan jí začal brát jako svou mladší sestru, dokud se nerozhodla otočit se k němu zády. Zranilo ho to, přestože jeho obličej zůstal tehdy kamenný. A teď tu oba byli a snažili se, aby na tom zpropadeném místě nevypustil duši.
„Kdybych dělal pořádně to, co bych měl, vůbec bych tu teď nebyl,“ utrousil skrz zatnuté zuby. Dnešek opravdu nebyl jeho dnem. A to, že potkal zrovna jí? Těžko říct, jestli to byl kousek světla ve tmě nebo naopak černý stín. Ethan nebyl žádná citlivka, ale za jiných okolností by se ho takové setkání dotklo. Bohužel teď byl rád, že vůbec ještě dýchá, natož aby se zabýval tím, co se stalo. I kdyby opustila hnízdo včera, zdálo by se mu to jako desetiletí. Bylo zvláštní, jak vnímal čas zraněný člověk. Plynul úplně jinak, záleželo jenom na bolesti a rozsahu zranění. To jeho bohužel nebyla žádná banalita, kterou by se nemusel zabývat.
Její rozkaz kupodivu uposlechl, alespoň na chvíli. Bylo pro něj jednodušší nemluvit a spíš se soustředit na to, aby kladl jednu nohu před druhou. V životě by si nepomyslel, že bude tak složité chodit. Přimět nohy, aby se pohybovaly a nenechávaly ho na místě. Čas od času býval řádně egoistický a tak ho nenapadlo, že někdy bude tak raněný, že bude záležet čistě na někom jiném, jestli přežije. Kdyby se Emily neobjevila, pravděpodobně by už neměl důvod dělat si starosti. Přirozeně v něm planula touha po životě, to ale nemohla vidět a ani vědět. Netušila, jak obtížné je pro něj byť jen trochu se pohnout. Jakmile dorazili do bezpečí a on se ocitl v sedě, ztěžka vydechl. Svým způsobem se mu ulevilo, jenže pořád neměl vyhráno.
„Neměl jsem zájem o to tě zabít. Myslel jsem to vážně, když jsem řekl, žes měla být první, ale to je všechno.“ Nepotřeboval nic vysvětlovat. Ani nechtěl. Jeho úkol se točil kolem jiných vran. Jen bokem se měl postarat i o něco jiného, pokud by na někoho narazil. Většinou u zadání úkolů jen přikývl, že rozumí, ale kdyby za ním šéf přišel s tím, aby našel Emily... Snad by se z toho zkusil vymluvit. Přenechat to někomu jinému. Na druhou stranu, kdyby nebylo zbytí a připletla se mu pod nohy v plné kondici, na rukou by mu zůstala krev.
„Vážně tě to zajímá... nebo se ptáš jen proto, aby řeč nestála?“ pořád chraptěl, mluvení mu činilo menší potíže, ale slova ještě zformulovat dokázal. Jediné, co nezvládl, byla spolupráce. Ruce ho vůbec neposlouchaly a tak všechno zůstalo na Emily. Cítil se přitom trochu potupně, protože se rázem ocitl v kůži dítěte. Neměl důvod proti tomu protestovat, koneckonců šlo o jeho život a to nebyla zrovna malá sázka, kterou by byl ochotný prohrát. Jenže...
„Jizvu bych si vyprošoval.“ Nesnažil se jí rozhodit, spíš naopak. Chtěl trochu odvést její pozornost. Zrak se mu zvláštně pohupoval sem a tam, jak se mu točila hlava, ale její třesoucí se ruce nemohl přehlédnout. Neděsil se toho, jak moc to zřejmě bude bolet, spíš měl obavu o to, aby Emily neomdlela. Ve tváři značně pobledla a to už v době, kdy Ethan proklínal v duchu všechny, co znal, když mu začala ránu ošetřovat. Nehnul přitom ani brvou, ale ani by nepohrdnul brzkým koncem jejího ošetřování.
Na jazyku měl několik kousavých poznámek, ale všechny je do jedné spolknul a mlčky čekal na to, až bude hotová. Nechtěl ji vyrušovat, aby se jí šití ošklivě nevymklo z rukou. Sice si nedokázal představit nic horšího, co by se mu mohlo stát, ale představa, že by mu celá jehla skončila uvnitř namísto v kůži, mu nedělala dobře. Radši se proto veškerého mluvení vyvaroval, dokud se Emily neblížila ke konci. Víčka mu padala, ale pokaždé oči otevřel. Pokradmu studoval místnost, kde se vlastně ocitl. Neviděl dobře, ale něco zachytil. Moc se mu to nepozdávalo, ale jaký komfort si mohla Emily dovolit, když si vybrala takový způsob života. Musela přežívat ze dne na den a tak nejspíš ani nemělo smysl budovat si nějaké pevnější zázemí.
„Proč jsi mi pomohla?“ jakmile mu položila otázku, on přistoupil na vlastní. Věděl, že by se měl chovat vděčně a moc ji neprokovat, nicméně se zpátky nedržel. Pořád mu nebylo kdovíjak dobře, ale na hlubší dno už si sáhnout nemohl. Bolest se do něj zakusovala dál, ale krev zůstávala tam, kde měla. Proto na Emily upřel svůj temný pohled a očekával odpověď.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 30. 09. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Sat Oct 06, 2018 1:14 pm
Pohrdavě si odfrkne nad tím, co říká. “Jenomže tady teď jsi, takže buď tak laskavý a snaž se nebýt taková bábovka.“ Drzá byla odjakživa, ale ve snaze ho donutit spolupracovat to ještě zhoršuje, ani by se nedivila, kdyby jí nakopal zadek, na to by ovšem musel mít trochu víc síly, než teď. Když se odhodlávala k útěku, nezáleželo na ničem a na nikom, kdo tam byl. V tu chvíli myslela zkrátka jen na sebe, nechtěla zůstávat jen kvůli někomu a dál pomalu ztrácet sebe samu, ale to neznamená, že jí na nikom nezáleželo. A on byl zrovna jeden z těch, kteří pobyt tam činili snesitelnějším, alespoň do chvíle, kdy už toho na ni bylo až příliš. Kdyby jí přišel klepat na dveře s tím, že ji jde zabít, nejspíš by se nebránila a nejen proto, že je silnější, než ona. I přesto by ho ale nenechala jen tak umřít, stejně jako to nehodlá dovolit ani teď. Nejspíš při něm musí stát všichni svatí, jestli existují, protože se jim podaří se doplácat do ubytovny, kde to sice není kdovíjaký luxus, ale aspoň ho má kde položit a ošetřit, což se jí v tuhle chvíli zdá mnohem horší než vláčení přes půlku nádraží, to se taky odrazí na blednoucím obličeji a třasu rukou. Nedovolí však, aby ji to nějak omezovalo v práci, její hlava přemýšlí jasně a poměrně pragmaticky. Nejspíš proto se najde i místečko pro myšlenku, že by ho měla udržet bdělého a k tomu jí napomůže nucení ke konverzaci, z které může alespoň zjistit, co se stalo. Krátce k němu vzhlédne, načež se zase začne soustředit na sešívání. “Zajímá mě to.“ Kousne se do rtu, jako kdyby se bála, že když to neudělá, knedlík, jež se jí tvoří v krku, přeroste. To, že utekla od vran, nikdy nebylo namířené proti němu a zajímat se bude vždycky, ale nahlas mu to říct nedokáže, a tak nechá zcela na něm, aby se rozhodl, jestli jí to poví, nebo ne.
Ještě před chvílí jsi to viděl na pohřeb a teď si budeš vyskakovat kvůli jizvě?“ Uchechtne se nad tou změnou přístupu, jež ji vcelku uklidní. Nejde o to, že by jí bylo nevolno, spíš ten tlak z uvědomění, že má Ethanův život ve svých rukou, což je něco, o co rozhodně nestojí. Je rozdíl mezi zašíváním vlastní kůže a kůží někoho, kdo je pro vás důležitý. Zní to jako hrozné klišé, ale je to zkrátka tak. Snaží se, aby ho to nebolelo, ale kůže v otevřených místech je citlivá, mnohem více, než když je nepoškozená, to ví každý, a tak s tím nic nenadělá, navíc alkohol mu dát nemůže, protože by jen rozproudil jeho krevní oběh a vykrvácel by dřív, než bez něj, a tak mu nezbude nic jiného, než to vydržet. Sice ani nemukne, ale je jasné, že musí být napjatý. Kdo by taky nebyl, v takových bolestech. Ona by už asi dávno brečela, ječela, prosila, aby přestal, ale nakonec… je to holka, ty jsou citlivější. Sice to není moc feministické, ale na to si ona rozhodně nikdy nehrála. Konečně práci dokončí, ováže mu ránu a očistí od krve, přičemž si uvědomí, jak je celá zakrvácená. Vědomí, že to není její krev, je ještě horší, ale vytlačí to až někam do temného kouta své mysli, kam rozhodně nehodlá chodit.
Dlouze se na něj zadívá [gif], než uhne pohledem a zavrtí hlavou. Sama neví, proč se na něj nevykašlala a raději neutekla, protože jestli o ní někdo ví, je jen otázka času, než se tady objeví a zabijí ji. Ale ujistit se, že Ethan přežije, se zdálo být důležitější. Když se nemá k tomu, aby se zvedl sám, rezignovaně máchne rukou a odběhne pro deku a polštář, do podpaží si strčí lahev vody a tabulku čokolády. Jakmile se k němu zas vrátí, odhodí na lavici přikrývky a podá mu pití i s tobolkami proti bolesti a čokoládou. “Vezmi si to.“ Poručí mu tónem, ze kterého mu musí být jasné, že o tom s ním nebude diskutovat. Opatrně přistoupí k oknu, aby zkontrolovala, jestli venku náhodou někdo není, protože kdyby ano, nevěří, že by uvěřili tomu, že se spolu nespolčili a nebyl tak v ohrožení i Ethan. Pak na okamžik zaváhá, než se posadí vedle něj a otře si zakrvácené ruce do kalhot. Krev je něco, co jí dřív vadilo, ale teď pohled na krev snáší víc než dobře, připadá jí úplně normální, ani se nad tím nepozastaví; možná by ji mělo vyděsit, že za těch pár měsíců, co utekla od vran, si na krev zvykla natolik, že ji nerozhází, ale na druhou stranu se to v její současné situaci docela hodí. Zkontroluje mu obvaz, aby se ujistila, že drží na svém místě a krvácení přestalo. “Když se o to budeš dobře starat, možná ti jizva časem vybledne.“ Ještěže se rozhodla jít tehdy proti vůli svých rodičů a dala se na studium psychiatrie, později psychologie, protože si tak absolvovala tři roky medicíny. Nikdy by však netušila, jak moc se jí to bude v budoucnosti hodit. Je pro ni mnohem jednodušší se bavit o jeho zranění a vyhýbat se tak zjevným problémům a odpovědím na vyřčené i nevyřčené otázky.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 03. 10. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Sun Oct 07, 2018 10:42 pm
Protočil nad jejím rozkazem oči. Nepatřil do sorty lidí, co by se chovala s takovým disrespektem k ostatním, ale uvědomil si, že se nachází v situaci, kdy si to jednoduše může dovolit. Jednou nohou byl v hrobě a Emily v jeho očích dost klesla. Kdyby se k němu dřív nehlásila, nebyla by pro něj nic víc, než jen cílem na zneškodnění. Přijít, najít, zničit. Byla sama proti všem. Mohla hrát bez pravidel, ale stejně bylo s podivem, že si dokázala našetřit tolik dní, kdy jí nikdo nedýchal za krk. Ani si nenechala narůst křídla, aby se jí vyplatilo odejít. Mohla si hrát na to, že je sama za sebe, ale co to bylo za život. Kdyby byla dost rozumná, už by se v New Yorku nezdržovala. Vybrala si žít jinak a tak měla zpřetrhat veškerá pouta, která jí s tím zatraceným místem dělila. V tom se od Ethana lišila. On dával přednost rychlému a čistému řezu namísto bolestivého pomalého loučení. Cena byla v tomhle případě až moc vysoká.
„Dělal jsem svoji práci. Snažil jsem se, ale neuspěl jsem. Tak už to ale bývá, život prostě není fér a nic nejde podle plánů. A přesto jsem ještě pořád tady. Možná ne na dlouho, ale zatím dýchám. Bez jediné myšlenky, že bych toho litoval.“ Soustředil se na to, aby pravidelně dýchal. Pomáhalo mu to přestat myslet na bolest a hlavně si zachovat čistou mysl. Trochu z něj spadlo napětí, ale věděl, že vyhráno ještě pořád nemá. Teprve se musel trochu zotavit a za úplné vítězství považoval opuštění díry, do které ho Emily zatáhla.
„Ale co ty? Jakým argumentem si obhájíš svůj zbabělý útěk?“ Podíval se na ni. V očích se nedalo vyčíst nic o tom, jak se zrovna cítí. Rozhodně se dalo vypozorovat, že to nebude nejlepší, ale s fyzickou bolestí si poradil po svém. Nebylo to poprvé, co mu někdo něco prováděl bez umrtvení. Život za nepříjemnou bolest zkrátka stál. Kromě toho ho teď zajímalo něco jiného, než aby se staral o to, jestli ho něco pálí nebo mu v něčem škube. Byl zvědavý na to, jak a jestli vůbec mu Emily odpoví. V lidech moc dobře číst neuměl a jí nešlo ani pořádně odhadnout. Nemusela k němu být stoprocentně upřímná, vystačil by si i s málem. Jen chtěl slyšet důvod. Proč vlastně a jak bylo možné, že se nenašlo vůbec nic, co by jí u Vran udrželo. Stačilo si zvyknout a potom to nebylo špatné. Budoucnost sice byla trochu nejistá, ale každého to jednou čekalo.
„Myslíš, že bych se opravdu staral o jednu jizvu navíc?“ povytáhl obočí. Natočil přitom tvář tak, aby měla šanci zahlédnout pozůstatky jiné a daleko zřetelnější. Tehdy si také myslel, že zemře. Nebo že přijde o část zraku a na jedno oko oslepne. Poučilo ho to, že si má dávat daleko větší pozor, ačkoliv mu to moc dlouho nevydrželo. Sotva se dostal z šoku, jeho ego se jako bumerang vrátilo. Nijak ho netrápilo, že má jizvu na tak viditelném místě a že je tím pádem snadno zapamatovatelný, což pro jeho... profesi nebylo příliš přínosem. Menší jizva, co se dala lehce schovat pod tričkem, tak nehrála žádnou roli.
„Jizva ano, ale vzpomínky ne.“ Udělal si takové pohodlí, jaké v rámci možností mohl. Nepohyboval se moc, nejenže neměl ještě pořád dost síly, ale hlavně se bál, aby si nepotrhal pracně vytrpěné stehy. Nehodlal znovu absolvovat šití, i když už byl v bezpečí a měl po ruce Emily. Aniž by poděkoval, vezme si léky na bolest a dá si je do úst, aby je mohl zapít. Věděl, že nebyl dobrý nápad zůstávat, ale jeho ochablé tělo si usmyslelo své. Rád by zůstal ostražitý, protože nevěděl, jak se Emily zachová potom, co zavře oči, aby si odpočinul. Nejradši by ihned odešel, nohy mu ale tak ztěžkly, že už bylo jediným východiskem zavřít oči a trochu se prospat. Ať se snažil sebevíc, spánek se hlásil o slovo.
„Pověz mi... proč jsi ještě tady? Určitě víš, že to není bezpečné. Co tě svazuje, že nemůžeš New York opustit?“ Nakonec to nevydržel a zeptal se. Cítil, že některé hranice tak jako tak padly a on se jen chopil příležitosti, aby dostal odpověď. Neviděl v tom nic víc, nemínil jí přemlouvat, aby zase o něco víc změnila svůj způsob života a raději si zvolila bezpečí. Byl jen zvědaví, nic víc, nic míň.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 30. 09. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Mon Oct 08, 2018 3:23 pm
Zlostně zaskřípe zuby, tyhle neurčité odpovědi nemá ráda. Nakonec však usoudí, že už nemá právo se o to zajímat a stejně nepoběží, aby se pomstila, a tak to nechá plavat a zvolí neutrální reakci. “Až se zotavíš, můžeš jim to vrátit i s úroky.“ Jistě se u nich v doupěti najde někdo, kdo mu bude schopný sehnat nějakou mast, která urychlí hojení a s trochou prášků proti bolesti bude moct fungovat, tak to přece dělají, což jí vlastně taky vadí, jelikož ví, že se to dělat nemá. Něco jako s nemocí, když ji člověk příliš dlouho přechází a pořádně se nevyleží, vrátí se ve velkém, a s přechozenými zraněními je to to samé. Ve čtyřiceti už budou na odpis.
Ztuhne, když její mozek zpracuje, jak nahlíží na její útěk. Bylo jí to sice jasné, ale slyšet to nahlas a vůbec se o tom bavit je zkrátka mnohem horší, než na to pomýšlet. Krátce si ho změří pohledem, jako kdyby na jeho obličeji hledala vepsáno buď „pochopím to“ nebo „jsi pitomá a nečekej, že tě polituju“, jenomže protože tam nic nenajde, zhluboka se nadechne a zavrtí hlavou. “Jsem přece zbabělec.“ Přeformuluje jeho slova a smutně se na něj pousměje[gif], a přestože je v jejím výrazu znát sarkasmus, nesnaží se mu to vysvětlovat a radši s ním bude souhlasit. Není připravená na to, aby se obhajovala. Trochu se zarazí nad jeho prohlášením o tom, že jeho vzpomínky nevyblednou, ale neodváží se k tomu nijak vyjadřovat. Pokud nezapomene na ty, kdo ho zranili, tak je to nespíš jedině dobře a bude se jim moct pomstít v příhodnou chvíli, ale pokud to souvisí s tím, že narazil na odpad, tedy na ni, pak radši nechce vědět, proč to radši nenechá vyblednout. Nerada by si vyslechla, že ji nenávidí nebo tak něco, to člověka vždycky zamrzí, ačkoliv by to měla nejspíš pochopit. Měla by pochopit spoustu věcí, ale komu není rady… “Jsem tady, protože tě ošetřuju.“ Pokusí se odlehčit tíživost jeho otázky, ale něco jí říká, že s tím neuspěje. Nervózně si začne kousat ret, jak uvažuje, jestli Ethan její tajemství udrží, nebo to použije se světlými proti ní. Ta možnost tam ovšem je, a to prostě nemůže dovolit. “New York je můj domov… narodila jsem se, tak tu i umřu. Možná dřív, než jsem čekala, ale co nadělám.“ Pokrčí rameny, jako kdyby jí to bylo jedno, přestože je to jen přetvářka. “Jistě bys dostal prémii, kdybys to udělal.“ Ani se na něj nepodívá, když to říká. Není to tak, že by zkoušela jeho hranice nebo si věřila, že to neudělá, není si už jistá vůbec ničím a nikým. “Možná budu radši, když to uděláš ty, než kdokoliv jiný z vran.“ Přizná s knedlíkem v krku a přitom se najednou děsně zajímá o bláto na své botě. Očima střelí ke své pistoli, která leží na stole, protože v tu chvíli jí dojde, že mu stačí, aby se natáhl a bude to mít odbyté. Z toho uvědomění ji píchne v hrudníku a žaludek jí klesne až někam ke kotníkům, ale zachová dekórum a narovná se ve shrbených ramenou. Vlastně ani netuší, co to vyvádí, vždyť se snaží utíkat, ale teď, když vidí, jak jí nejspíš Ethan pohrdá, vadí jí to a nechce se jí utíkat. Až teď si uvědomuje, jak je doopravdy příšerně unavená. Nespala pořádně už tolik týdnů, teplé jídlo měla v žaludku naposledy před čtrnácti dny a už si ani nevybavuje, jaký je to pocit, ponořit se do horké vany a zavřít oči. Je to spíš přežívání, než život, ale i když by stačilo utéct, aby to měla, jsou tu věci, které ji tady drží a zabraňují jí odejít. Opře si hlavu o zeď a zmoženě zavře oči. Možná je to znak důvěry, možná rezignace, těžko říct. A přesně v ten moment to v ní překlikne a z úst jí začne vylétávat důvod, proč utekla. “Pamatuješ si den, kdys přišel mezi vrány? Já ten svůj ano. Měla jsem s rodiči autonehodu, jeli jsme na mou promoci a šéf… zachránil mi život. Chtěla jsem se mu odvděčit, protože jsem si myslela, že vděčná jsem. Jenomže mi poslední dobou docházelo, že vděčná nejsem, že… jsem tam s rodiči stejně umřela, už jsem nebyla ten, koho z auta vytáhl, a to jsem nechtěla. Proto jsem utekla, proto pořád utíkám. Nejspíš si myslíš, že jsem srab, ale… nechci už být to, co jsem byla tam.“ Odmlčí se po tom svém menším proslovu a povzdechne si. Automaticky si přejede po místě, kde má své rozřezané tetování, ale oči neotevře. Nečeká, že by to pochopil, ale potřebovala mu to říct, nebo spíš říct to někomu, aby si připomněla, proč to dělá a proč by se neměla vzdávat.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 03. 10. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Tue Oct 09, 2018 9:28 pm
Musel se ušklíbnout. Opravdu, musel. Emily o tom mluvila jako by snad byl dítětem a oni mu ukradli batoh se školními potřebami a zahodili ho do záchodu. Copak měl na tvářích zaschlé slzy, které ho usvědčovaly z toho, jak moc je ze svého nepodařeného počinu zklamaný? Byl zklamaný, přirozeně. Ale bylo to jenom jeho selhání, co ho dovedlo až k Emily. Nic víc. Měl počítat s každou eventualitou, jaká mohla nastat. Jenže doplatil na svůj věčný problém. Zkrátka si byl jistý tím, že to dopadne přesně podle jeho představ. Sám nehrál podle pravidel, ale teď se přepočítal.
„Moc dobře víš, že tak jsem to nemyslel. Není dobré se pokoušet vyřešit každou situaci humorem.“ Ten jeho byl momentálně na stupni nula. Najednou si ani nedokázal vybavit, jestli se s Emily někdy zasmál. Jestli se posadili někde v klidu, se skleničkou nejlepšího pití a smáli se přihlouplým žertům na účet ostatních. S někým to kdysi dělal, ale paměť mu zahalila mlha a on si nedokázal vybavit ani tvář, ani vůči komu svoje ostré vtípky směřovali. Na tváři se mu usadil neutrální výraz. Snad neměla na tak tenký led vstupovat, když už se dnes jednou topil. Jenže si nedokázal pomoct. Jakmile se našlo něco, co chtěl vědět, šel si za tím.
„Víš, že to takhle dopadnout nemusí. Není problém sehnat si jiné doklady a předstírat, že jsi někdo jiný. Uznávám, že je to trochu přemrštěná cena za život, ale co lepšího, než to budeš kdy mít? Nechtěla jsi brát lidem životy, ani jim jinak ubližovat, proto to teď děláš sama sobě? Jakou cenu tě stojí tohle? Každý den se probouzet s vědomím, že můžeš narazit na někoho, kdo tě o něj připraví. Být tebou, posadím se na vlak do Filadelfie a už se směrem k New Yorku ani nepodívám. Přišla jsi na scestí, zvolila sis něco jiného, než jsi měla. Sprav tu chybu a postarej se o normální život. Najdi si práci, pořiď si rodinu, zapomeň na to, co bylo. Zaplň prázdnotu něčím užitečným.“ Těžko říct, co ho vedlo k tak oduševnělému proslovu. Nikdy nebyl hloupý, ani naivní, obvykle viděl všechno tak, jak to bylo. Jenže teď, na potemnělém a neznámém místě, s velkou ztrátou krve a bez alkoholu, možná z něj mluvilo jeho skutečné já, které se celé roky skrývalo někde vzadu v jeho hlavě a nikdy nedostalo příležitost se ozvat. Snad to bylo přítomností Emily, protože mu svým zvráceným způsobem byla tak blízká, i když ho zradila. Koneckonců, do ničeho jí nenutil. Jen jí dával radu, jaké by se držel každý moudrý člověk. Vždycky šlo zapomenout... nebo alespoň předstírat, že se nic nestalo. S jinými lidmi to šlo obvykle bez větších potíží.
„Chceš, abych tě zabil?“ povytáhl obočí. Hlas měl hrubý, promlouval autoritativně. Jako by stačilo nepatrné kývnutí a Emily by si tak zpečetila osud. Cítil se slabě a trochu dezorientovaně, přesto by k ničemu nepotřeboval zbraň. Nebyl by tolik mrštný jako za normálních okolností, ale s její vůlí by to ani nepotřeboval. Stačilo se jen natáhnout, šikovně jí uchopit a trhnout. Svalila by se mu do náruče jako hadrová panenka. Bez života, bez budoucnosti. Ale namísto činu si jen ulomil kousek z čokolády a strčil si ho do pusy.
„Zřejmě jsem při smyslech víc než před deseti minutami, ale trvám si na tom, co jsem řekl. Nepřišel jsem se tě zabít. Teď bych navíc pravděpodobně ani nemohl. Ať chceš nebo ne, dlužím ti život. Za předpokladu, že budu ráno ještě dýchat. Ale zjevně se nemýlím, když si budu jistý v tom, že by sis nepřála, aby tvá práce přišla vniveč, hm?“ Podíval se na ní a lehce přitom naklonil hlavu na stranu. Dopřál si chvíli ticha, kdy v ústech převaloval čokoládovou tabulku. Stačil malý okamžik a přece jen se začal cítit o něco lépe. Žádné krvácení, vrcholný stres, ani námaha. Klid uměl dělat divy.
„Den před tím, než jsem se za pomoci dostal k Vranám, mi volal bratr. Dlouho jsme spolu nemluvili, žil jsem si vlastní život a na rodinu jsem v něm neměl místo. Ale on si našel čas, aby mi zavolal, že se mu narodila dcera. Přál si, abych přijel na rodinnou oslavu. Měl jsem ještě nějakou chvíli na to, abych se rozmyslel. Mohl jsem se vrátit domů nebo začít žít jiný život. Sama vidíš, jak to dopadlo.“ Uloupl si ještě kousek, než se na ní znovu podíval. Hlas neměl nijak zabarvený, žádné stopy po lítosti, ale ani po tom, že by byl se svým rozhodnutím spokojený. Mluvil věcně, přesně jak to bylo.
„Všechno je to záležitost volby. Sami musíme vědět, co je pro nás nejlepší, jen to někdy nevyjde na poprvé. Ale upřímně, jsi teď šťastná?“ Zaujatě se na ní díval, jako by očekával odpověď na tu nejpalčivější otázku. Zpola to byla pravda, ale jen Emily věděla, jaká je vlastně odpověď.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 30. 09. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Wed Oct 10, 2018 9:08 pm
Trochu nechápavě se zarazí nad jeho ušklebováním, přemýšlejíc, co řekla. Myslela to s tou pomstou vážně, ona by je donutila trpět, kdyby kvůli nim málem umřela, možná nějaká její část by to nejradši udělala i kvůli němu, ale vzhledem k tomu, že jí evidentně pohrdá, uzamkne to ještě hlouběji, než to je a nijak se nebude vyjadřovat. Zjišťuje, že to teď dělá skoro pořád, neříká, co si doopravdy myslí, nesnaží se obhájit sama sebe a radši ho nechá, aby si myslel své, přestože jí jeho studené pohledy vlastně ubližují. Tak trochu doufala, že ji bude chápat, jenomže je jasné, že se s tou myšlenkou může rozloučit.
“Kdybych je neřešila humorem, tak budu támhle v rohu fňukat jako mimino.“ Odsekne mu snad příliš ostře; rozhodně mnohem víc, než původně zamýšlela, přičemž bradou trhne někam neurčitě k jednomu z rohů místnosti, nejspíš pro podtržení svého prohlášení. A je to pravda, jen silou vůle se snaží si udržet zbytky příčetnosti a síly k tomu, aby tohle zvládala, a odlehčování situací jí k tomu skvěle pomáhá, takže si to vzít nenechá. Čím dál Ethan mluví, tím víc se krčí, sama neví, proč. Možná proto, že si uvědomuje, že má pravdu a ona stejně odejít nedokáže. Nebo proto, že on se mýlí v tom, že si tuhle cestu zvolila, protože nezvolila. Celé její přijetí mezi vrány bylo založené na vděku vůči Bleskovi za záchranu jejího života a splacení toho dluhu. A tak radši nasadí svůj „všechno je mi fuk“ výraz. “Pochybuju, že by je nová identita zastavila před tím, aby mě našli.“ Pokrčí rameny s předstíranou nenuceností. Je to takový automatický obranný reflex, jež značí, že se o tom nechce moc bavit. Raději se bude ohánět tím, že by jí nová identita nepomohla, než aby si dovolila před ním odhalit, že důvod toho, proč zůstává, je v něčem úplně jiném, v něčem, co jí stojí za tenhle risk. “Záleží vůbec na tom? Nějak to zvládnu.“ Nechápe, proč se ji snaží odsud vyhnat, když mu to může být vlastně úplně jedno, ale zkoumat to nebude. Poslední dobou radši nezkoumá vůbec nic. “Proč mi tohle vůbec říkáš? Nový život, rodina… chceš to?“ Nesnaží se dělat, že ho prokoukla nebo že zná nějaké jeho nitro, protože tomu tak není, je v tom čirá zvědavost a snaha zjistit, co se mu honí v té jeho hlavě.
Studeným pobavením se uchechtne, v jejím obličeji však není ani stopa po humoru. Kdyby ano, nejspíš už by byla dočista šílená, protože jen šílenci se směji nad otázkou, jestli chtějí zemřít. Dovolí si mu pohlédnout do obličeje, ale hned nato zas uhne a raději se zadívá někam na špinavou podlahu, kde ještě před chvílí klečela. Než si zvládne sesumírovat myšlenky ve své hlavě, on už znovu promluví, a tak se přestane snažit si v hlavě srovnat, co vlastně měla na mysli, protože rozhodně to nebyla žádost o ukončení trápení. Kdyby chtěla zemřít, zůstala by mezi nimi, tím si je jistá. Nikdy nebyla na přehnaně dramatická slova nebo gesta, ale nejde to nazvat jinak, být mezi vránami pomalu, ale jistě zabíjelo ty zbytky jejího předchozího já, jež v ní zůstaly. A ona si je chtěla zoufale zachovat. “Nic mi nedlužíš.“ Hlesne skoro neslyšně, takže si vlastně ani není jistá, jestli její slova zaslechl. “Ale jestli tě můžu o něco požádat, tak to buď ty. Kdybys věděl, že mě zas našli a jdou si pro mě a… bylo jasné, jak to skončí, chci, abys to byl ty.“ Ani se na něj nepodívá a vstane. Však on pochopí, co má na mysli. Snad pro ty chvíle, kdy v něm viděla přítele, by tak byla představa blížící se smrti snesitelnější.
Zaraženě se po něm podívá, smutek z vlastního příběhu je tytam, zůstal jen mrazivý náznak hněvu z toho jeho. Je trochu ironické, že si nikdy předtím nenašli čas nebo nedovolili zabrousit k jejich životům před vránami a udělali to až teď, když už je každý někde jinde a on by ji měl teoreticky podle pravidel považovat za nepřítele. “Proč ses nevrátil domů?“ V jejím hlase není ani stopa po odsuzování, přestože v hloubi duše tam přesně to je. Ne proto, že by nerespektovala to, co on sám chtěl, spíš jen sobecké píchnutí žárlivosti nad tím, že on měl možnost si zvolit rodinu, ale neudělal to. A přestože moc dobře ví, že nezná pozadí, vlastně neví vůbec nic, ten pocit tam pořád je. “Proč sis radši vybral vrány?
Chvíli jí trvá, než zareaguje na jeho otázku, snad to i vypadá, že na ni neodpoví. Snaží se nevyprsknout první ironickou poznámku, která ji napadla a doopravdy se nad tím zamyslet. Ten tíživý pocit, co vždycky měla, zmizel. Sice jej nahradil trochu jiný, přesto jej vítala mnohem raději, než ten předchozí. Bylo to, jako kdyby ona byla vážně vrána a doupě pro ni představovalo klec, která se teď otevřela a ona je konečně volná, přestože je na tom v podstatě mnohem hůř, než byla v kleci. Je to ale štěstí? “Nejsem. Ale budu. Vím, že to zní šíleně, ale najdu způsob, jak se z toho vysekat.“ Ač nerada, popadne ze stolu zbraň a přejde ke vchodovým dveřím, které otevře a nakoukne ven, pozorně se rozhlíží všude kolem. Z nějakého důvodu jí vždycky dobře šlo vnímat okolí, poznat, když je tam něco, co tam být nemá. Trochu uvolní ztuhlá ramena, když tam nic neobjeví a dveře zase zavře. “Jestli chceš, můžu tě zavézt do doupěte, mám tu kousek jeep. Nezvládneš jít sám a já pochopím, když nebudeš chtít zůstávat tady, než nabereš trochu síly.“ Uvědomuje si, že je to riskantní, ale nenechá ho jít do noci samotného, navíc ještě po takové ztrátě krve, z níž by potřeboval minimálně dva dny prospat a dostávat do sebe tolik cukru a těch správných živin, kolik půjde. Navíc by nejspíš měli z tohohle místa co nejdřív vypadnout, bude jen otázka času, než sem přijdou, pokud ji skutečně našli.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 03. 10. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Sun Oct 14, 2018 11:57 pm
Pohledem pronásledoval ten její. Nedokázal si Emily představit schoulenou na špinavé zemi, jak se snaží zadržovat slzy. Nikdy jí neviděl plakat. Na druhou stranu... Snad nikdy neviděl nikoho plakat. Ani štěstím. Sotva by to dělal on sám. Slzy pro něj byly cizí. Známka slabosti, nic víc. V jeho životě na ně nebylo místo. A očividně ani v tom jejím. Jen ona sama věděla, co jí v tom doopravdy bránilo.
„Třeba ano. Nezáleží na tom, co si vybereš, ale na tom, jak to provedeš. Znám pár lidí, kteří by ti dokázali pomoct. Za určitou cenu, samozřejmě. Ale být tebou, nedělal bych si zrovna s tímhle těžkou hlavu. Jestli se z tohohle dostanu, jsem ochotný ti něco ze svého jmění věnovat. Samozřejmě v rámci dobrých vztahů. A taky proto, abych si měl později, co vyčítat.“ Rty se mu zkroutily do úšklebku. Mohl působit dojem, že neví,co povídá, ale svá slova volil uváženě. Předtím si neuvědomoval spoustu věcí. Jen dobře věděl, proč si k sobě nikoho nepouští. Leckdo mluvil o vztazích pěkně, Ethan v nich viděl akorát brzdu. Jenže to, co odsuzoval, se mu dostalo pod kůži tak jako tak. Jen si to nedokázal přiznat dřív. Na Emily mu záleželo. To jediné mu bránilo v tom, aby jí eliminoval. S nikým jiným by se nezdržoval. Každého by využil a zbavil se ho. Čistě, beze svědků, bez potíží. Jenže Emily? To byla potíž sama o sobě. Ale co hůř, byl to jenom jeho problém.
„Neptáš se moc dobře. Ani si na to moc dobře neodpovídáš.“ Mezi obočím mu vyskočila vráska, jak se zamračil. Nejspíš bylo otázkou úhlu pohledu, na čem vážně záleželo. To by ještě pochopil, jedno mu však do hlavy nešlo. Ať už řekl cokoliv, Emily to smetla ze stolu. Nevěděl, kde je jádro toho všeho, ale rýpat v tom nechtěl. Noc byla dlouhá a jeho zranění vážné. Neměl by se namáhat a to přesně zjišťování kostlivců ve skříni bylo. Všichni měli nějaké tajemství a tahle vrána byla moc unavená na to, aby to Emilyino rozlouskla.
„Myslíš, že ti vnucuju život, jaký bych si sám vybral?“ povytáhl obočí a významně se na ní podíval, jako by věděl daleko víc, než byl ochotný přiznat. „Můžu tě ujistit, že tak to opravdu není. Nikdy jsem si nepředstavoval, že bych si pořídil dvoupatrový dům, oženil se, měl tři děti a psa.“ Ta představa mu na obličeji vyvolala další divokou grimasu. Nebylo to tak docela znechucení, spíš se tvářil, že něco podobného by se ho ani v nejmenším netýkalo. Pro něj by rodina znamenala dostat to, čemu se tolik let vyhýbal. Nebál se zodpovědnosti, jen ho to nenaplňovalo. Raději každý den riskoval, že bude muset skočit mezi kulku a svého chráněnce, než aby se večer vrátil k milující manželce a zvídavým ratolestem. Musel by popřít sám sebe, aby se usadil a vedl takový život.
„Proč.“ Ani se nenamáhal vytáhnout to jedno jediné slůvko do otázky. Zajímalo ho, proč by to měl být zrovna on. Kvůli staré známosti? Nikdy by do Emily neřekl, že by dokázala být tak sentimentální. Kdyby si měl on vybrat, rozhodně by nevolil nikoho, koho znal a s kým měl nějaký kladný vztah. Kdyby stál na prahu smrti a měl si možnost zvolit, dal by přednost anonymitě. Rozhodně by se nepotřeboval dívat do očí toho, kterého znal a který si měl zašpinit ruce jeho krví. Ale pokud k tomu mělo kdy dojít s Emily, rozhodl se zjistit proč. Jestli po tom toužila, dlužila mu pravdivou odpověď. Tolik slušnosti v ní zbýt ještě mohlo.
„Držel jsem se toho, co mi v tu chvíli přišlo nejlepší. Rodinu jsem respektoval, ale nikdy jsem k nikomu z nich neměl tak blízko. Vždycky jsem žil jenom pro sebe a přišel jsem na to, že tak mi to vyhovuje nejvíc. Co bych v jejich životě dělal? Oženil bych se, abych udělal matce radost a o víkendech hlídal neteř, jen aby si Ryan užil trochu ze svého života?“ Hořce se nad tím uchechtl. Cizím uším to znělo jako zcela normální součást života, ale Ethan tím Emily popisoval svojí noční můru. Neprozradil jí všechno z toho, co kdy zažil a tak to shrnul do několika prostých vět. Znala ho lépe, než většina vran, se kterými pracoval, ale ani ona ho neměla pořádně přečteného. Na to si dával velice dobrý pozor. „Vrány pro mě tehdy znamenaly jediný krok dopředu. Nepřišel jsem k nim sám ale na doporučení. Vlastně to pro mě byla jenom změna práce. Jenom se namísto ochrany začal dělat její přesný opak.“ S nezájmem trhnul rameny, jako by se snad bavil o počasí. Připravoval se na kariéru vojáka, osobní pohnutky si nepřipouštěl. Od jisté doby pro něj měl lidský život jen takovou hodnotu, jaká se na konci měsíce objevila na kontě jeho účtu. Kdoví, kde by byl, kdyby se nezranil, ale skončil u Vran. S tím už nic nenadělal, dezertovat nechtěl. Narozdíl od Emily se cítil dobře.
Proč pro mě tolik riskuješ, když nemám nic, abych ti to oplatil?“ Zadíval se na ní se zájmem. Nabídka to nebyla špatná, ale hloupost z ní přímo křičela. Pro něj by to bylo výhodné, ale Emily by tím strkala hlavu na špalek. Rozhodnutí bylo očividně jenom na něm, ale nechtěl se nijak unáhlit.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 30. 09. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Wed Oct 17, 2018 11:56 am
Po jeho slovech se na něj zadívá trochu déle, než je slušné, jelikož přemítá, jestli to myslí vážně nebo ne. A taky jestli si má té skryté nabídky vážit, anebo ho za ni něčím přetáhnout. Naklání se spíš k té druhé možnosti. “Nestojím o charitu. Sama jsem se do toho dostala a sama si to vyřeším.“ Prohlásí studeně, ačkoliv si uvědomuje, že by to mohla taky odmítnout slušně. Jenomže to nějak nejde. Je těžké přijímat něco, čeho by později litoval, jak sám přiznal. Ne, že by sama neměla pár kontaktů, známých, lidí, kteří jí dluží, a kteří by jí byli schopní sehnat falešné doklady a nějaké peníze, ale v tuhle chvíli je to nemyslitelné. Moc dobře si pamatuje, že hackerům od vran nedělá problém se přes tohle všechno dostat a najít si dezertéry, sama to jednou viděla. Kdo ví, co se s tím nebožákem stalo. “Navíc bych byla nerada, kdyby ses kvůli mně dostal do problémů.“ Což je pravda. Jak by to asi vypadalo, kdyby někdo zjistil, že jí dal peníze, když ji má spíš přivést zpět, než aby jí pomáhal v útěku? Raději si ani nepředstavuje, co by to pro něj znamenalo, avšak nic dobrého by to nebylo, tím si je jistá.
Nepřítomně si začne hryzat spodní ret, jak se snaží zahnat představu o domečku s někým, koho miluje, dětmi a psem. Ty děti odtamtud vyškrtne téměř okamžitě, ale jinak… to nezní zas tak špatně. Nikdy nad něčím takovým nepřemýšlela, protože to pro ni nic moc neznamenalo. Odjakživa ji rodiče vedli k tomu, aby se soustředila na svoji kariéru a ne rodinu, stejně tak se nedalo mluvit o nějaké velké rodinné lásce a příjemném prostředí, vše bylo o kariéře. Je si ale téměř stoprocentně jistá, že jí to teď připadá lákavé jen proto, že to znamená jednu prostou, ale přece vzácnou věc – klid. A přesně po tom ona touží, ani tak po domě s mužem a psem, jako po tom klidu, jenž to představuje. “Myslím si, že je zvláštní, že ještě před pěti minutami jsem byla zbabělec, který si nezaslouží nic jiného, než aby ho chytili a teď mi chceš pomoct začít a udržet normální život.“ Oponuje mu s pokrčenými rameny. Nedokáže si ho představit jako hlavu rodiny; možná proto, že ho nezažila jinak, než jako vránu, možná proto, že je až příliš jizev, které tenhle život způsobuje a kterých se nikdo zbavit nedokáže, alespoň podle ní. Nejspíš proto si tam nedokáže představit ani sebe. Jak by po tom, co vše viděli a zažili mohli ráno jít do práce, odpoledne přijít a jít si hrát s dětmi na zahradu, trávit večery s tím milovaným? Nedokáže si představit, že by se kdy mohla zbavit pocitu, že je někdo ve stínech sleduje, že by se dokázala přestat ohlížet za sebe, přestat před zavřenýma očima vidět obličeje těch, které připravila o život. To prostě nic nedokáže smazat, ani kdyby utekla přes oceán.
Dlouze mlčí, jak se snaží si v hlavě urovnat, proč to žádá zrovna od něj. Pro ni je to prosté a zcela jasné, jenomže když to má vložit do slov, je to trochu horší. Jak má popsat, že jí ta představa přináší určitý pocit klidu? Dost těžko. Přesto se o to pokusí, snad nebude vypadat jako blázen. “Většina lidí se nebojí smrti, ale umírání, ne? Že to bude bolet, protože netuší, jak se to stane, kdy se to stane… a já se toho taky bojím. A ty, ať se ti to líbí nebo ne, jsi tam pro mě byl to nejbližší rodině, co jsem mohla mít. Vím, že je to ode mě sobecké, ale… vědět, že to udělá někdo, kdo znamenal tohle… to všechno dělá snazší, míň… nejisté.“ Nakonec pokrčí rameny, jako kdyby to bylo úplně jedno, protože taková prostě je. Raději bude dělat, že jí na tom nezáleží, než aby ukázala, že má strach, ačkoliv to sama právě přiznala. Zezačátku strach neměla, protože věřila, že ji budou hledat pár týdnů a nakonec to vzdají, jenomže je to už několik měsíců a oni to ještě nevzdali. A když na vlastní kůži poznala, jaké to je, když se jim podaří ji chytit, ten skutečný strach se dostavil velice rychle. Poháněný příšernou únavou, bolestí a hladem ji tak provází s každým nadechnutím, přestože se jí daří ho skrývat.
Prstem si začne šťourat do díry v džínách na koleni, zatímco Ethan vypráví. Pořád se ozývá ten slabounký hlásek, který ho nechápe, protože jsou odlišní. Ona o svou rodinu přišla a dala by cokoliv za to, aby měla tu možnost volby, jako ji měl on, ale na druhou stranu mu nemůže vyčítat, že si raději zvolil vrány, než aby se utápěl v normálním životě. Zní to divně, ale dává to smysl. “Nezajímá tě, jak se jim daří?“ Nakloní zvědavě hlavu ke straně, když se ho na to s čirým zájmem ptá.
Bezradně si povzdechne, těch proč bylo během tohohle setkání až příliš a ona není schopná na téměř žádné z nich odpovědět. Ani na tohle. Proč se na něj vlastně nevykašlala? Mohla ho tam nechat vykrvácet, měla by o starost méně. Ušetřila by si drahocenné léky, vodu i jídlo, mohla už dávno být zase pryč a snížila by tak šanci, že ji během příštích několika minut doženou. A teď mu ještě nabízí, že se vydá do jámy lvové, aby ho dopravila domů. “Asi trpím sebevražednými sklony.“ Uchechtne se, přestože jí pobavení nedoputuje do očí. “Chci se jen ujistit, že budeš v pořádku. To zranění se ti zahojí, ale musíš pár dní odpočívat.“ V hlavě jí zase naskočí snaha o to, aby nechal svou ránu se pořádně zahojit, než se bude vrhat do dalších nebezpečí. “Je dost pravděpodobné, že příště už nebudu nablízku, abych tě tahala hrobníkovi z lopaty, takže na sebe koukej dávat větší pozor, jo?“ Trošku se pousměje [gif] a natáhne k němu ruku, aby mu pomohla vstát a dojít k autu.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 03. 10. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Tue Oct 30, 2018 10:44 pm
To, co jí nabídnul, myslel vážně. Nevěděl, jak se na něho dívá, jestli se přetvařuje nebo ne. Ale on o rizicích věděl. Na jedné straně stál exemplární příklad potrestání. A na té druhé... Emily. Jen málo lidí pro něj znamenalo to samé, co ona. Měl předpokládat, že ho pošle k čertu, ale někde ve skrytu doufal, že to přijme. Snad, že se nad tím zamyslí, popřemýšlí, ale přijme to. Myslela si, že ze své situace vidí východisko, ale dívala se naprosto špatným směrem. Zatímco on jí mával před očima jasným a klidným řešením, ona si tvrdohlavě stála za tím, že to zvládne sama. Ethan nemusel být ani starší, ani nepotřeboval mít tolik zkušeností, aby pochopil, že to nemusí trvat ani týden a někdo jí dostane. Celou tu dobu byla ve střehu, ale nehoda se mohla stát kdykoliv. Stačila chvilka nepozornosti a jedna kulka. Drahá cena za odmítnutí.
„Nevypadám na to, ale problémy mě provází celý život. Kdyby tomu tak nebylo, nakonec bych u Vran pravděpodobně ani neskončil. Ale co ty o tom můžeš vědět.“ Nepřímo do ní rýpnul. Snažila se najít postranní uličku, kterou by mohla od jeho návrhu utéct. Jenže Ethan se nedal tak jednoduše odbýt. Nesnížil by se k výhružkám nebo zastrašování, protože jeho úmysl patřil jednoznačně mezi ty dobré. To jen Emily, chovala se jako by měla klapky přes oči. Umanutě si stála za svým a jeho pravdu si odmítala vyslechnout. Možná by se našlo něco, čím by jí přesvědčil, ale neměl prostor na to, aby o tom přemýšlel. Už se nenacházel v ohrožení života, přesto se raději nevěnoval žádné namáhavé činnosti. A nacházení vhodného argumentu, který by dokázal otevřít oči někomu s tak tvrdohlavou povahou mezi takové aktivity rozhodně patřilo.
„Pořád si o tobě myslím, že jsi zbabělec,“ poupravil její tvrzení. Snad by nad tím vším mohl mávnout rukou, ale bylo to těžší, než si myslel. Když ho od Emily dělily kilometry, bylo snazší si to, co udělala, probírat. Neviděl jí do očí a dokázal se tak soustředit jen na svůj vlastní názor. Teď to bylo úplně jiné. „Ale žádné rozhodnutí není konečné. Konec by byl, kdyby se jeden z nás rozhodl toho druhého zabít. Potom by teprve nebylo o čem diskutovat. S mrtvolou si moc dobře nepopovídáš. Ani jí nenabídneš přívětivější druh budoucnosti.“ Jeho hlas se protkával s nezájmem. Viděl už tolik ohavností, násilí a brutality, že mluvit o vlastní smrti pro něj bylo snadné. Stejně tak, jako když mluvil o té její. Koneckonců pořád jejich setkání mohlo dopadnout tak, jak říkal. Kdyby se Emily rozhodla, že ho odstraní z cesty, lepší chvíle by pro ní už nenastala. Ethan se nemohl pořádně hýbat, natož aby se bránil. Stačilo tak málo, aby jejich konverzaci rázně a napořád ukončila.
„I já bych ti mohl připravit nejhorší a nejdelší chvíle života. Neměla bys spoléhat na někoho jenom proto, že si myslíš, že ho znáš. Cením si každého okamžiku, kdy jsme byli spolu, ale nesázej na to, že by to něco změnilo. A pokud se bojíš umírání, měla by ses víc soustředit na to, co bude potom. Třeba se znovu narodíš a vůbec nic tím nezměníš. Jenom se k Vranám vrátíš za několik desítek let.“ Opravdu nikdy nevěřil v Boha, zato nepochyboval o tom, že existuje něco jako karma. Poslední dobou čekal na to, co se stane jemu za všechno, co kdy provedl. Na něčem to záviselo a on jen netušil, na čem. Emily zradila a tak mohla počítat s tím, že se něco stane i jí. Myšlenka, kterou vyslovil, mohla spadat do její osobní definice pekla. Utekla by od Vran jen proto, aby se k nim vrátila.
„Mělo by?“ povytáhnul obočí, než nad tím zavrtěl hlavou. Na okamžik se odmlčel, než znovu promluvil. Opřel si hlavu o stěnu a zaklonil ji. Upřel pohled na strop, jen aby ho odtrhnul od Emily. „Hádám, že asi mělo. Tak jako tak si to nemůžu dovolit. Kdybych se o něco pokusil, mohl bych k nim přitáhnout nevítanou pozornost. Nebo by se začali vyptávat. Bez toho se obejdu.“ Nejspíš měl začít litovat, že se o své rodině vůbec zmínil. Ale Emilyna otázka přišla tak nějak přirozeně. Kdyby byl na jejím místě, zatímco ona by mu vyprávěla to samé, pravděpodobně by se taky zeptal. Ale proč o tom vlastně přemýšlel. Nezáleželo na tom, jestli se opravdu starala nebo jestli jí slova utekla ze rtů, aniž by se nad nimi zamyslela.
„Budu na sebe dávat pozor, když ty mi slíbíš, že ještě zvážíš mojí nabídku. Netvářila ses na ní, ale popřemýšlej o tom. Nic lepšího už by se ti nemuselo naskytnout.“ Chytl jí za dlaň a opatrně vstal. Zašitá rána vůči pohybu zaprotestovala, ale on na sobě nedal nic znát. Tentokrát to bylo snadné ignorovat, protože se díval Emily do očí. Jako by jí chtěl silou pohledu přesvědčit, aby se rozhodla správně.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 30. 09. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Thu Nov 08, 2018 11:18 am
Zaskřípe zuby, jak moc se snaží mu něco neodseknout na tu poznámku. Musela by být úplně pitomá, kdyby ji nepostřehla. Nejradši by mu vmetla, že by to věděla, kdyby jí o sobě vyprávěl víc, než ty maličké střípky, které si stejně nebyla schopná poskládat dohromady. Na druhou stranu, ona mu o sobě taky zrovna dvakrát nic neřekla, až teď. Nechá to raději být, to jí jde mnohem lépe, než další vrtání. Navíc, teď už je to spíš jak s křížkem po funuse, protože se každý rozejde vlastní cestou, ona pravděpodobně nepřežije víc jak pár měsíců a on bude dál vránou. Automaticky si přejede po rozřezané ruce, kde jsou poničené zbytky tetování a trošku se bolestně zašklebí. Nad čím však nedokáže mávnout rukou, je to, že ji považuje za zbabělce. Vlastně ani netuší, proč se namáhá se snahou se obhájit, přestože předtím jí to bylo jedno, navíc tak nějak tuší, že ať řekne cokoliv, on si to bude myslet dál. Přesto to z ní vyletí. “Neměla jsem jinou možnost, než se k nim přidat. Nikoho jsem neměla a dlužila jsem Bleskovi život. Řekla bych, že to jsem už splatila a nebyl důvod, abych dál proti svojí vůli zůstávala.“ Tím to považuje za ukončené, nic víc mu stejně nabídnout nemůže, navíc si není úplně jistá, že by o to vůbec stál. “Když už jsem si dala tu práci tě vzít hrobníkovi z lopaty, rozhodně tě tam nebudu vracet.“ Prohlásí suše s pokrčenými rameny, podle ní je to úplně jasné. Kdyby chtěla, aby byl mrtvý, nechá ho ležet tam, kde ho našla a jeho vlastní tělo by se o to postaralo samo. V jeho plné síle by proti němu neměla nejmenší šanci, snad s pistolí v ruce, ale tím by šla sama proti sobě. Jen proto, že on ji bere tak, jak by měl – jako nepřítele, ještě neznamená, že ona to má stejně, protože nemá. Kdyby byli v opačných pozicích, raději by předstírala, že ho ani nepotkala. A přesně proto nikdy nebyla vranou, ne doopravdy.
Nevzrušeně poslouchá jeho konstatování o tom, že by jí klidně její odchod na onen svět znepříjemnil. “Nic jiného ani nečekám. Ale budu radši, když to uděláš ty, než kdokoliv z nich.“ O tom to celé je. Věřit tomu, že i když by to klidně mohl protahovat na hodiny a hodiny, ale pořád aspoň uvidí obličej, kterému víceméně důvěřuje. Možná by to nakonec bylo mnohem horší, zakusit na vlastní kůži, čeho je schopný, ale v tuhle chvíli to v ní vyvolává určitý morbidní klid. Mohla jen doufat, že to svým způsobem pochopí. Zvedne pohled od svých kalhot, aby se zkoumavě zadívala na Ethana, jak hledí do stropu. Je jedna velká hádanka, v jednu chvíli vypadá, že se stará a v další už vypadá tak nedobytně, jako kdyby mu bylo všechno jedno. Je to matoucí. “Nejspíš máš pravdu... je to tak bezpečnější.“ Uzná, ač neochotně. Ne, že by nedokázala přijmout pravdu někoho jiného, spíš je pro ni téma rodiny tak strašně citlivé, že by ho nejradši nakopala, aby si uvědomil, jak vzácné to je, rodinu mít. Nejspíš to ale nikomu nedojde do chvíle, kdy o ně přijde. Na druhou stranu je ale pro ně vážně bezpečnější, když se od nich drží dál, jak pro ně samotné, tak i pro něj. Takhle to proti němu nemůže nikdo použít, a to je výhoda.
Nedokáže mu vzdorovitě oplácet pohled déle než pár vteřin, pak jím uhne, jelikož je špinavá a poničená podlaha mnohem zajímavější, samozřejmě. Lépe řečeno ji ta podlaha nenutí smýšlet logicky, protože si moc dobře uvědomuje, že na jejím počínání nic logického není. Ale když už si myslí, že je zbabělec, tak ať to při tom i zůstane, nechce dávat jakoukoliv záminku k něčemu, co by mohlo být zneužito proti ní, přestože tu před ní stojí Ethan, kterého za nepřítele prostě nepovažuje. Možná i proto nikdy skutečná vrána nebyla, její důvěra v dobro v lidech je překážkou, obzvlášť mezi zloději a vrahy, kde se pohybuje. Dokonce i přesto, že by ji ve své plné síle nejspíš doopravdy zabil, nechce si to připouštět, protože... no, neudělal to, ne? Nabízelo se mu tolik možností, takže to prostě znamená, že není jen nějaký vraždící stroj. Jako kdyby její tělo chtělo souhlasit s myšlenkami, stiskne mu ruku, jež ještě nepouštěla a ani nepustí, nabídne se mu jako opora, aby mohl trochu ulevit námaze během chůze. Opatrně mu obmotá volnou ruku kolem pasu, bokem se do něj zapře, aby ho donutila se o ni trochu opřít, a pomalu vykročí směrem ven. Kopnutím otevře dveře, načež automaticky očima sjede terén kolem sebe, nic však nevidí. Většinou se jí to vyplatilo, poslouchat svoje instinkty, zrovna v tomhle je docela dobrá. Nesnaží se mu svou pomoc vnutit, jestliže o ni nestojí, stáhne se. Ať tak či tak se dopracují k autu, kde mu pomůže nasednout, načež udělá to samé. Nastartuje a se zhasnutými světly vyjede od nádraží, zapne je až ve chvíli, kdy je na silnici mezi auty, protože osamělé auto z opuštěného nádraží je zkrátka podezřelé.
Uvědomuje si, že nijak na jeho slova v ubytovně nereagovala a jí ten červík pořád hlodá v hlavě. Chvíli si hryže spodní ret, jak přemýšlí, a pak konečně promluví. “Vážím si toho, že bys mi pomohl se odsud dostat. Ale poradím si. A když mě chytí, budeš si moct užít pocit ‚já ti to říkal‘““ Uchechtne se nad svým černým humorem, ale jinak už se to stejně ani brát nedá. Zbláznila by se, kdyby to tak nebrala. Přesně jak mu prve řekla, seděla by schoulená v koutečku, brečela a čekala na smrt. Nikdy před nikým neplakala, ani když přišla o své rodiče, prostě slzám nedovolila, aby přišly. A rozhodně s tím nehodlá začínat ani teď. Prokličkuje to mezi auty, aby nezastavovali v koloně, a čím víc se blíží k doupěti, tím řidší doprava je. Zastaví na rohu ulice, aby ji nezachytily skryté kamery nebo ji nezahlédl někdo z okna a vypne motor. Trochu si povzdechne a natočí hlavu směrem k Ethanovi. “Tak... hádám, že je čas se rozloučit.“ Snaží se potlačit jisté zklamání, které se jí krade do hlasu a raději se soustředí na praktické věci. “Snaž se moc nekroutit zadkem, ať si nepotrháš stehy. A hned si s tím zajdi na ošetřovnu, ať ti to pořádně vyčistí, bez diskuze. A taky se pořádně najez a napij, není to sranda, ztratil jsi hodně krve a potřebuješ se zregenerovat.“ Vždycky, když takhle hodně mluví, je nesvá nebo nervózní. Ne, že by ji znervózňovalo být tak blízko vosímu hnízdu, ale bylo mnohem snazší odejít, když ho neviděla, teď je to úplně jiné, než když utekla. A i když si to nerada přiznává, chybět jí bude.
Sponsored content

Re: Staré nádraží

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru