Share
Goto down
avatar
Poèet pøíspìvkù : 5
Join date : 29. 10. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Nákupní centrum

za Sun Jan 06, 2019 10:09 am
Všichni měli dostatek času, aby se mohli rozhlédnout, začít bojovat se svými vnitřními démony, jež by v nich měla tato místa vyvolat. A proto ve chvíli, kdy začali bratři u každého z nich pozorovat zvýšenou mozkovou aktivitu, byl čas spustit vše, co na ně měli připravené.
Calum Denvers nejspíše očekává, že uvidí zas tu malou holčičku, která zemřela, aby si mohl projít tím vším znovu. Kdepak. Namísto holčičky stojí obličejem k němu dvě ženy, dívající se směrem k němu, jako kdyby věděly o místě, kde se schovává. Stačí se na ně trochu soustředit a zjistí, že jde o jeho matku se sestrou. Stejné místo, podobný scénář, jiné obsazení. Jako žárovička mu v hlavě díky bratrům zasvítí úkol, který musí dokončit: zabít je. Pokud se bude dívat pozorněji, najde skryté i své kolegy, kteří hlídají, že udělá to, co se po něm chce. Kdyby se snad pokusil zastřelit spíše je, než svou matku a sestru, budou se objevovat stále další a další, nikdy nezmizí. O to se bratři postarali.
Gavriil Vaganov si nejspíš nemyslel, že bude kdy znovu stát na tomto místě. Jak se simulace pustí, všude kolem se objeví lidé - nedočkaví, dychtiví a lačnící po krvi. Pěstmi buší do mříží, přes něž se nedostanou pro bezpečí jejich i bojovníků, aby už souboj konečně započal. K tomu však Gavri potřebuje oponenta, že? Ten se zjeví ze stínů, s krutým úsměvem na rtech plným vědění víš, co jsem ti udělal a udělám to znovu. Nikolai. "Tak se zas vidíme, příteli." Promluví k němu, jako kdyby se mezi nimi nic nestalo. Žádné staré křivdy. Rozhodčí však započne zápas a publikum začne burácet, není zvědavé na tlachání ženušek, ale na boj. A ten začne při prvním výpadu Gavriho dávného přítele, jež ho zradil.
Mera de Clermont měla dvě možnosti. Jít do města a hledat alespoň závan tepla za cenu toho, že bude mrznout ještě víc, anebo zabušit na dveře svého bývalého pěstouna a žadonit, aby ji pustil dovnitř. Dnes je obzvlášť tuhý mráz a zůstávat tady není bezpečné, obzvlášť když je jen v tenkém kabátku. Jako kdyby snad nějaká větší síla vycítila to rozpolcení, rozhodne za ni. Muž se rozhodne otevřít dveře a s vyloženě zlým pohledem se na ni podívá, načež ukáže dovnitř. Když jí to na jeho vkus až příliš trvá, natáhne se po ní a vtáhne ji dovnitř sám. Okamžitě ji může obklopit příjemné teplo, jenomže... to není vše. Muž jí přejede po zádech, jako kdyby chtěl být blíže svému dílu a pokochat se jím. "Cítím z tebe hřích, dítě. Musíš se kát." Promluví k ní, načež se pokřižuje. Sáhne pro rákosku a pokyne jí, aby si klekla a svlékla se.
Doreen Lombard, zahalená v mlžném oparu drogy, jež jí byla podávána, si pobrukuje svou píseň hříchu, ale ne na dlouho. Ten blahodárný a zároveň prokletý klid brzy skončí. Ačkoliv je ticho příjemné, zároveň je to ticho plné znechuceného očekávání dalšího pošpinění, které nevyhnutelně přichází. Nebo ne? Náhle se ve dveřích objeví někdo, kdo by tam být neměl. Fell, neboli Baron. Jako otec, který vidí svou ztracenou dceru se k Doreen vrhne a silně ji obejme. Alespoň tedy do chvíle, než se Fell probere z transu. V záchvatu zuřivosti se z jejího otce stává opět Baron, jež ji tak děsil. "Moje dcera tu dělá děvku?!" Zařve na ni a vzteky jí shodí všechny ty holčičí věci ze stolu, u nějž sedí. Vytrhne jí z ruky hřeben a napřáhne se, jako kdyby ji s ním chtěl uhodit. "Baronova dcera...a... děvka?!" Máchne po ní s kartáčem v ruce a je jen na ní, co udělá.
Calliope Wells může ve vzduchu cítit onen rezavý pach krve, které je všude požehnaně. Z vedlejší místnosti se tlumeným a roztřeseným hlasem ozve volání po ní, dovolávání se jejího jména. Už jen z toho může poznat matčin hlas. Calliope sice netuší, jak se to vlastně tenkrát stalo, ale snadno by mohla uvěřit, že toto byl ten scénář. Bratři si tuhle simulaci vymazlili. Zasadí jí do hlavy myšlenku, že se matka dovolávala své dcery, která nikdy nepřišla. Nezachránila ji, přestože mohla. A tak teď, když tu zase je, má druhou šanci, má možnost to odčinit, napravit to, jenomže než stihne cokoliv udělat, dívčina matka utichne. Nestihla to, zase ji zklamala. Může však cítit na rameni lehounké poklepání způsobené její matkou, a tak se zdá, že celá její smrt byl jen špatný sen, nikde není ani stopa po krvi. Čistá, upravená jako vždy se na dívku usměje a pohladí ji po tváři. Navede ji do obýváku, kde nalije jí i sobě čaj. "Drahoušku, co bys řekla na to, kdybych... umřela? Jak by sis poradila?" Celkem nebezpečná otázka, ale ve chvíli, kdy už si není člověk jistý, co je skutečné a co není, se snad dá její nebezpečí přehlédnout - Calliope má možnost poznat, že jde o simulaci!
Pro Adeline Williams se chystá znovuprožití celé tragédie. Matka se na ni podívá a pokyne jí, aby se k nim přidala, načež jí položí ruku na rameno. Ona, aniž by chtěla, je nucena ji setřást, jako to udělala i tenkrát. Ve vzduchu se vznáší onen zápach lidí, kteří umírají. Rodiče ji chytí za ramena a oznámí jí, že si dojdou pro kávu. Bratr ji ohlídá. Jenomže neohlídá, to už dívka ví. Ruce jí automaticky směřují k hadičkám, stejně jako pohled. Možná Lin nechce, ale zabránit tomu nedokáže, rukama musí uchopit hadičky a vytahat je z přístrojů. A tak jedním škubnutím je dílo dokonáno, místo kontinuálního pípání se ozývá jen dlouhý monotónní zvuk. Hadičky jsou vypojené a jako z jedné z nich utíká vzduch, tak i z babičky utíká život.
Dan Ryan si možná nedobrovolně vybavoval Zoe, dívku, kterou miloval, avšak za krátký okamžik se zpoza rohu vynoří doopravdy. Možná děkuje všem svatým, anebo je právě proklíná, Zoe dojde až k němu a historie se opakuje. Všechna ta zlá, ale pravdivá slova na jeho účet jsou opět vyřčena, ten stejný pohrdavý pohled v jejích očích. Tentokrát je ale přece jen něco jiné. V hlavě se mu ozývá rozkaz uprchlíka zabít, jakmile ho potká. A ona tu před ním stojí, rozčílená, ale jistá tím, že ji nezabije. Jak by mohl zabít někoho, koho miluje, že? Miluje ji ale ještě? Kdo ví, co tohle opětovné setkání vyvolá v jeho dušičce. Rozkaz v jeho hlavě je však nekompromisní a neústupný. Práci musí udělat, jinak to bude znamenat, že selhal a přijde trest.
Theodor Whiteman ležící na gauči nejspíš netuší, že už ve dveřích za ním stojí a čeká jeho krutý pěstoun. Jako dravec čekající na tu správnou chvíli, kdy polapit svou nicnetušící kořist. Dravec je však netrpělivý a svou kořist popadne ihned. Vytáhne Thea na nohy, jen aby ho přinutil si sednout na zem. Stejně jako to dělal malému klukovi to teď udělá i dospělému muži. "Ruku." Zavrčí pěstoun a Theo, ať chce nebo nechce, je donucen ruku poslušně zvednout a nechat si cigaretu típnout o ruku. "Cuknul jsi, zase jsi cuknul!" Vyjede po něm rozzuřeně, popadne ho za paži a odtáhne ke dveřím od sklepa, kam ho strčí a zamkne dveře. Pro malé dítě tohle muselo být hrozné, ponořený v úplné tmě s vědomím, že se tak snadno ven nedostane. Jenomže... ve tmě na něj tentokrát nečekají příšery, alespoň ne ty dětské. Ze tmy se vynoří jeho pěstounský otec, ačkoliv dveřmi nepřišel. Jak je to možné? Rozsvítí jednu žárovku uprostřed místnosti, pod níž si stoupne a začne si sundávat pásek. Výprask. - Theodor má možnost poznat, že jde o simulaci!
avatar
Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 28. 12. 18
Location : Crow of Darkness
Zobrazit informace o autorovi

Re: Nákupní centrum

za Sun Jan 06, 2019 2:39 pm
Dosť dlho sa mu podarilo vyhýbať tomuto miestu a v mysli sa mu vynárala otázka, ako sa sem dopekla dnes dostal a čo ho k tomu viedlo. Bol však v miernom rozpoložení, aby nad tým dokázal dlhšie uvažovať. Nohou sa už chystal vykročiť vpred a nikdy sa sem nevrátiť, keď mu tento plán pokazila osoba, ktorá sa začala pomaly vynárať spoza budovy. Útla ženská postava sa ladným krokom približovala k nemu. Nemal žiadny dôkaz, že žena pred ním bola práve ona, ale bol si tým na sto percent istý. Jeho pocity ho zväčša neklamali.  Na malý moment zatvoril oči v očakávaní, že sa jej obraz rozplynie, no márne. Možno bol opitý, možno mu niekto do pitia podsunul drogu. Halucinoval, nebol celkom pri vedomí. Všetko to boli domnienky, ktoré rýchlo zahnal. Až na zvláštne okolnosti a bolesť hlavy sa cítil pomerne normálne. A Zoe, ktorá sa k nemu približovala ladným krokom, vyzerala reálne. Niečo mu na tom nesedelo. Poslala mu správu, aby sa tu stretli? Prijal? Napadalo mu jediné – prijal, aby ju mohol vlákať do pasce a zabiť ju. Ale prečo si nič nepamätal? Nemohla byť náhoda, že sa tu zjavila presne vtedy, keď on. „Zoe,“ vyslovil jej meno ešte predtým, než sa postavila priamo pred neho a z hlavy si zložila čiernu kapucňu. Pri práci obľubovala nosenie čiernych plášťov, ktoré nie raz priťahovali pozornosť. Upozorňoval ju na viackrát, vždy si však robila všetko podľa seba a na druhých názor neprihliadala, hoci väčšinou mali pravdu oni. Štvalo ho to na nej, tak ako aj veľa iných vecí, ktoré si začal uvedomovať po jej odchode. Tón jeho hlasu bol chladný, ale neistý. Nenávidel sa za to. Odkedy odišla stával sa z neho silnejší človek a stačil jediný pohľad na ňu, aby ho to nalomilo. Zarazilo ho, keď sa jej hnedé oči bez štipky strachu zabodli do tých jeho a z jej úst vychádzali tie isté slová, ktoré si veľmi dobre pamätal. Bolo to možné? Povedať všetko tak isto, od začiatku slova po koniec vety? Bolo možné, aby tie isté slová znovu ublížili? Nie. Teraz už nie. Mala pravdu, zmenil sa a možno sa stával horším človekom, ale v tomto okamihu mu na tom nezáležalo, pretože veľmi dobre vedel, kam patrí a čo je jeho povinnosť urobiť. Znova už nerobí tú istú chybu, nenechá ju len tak odísť. Nikto z jeho spolupracovníkov by to neurobil, takže ani on nie. Prestal počúvať jej slová, nevnímal ich, veľmi dobre vedel, čo všetko mu hovorí, zameral sa na jej tvár, všímal si každý detail. Nemal by to robiť, znova sa jej podobizeň uchová v jeho spomienkach. Potreboval ju z nich dostať preč. Oči mu skĺzli na jej odhalený krk. Nemal pri sebe žiadnu zbraň, no mužovi ako on, plne postačili vlastné ruky. „Nemala si sem chodiť.“ Hlavu zaklonil do boku. Naozaj to urobím? Pýtal sa samého seba a rovnako rozhodne si aj odpovedal: áno.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 31
Join date : 27. 10. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Nákupní centrum

za Sun Jan 06, 2019 6:05 pm
Opět se cítila zranitelně jako.. tak jak to bývávalo dřív. Ten pocit se jí vůbec nelíbil. Ta zima, hlad a bezmoc. Stále ale i v té době v ní byla nějaká hrdost. Nenávistně sledovala muže za oknem. Náhle ale.. neměla možnost. Byla vtažena dovnitř a vystavená tomu příšernému monstru. Jak ona ho nenáviděla za to všechno co jí provedl. Tolik šrámů, tolik.. bolesti. Díky němu se stala úplně jiným člověkem. Ale to teplo. Konečně teplo místa, které rozhodně nemůže nazývat domovem. "Ne.. prosím.. nic jsem neudělala." v kapse sevře malý nožík, ihned jak se jí dotkne, začne couvat před jeho dotekem ale i před dosahem rákoskou. Nehodlá podstoupit znovu to příšerné mučení. I kdyby ho nožíkem měla zapíchnout a rozpárat jako prase. Začala přemýšlet o tom jak uniknout téhle stvůře. Hlavou se jí začalo honit opravdu spoustu scénářů. Zatracené katolické prase. Bůh ví co by ho mohlo napadnout dál, bůh ví co dělal i ostatním dětem v jeho péči. Rozhodně nebyla jediná která měla možnost navštívit tohle peklo. A možná prozatím ani poslední. proč zrovna ona a dnes? Proč tohle zpropadené místo?!?
avatar
Poèet pøíspìvkù : 20
Join date : 07. 09. 18
Location : Crow of Darkness
Zobrazit informace o autorovi

Re: Nákupní centrum

za Sun Jan 06, 2019 6:41 pm
Najednou to všechno zase vidí. Své rodiče, svého bratra... chvíli má pocit, že se jí to jen zdá, ale jakmile jí pokynou a dívají se přímo na ni, ta myšlenka na sen se rozplyne. Možná je to příliš živý sen, ale ona si to v tu chvíli neuvědomuje, s třesoucíma se nohama k nim dojde jako poslušná holčička. Pohled na babiččin smrtelně bledý obličej jí způsobí, že její žaludek udělá kotrmelec. To přece nemůže být pravda. Nemůže tu znovu být. Vnímá, jak setřese matčinu ruku, což jí do popředí mysli podsune vzpomínku, během níž to udělala i jako malá holka. Říká se, že dvakrát nevstoupíš do jedné řeky, ale jak se zdá, právě teď se to děje. Automaticky se podívá po bratrovi, hledajíc v něm oporu, známku, že vyslyší její volání o pomoc, ale malý Ez si z toho nejspíš vyvodí jen to, že je rozhozená z babičky. Jenomže ona tehdy rozhozená nebyla! Nevěděla, co se děje, a i kdyby tomu byla schopná rozumět, byla by lhostejnější, než je právě teď. Co se to s ní vůbec děje? Ona neprožívá žádné intenzivní pocity, proboha. S jakousi poruchou, co v sobě měla vždycky, se skamarádila natolik, že si to osvojila i ve svém životě. Člověk nemá co ztratit, když mu na ničem nezáleží. Klišé, ale funguje to. "Ne, nechoďte pryč..." Hlesne v odpověď svým rodičům, kteří se chystají pro kávu. Pro tu zatracenou kávu! Kdyby ji nepili, nikdy by se to nestalo. Proto se ona kávy nikdy nedotkla, vždy si vzpomněla na to, co způsobila. Dobře, káva za to nemohla, ale na něco to hodit musela. Jenomže oni ji neposlouchají, odejdou, jako kdyby nic neřekla. Nejspíš proto, že tenkrát nic neřekla. Proč to prožívá znovu? Je to snad její očistec? Je to tak zatraceně skutečné, musela umřít, a proto si nepamatuje, jak se sem dostala. Vlastní smrt jí je ukradená, ale takhle věčnost strávit nemůže, to nezvládne. Už teď je z toho víc v háji, než kdy byla. A silné emoce jsou fakt na hovno. Roztřese se jí spodní ret, jakmile její ruce proti její vůli začnou směřovat k těm hadičkám. "Ne! Ne, ne, ne, ne, ne..." Začne mumlat jako šílenec, nejspíše tak i vypadá, vytřeštěné oči, které se zakrátko začnou lesknout. Slzy? Vážně? Ona přece nebrečí, nikdy. Naposledy brečela, když na ni dolehla tíha toho, čemu vystavila svého brášku. "Ezi, zastav to... zastav to!" Nic. Křik jí evidentně nepomůže, protože on ji vůbec neposlouchá, jen se dívá do země a tiše trpí. Jako se vším. Nikdy ho snad neviděla truchlit nebo projevovat své city nahlas. To měli společné. Kruci. Teď je ale všechno jinak, jako kdyby byla úplně někdo jiný. Tak tohle je její trest za její pozemský život? Karma. Je zdarma a na každého si udělá čas. Svině jedna. V momentě, kdy hadičky vypojí, se jí z hrdla vydere vzlyk a přes slzy nic nevidí. S panikou hadičky konečně upustí a podívá se na svou babičku, bez života. Znovu ji takhle vidí, přestože si byla jistá, že už to nikdy nezažije. Bezradně začne hadičky zastrkávat zpátky, ale je to marné. Nejde jí to, není lékař a neví, jak se to dělá, neví, která kam patří. Je pozdě, udělala to zase. Zase ji zabila.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 31
Join date : 21. 10. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Nákupní centrum

za Mon Jan 07, 2019 9:50 pm
Z ničeho nic poklidné ticho zmizelo a okolo ně sej objevili lidé - ostatní vězni. Ze všech stran obklopovali ring. S úlekem, překvapen se rozhlédl z jedné strany na druhou, jako vyděšená šelma v neznámém prostředí, vlk hozený mezi bojové psy. Až na to, že on toto místo znal až moc dobře. Jen už tu moc dlouho nestál a doufal, že to tak i zůstane. Při pohledu na ty zuřivé strhané tváře okolo se mu vracely vzpomínky, vzpomínky na nejhorší chvíle jeho života. Cítil vlastní pulz, to jak mu krev zrychleně kolovala žilami, jež se mu teď zejména na krku výrazně rýsovaly. Ach ano, býval králem tohohle ringu, ale nedělal to dobrovolně, musel bojovat, aby přežil, bojoval o vlastní život, který mu vlastně ani nepatřil. Byl však odhodlaný přežít, za což vděčil své vůli, která jej při životě po celou dobu držela. Bylo mu teď tedy jasné co jej čekalo, nebylo to mučení, které bývalo trestem za prohrané, ale i vyhrané souboje, ale samotný souboj, jen... stále neviděl svého soupeře.... Už po několikáté se rozhlédl, čekajíc, že jej třeba teprve přivedou....
Nestalo se tak ale, neboť vystoupil ze stínu na druhém konci ringu. Gavriil nevěřil vlastním očím, ve kterých se mu zračilo překvapení, které nedokázal skrýt. Co tady kurva dělal on? Nepamatoval si, že by jej zabásli taky.... Cítil jak se jej zmocnil vztek, takovou silou, že měl pocit, jako by dostal pěstí. Možná to nebyl už jen vztek, ale lítá zuřivost. Nedokázal ani za ty roky zapomenout tu zradu. Byla to ta největší rána a lekce zároveň, kterou kdy od života utržil. Na to se nezapomíná. Viděl rudě, jakože doopravdy rudě. Ještě nikdy tak vzteklý nebyl.... Přesto se krutého úsměvu toho zkurvysyna nezalekl, ani trošičku, možná to byla chyba, ale cítil jen vztek a nenávist - lítou zvířecí zuřivost. Na Nikolaiova slova neodpověděl, nevyslovil jeho jméno. Jediné odpovědi, pokud se to jako odpověď dalo počítat, které se mu dostalo, bylo Gavriho zavrčení, tiché a zlověstné. Oči mu divoce, snad až šíleně plály...

Pak se ozval gong a rozhodčí započal zápas...

Nikolai na nic nečekal a okamžitě zaútočil.
Byla to ona zuřivost, kvůli které se Gavri nedokázal koncentrovat na boj, na pohyb svého těla a tak schytal hned první ránu, které se nedokázal vyhnout ani ji vykrýt. Tvrdý úder do obličeje, jež jej téměř srazil k zemi, nakonec to, ale přeci jen ustál. Na nic ale nečekal a v mžiku se též rozmáchl po jeho obličeji, zuřivě po něm při skočil a srazil jej k zemi. Jako nějaký pouliční rváč a nikoli bojovník, vycvičený zabiják - vrána. Jeho typický klid a chladnokrevnost byli ta tam. Vůbec nepřemýšlel nad tím co dělá, což bylo u něj naprosto nezvyklé.... Zbyla mu jen zuřivost.
Sponsored content

Re: Nákupní centrum

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru