Neudržovaný park

"Já.. se snažím na sebe dávat pozor. Občas jen prostě.. se ztratím v minulosti." pronese a nechá ho aby jí přinesl po jejím přikývnutí led z mrazáku. Tlak jeho ruky cítila, bolest ovšem žádnou. Nechtěla ale aby si později vyčítal že jí nadělal modřiny i když jí to nebolí. "Děkuju.." hleděla na něj. Byl to zvláštní pocit, to že se o ní někdo stará i to, že vůbec někdo vidí většinu jejích problémů. Byl neskutečně jemný, musela se díky tomu mírně pousmát. "Hádám že teď budeme vyrovnaní. A jak se cítíš ty?" přejela ho pohledem aby si byla jistější že už mu není tolik špatně. Zhluboka se nadechla aby opět našla ztracenou rovnováhu. Pohled na tu ruku hezký rozhodně nebyl. Rovnalo se to skoro tomu, jako by někdo strčil ruku do ohně a držel jí tam delší dobu. Alchymista jí na to jistě později něco dá. "Jídlo je ale hotové." jako na povel se ovšem ozval její hladový žaludek, musela se ušklíbnout. Jen se obávala toho že Gavri bude chtít vést vážný rozhovor. Jeho ruka měla příjemnou teplotu. Nehřál, ale nebyl ani moc studený. "A nemusíš se omlouvat, nic se nestalo, mě tyhle věci.. nebolí. Vůbec." pousmála se. Opřela se o linku která byla hned u nich, volnou ruku nechala svěšenou podél těla. "Jsem člověk který věčně létá v nějakém problému, nebo si něco udělá. Věř mi, tohle nic není." třeba oproti zranění které by mohlo být třeba řezné, teklo by jí hodně krve a ona by si toho nevšimla, nebo by to podcenila, a mohla by vykrvácet, nebo něco podobného.

"To znám, ale u tebe to činí celkem problém," zamumlal cestou pro led. Nechtěl jí ještě víc ublížit, i když jí to nebolelo, jen si prostě jako poměrně často, neuvědomil svoji sílu. Když se vrátil, co nejopatrněji jí led ke spálenině přiložil. Na její poděkování jen pokývl hlavou a dál jí přidržoval led u ruky. Ve chvíli kdy se Mera opět ozvala, vzhlédl od ruky k její tváři. Jemně se usmívala, ale netušil kvůli čemu. Nad jejími slovy pokrčil rameny. "Když myslíš," zamručel a zrak opět sklopil. "Líp, děkuju," odvětil a zacukal mu při tom koutek úst v úsměvu. Teprve teď mu došlo, že si zapomněl v koupelně pás na ta žebra, který ze sebe sundal. Jakmile zmínila jídlo, ozval se i její žaludek, což bylo vcelku komické, ani Gavriho tvář nezůstala chladná. Musel se nad tím uchechtnout. "Akorát včas," podotkne a pohlédl k pánvičce. Rozhodně s ní žádný vážný rozhovor vést nehodlal, pokud by ona sama nechtěla. Nikdy by ji nenutil mluvit o své minulosti, aniž by nezačala sama. Sám o té své nerad mluvil a nesnášel, když jej někdo k tomu nutil. Neměl tedy důvod z ní něco tahat proti její vůli, i když ho to třeba zajímalo. Bylo to jen její rozhodnutí. "Já vím, ale nemusíš mít kvůli mě barevné zápěstí," ušklíbl se a pohlédl jí do očí. "Jo, tak to jsme na tom stejně," opět se ušklíbl a nezněl nijak nadšeně. Znělo to spíše jako by komentoval smutnou skutečnost.
"Dobře to voní," uculí se, když jí led náhle vtiskne do volné ruky, aby jim mohl nandat, snad chtěl změnit téma. "Jdi si sednout," nakázal jí. Pak zotvíral několik skřínek, nežli našel tu správnou s talíři a dva vyndal. V jednom z šuplíků objevil příbory a jakmile měl nandáno, donesl vše na stůl, u kterého už Mera snad seděla. Sám si sedl také a pustil se do jídla.

Jakmile jí uklidnil, měla důvod usmívat se. "Děkuju.." pousmála se, sedla si a pomalu se dala do jídla. Opět ale začala přemýšlet. Rozhodně měla pocit, že by mu to mohla říct. Nechtěla aby si myslel, že za něco z toho může on. Proto se nejprve zhluboka nadechla. "Gavri já.. ta tvá tetování ve mě vyvolaly vzpomínky. Jak asi víš, našli mě na ulici. Jediná vtipná část tohohle příběhu je, že mě přesvědčili díky tomu, že dostanu teplou postel, jídlo a dokonce jsem dostala karamelky.. to byl můj počátek u Vran. Začala jsem trénovat téměř hned. Na ulici jsem přežívala, kradla jsem, žila jsem ve stínech už tenkrát. Možná proto jsem byla zachráněná. Dokonce jsem si všímala i Vran které pobíhaly stínem. Byla jsem jako.. oči které byly po celém městě. Ale doba předtím.. nebyla nijak slavná. Prošla jsem si několika pěstounskými péčemi. Ta poslední, než jsem utekla na ulici, byla u křasťanské rodiny." musela si vzít chvilku pauzu, porýpala se vidličkou ve špagetách. "..můj adoptivní otec se zdál ze začátku v pohodě. Ale nesedělo mu mé chování. Začalo to řvaním, výhružkami, dokonce mě sem tam zamkl do sklepa. Když se mu ale ani to nedařilo, aby mě udržel od mých nočních výletů, začal s fyzickými tresty. Tu noc kdy jsem utekla, těsně před tím, se dozvěděl o tom že jsem předtím byla zase venku. A no.. vzal mě do sklepa, měl tam bič. Řekněme že byl opravdový magor.. zbytek si dokážeš představit. Nebolelo mě to fyzicky, ale měla jsem co dělat abych se z toho pocitu jednoduše.. no.. je to jako když jsi v šoku, s vážným zraněním vidíš co ti je, víš že je to vážné, ale tvůj instinkt prostě musí být silnější.. díky tomu jsem.. mimo. Díky tomu jsem si spálila ruku. Vyvolalo to ve mě vzpomínky. Rozhodně to ale není tvoje vina, za nic z toho nemůžeš."

"V pohodě," řekl, když si sedal ke stolu. Okamžitě se pustil do jídla, poměrně uvolněně, neboť se usmívala a zdálo se, že je vše v pořádku. Tedy alespoň do chvíle, kdy se zhluboka nadechla. Gavri na ni upřel pohled a vidlička s dalším soustem mu zamrzla na půli cesty k ústům. Už ten pohyb nedokončil, neboť začala hovořit a on jí naslouchal. Ruku jen nechal klesnout tak, aby se vidlička vrátila zpět do talíře. Rozhodně netušil, že by jí mohla takhle rozrušit jeho tetování. Zatoužil se obléci, ale neměl tušení kam dala jeho oblečení. Zřejmě se ale rozhodla, že mu svěří něco ze své minulosti a tak jí nechal, nepřerušoval ji, ačkoli neměl ponětí co jí k tomu vedlo. Co jí vedlo k tomu, mu natolik důvěřovat, že byla ochotná opět vzpomínat na něco tak... děsivého. Mohla si všimnout, jak jeho tmavé oči nabraly ještě temnějšího odstínu, jako když se na nebi nakupí bouřková mračna. Nebezpečně se mu v nich blýskalo, ale to byl jediný projev hněvu, který na něm mohla vypozorovat. Jinak byl naprosto klidný jako vždycky. Chvilkami hleděl na ni a chvilkami zase do svého talíře, dusil v sobě vztek a znechucení nad tím, co někdo dokáže udělat nevinnému dítěti. A dusil v sobě vlastní vzpomínky na zvuk biče. Její slova, že za to nemůže ho moc neuklidnily, vlastně netušil co si má myslet ani jak se zachovat.
Po tom co domluvila mu nějakou chvíli trvalo, nežli se vůbec pohnul, natož vůbec promluvil. Bylo to zvláštní dusivé ticho, ale nakonec se přeci jen nadechl, aby něco řekl. "To mě moc mrzí Mer... Neměl jsem tušení, že,..." řekl tiše a pomalu k ní opět vzhlédl. Nevěděl co říct, netušil co dělat... Někdo jiný by ji možná objal, ale tohle on zkrátka neuměl. Měl ve zvyku být sprostý, hodně sprostý, ale tentokrát na to snad i zapomněl.

Všímala si jeho výrazu. Toho jak mu ztmavly oči. On byl naštvaný že někdo udělal něco tak ošklivého jí? Překvapovalo jí to. Gavri je spíše drsňák, který jen tak neprojevuje emoce. Když už tak vztek. Pustila vidličku která cinkla o talíř a pomalu k němu přes stůl natáhla dravou ruku aby se chytila té jeho. "To nevadí Gavri. Občas se mi to stává, když vidím kříž. Není to nic za co by jsi mohl a já prostě.. utekla. Ale teď se mám.. lépe. Ale bez trička přede mnou choď klidně dál, já si nestěžuju." pronese a ušklíbne se aby situaci odlehčila. To byla celá ona. Snažila se na všem špatném najít něco pozitivního, nebo někoho rozesmát. Kdyby jí obejmul, byla byla by ráda, ovšem něco takového od něj nečeká. "Takže asi zpátky k jídlu.. pokud mi tedy ty sám nechceš něco říct." pronesla a hleděla mu do očí. Svěřovat se pro ní bylo komplikované, znamenalo to pro ní, že jí na člověku opravdu záleží. Což je pro ní neobvyklé. Lehce jí dokonce zrudly tváře, ale ona se snaží dělat jako že se vůbec nic neděje. Dokonce začala uvažovat že by mohla vzít nějakou akci společně s Gavrim. Jeden ví co má od druhého očekávat. Vědí že se na sebe mohou dokonale spolehnout. Občas spolu trénují. A krýt jeden druhému záda se teď bude hodit.