Share
Goto down
avatar
Poèet pøíspìvkù : 17
Join date : 30. 09. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Wed Oct 10, 2018 9:08 pm
Trochu nechápavě se zarazí nad jeho ušklebováním, přemýšlejíc, co řekla. Myslela to s tou pomstou vážně, ona by je donutila trpět, kdyby kvůli nim málem umřela, možná nějaká její část by to nejradši udělala i kvůli němu, ale vzhledem k tomu, že jí evidentně pohrdá, uzamkne to ještě hlouběji, než to je a nijak se nebude vyjadřovat. Zjišťuje, že to teď dělá skoro pořád, neříká, co si doopravdy myslí, nesnaží se obhájit sama sebe a radši ho nechá, aby si myslel své, přestože jí jeho studené pohledy vlastně ubližují. Tak trochu doufala, že ji bude chápat, jenomže je jasné, že se s tou myšlenkou může rozloučit.
“Kdybych je neřešila humorem, tak budu támhle v rohu fňukat jako mimino.“ Odsekne mu snad příliš ostře; rozhodně mnohem víc, než původně zamýšlela, přičemž bradou trhne někam neurčitě k jednomu z rohů místnosti, nejspíš pro podtržení svého prohlášení. A je to pravda, jen silou vůle se snaží si udržet zbytky příčetnosti a síly k tomu, aby tohle zvládala, a odlehčování situací jí k tomu skvěle pomáhá, takže si to vzít nenechá. Čím dál Ethan mluví, tím víc se krčí, sama neví, proč. Možná proto, že si uvědomuje, že má pravdu a ona stejně odejít nedokáže. Nebo proto, že on se mýlí v tom, že si tuhle cestu zvolila, protože nezvolila. Celé její přijetí mezi vrány bylo založené na vděku vůči Bleskovi za záchranu jejího života a splacení toho dluhu. A tak radši nasadí svůj „všechno je mi fuk“ výraz. “Pochybuju, že by je nová identita zastavila před tím, aby mě našli.“ Pokrčí rameny s předstíranou nenuceností. Je to takový automatický obranný reflex, jež značí, že se o tom nechce moc bavit. Raději se bude ohánět tím, že by jí nová identita nepomohla, než aby si dovolila před ním odhalit, že důvod toho, proč zůstává, je v něčem úplně jiném, v něčem, co jí stojí za tenhle risk. “Záleží vůbec na tom? Nějak to zvládnu.“ Nechápe, proč se ji snaží odsud vyhnat, když mu to může být vlastně úplně jedno, ale zkoumat to nebude. Poslední dobou radši nezkoumá vůbec nic. “Proč mi tohle vůbec říkáš? Nový život, rodina… chceš to?“ Nesnaží se dělat, že ho prokoukla nebo že zná nějaké jeho nitro, protože tomu tak není, je v tom čirá zvědavost a snaha zjistit, co se mu honí v té jeho hlavě.
Studeným pobavením se uchechtne, v jejím obličeji však není ani stopa po humoru. Kdyby ano, nejspíš už by byla dočista šílená, protože jen šílenci se směji nad otázkou, jestli chtějí zemřít. Dovolí si mu pohlédnout do obličeje, ale hned nato zas uhne a raději se zadívá někam na špinavou podlahu, kde ještě před chvílí klečela. Než si zvládne sesumírovat myšlenky ve své hlavě, on už znovu promluví, a tak se přestane snažit si v hlavě srovnat, co vlastně měla na mysli, protože rozhodně to nebyla žádost o ukončení trápení. Kdyby chtěla zemřít, zůstala by mezi nimi, tím si je jistá. Nikdy nebyla na přehnaně dramatická slova nebo gesta, ale nejde to nazvat jinak, být mezi vránami pomalu, ale jistě zabíjelo ty zbytky jejího předchozího já, jež v ní zůstaly. A ona si je chtěla zoufale zachovat. “Nic mi nedlužíš.“ Hlesne skoro neslyšně, takže si vlastně ani není jistá, jestli její slova zaslechl. “Ale jestli tě můžu o něco požádat, tak to buď ty. Kdybys věděl, že mě zas našli a jdou si pro mě a… bylo jasné, jak to skončí, chci, abys to byl ty.“ Ani se na něj nepodívá a vstane. Však on pochopí, co má na mysli. Snad pro ty chvíle, kdy v něm viděla přítele, by tak byla představa blížící se smrti snesitelnější.
Zaraženě se po něm podívá, smutek z vlastního příběhu je tytam, zůstal jen mrazivý náznak hněvu z toho jeho. Je trochu ironické, že si nikdy předtím nenašli čas nebo nedovolili zabrousit k jejich životům před vránami a udělali to až teď, když už je každý někde jinde a on by ji měl teoreticky podle pravidel považovat za nepřítele. “Proč ses nevrátil domů?“ V jejím hlase není ani stopa po odsuzování, přestože v hloubi duše tam přesně to je. Ne proto, že by nerespektovala to, co on sám chtěl, spíš jen sobecké píchnutí žárlivosti nad tím, že on měl možnost si zvolit rodinu, ale neudělal to. A přestože moc dobře ví, že nezná pozadí, vlastně neví vůbec nic, ten pocit tam pořád je. “Proč sis radši vybral vrány?
Chvíli jí trvá, než zareaguje na jeho otázku, snad to i vypadá, že na ni neodpoví. Snaží se nevyprsknout první ironickou poznámku, která ji napadla a doopravdy se nad tím zamyslet. Ten tíživý pocit, co vždycky měla, zmizel. Sice jej nahradil trochu jiný, přesto jej vítala mnohem raději, než ten předchozí. Bylo to, jako kdyby ona byla vážně vrána a doupě pro ni představovalo klec, která se teď otevřela a ona je konečně volná, přestože je na tom v podstatě mnohem hůř, než byla v kleci. Je to ale štěstí? “Nejsem. Ale budu. Vím, že to zní šíleně, ale najdu způsob, jak se z toho vysekat.“ Ač nerada, popadne ze stolu zbraň a přejde ke vchodovým dveřím, které otevře a nakoukne ven, pozorně se rozhlíží všude kolem. Z nějakého důvodu jí vždycky dobře šlo vnímat okolí, poznat, když je tam něco, co tam být nemá. Trochu uvolní ztuhlá ramena, když tam nic neobjeví a dveře zase zavře. “Jestli chceš, můžu tě zavézt do doupěte, mám tu kousek jeep. Nezvládneš jít sám a já pochopím, když nebudeš chtít zůstávat tady, než nabereš trochu síly.“ Uvědomuje si, že je to riskantní, ale nenechá ho jít do noci samotného, navíc ještě po takové ztrátě krve, z níž by potřeboval minimálně dva dny prospat a dostávat do sebe tolik cukru a těch správných živin, kolik půjde. Navíc by nejspíš měli z tohohle místa co nejdřív vypadnout, bude jen otázka času, než sem přijdou, pokud ji skutečně našli.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 03. 10. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Sun Oct 14, 2018 11:57 pm
Pohledem pronásledoval ten její. Nedokázal si Emily představit schoulenou na špinavé zemi, jak se snaží zadržovat slzy. Nikdy jí neviděl plakat. Na druhou stranu... Snad nikdy neviděl nikoho plakat. Ani štěstím. Sotva by to dělal on sám. Slzy pro něj byly cizí. Známka slabosti, nic víc. V jeho životě na ně nebylo místo. A očividně ani v tom jejím. Jen ona sama věděla, co jí v tom doopravdy bránilo.
„Třeba ano. Nezáleží na tom, co si vybereš, ale na tom, jak to provedeš. Znám pár lidí, kteří by ti dokázali pomoct. Za určitou cenu, samozřejmě. Ale být tebou, nedělal bych si zrovna s tímhle těžkou hlavu. Jestli se z tohohle dostanu, jsem ochotný ti něco ze svého jmění věnovat. Samozřejmě v rámci dobrých vztahů. A taky proto, abych si měl později, co vyčítat.“ Rty se mu zkroutily do úšklebku. Mohl působit dojem, že neví,co povídá, ale svá slova volil uváženě. Předtím si neuvědomoval spoustu věcí. Jen dobře věděl, proč si k sobě nikoho nepouští. Leckdo mluvil o vztazích pěkně, Ethan v nich viděl akorát brzdu. Jenže to, co odsuzoval, se mu dostalo pod kůži tak jako tak. Jen si to nedokázal přiznat dřív. Na Emily mu záleželo. To jediné mu bránilo v tom, aby jí eliminoval. S nikým jiným by se nezdržoval. Každého by využil a zbavil se ho. Čistě, beze svědků, bez potíží. Jenže Emily? To byla potíž sama o sobě. Ale co hůř, byl to jenom jeho problém.
„Neptáš se moc dobře. Ani si na to moc dobře neodpovídáš.“ Mezi obočím mu vyskočila vráska, jak se zamračil. Nejspíš bylo otázkou úhlu pohledu, na čem vážně záleželo. To by ještě pochopil, jedno mu však do hlavy nešlo. Ať už řekl cokoliv, Emily to smetla ze stolu. Nevěděl, kde je jádro toho všeho, ale rýpat v tom nechtěl. Noc byla dlouhá a jeho zranění vážné. Neměl by se namáhat a to přesně zjišťování kostlivců ve skříni bylo. Všichni měli nějaké tajemství a tahle vrána byla moc unavená na to, aby to Emilyino rozlouskla.
„Myslíš, že ti vnucuju život, jaký bych si sám vybral?“ povytáhl obočí a významně se na ní podíval, jako by věděl daleko víc, než byl ochotný přiznat. „Můžu tě ujistit, že tak to opravdu není. Nikdy jsem si nepředstavoval, že bych si pořídil dvoupatrový dům, oženil se, měl tři děti a psa.“ Ta představa mu na obličeji vyvolala další divokou grimasu. Nebylo to tak docela znechucení, spíš se tvářil, že něco podobného by se ho ani v nejmenším netýkalo. Pro něj by rodina znamenala dostat to, čemu se tolik let vyhýbal. Nebál se zodpovědnosti, jen ho to nenaplňovalo. Raději každý den riskoval, že bude muset skočit mezi kulku a svého chráněnce, než aby se večer vrátil k milující manželce a zvídavým ratolestem. Musel by popřít sám sebe, aby se usadil a vedl takový život.
„Proč.“ Ani se nenamáhal vytáhnout to jedno jediné slůvko do otázky. Zajímalo ho, proč by to měl být zrovna on. Kvůli staré známosti? Nikdy by do Emily neřekl, že by dokázala být tak sentimentální. Kdyby si měl on vybrat, rozhodně by nevolil nikoho, koho znal a s kým měl nějaký kladný vztah. Kdyby stál na prahu smrti a měl si možnost zvolit, dal by přednost anonymitě. Rozhodně by se nepotřeboval dívat do očí toho, kterého znal a který si měl zašpinit ruce jeho krví. Ale pokud k tomu mělo kdy dojít s Emily, rozhodl se zjistit proč. Jestli po tom toužila, dlužila mu pravdivou odpověď. Tolik slušnosti v ní zbýt ještě mohlo.
„Držel jsem se toho, co mi v tu chvíli přišlo nejlepší. Rodinu jsem respektoval, ale nikdy jsem k nikomu z nich neměl tak blízko. Vždycky jsem žil jenom pro sebe a přišel jsem na to, že tak mi to vyhovuje nejvíc. Co bych v jejich životě dělal? Oženil bych se, abych udělal matce radost a o víkendech hlídal neteř, jen aby si Ryan užil trochu ze svého života?“ Hořce se nad tím uchechtl. Cizím uším to znělo jako zcela normální součást života, ale Ethan tím Emily popisoval svojí noční můru. Neprozradil jí všechno z toho, co kdy zažil a tak to shrnul do několika prostých vět. Znala ho lépe, než většina vran, se kterými pracoval, ale ani ona ho neměla pořádně přečteného. Na to si dával velice dobrý pozor. „Vrány pro mě tehdy znamenaly jediný krok dopředu. Nepřišel jsem k nim sám ale na doporučení. Vlastně to pro mě byla jenom změna práce. Jenom se namísto ochrany začal dělat její přesný opak.“ S nezájmem trhnul rameny, jako by se snad bavil o počasí. Připravoval se na kariéru vojáka, osobní pohnutky si nepřipouštěl. Od jisté doby pro něj měl lidský život jen takovou hodnotu, jaká se na konci měsíce objevila na kontě jeho účtu. Kdoví, kde by byl, kdyby se nezranil, ale skončil u Vran. S tím už nic nenadělal, dezertovat nechtěl. Narozdíl od Emily se cítil dobře.
Proč pro mě tolik riskuješ, když nemám nic, abych ti to oplatil?“ Zadíval se na ní se zájmem. Nabídka to nebyla špatná, ale hloupost z ní přímo křičela. Pro něj by to bylo výhodné, ale Emily by tím strkala hlavu na špalek. Rozhodnutí bylo očividně jenom na něm, ale nechtěl se nijak unáhlit.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 17
Join date : 30. 09. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Wed Oct 17, 2018 11:56 am
Po jeho slovech se na něj zadívá trochu déle, než je slušné, jelikož přemítá, jestli to myslí vážně nebo ne. A taky jestli si má té skryté nabídky vážit, anebo ho za ni něčím přetáhnout. Naklání se spíš k té druhé možnosti. “Nestojím o charitu. Sama jsem se do toho dostala a sama si to vyřeším.“ Prohlásí studeně, ačkoliv si uvědomuje, že by to mohla taky odmítnout slušně. Jenomže to nějak nejde. Je těžké přijímat něco, čeho by později litoval, jak sám přiznal. Ne, že by sama neměla pár kontaktů, známých, lidí, kteří jí dluží, a kteří by jí byli schopní sehnat falešné doklady a nějaké peníze, ale v tuhle chvíli je to nemyslitelné. Moc dobře si pamatuje, že hackerům od vran nedělá problém se přes tohle všechno dostat a najít si dezertéry, sama to jednou viděla. Kdo ví, co se s tím nebožákem stalo. “Navíc bych byla nerada, kdyby ses kvůli mně dostal do problémů.“ Což je pravda. Jak by to asi vypadalo, kdyby někdo zjistil, že jí dal peníze, když ji má spíš přivést zpět, než aby jí pomáhal v útěku? Raději si ani nepředstavuje, co by to pro něj znamenalo, avšak nic dobrého by to nebylo, tím si je jistá.
Nepřítomně si začne hryzat spodní ret, jak se snaží zahnat představu o domečku s někým, koho miluje, dětmi a psem. Ty děti odtamtud vyškrtne téměř okamžitě, ale jinak… to nezní zas tak špatně. Nikdy nad něčím takovým nepřemýšlela, protože to pro ni nic moc neznamenalo. Odjakživa ji rodiče vedli k tomu, aby se soustředila na svoji kariéru a ne rodinu, stejně tak se nedalo mluvit o nějaké velké rodinné lásce a příjemném prostředí, vše bylo o kariéře. Je si ale téměř stoprocentně jistá, že jí to teď připadá lákavé jen proto, že to znamená jednu prostou, ale přece vzácnou věc – klid. A přesně po tom ona touží, ani tak po domě s mužem a psem, jako po tom klidu, jenž to představuje. “Myslím si, že je zvláštní, že ještě před pěti minutami jsem byla zbabělec, který si nezaslouží nic jiného, než aby ho chytili a teď mi chceš pomoct začít a udržet normální život.“ Oponuje mu s pokrčenými rameny. Nedokáže si ho představit jako hlavu rodiny; možná proto, že ho nezažila jinak, než jako vránu, možná proto, že je až příliš jizev, které tenhle život způsobuje a kterých se nikdo zbavit nedokáže, alespoň podle ní. Nejspíš proto si tam nedokáže představit ani sebe. Jak by po tom, co vše viděli a zažili mohli ráno jít do práce, odpoledne přijít a jít si hrát s dětmi na zahradu, trávit večery s tím milovaným? Nedokáže si představit, že by se kdy mohla zbavit pocitu, že je někdo ve stínech sleduje, že by se dokázala přestat ohlížet za sebe, přestat před zavřenýma očima vidět obličeje těch, které připravila o život. To prostě nic nedokáže smazat, ani kdyby utekla přes oceán.
Dlouze mlčí, jak se snaží si v hlavě urovnat, proč to žádá zrovna od něj. Pro ni je to prosté a zcela jasné, jenomže když to má vložit do slov, je to trochu horší. Jak má popsat, že jí ta představa přináší určitý pocit klidu? Dost těžko. Přesto se o to pokusí, snad nebude vypadat jako blázen. “Většina lidí se nebojí smrti, ale umírání, ne? Že to bude bolet, protože netuší, jak se to stane, kdy se to stane… a já se toho taky bojím. A ty, ať se ti to líbí nebo ne, jsi tam pro mě byl to nejbližší rodině, co jsem mohla mít. Vím, že je to ode mě sobecké, ale… vědět, že to udělá někdo, kdo znamenal tohle… to všechno dělá snazší, míň… nejisté.“ Nakonec pokrčí rameny, jako kdyby to bylo úplně jedno, protože taková prostě je. Raději bude dělat, že jí na tom nezáleží, než aby ukázala, že má strach, ačkoliv to sama právě přiznala. Zezačátku strach neměla, protože věřila, že ji budou hledat pár týdnů a nakonec to vzdají, jenomže je to už několik měsíců a oni to ještě nevzdali. A když na vlastní kůži poznala, jaké to je, když se jim podaří ji chytit, ten skutečný strach se dostavil velice rychle. Poháněný příšernou únavou, bolestí a hladem ji tak provází s každým nadechnutím, přestože se jí daří ho skrývat.
Prstem si začne šťourat do díry v džínách na koleni, zatímco Ethan vypráví. Pořád se ozývá ten slabounký hlásek, který ho nechápe, protože jsou odlišní. Ona o svou rodinu přišla a dala by cokoliv za to, aby měla tu možnost volby, jako ji měl on, ale na druhou stranu mu nemůže vyčítat, že si raději zvolil vrány, než aby se utápěl v normálním životě. Zní to divně, ale dává to smysl. “Nezajímá tě, jak se jim daří?“ Nakloní zvědavě hlavu ke straně, když se ho na to s čirým zájmem ptá.
Bezradně si povzdechne, těch proč bylo během tohohle setkání až příliš a ona není schopná na téměř žádné z nich odpovědět. Ani na tohle. Proč se na něj vlastně nevykašlala? Mohla ho tam nechat vykrvácet, měla by o starost méně. Ušetřila by si drahocenné léky, vodu i jídlo, mohla už dávno být zase pryč a snížila by tak šanci, že ji během příštích několika minut doženou. A teď mu ještě nabízí, že se vydá do jámy lvové, aby ho dopravila domů. “Asi trpím sebevražednými sklony.“ Uchechtne se, přestože jí pobavení nedoputuje do očí. “Chci se jen ujistit, že budeš v pořádku. To zranění se ti zahojí, ale musíš pár dní odpočívat.“ V hlavě jí zase naskočí snaha o to, aby nechal svou ránu se pořádně zahojit, než se bude vrhat do dalších nebezpečí. “Je dost pravděpodobné, že příště už nebudu nablízku, abych tě tahala hrobníkovi z lopaty, takže na sebe koukej dávat větší pozor, jo?“ Trošku se pousměje [gif] a natáhne k němu ruku, aby mu pomohla vstát a dojít k autu.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 03. 10. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Tue Oct 30, 2018 10:44 pm
To, co jí nabídnul, myslel vážně. Nevěděl, jak se na něho dívá, jestli se přetvařuje nebo ne. Ale on o rizicích věděl. Na jedné straně stál exemplární příklad potrestání. A na té druhé... Emily. Jen málo lidí pro něj znamenalo to samé, co ona. Měl předpokládat, že ho pošle k čertu, ale někde ve skrytu doufal, že to přijme. Snad, že se nad tím zamyslí, popřemýšlí, ale přijme to. Myslela si, že ze své situace vidí východisko, ale dívala se naprosto špatným směrem. Zatímco on jí mával před očima jasným a klidným řešením, ona si tvrdohlavě stála za tím, že to zvládne sama. Ethan nemusel být ani starší, ani nepotřeboval mít tolik zkušeností, aby pochopil, že to nemusí trvat ani týden a někdo jí dostane. Celou tu dobu byla ve střehu, ale nehoda se mohla stát kdykoliv. Stačila chvilka nepozornosti a jedna kulka. Drahá cena za odmítnutí.
„Nevypadám na to, ale problémy mě provází celý život. Kdyby tomu tak nebylo, nakonec bych u Vran pravděpodobně ani neskončil. Ale co ty o tom můžeš vědět.“ Nepřímo do ní rýpnul. Snažila se najít postranní uličku, kterou by mohla od jeho návrhu utéct. Jenže Ethan se nedal tak jednoduše odbýt. Nesnížil by se k výhružkám nebo zastrašování, protože jeho úmysl patřil jednoznačně mezi ty dobré. To jen Emily, chovala se jako by měla klapky přes oči. Umanutě si stála za svým a jeho pravdu si odmítala vyslechnout. Možná by se našlo něco, čím by jí přesvědčil, ale neměl prostor na to, aby o tom přemýšlel. Už se nenacházel v ohrožení života, přesto se raději nevěnoval žádné namáhavé činnosti. A nacházení vhodného argumentu, který by dokázal otevřít oči někomu s tak tvrdohlavou povahou mezi takové aktivity rozhodně patřilo.
„Pořád si o tobě myslím, že jsi zbabělec,“ poupravil její tvrzení. Snad by nad tím vším mohl mávnout rukou, ale bylo to těžší, než si myslel. Když ho od Emily dělily kilometry, bylo snazší si to, co udělala, probírat. Neviděl jí do očí a dokázal se tak soustředit jen na svůj vlastní názor. Teď to bylo úplně jiné. „Ale žádné rozhodnutí není konečné. Konec by byl, kdyby se jeden z nás rozhodl toho druhého zabít. Potom by teprve nebylo o čem diskutovat. S mrtvolou si moc dobře nepopovídáš. Ani jí nenabídneš přívětivější druh budoucnosti.“ Jeho hlas se protkával s nezájmem. Viděl už tolik ohavností, násilí a brutality, že mluvit o vlastní smrti pro něj bylo snadné. Stejně tak, jako když mluvil o té její. Koneckonců pořád jejich setkání mohlo dopadnout tak, jak říkal. Kdyby se Emily rozhodla, že ho odstraní z cesty, lepší chvíle by pro ní už nenastala. Ethan se nemohl pořádně hýbat, natož aby se bránil. Stačilo tak málo, aby jejich konverzaci rázně a napořád ukončila.
„I já bych ti mohl připravit nejhorší a nejdelší chvíle života. Neměla bys spoléhat na někoho jenom proto, že si myslíš, že ho znáš. Cením si každého okamžiku, kdy jsme byli spolu, ale nesázej na to, že by to něco změnilo. A pokud se bojíš umírání, měla by ses víc soustředit na to, co bude potom. Třeba se znovu narodíš a vůbec nic tím nezměníš. Jenom se k Vranám vrátíš za několik desítek let.“ Opravdu nikdy nevěřil v Boha, zato nepochyboval o tom, že existuje něco jako karma. Poslední dobou čekal na to, co se stane jemu za všechno, co kdy provedl. Na něčem to záviselo a on jen netušil, na čem. Emily zradila a tak mohla počítat s tím, že se něco stane i jí. Myšlenka, kterou vyslovil, mohla spadat do její osobní definice pekla. Utekla by od Vran jen proto, aby se k nim vrátila.
„Mělo by?“ povytáhnul obočí, než nad tím zavrtěl hlavou. Na okamžik se odmlčel, než znovu promluvil. Opřel si hlavu o stěnu a zaklonil ji. Upřel pohled na strop, jen aby ho odtrhnul od Emily. „Hádám, že asi mělo. Tak jako tak si to nemůžu dovolit. Kdybych se o něco pokusil, mohl bych k nim přitáhnout nevítanou pozornost. Nebo by se začali vyptávat. Bez toho se obejdu.“ Nejspíš měl začít litovat, že se o své rodině vůbec zmínil. Ale Emilyna otázka přišla tak nějak přirozeně. Kdyby byl na jejím místě, zatímco ona by mu vyprávěla to samé, pravděpodobně by se taky zeptal. Ale proč o tom vlastně přemýšlel. Nezáleželo na tom, jestli se opravdu starala nebo jestli jí slova utekla ze rtů, aniž by se nad nimi zamyslela.
„Budu na sebe dávat pozor, když ty mi slíbíš, že ještě zvážíš mojí nabídku. Netvářila ses na ní, ale popřemýšlej o tom. Nic lepšího už by se ti nemuselo naskytnout.“ Chytl jí za dlaň a opatrně vstal. Zašitá rána vůči pohybu zaprotestovala, ale on na sobě nedal nic znát. Tentokrát to bylo snadné ignorovat, protože se díval Emily do očí. Jako by jí chtěl silou pohledu přesvědčit, aby se rozhodla správně.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 17
Join date : 30. 09. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Thu Nov 08, 2018 11:18 am
Zaskřípe zuby, jak moc se snaží mu něco neodseknout na tu poznámku. Musela by být úplně pitomá, kdyby ji nepostřehla. Nejradši by mu vmetla, že by to věděla, kdyby jí o sobě vyprávěl víc, než ty maličké střípky, které si stejně nebyla schopná poskládat dohromady. Na druhou stranu, ona mu o sobě taky zrovna dvakrát nic neřekla, až teď. Nechá to raději být, to jí jde mnohem lépe, než další vrtání. Navíc, teď už je to spíš jak s křížkem po funuse, protože se každý rozejde vlastní cestou, ona pravděpodobně nepřežije víc jak pár měsíců a on bude dál vránou. Automaticky si přejede po rozřezané ruce, kde jsou poničené zbytky tetování a trošku se bolestně zašklebí. Nad čím však nedokáže mávnout rukou, je to, že ji považuje za zbabělce. Vlastně ani netuší, proč se namáhá se snahou se obhájit, přestože předtím jí to bylo jedno, navíc tak nějak tuší, že ať řekne cokoliv, on si to bude myslet dál. Přesto to z ní vyletí. “Neměla jsem jinou možnost, než se k nim přidat. Nikoho jsem neměla a dlužila jsem Bleskovi život. Řekla bych, že to jsem už splatila a nebyl důvod, abych dál proti svojí vůli zůstávala.“ Tím to považuje za ukončené, nic víc mu stejně nabídnout nemůže, navíc si není úplně jistá, že by o to vůbec stál. “Když už jsem si dala tu práci tě vzít hrobníkovi z lopaty, rozhodně tě tam nebudu vracet.“ Prohlásí suše s pokrčenými rameny, podle ní je to úplně jasné. Kdyby chtěla, aby byl mrtvý, nechá ho ležet tam, kde ho našla a jeho vlastní tělo by se o to postaralo samo. V jeho plné síle by proti němu neměla nejmenší šanci, snad s pistolí v ruce, ale tím by šla sama proti sobě. Jen proto, že on ji bere tak, jak by měl – jako nepřítele, ještě neznamená, že ona to má stejně, protože nemá. Kdyby byli v opačných pozicích, raději by předstírala, že ho ani nepotkala. A přesně proto nikdy nebyla vranou, ne doopravdy.
Nevzrušeně poslouchá jeho konstatování o tom, že by jí klidně její odchod na onen svět znepříjemnil. “Nic jiného ani nečekám. Ale budu radši, když to uděláš ty, než kdokoliv z nich.“ O tom to celé je. Věřit tomu, že i když by to klidně mohl protahovat na hodiny a hodiny, ale pořád aspoň uvidí obličej, kterému víceméně důvěřuje. Možná by to nakonec bylo mnohem horší, zakusit na vlastní kůži, čeho je schopný, ale v tuhle chvíli to v ní vyvolává určitý morbidní klid. Mohla jen doufat, že to svým způsobem pochopí. Zvedne pohled od svých kalhot, aby se zkoumavě zadívala na Ethana, jak hledí do stropu. Je jedna velká hádanka, v jednu chvíli vypadá, že se stará a v další už vypadá tak nedobytně, jako kdyby mu bylo všechno jedno. Je to matoucí. “Nejspíš máš pravdu... je to tak bezpečnější.“ Uzná, ač neochotně. Ne, že by nedokázala přijmout pravdu někoho jiného, spíš je pro ni téma rodiny tak strašně citlivé, že by ho nejradši nakopala, aby si uvědomil, jak vzácné to je, rodinu mít. Nejspíš to ale nikomu nedojde do chvíle, kdy o ně přijde. Na druhou stranu je ale pro ně vážně bezpečnější, když se od nich drží dál, jak pro ně samotné, tak i pro něj. Takhle to proti němu nemůže nikdo použít, a to je výhoda.
Nedokáže mu vzdorovitě oplácet pohled déle než pár vteřin, pak jím uhne, jelikož je špinavá a poničená podlaha mnohem zajímavější, samozřejmě. Lépe řečeno ji ta podlaha nenutí smýšlet logicky, protože si moc dobře uvědomuje, že na jejím počínání nic logického není. Ale když už si myslí, že je zbabělec, tak ať to při tom i zůstane, nechce dávat jakoukoliv záminku k něčemu, co by mohlo být zneužito proti ní, přestože tu před ní stojí Ethan, kterého za nepřítele prostě nepovažuje. Možná i proto nikdy skutečná vrána nebyla, její důvěra v dobro v lidech je překážkou, obzvlášť mezi zloději a vrahy, kde se pohybuje. Dokonce i přesto, že by ji ve své plné síle nejspíš doopravdy zabil, nechce si to připouštět, protože... no, neudělal to, ne? Nabízelo se mu tolik možností, takže to prostě znamená, že není jen nějaký vraždící stroj. Jako kdyby její tělo chtělo souhlasit s myšlenkami, stiskne mu ruku, jež ještě nepouštěla a ani nepustí, nabídne se mu jako opora, aby mohl trochu ulevit námaze během chůze. Opatrně mu obmotá volnou ruku kolem pasu, bokem se do něj zapře, aby ho donutila se o ni trochu opřít, a pomalu vykročí směrem ven. Kopnutím otevře dveře, načež automaticky očima sjede terén kolem sebe, nic však nevidí. Většinou se jí to vyplatilo, poslouchat svoje instinkty, zrovna v tomhle je docela dobrá. Nesnaží se mu svou pomoc vnutit, jestliže o ni nestojí, stáhne se. Ať tak či tak se dopracují k autu, kde mu pomůže nasednout, načež udělá to samé. Nastartuje a se zhasnutými světly vyjede od nádraží, zapne je až ve chvíli, kdy je na silnici mezi auty, protože osamělé auto z opuštěného nádraží je zkrátka podezřelé.
Uvědomuje si, že nijak na jeho slova v ubytovně nereagovala a jí ten červík pořád hlodá v hlavě. Chvíli si hryže spodní ret, jak přemýšlí, a pak konečně promluví. “Vážím si toho, že bys mi pomohl se odsud dostat. Ale poradím si. A když mě chytí, budeš si moct užít pocit ‚já ti to říkal‘““ Uchechtne se nad svým černým humorem, ale jinak už se to stejně ani brát nedá. Zbláznila by se, kdyby to tak nebrala. Přesně jak mu prve řekla, seděla by schoulená v koutečku, brečela a čekala na smrt. Nikdy před nikým neplakala, ani když přišla o své rodiče, prostě slzám nedovolila, aby přišly. A rozhodně s tím nehodlá začínat ani teď. Prokličkuje to mezi auty, aby nezastavovali v koloně, a čím víc se blíží k doupěti, tím řidší doprava je. Zastaví na rohu ulice, aby ji nezachytily skryté kamery nebo ji nezahlédl někdo z okna a vypne motor. Trochu si povzdechne a natočí hlavu směrem k Ethanovi. “Tak... hádám, že je čas se rozloučit.“ Snaží se potlačit jisté zklamání, které se jí krade do hlasu a raději se soustředí na praktické věci. “Snaž se moc nekroutit zadkem, ať si nepotrháš stehy. A hned si s tím zajdi na ošetřovnu, ať ti to pořádně vyčistí, bez diskuze. A taky se pořádně najez a napij, není to sranda, ztratil jsi hodně krve a potřebuješ se zregenerovat.“ Vždycky, když takhle hodně mluví, je nesvá nebo nervózní. Ne, že by ji znervózňovalo být tak blízko vosímu hnízdu, ale bylo mnohem snazší odejít, když ho neviděla, teď je to úplně jiné, než když utekla. A i když si to nerada přiznává, chybět jí bude.
Sponsored content

Re: Staré nádraží

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru