Erlingův byt

Nejradši by tam zůstala stát navždycky a nechala se jím konejšit, protože přesně to potřebuje. Aby ji někdo pevně držel a ujišťoval, že vše bude v pořádku. A ten někdo musí být Finn. Jenomže ne, on ji místo toho nutí se začít pohybovat a ona přesně tuší, k čemu to povede; k vysvětlování. A taky s ním začne sama a dobrovolně, protože mu to dluží. Ignoruje jeho němé vyjadřování nesouhlasu s omluvou, nechce, aby nad tím mával rukou, a prostě pokračuje. Je celá napjatá z takové hnusné předtuchy, že ji vyhodí, že se k ní zas bude chovat tak, jako když k němu přišla posledně. Sice to bylo před více než rokem, ale v paměti to má živé, jako kdyby se to stalo včera. Myslela si, že je na dně, když bušila na jeho dveře, ale ukázalo se, že to nebylo nic v porovnání s vědomím, že o něj přišla. Upřímně, nic se tomu nevyrovná, ani situace, ve které je teď. A kdyby se rozhodl, že nebude riskovat své bezpečí, ona by to naprosto chápala a nemohla by mu nic vyčítat, sama pro něj nechce nic, co by ho vystavovalo jakémukoliv risku, ale na druhou stranu už by pro ni nemělo smysl dál bojovat. Jenomže se ukáže, že je tahle předtucha naprosto mylná, on se snad usmívá! Zmateně zamrká a než se naděje, je u ní a přitahuje si ji k sobě. V tu chvíli to z ní všechno spadne, a i když to není zrovna silácké, z hrdla se jí vydere vzlyk, který nestihne zarazit. Omotá mu ruce kolem pasu a přitiskne se k němu, jako kdyby na tom závisel její život a možná i záleží. Snaží se ten hloupý pláč zastavit, vždyť nemá proč brečet, ale nejspíš za to může fakt, že je holka, ty jsou prostě hysterky. Ona tedy samozřejmě není, na to jsou tu jiné pipinky. “Je mi to tak strašně líto… všechno.“ Zahuhlá mu do trika, ale ani na vteřinu ji nenapadne, že by se odtáhla, to pro ni prostě není ani fyzicky, ani psychicky momentálně možné. Spíš naopak, kdyby to šlo, celá se do něj vsákne, protože tak je to jednoduše nejlepší. Dokonce jí teď připadá vše naprosto v pořádku, i když samozřejmě není. Neochotně se od něj odtáhne, když jí řekne, že smrdí a uchechtne se, zatímco si otře oči. Nejradši by je nechala zavřené, jak unavená je, ale při zmínce o umývání by mnohem radši měla sprchu, než spánek. “Už si ani nepamatuju, jak sprcha vypadá.“ Přidá vlastní chabý pokus o odlehčení. Není to tak, že by měsíce nepřišla do styku s vodou, ale vždycky šlo o studenou vodu a spíš opláchnutí, než pořádnou horkou sprchu nebo vanu. Má vůbec Finn vanu? Kéž by. Nebude ale příliš náročná, pořád se snaží vstřebat fakt, že ji nevyhodil.
Vyzuje si boty, aby mu tady nenašlapala, a protože si pamatuje, co kde tady je [aby taky ne, když mu s tím pomáhala. Při té vzpomínce si uvědomí, jak strašně dávno to bylo]. Přeťapká ke dveřím do koupelny, ale ještě předtím se na něj nezapomene vděčně pousmát [gif]. Ještě než se tam ale zavře, si něco uvědomí. “Jen… nechci, aby sis myslel, že jsem přišla po tak dlouhé době proto, že jsem v průšvihu. Trvalo mi to tak dlouho proto, že jsem v průšvihu. Nemá… nemá to s tím nic společného.“ Tak. Líp mu to asi vysvětlit nedokáže, a tak za sebou zavře v koupelně, shodí ze sebe všechno to špinavé oblečení, ale alespoň ho složí na kupičku, aby to trošku napravila, ale nechá ho ležet na zemi, jinak v tomhle stavu ani nepatří. Pustí na sebe horkou vodu, která nepříjemně štípe do kůže, avšak postupně si na tuhle teplotu začne zvykat, a tak slastně vydechne. Voda je všelijaká, převážně růžová od krve, všechna ta zranění se pod tlakem vody napínají a přihlašují o pozornost, ale ona to úspěšně ignoruje, protože sprcha. Snaží se si říkat, že už už odtamtud vypadne, aby neplýtvala vodou, ale nejde to. Musí si vydrhnout kůži mýdlem, umýt vlasy, užívat si ten pocit, to prostě zabere spoustu času, a tak ztratí úplně pojem o čase. Nakonec ale kohoutkem otočí a vodu vypne. Koupelna je plná páry, a aby se na sebe podívala, musí si otřít zrcadlo. Je to už sice lepší, ale žádná sláva. Zmáčkne si kruhy pod očima, jako kdyby je chtěla vtlačit někam dovnitř, aby zmizely, ovšem to se nestane, a tak raději nastaví zrcadlu záda, aby se nemusela dívat. Otře se, vlasy trochu pomuchlá ručníkem, a pak se do něj zabalí, protože jí dojde, že nemá čisté oblečení. Možná si o ně měla říct. Nu což. Otevře dveře a váhavě zapátrá po Finnovi. “Myslíš, že… ehm.. bys mi mohl půjčit něco na sebe?“ Zeptá se ho a očima sjede ke složené hromádce špinavého oblečení, přitom si odkašle.

Z jejího vzlykání ho až zamrazí, a aby toho nebylo málo, stáhne se mu hrdlo, jako by se k ní chtěl přidat. Je evidentně cíťa, za to ovšem nemůže, to z něj dělá ona. Nelíbí se mu, že takhle trpí a on s tím nemůže nic moc dělat, alespoň si to myslí. Třeba se mu podaří vymyslet nějaký plán, až se vyspí. Říká se, že je ráno moudřejší večera. Neví, co říct, aby ji uklidnil, utěšování mu moc nejde a byl by vážně nerad, kdyby z něj vypadlo nějaké klišé. Místo toho ji stiskne, snad tím chce dát také najevo, že je u ni, anebo jí to spíš jen připomenout. Může se o něj opřít, vysmrkat se mu do trika, co jen bude chtít. Zaboří si nos do jejich vlasů, přičemž nasaje vůni podzimního vzduchu, to není zase tak hrozné, to on rád a vtiskne jí na temeno ještě pár pusinek. Netuší, kde se v něm bere ta drzost, asi je to tím, že se od něj neodtahuje a on ji potřebuje pomuckat. Několik měsíců se jí nedotýkal, nemůže mu to mít za zlé. Zdá se však, že si ji jeho prstíky pamatují moc dobře, vlastně na ní dost pozitivně reaguje celé tělo, pokud se nepočítá úzkost ze vzlyků. “To nemusíš,” řekne konejšivě. Přece po ní teď nebude chtít omluvy, navíc to není ona, kdo by se měl omlouvat, to už je mu dávno jasné. "To ty mi promiň." Pustí se do přerovnávání jejich vlasů na zádech, různě si s nimi pohrává a zároveň ji hladí, dokud se od něj se smíchem neodtáhne. Prohlédne si její tvář od slz a opuchlé oči, které má teď snad ještě větší. Na kráse jí to podle něj ani trochu neubírá, musí být vážně zamilovaný. Přiloží jí ruku k hlavince, otře poslední slzu a nezapomene se uchechtnout nad jejím vtipem. “Tím by ses asi neměla chlubit,” popíchne ji a naoko znechuceně nakrčí nos, samozřejmě si však nemyslí, že se vůbec nemyla, to by vypadala a smrděla úplně jinak.
Zuje si boty společně s ní, je to lepší, než v nich chodit po bytě, tenhle americký zvyk si prostě neosvojil. Má radši, když jsou jeho nožky volné, podlaha a koberce čisté. Chystá se jít do pokoje pro župan, anebo triko, zatímco jde Emily do koupelny, ale zarazí se, když na něj promluví a podívá se na ni. Vyslechne si, co má na srdci a musí uznat, že se mu její verze líbí mnohem víc než to, co si vytvořil v hlavě. Ono je jistě normální si myslet, že si na něj vzpomněla až v nouzi, anebo že se stal její poslední možností. Ne proto, že by si myslel, že je zlá a využívá lidi, spíš kvůli tomu, co se mezi nimi stalo. “To mě ani nenapadlo,” pronese, jako by si o sobě myslel, že je tou nejlepší společností na světě, a proto si ho vybrala a ještě než zaleze do pokoje, se na ní usměje. Trochu tak lže, ale to jistě nevadí, jde o naprosto nevinnou lež.
Vytáhne ze skříně župan, ve kterém se Emily pravděpodobně ztratí, jelikož je pánský a pro dlouháný, ale třeba se jí bude líbit, že se do něj může zachumlat. Hodí si ho přes rameno a přidá k němu i šedé triko, které jí bude jistě moc slušet. Šedá je jedna z nejlepších barev, to mu nikdo nevymluví. Pozavírá skříně, šuplíky a jde si pro mobil do pracovny, aby mohl objednat nějaké jídlo. Rozhodne se pro burgery a hranolky, pizza je už ohraná, navíc musí do té malé dostat nějaké maso, beztak to potřebuje. Naštěstí existují místa, kde se vaří i v tuhle nekřesťanskou hodinu, něktěří prostě neví, kdy přestat vydělávat. On k takovým lidem nepatří, rád odpočívá. “Bez kyselých okurek, prosím.” Ty on v burgeru nesnáší, kazí to jeho chuť. Dodá ještě adresu, poděkuje a zavěsí. Během telefonování se mu povedlo přemístit ke dveřím koupelny, kde se zamyslí, jestli je vhodné vstoupit a věci jí tam odložit, anebo bude lepší, když počká. Nakonec v něm zvítězí slušné vychování a skončí v obýváku na gauči.
Netuší, jak dlouho tam sedí, ale přijde mu to jako celá věčnost, než se Emily konečně ozve. Trhne hlavou ke dveřím do obýváku, vyskočí na nohy a při tom si upraví věci na rameni. Zasmál by se tomu, jak je hned v pozoru, jen co ji slyší, jenže si to vůbec neuvědomuje. Chce jí prostě vyhovět, aby se měla dobře, prožila si toho už dost. Prohlédne si ji, jak se k ní blíží, nahodí ten svůj potutelný úsměv a pohled se mu zastře touhou. Líbí se mu, co vidí, i když je tak trochu jako nějaký chlap z minulosti, co je odvařený už jen z holých kotníků. Nemůže si pomoct, holá kůže ho bere. Jemu stačí, že je hezky vidět její krk a klíční kosti. Věděl by, co s tím a ke štěstí by mu to zatím stačilo. Zastaví se od ní o hodný kus dál, aby mu nemohla ty věci hned vzít. “A co kdybys.. zůstala v tom ručníku?” navrhne a nakonec se o kousek po svých slovech přece jen přiblíží. Je jako mlsný Jeniček a ona je perníček, stačí málo a může si kousek ulomit.. tedy, pomuchlat. Bohužel si na ní však nedovolí sáhnout.

Nechápe to, prostě to nechápe. Moc dobře si pamatuje, jak se snažila na něj dosáhnout a on vždycky proklouzl nebo se odtáhl, ať už obrazně nebo doslovně. A teď, po takové době, kdy by měl být zase naštvaný, dělá přesný opak. Nechce nad tím však přemýšlet, takže ani nebude. Zaprvé je na to příliš unavená a zadruhé… no, upřímně, tohle se jí líbí mnohem víc, než aby ji od sebe znovu odháněl, toho si už užila až dost. Jen ta vzpomínka jí vžene další otravné slzy do očí, ale rychle je zarazí, přece před ním nechce brečet jak malá holka. Nechtěla ukazovat slabost vůbec, jenomže když ho tak viděla, všechno to na ni padlo, zdi se zbořily, všechny ty klišé fráze se udály a najednou tu stála v jeho náručí a stejně brečela. A kupodivu ji to ani tak netrápilo, prostě se nechávala obklopovat jeho vůní a tím důvěrně známým pocitem, který má vždycky, když je blízko. Nechápe, jak to dělá, že na ni má takový efekt, ale ona po něm prahne až příliš na to, aby si tu hrála na nějaké oťukávání po té dlouhé odmlce. Přemístí ruce z jeho pasu kolem paží a zaboří nosík do jeho ramene [gif], kam na špičkách dosáhne a nechá ho, aby na ni mluvil tím svým uklidňujícím hlasem. Bylo by jí úplně jedno, co říká, jen kdyby ho mohla poslouchat. Ale protože ví, co říká, a to by jí jedno být nemělo, začne vrtět hlavou, odmítajíc jeho omluvu stejně, jako on tu její. Někdo by mohl říct, že jsou to oba dva pěkné případy, ale naštěstí tu nikdo takový není.
Zatváří se proti své vůli trochu pochybovačně, když jí tu tvrdí, že ho nenapadlo, že za ním přišla jen proto, že potřebuje pomoct. Ji to rozhodně napadlo a ji jen tak něco nenapadne, protože… no, známe se, takže by to znamenalo, že on je ještě větší pařez, než ona, což je prostě průser. Je ale až příliš unavená na to, aby se tím zaobírala, navíc je mnohem příjemnější ujištění, že si to sám nemyslí, protože přemlouvat ho a ujišťovat, že se mýlí, by bylo až příliš namáhavé, momentálně hodlá poslední zbytečky energie vyplýtvat na tu božskou sprchu, která ji čeká a tím nejspíš končí. Snaží se nemyslet na to, že vypadá jak kdyby vypadla z bojiště, všude samá modřina, nehledě na tu pitomou ránu po žebry, kterou si sama pracně musela zašít, a na níž by potřebovala nějakou chladivou mastičku a náplast. Někde v mozku si udělá poznámku s fajfkou, aby si o ni Finnovi řekla. Pousměje se, když ho zas uvidí, z nějakého důvodu se jí uleví. Dojde jí, že to je asi dost divné, jenomže si nemůže prostě pomoct. Chvilku na něj vyjeveně zírá, když po ní chce, aby zůstala v ručníku. Je to takový nezvyk, flirtovat. Ostatně, je teď už hrozný nezvyk i jemný dotyk nebo normální konverzace. Ale to poslední, co by od něj čekala, by bylo něco takového. Jako kdyby jí ten krok, jež k ní udělal, dodal trochu jistoty, protože se odhodlá k tomu, aby se k němu váhavými kroky přiblížila. “Pokud mi to oblečení odmítneš dát, tak mi nic jiného nezbude.“ Nadzvedne jeden koutek v pokřiveném úsměvu. Zabodne pohled do jeho trička, snažíc se nemyslet na to, že by ho za něj nejradši chytla a stáhla si ho k sobě dolů. Nemůže to udělat, ne, dokud mu neřekne to, co potřebuje. Má přitom pocit, že je rudá až na zadku, ale prostě to ze sebe potřebuje dostat! “Já… vím, že se to asi moc teď nehodí, ale… miluju tě a chci, abys to věděl. Teda… doufám, že to víš, i když už je to dlouho a vůbec všechno a…“ Uvědomí si, že zase brebentí, a tak to raději hned utne, než z ní začne stoupat pára. Raději nečeká na jeho reakci, chytí ho konečně za to triko a stáhne k sobě, druhou ruku mu položí na krk a prsty ho pošimrá zezadu na krku, než přitiskne svoje rty na jeho. Automaticky se uvolní ve ztuhlých ramenou, přestože ji od sebe může klidně odstrčit, ale v tuhle chvíli je všechno na světě v nejlepším pořádku. I fakt, že jí pořád ještě hoří tváře a její srdce se rozeběhne jako splašené, zpropadené hormony! Nic ji prostě neposlouchá, motýlci v břiše si drze poletují, celá zvoskovatí a je jí úplně jedno, že je jen v ručníku a všechno ji bolí, protože nikde na světě by nebyla radši. A přesně proto tady taky zůstává, jenomže to mu nikdy nemůže říct, ještě by jí vyčetl, že s tím nesouhlasí, ale ona prostě nedokáže odejít, ne, když je tady on.

Nevšimne si toho vyjeveného zírání, pravděpodobně je to tím, že nezkoumá hlavinku, ale úplně jiné části jejího těla a to je nakonec dobře. Nevěděl by jinak, co si myslet a dělat, takhle má jasno, chce být u ní a proto k ní také přistoupí. Ví, že je unavená, měl by ji nechat odpočívat, ale pár dotyků ji přece nezabije a on prostě musí otestovat, jestli má pořád stejně jemnou kůži, anebo je z ní už stařena - rok je dlouhá doba. Navíc si nemohl nevšimnout všudypřítomných modřin. Ne, že by je mohl svým dotykem vyléčit, ale když je trochu polaská, třeba si dají říct a zmizí rychleji, určitě ano, pak se na ně aspoň nebude muset koukat a plácat se do hlavy. Jako každý chlap i on si myslí, že tomu mohl nějak zabránit, měl ji chránit a podobně. Ano, myslí si to, i když ví, že se o sebe umí Emily postarat a snad i lépe, než by byl kdy schopný on. Není zrovna rváč, dokáže rozdat pár ran pěstí, ale kopání do lidí mu už nic moc neříká a zbraň měl v ruce snad jen při pořizování - skoro každý v Americe ji má kvůli sebeobraně - a teď mu leží v trezoru, kde je mu prd platná. S největší pravděpodobností by proti těm jejím ninja kámošům neměl šanci, ale i tak by se za ni rval do posledního dechu a to se jistě počítá. Získal by jí čas k útěku a schytal těch pár modřin místo ní, tak! Osahá jí rameno, ani tomu se modřiny nevyhly, dělá to však nanejvýš opatrně a jemně, aby ji to nebolelo. Druhou rukou posune připravené věci víc za sebe, jako by si je chtěl schovat za zády, jen nesmí příliš, jinak mu z nich sjedou, a doplní to zákeřným skřítčím úsměvem. Odpovídá jí tím na její slova, nezbývá jí nic jiného, než zůstat v ručníku a jemu to vůbec nevadí. Klidně ji zahřeje, jestliže jí bude zima. Přestane se soustředit na její rty, jakmile znovu promluví a podívá se výš, přičemž zatěká pohledem. Myslel si, že už domluvili, ale zdá se, že má ještě něco na srdci. Nejdřív si pomyslí, že je to zbytečné zdržování, už se mu nemusí omlouvat a tak dále. On už se z toho, co se mezi nimi stalo, vzpamatoval a je ochotný to hodit za hlavu, pokud je i ona. Ukáže se ovšem, že to není to, o čem s ním chce mluvit a srdíčko mu z toho, co říká, zaplesá. Nakonec to vůbec není ztráta času. Touha je z jeho očí pryč, ale ne proto, že by ho nějak odradila, ale vidí teď víc než jen její tělo. Zřím tě, řekl by Avatar, asi jde o duši, vidí ji, ale samozřejmě jen pomyslně. Je to taková malá nervózní, ale roztomilá pipinka, co se dokáže poprat se všemi, ale i sama se sebou a přijít za ním. Říct mu tyhle věci, přestože jí ublížil. Je to malý silák. "Já tebe.." Začne, ale nestihne větu dokončit, jelikož se mu přicucne ke rtům a to se pak těžko mluví, ale vůbec mu to nevadí. Ona jistě ví, co k ní cítí, už jí to řekl a až nastane příležitost, klidně jí to zopakuje. Jen to musí být v nějaké vášnivé chvilce, při hádce mu to jde nejlépe, to je celý rozohněný a necítí se během toho tak trapně. Na nic nečeká a ponoří se do toho příjemného pocitu, který v něm vyvolává. Konečně, řekly by slastně jeho buněčky, kdyby mohly mluvit. Přejede jí rukou přes bedra, čímž ji kolem ní obmotá, aby si ji k sobě mohl přitáhnout, takovým tím medvědím způsobem. Bůžek nemůže najít vhodný gif, nikdo to evidentně nedělá jen on. Je to, jako by ji chtěl do sebe vtisknout a trochu ji tím nadzvedne, ale jen na špičky, aby tam nelítala jak Zvonilka. Zanedlouho přidá i druhou ručku, kterou stiskne ručník. Nejradši by ho z ní strhnul a nemá k tomu daleko, ale silou vůle to potlačí a stisk uvolní. Odtáhne se od ní, ale jen hlavinkou a nadechne se, což evidentně do teď nedělal. Přiloží jí dlaň ke krku, tak aby palcem dosáhl na její rty, přes které jím přejede a přitom je nespouští z očí. Rád by se do ní zase pustil, ale to by nedopadlo odpočíváním a to prostě Emily potřebuje a hotovo! Nakonec si jen opře čelo o její. "Za chvíli přivezou jídlo." Odůvodní své váhání a to hlavně sám sobě, neví totiž, jestli má ta malá stejné potřeby, že? Třeba v líbání pokračovat nechce, třeba je to jen on, kdo teď musí bojovat sám se sebou, aby si ji nepřehodil přes rameno a neodnesl do postele.

Kdyby měla dost odvahy čekat na jeho reakci, jistě by si vyslechla hezké věci, ale smolík, chtěla ho konečně políbit a to taky udělala, na co čekat, že? Hrozba odstrčení se rozplyne jako obláček, není po ní ani stopy, když na sobě ucítí jeho ruce, to ji samozřejmě ještě povzbudí. Pustí jeho triko a přemístí svou ruku kolem jeho krku, druhou mu přejede špičkami prstů po tváři a přistihne se, jak se usmívá. To se ostatně stává, když je někdo spokojený. Zrovna v té chvíli si nedokáže vzpomenout, proč tak dlouho dělali, že se nechtějí, jednou to bylo kvůli tomu a jindy zas onomu, ale ani jedno si nemůže vybavit. Nejspíš to byla nějaká hloupost, jako to jde i bůžkům, trucovat a za pár týdnů už nevědět, kvůli čemu to vlastně bylo. Celá rozverná mu mezi zuby jemně stiskne spodní ret, načež ho zas zasype dětskými pusinami, jako kdyby mu to chtěla vynahradit. To jí ovšem nevydrží nijak dlouho, přicucne se k němu a hodlá tam zůstat navždycky. Tedy do chvíle, než to on zkazí.
Nesouhlasně zamručí, když od ní odtrhne rty a ještě po těch jeho trochu zoufale zapátrá, jak se snaží, aby ta chvíle nikdy neskončila. Nesmí skončit. Tak strašně jí chyběl, jeho ruce, které ji v sobě hezky schovají a navozují tak pocit absolutního bezpečí, nic víc nepotřebuje, ale on mluví o nějakém jídle! Jako kdyby s jejími myšlenkami její tělo ovšem nesouhlasilo, zakručí jí v břiše s nepříjemnou křečí, načež si uvědomí, že za poslední dva dny nic neměla. Svou poslední čokoládovou tyčinku dala Ethanovi, aby doplnil cukry po té velké ztrátě krve a na svou potřebu úplně zapomněla. A když pak konečně viděla Finna, zapomněla úplně na všechno, až teď. S povzdechnutím přikývne a neochotně se od něj odstrčí, přičemž jedním rychlým pohybem ukořistí župan, protože jí je na holá ramena hrozná zima. Nejspíš je to směsice únavy, hladu a kontrastu mezi vařící vodou a chladnějším vzduchem v místnosti. Zabalí se do něj a šikovně sundá ručník pod ním, přitom trochu jako úchyláček nasaje vůni z županu, hledajíc tam jeho vůni. “Tak dobře.“ Usoudí nakonec, protože vyhlídka na jídlo je prostě lákavá. Potlačí nutkání se omluvit, že mu přidělává starosti, beztak by to zase nepřijal, jako předtím. Ne, že by ona byla o něco lepší. Pořád po něm pokukuje jako zamilovaná puberťačka, což vlastně tak trochu i je, ale copak za to může, když mu to sluší víc, než si pamatuje?! Unaveně se svalí na pohovku, opře si hlavu a zavře oči, což je možná trochu neslušné, ale nemůže si pomoct. Promne si spánky a donutí se oči zase otevřít. “Jak… jak se daří podnikům?“ Zajímá ji, jak se mu celou dobu daří, ale zároveň si připadá trochu jako matematik na hodině dějepisu, jako kdyby jí to vůbec nešlo, což ji donutí nad sebou popuzeně mlasknout. Raději se proto zvedne a ať je Finn kdekoliv, dojde k němu a zezadu s ním proplete prsty a druhou rukou mu začne šimrat paži [gif], přitom přitiskne tvář na jeho rameno. Zavře oči a spokojeně se pousměje. Musí si to užívat, dokud to jde. Moc dlouho to bohužel nevydrží, protože zazvoní telefon, a tak je nucená ho pustit. Beztak to bude zas ten protivný vrátný.