Neudržovaný park

Mera ho chytila za ramena a klidným hlasem se ho snažila uklidnit. Jeho výraz byl v ten okamžik téměř šílený, když jej na ni upřel. A rychle se změnil ve výraz, který jí jasně říkal, že se musela zbláznit. Vždyť se chovala jako by byl nesvéprávný. Jistěže ví, že to byly jen špatné sny! Ale když na ni hleděl delší dobu, jeho výraz trochu povolil, nedokázal na ni být naštvaný. Dokonce se ani nenaježil, když jej pohladila po zádech. Pomalu jej začala dostávat do rozpaků, když jej pro změnu pohladila po zarostlé tváři. "Jo asi jo, taky mám hlad," řekl trochu zpomaleně a lehce se na ni usmál, ale ten úsměv mu na rtech zamrzl, když si všiml výrazu, který jí přeběhl po tváři. Byl to okamžik, ale on postřehl tu bolest, vztek a něco co připomínalo odpor. Netušil co si o tom má myslet, čím v ní vyvolal takové emoce. Ale vzápětí se hlasitě nadechla, pohlédla mu do očí a opět promluvila, jako by se mu to jen zdálo. "Ne to není," potvrdil jí a oči mu při tom pobaveně zasvítily. "Děkuju ti," řekl okamžik ticha na to, kdy si jen hleděli do očí, naprosto vážně. Stále seděla u něj na posteli, tak zatraceně blízko, že mohl cítit teplo jejího těla. Jeho mělký dech už nebyl způsobený jen bolestí zraněných žeber. Ne nechtěl jí ublížit, nechtěl aby se jejich vztah změnil. Byli přátelé, rodina. A tak sklopil pohled k peřině. "Měl bych se umýt," oznámil jí, pomalu vstal a odešel do koupelny, kde se svlékl a vlezl do sprchy.

Snažila se, ale uklidnit někoho jako je on není lehké. A zároveň se nenechat zabít. Jeho výraz dával jasně najevo cosi myslí. Ovšem že si to vyložila osobně. Zamrznutí jejího těla však v ten moment nešlo nijak ovlivnit. Prostě ho musela dál sledovat. Co si to ale namlouvá? Je bláhová. On je Vrána, určitě neuvítá takové hle opečovávání. Nic to ale neměnilo na tom, že zůstane jedním z těch lidí které má ráda. Jednoduše by se měla naučit se odpoutat od lidí. Ihned nasadila úsměv a souhlasně přikývla. "Vynasnažím se něco najít nebo připravit. Ale výsledek ti nezaručuju." Nakonec sama vstala a došla do malé kuchyňky. Pár jednoduchých ingrediencí a měla hotové špagety i s omáčkou. Brzy šla cítit vůně po celém bytě. Ona si cosi u toho broukala. Spousta Vran by dala tisíce za to viděl Meru u plotny, protože to je něco co se jen tak někomu nepoštěstí. Ovšem díky tričku které na sobě měla byly zezadu vidět vykukující hluboké jizvy na zádech.

Vzpomíná si dost jasně na ten den dost jasně. Už jen při té vzpomínce se jí začíná dělat zle od žaludku. Její adoptivní otec. Na první pohled hrozně příjemný čestný muž, křesťan, ovšem v soukromí pokud jasně nedodržujete řád, vás buď potrestá bůh nebo sám adoptivní otec. Oči se jí lehce zamlžily, proto si ani nevšimla že se rukou chytila okraje horké pánve. Jednoduše jí to nebolelo a neměla ten reflex který by jí nutil ucuknout nebo ani necítila bolest. Byla ponořena do vzpomínky která jí sžírala zaživa. Jako by znovu cítila to bičování. Jako by znovu prožívala všechno to mučení a utrpení které ještě v té době cítila. Ty nadávky, to že její duše je navždy zatracená. "Tvá duše nikdy nedojde klidu.." brblala si dokola.

"Spokojím se i se suchým chlebem," uchechtl se, nežli zmizel v koupelně. Ve vězení se naučil vyjít i s minimem jídla a navíc se naučil skromnosti. Nebyl náročný v tomhle ohledu. Jinak byl asi případ sám o sobě, člověk nikdy nevěděl jak zareaguje. Těžko říct jestli to věděl on sám. Sundal ze sebe všechny obvazy a stoupl si pod horkou sprchu, která z něj smyla zbytky zaschlé krve. Tělo mu na spoustě místech hrálo všemožnými barvami. Ale horká voda mu alespoň trochu uvolnila ztuhlé a bolavé svaly. Vylézt ven ho přiměla až lákavá vůně jídla. Z věšáčku stáhl osušku, kterou si vysušil celé tělo a pak se do ní zabalil. Čisté oblečení neměl. Všechno měl v sídle. Nepočítal s tím, že přespí někde jinde. Pomalu otevřel dveře z koupelny a vyšel ven.
Mera stála u plotny, zády k němu. Na sobě měla poměrně krátké tričko, které z části odhalovalo její holá záda. Do očí ho tak jako rána do žaludku praštily hluboké jizvy, které protínali její světlou pokožku. Zamračil se nad tím a v očích mu hněvivě zablesklo, neboť sám nenáviděl bič, znal jaké utrpění nabízí. Tiše stál, dokud si neuvědomil, že si dokola neustále něco opakuje. Udělal několik tichých kroků směrem k ní, takže teď neviděl pouze její záda, ale celý její profil a na sporák před ní. Teď už dobře rozuměl slovům, která opouštěla její rty, netušil co se s ní děje, ale něco nebylo v pořádku. V okamžik, kdy si povšiml její dlaně svírající rozpálenou pánev, v mžiku k ní přiskočil, chytil ji za zápěstí a prudce jí odtáhl ruku od pánve. "Proboha Mero, vždyť si uškvaříš ruku!" Přitáhl si její dlaň k sobě, tak aby se mohl podívat na její prsty. Držel ji za zápěstí dost hrubě, čelo starostlivě nakrčené.

Byla doslova mimo. Ztracená ve svých vzpomínkách. Už dlouho nevzpomínala na to co se stalo v její minulosti. A málo kdo věděl co se jí stalo. Možná ani sám velitel to nevěděl. Její minulost byla dost nejasná a utajovaná. Bolest jí nedělala problém. Vůbec jí nevnímala a prsty i dlaň začaly nabírat tmavě hnědou barvu. Byla to její levá ruka, ruka kterou naštěstí tak často nebojuje. I tak to ale může být komplikace. Jakmile jí chytil, vylekaně se na něj podívala. "G.. Gavri?" pronesla dost zmateně a poté pohlédla na svou ruku. "Sakra.. To nevypadá dobře." zabručí naštvaně. Hold už s tím nic nenadělá. Tohle byl celý problém její existence. Nemohla se často zapomínat, ovšem když přijde něco takového, stane se. "Potřebuju led.." broukne tiše. Kdyby to bylo na ní, nechala by to být. Pokud si to namaže mastí bude to v pořádku, zahojí se to. Byla vyvedená z míry, to bezesporu. "Jestli mě budeš držet tak pevně, asi mi přibude modřina." poznamená jen tak do vzduchu ve snaze odvést pozornost od toho co se právě stalo. Nevěděla jestli stojí o to říct mu o sobě víc. Ví že by si k němu začala tvořit mnohem větší pouto. Což by byl problém podle toho jak reagoval když vedle něj jen seděla a nic nedělala. Jen se mu dívala do očí. Ale ona je nic. Přesně tak jak říkal její otec. Nikdo o ní nestojí, má černou duši, jediné co jí čeká je věčné zatracení a utrpení v pekle.

Musela být úplně mimo, alespoň podle toho, jak vylekaně se na něj podívala. Zmateně vyslovila jeho jméno, ale on hleděl jen na její ruku. Snažil se na to nedbat a pořádně si prohlédnout její zranění. Prsty i dlaň měla rudo hnědé, ale ani nezasykla, věděl o tom, že necítí bolest, ale stále nechápal jak je to možné. Teprve teď, když pohlédla na svou ruku, zjistila, co se jí stalo. Zněla naštvaně, když to okomentovala. "Ne to nevypadá," zavrčel a pohlédl jí do očí, stále jí svírajíc ruku. "Musíš na sebe dávat pozor!" Dodal a opět pohlédl na její ruku, aby zjistil v jakém rozsahu zranění je. Až když tiše podotkla, že potřebuje led, pohlédl jí do očí. "Je něco v mrazáku?" Otázal se ve stejnou chvíli, kdy ona jen tak mimochodem podotkla, že bude mít modřinu, pokud ji bude nadále tak silně zápěstí svírat. "Jo aha,.. promiň," trhl sebou a okamžitě ji pustil. Raději se vydal do ledničky pro nějaký ten led. Něco tam našel a když to zabalil, vzal ji opět za ruku, tentokrát si dal pozor, aby to bylo v rámci možností jemně. Opatrně přiložil led k její spálené dlani a volnou rukou odstavil jídlo na studenou plotýnku.