Rockefeller Center

Něco na tom, jak se chovala, neodpovídalo známé rovnici. Nekrčila se bázlivě před vyhrožováním a možnými následky, nesnažila se plaše klopit oči k zemi a ani její odpovědi nevyjadřovaly pokoru, kterou si, dle vlastního uvážení, zasloužil plnou měrou. Bystrýma očima sledoval každý její pohyb, každý rys vyjadřující rozporuplné chování, jaké u ní neshledával atraktivním, spíše rozčarujícím a nelíbivým. Pohyb obočí naznačoval, že se v něm zmítá postupně pulzující hněv, co by snadno, až příliš snadno mohl přerůst v hádku a veřejné ponížení, při čemž by se nebál jí odtáhnout pryč i přes pohledy upřené jejich směrem. "Je mi u prdele, že se dívaj, protože jsou mi u prdele i oni," odvětí se sarkastickým úsměvem na rtech a pořádnou dávkou jedu v hlase, zatímco koutky rtů ihned klesnou. Pozornost zůstávala upřena pouze na ni, na jeho drahou ženušku, která se dle něj vystrojila jako děvka. Ne pro něj, tady se nenacházeli v soukromí čtyř stěn, kde by z ní mohl šaty jednoduše strhat nebo vyhrnout, aby ji vzápětí přinutil sténat. Dnes se na ni mohl dívat každý. A každý by se kochal světlou, alabastrovou pletí, hlubokým výstřihem odhalujícím při správném postoji část ňader, nemluvě o štíhlé nožce vykukující z rozparku, který dle jeho mínění se nacházel až příliš vysoko. "Oblíkla ses jako coura. To chceš, aby tě za ni všichni považovali? Aby si o mě mysleli, že se tahám s nějakou štětkou?" V daný moment, kdy tato slova pronášel své manželce do očí, sklouzl rukou k její bradičce, za níž ji chytil - dost silně na to, aby si měla uvědomit svou podřízenou pozici a fakt, že ho, dle jeho slov, zesměšnila. "Až se vrátíme domů," začal šeptem, nakláněje se k jejímu oušku, "... Nečekej, že s tebou budu jednat jemně. Vyřídím si to s tebou, abys pro příště pochopila, co znamená mi dělat doprovod. Rozumíš?" Slib, který hodlal splnit, jak přísahaly jeho oči upřené do jejích, jak si hodlal vynutit souhlas za každých okolností. Bylo mu fuk, kolik lidí kouká jejich směrem, kolik si jich šeptá cosi o zvláštním páru. Nakonec ji pustil, dal jí trochu volnosti, aby se mohla bez obav nadechnout, avšak pohled? Ten z ní nespouštěl.

"Tak se podle toho chovej," zavrčí na oplátku, v žilách koloval vztek na to, jak ho dokázala v jeden malý moment kompletně zesměšnit, utahovat si z něj, ať už to byl záměr či nikoliv. Nelíbilo se mu nevyznat se v ní, protivila se mu každá z jejích drzých odpovědí, pod nimiž by zatlouklo nejedno mužské srdce, jenže Silasovo? To zůstávalo chladné, odtažité - pro tento krátký okamžik ano. "Jsi moje žena. Máš dělat co ti řeknu, jak ti řeknu a kdy ti řeknu," doplnil rázně o několik dalších upozornění, zatímco jí ruku ze zad stáhl tlakem vynaloženým na její útlá zápěstí. "Ještě jednou provedeš něco takového a bude mi fuk, že máš nějakou zkoušku nebo se chceš vidět s přáteli. Nepustím tě nikam. Debila ze mě dělat nebudeš," odsekne tichým výhružným hlasem, načež její ručku pustí ze svého sevření. Automaticky si upravil rukávy saka, načež upil ze skleničky, kterou prakticky převrátil dnem vzhůru. Jí sice vyčítal, že se neumí chovat, ale byl to právě on, kdo připomínal vagabunda. Pohled, jímž se jí zabodl do tváře, naznačoval vztek. Hluboký vztek, že ho ještě pokouší ve snaze hrát si na něco, čím nebyla. "Řekneš to teď nebo to neříkej vůbec, Lee, ale nesnaž se diktovat si podmínky. Nejsi v takovém postavení, aby sis to mohla dovolit." Rozhodně ne teď, když se do ní pustil, aniž by se na minutku zastavil a naslouchal jejím citům. Nikdy nebyl příkladným empatikem a zdálo se jako zázrak, že s ním jeho drahá zůstala i přes veškeré problémy, které jim v manželství házel pod nohy jako nějaké klacky. "Pojď," pobídne ji téměř rozkazem, chytaje ji za paži, kde si nesla skrytou modřinu po předchozím dohadování. Naváděl ji směrem k hloučku lidí, šeptaje jí, jak se má chovat. "Usmívej se, přikyvuj a když se tě na něco zeptají, odpověz. Ale ne tak, aby to poškodilo mou reputaci." Byl vážně dobrý ve vyhrožování a lidi věděli, že si to s ním nechtějí rozházet. Nevědomost byla sladká, o to sladší, když nemohli vědět, zda svou vyhrůžku splní či nikoliv. Raději volili jistotu a souhlasili se vším, co nabídl. "A až dořešíme obchody, tak si se mnou zatančíš. Máš přece ráda tanec." Snad jen tehdy se zdálo, že ví, co má skutečně ráda. A na malý okamžik se stal opravdovým manželem plným zájmu.

Nechala sa až príliš nadniesť všetkou tou načačanosťou a falošnými úsmevmi a to, že prekročila čiaru Silasovej trpezlivosti si uvedomila vždy až po prešlape a teda príliš neskoro. Sarkastický úsmev neprezrádza nič dobré a je rovnako falošný ako všetky zvyšné úsmevy v sále. No a akonáhle zmizne, celý večer naberie až príliš prudký spád, no Eileen to už zažila až príliš veľa krát na to aby vedela čo má robiť, no zjavne až príliš málo razy na to aby sa s tým rozhodla niečo spraviť. Vraj keď niekoho milujete, naučíte sa čiastočne prehliadať jeho nedostatky, alebo vám jednoducho pozitíva toho vzťahu vyvážia všetko zlé. A Eileen si hlúpo nahovárala, že to so svojím maželom nevzdá, že časom sa možno naučí jeho nedostatky znášať lepšie, pretože predsa len, poznala jeho prednosti a pre nespošetné množstvo vecí ho ľúbila. Veci však išli z kopca ešte skôr ako museli opustiť Vrany. No a keďže na podobné scény bola zvyknutá, okamžite sklopila pohľad, aby Silasovi nedávala ani najmenší dôvod na spozorovanie vzdoru. Bola nesvoja, takmer nikdy spolu nechodili do spoločnosti a zjavne im to obom hralo na nervy. Eileen mala prehnané idey o vzdušných zámkoch a príjemné strávenom večery, pretože ako sa mala skoro dozvedieť, nikdy nič podobné nebolo v pláne a tento večer rozhodne nepatril im dvom.
"Nie, to som nechcela," odpovie jednoducho, bez emócie, ako to robila vždy pri jeho prejavoch agresie. Pohľad upierala hlboko do zeme, keďže to pokladala za najlepší spôsob ako jeho hnev utíšiť
Na druhej strane, nemala perfektné krytie? Kto by čakal od týranej manželky a jemnej baletky že by distribuovala a obchodovala s drogami? Zatiaľ to vyzeralo na jediné pozitívum, ktoré jej mohol tento večer ponúknuť.
"Nechcela som," zopakuje o niečo tichšie, keď jej surovo nadvihne bradu. Vedela, že sa mu teraz musí pozrieť do očí a spočiatku to pre ňu bolo mätúce, kedy a ako prejavovať podriadenosť voči jeho osobe, no časom sa naučila že aj keby to robila vždy a pri každej príležitosti, aj tak by to bolo málo. Či už v posteli, doma alebo na plese, všade mu musí byť podradená inak ho nahnevá. Nerozumela, kde sa to v ňom bralo a snažila sa to pochopiť, tak veľmi sa snažila a dávala mu jednu šancu za druhou, no akoby bezvýsledne. Napriek tomu to s ním nevzdávala a najviac sa bála toho, že ju opustí. Nebála sa jeho, ani v situáciach ako je táto, bála sa len jednej veci a to že ju opustí. To by jej nežné srdiečko obrnené jazvami bolesťami už nezvládlo a strach zo samoty sa jej zarezával hlboko do kostí.
"Rozumiem," odpovie síce poslušne, no bez emócie. Dýchala zrýchlene a akonáhle to vyriekla, pohľad opäť sklopila k zemi snažiac sa začať pravidelne dýchať a upokojiť sa. Fyzická bolesť sa dá časom odnaučiť cítiť tak silno, no ak sa človek odpúta od tej psychickej, stratí samého seba. Keď ju pustí a malinko od nej odstúpi, malinko sa vystrie a napokon mu opäť pozrie do očí, keďže je jasné, že on z nej zrak nespúšťa. V jej očiach však nie je nič, iba čistá prázdnota a po Eileen nie je ani stopa. Tak nejako tajne dúfala, že aspoň na verejnosti k nej bude pristupovať inak, že aspoň na oko môžu byť pekným párom, no jej zostávalo len si v duchu ponadávať aká bola zase raz hlúpa a naivná. K jeho ďalším slovám nemá čo povedať, len na neho bez slova pozerá a keď sa chystá znovu prehovoriť, iba sklopí pohľad.
"Nič dôležité, bolo to hlúpe," pokrúti pokorne hlavou a nechá si tak zobrať aj tú poslednú radosť vo svojom živote, pretože práve teraz má pocit, že je to presne to, čo chce počuť. Balet robil radosť jej a nie jemu. Silas nebol niekto s kým by mala zdieľať svoje radosti, nemala by s ním ideálne zdieľať vôbec nič.
Keď ju začne odvádzať preč, bez slova ho nasleduje, ani nesykne keď jej stlačí boľavú ruku obdarenú modrinou, len sebou slabo cukne v reflexívnej obrane. Stále bolo pre ňu ťažké dobrovoľne prijímať bolesť, bez odporu. "Áno," odpovie tlmeným hlasom keď sa blížia k hlúčiku ľudí, ktorí sú podľa všetkého ich cieľom. Vie, že je to dôležité, a tak mu dá dostatočne najavo, že rozumie všetkým jeho inštrukciam. Vedela ako sa pred druhými predtvarovať. Ešte posledný krát pred tým ako prišli k skupine sa snažila Silasovi pozrieť do očí a nájsť v nich hocičo, čo by jej dodalo aspoň nejakú nádej, preto dnes na tanech nechcela ani myslieť a nedokázala sa z neho úprimne tešiť, pretože presne úprimná radosť z neho bolo to, čo ju dostalo do tohoto problému. Akonáhle dorazia k jeho možným obchodným partnerom, bude sa usmievať, bude milá a tichá, oddane stáť po boku svojho manžela. Ešte stále niesla v ruke pohárik s drinkom, ktorého sa ani nemala kedy dotknúť.

Musela být úplně hloupá a šílená, když souhlasila s plánem svého šéfa, týkajícího se získání fotografií z nadcházející události, kam novináři měli vstup zakázán. Bylo to riskantní, ale jemu to nevadilo, udělal by vše, proto, aby měl něco, co ostatní místní plátky ne, jen proto byl ten jejich tak úspěšný. Navíc moc dobře věděl, že je dobrá a jako dcera muže, co patřil do nejvyšších společenských kruhů v New Yorku, má konexe k získání pozvánky na bál pořádaný starostou. Dříve, když rodiče byli ještě naživu, tyhle akce nesnášela, protože si připadala jako loutka, co musí reprezentovat svého otce. Ale přestože se to o ní vědělo, stačilo udělat oči na, kdysi rodinné přátele, kterým bylo líto ubohé siroty a vzali ji pod svá křídla. Nejen, že jí poskytli pozvánku, ale dokonce mohla jet s nimi v limuzíně, což považovala za praktickou věc - nemusela řešit dopravu. Nyní, když nemusela tajtrdlíkovat po otcově boku, přestože jí velice chyběl, ale dělala svou práci, cítila zvláštní vzrušení. Jak by také ne, když tam jde jako novinářka v utajení, vybavená maličkým kvalitním fotoaparátem. To je pro někoho, jako je ona, zajímavou výzvou. Vlastně cítila jakési nadšení už, když si vybírala šaty, za které utratila nemalou část svých ušetřených peněz. Oblečení totiž zbožňuje a pokud měla někam jít, tak jedině v něčem, v čem se bude cítit a vypadat dobře.
A tak když černá limuzína zastavila u ústí červeného koberce, nechala nejdříve vystoupit celou rodinu, se kterou přijela, nežli sama položila svoje nožky v nových lodičkách na koberec. Jakmile byla venku celá, napřímila se a zvedla hrdě bradičku, dávaje tak na odiv nejen své smaragdové šaty princessového střihu s ohromnou sukní, ale i útlý pas zvýrazněný korzetem a labutí šíji, kterou odhalily vlasy vyčesané do složitého účesu, ze kterého volně splývalo pár pramínků jejích vlnitých ryšavých vlasů. Paradoxně neměla ráda, když ji někdo fotil, ale z dob strávených po otcově boku na veřejných akcí se naučila jak se tvářit a tak házela úsměvy na všechny strany, snažíc se přejít červený koberec, co možná nejrychleji a zároveň i co nejdůstojněji. Jakmile se konečně probojovala až na jeho konec, kde přede dveřmi stáli dva obří chlapy s oholenými hlavami, kterým musela předvést svou pozvánku a jakmile tak udělala, už byla uvnitř. V ten okamžik si připadala jako popelka, když přišla na královský ples, ohromeně si prohlížejíc vše okolo sebe, div, že neměla otevřenou pusinku dokořán. Zato očka měla otevřená doširoka, jak se snažila, aby jí vůbec nic neuniklo a k tomu jí ještě nadšeně jiskřila. Upřelo se na ni několik pohledů, ano přesně tohle byl jeden z jejích talentů, který byl i prokletím, a to stáhnout na sebe pozornost, aniž by chtěla či se o to snažila. Jakmile si toho povšimla, tváře jí lehce znachověly, ale pokračovala dál v elegantní chůzi se vzpřímenou hlavou, následujíc kousek své známé, se kterými sem přišla, nenápadně už pořizujíc první fotografie. Jakmile však spatřila klidně vypadající zákoutí u jedné z čokoládových fontánek, odpojila se a svým způsobem se tam schovala, aby se celé té rodinky zbavila.

Hned jak se o tom dozvěděl mu to připadalo jako příšerná pitomost, bál na který jsou pozvaní všichni z New Yorského podsvětí, kde mají zapomenout na spory a předstírat, že se nic neděje. Jenže Stín si jeho účast na té šaškárně výslovně přál. Potřeboval tam někoho ze svých assasínů a slízl to Gavri, protože si dokázal ve většině případů zachovat chladnou hlavu. Něco mu říkalo, že to nedopadne dobře, že jde o past nebo tak něco. Ale, co, užije si trochu zábavy a když se to podělá, tak si prostě probojuje cestu ven. Lehkomyslné, jenže rozkaz je rozkaz. A tak si pro tuhle fajnovou akci, nechal ušít nový oblek, klasický černý s modrými odlesky, opravdu zajímavá a drahá látka. Jednou mohl vypadat trochu k světu, aby nedělal bossovi ostudu, navíc si to mohl dovolit, tak proč ne? Rodinu nemá, tak co s penězi?
Jakmile zaparkoval svojí milovanou klasiku, vydal se svižným krokem po červeném koberci až ke vstupním dveřím, nevšímajíc si novinářů a fotografů, nehodlal tu šaškovat jako cvičená opice. Dvěma golemům se prokázal platnou pozvánkou a s pokývnutím prošel otevřenými dveřmi do sálu. Pokud to na něj mělo udělat dojem, tak se jim to vcelku povedlo, až takovou noblesu nečekal, ale že by z toho šel do kolen, to taky ne. Se samolibím úsměvem se vydal skrz sál, prohlížejíc si zkušeně a nenápadně všechny a všechno, byl to zvyk, chtěl mít přehled o možných únikových cestách, o potenciálních nepřátelích či naopak spojencích. Jakmile prošel úplně vše, co se projít dalo, zakotvil u baru situovaného nejblíže k parketu a objednal si skotskou. Opřený zády o pult zdánlivě pozoroval tančící páry, ale ve skutečnosti měl přehled o všem, co se okolo něj děje.

Od chvíle, kdy se jí pozvánka dostala do rukou, k ní nepřestávala zalétávat pohledem v tiché víře, že se jedná o omyl a nějakým zázrakem se ozdobný list papíru promění v proužek dýmu táhnoucí se do ztracena. Nebo že se někdo omluví za ten hloupý vtip, než mu Lola zabouchne dveře před nosem, div nevylétnou z pantů. Jenže ať už svá zbožná přání vysílala k bohu či širému vesmíru, nesplnilo se nic a pozvánka nadále obývala misku na skříňce hned u dveří, kam běžně odhazovala poštu a klíče, když se vrátila domů. Nad navršujícími se účtenkami tam ležela a drzým pohledem vyzývala Lolu, ať si zkusí neposlechnout a nestát se součástí něčeho tak nabubřelého, za co ples ostatně považovala. Všichni se přetrhnou jenom proto, aby zaujali druhé, navléknou na sebe nejdražší šperky, nejhonosnější róby od předních návrhářů a pokusí si zahrát svůj malý part ve scénáři o dokonalém světě, kde neexistuje rivalita a naopak její místo zaujal mír. Tomu tak věřila, jak naznačovalo několikáté protočení očí v sloup, dávaje najevo, co si o takové situaci myslí. Jenže ať už se pokoušela ignorovat ozdobné písmo jakkoliv, neustále musela myslet na současnou podobu svého života. Stagnovala, hlavně společensky. Nepohnula se z místa od doby, kdy utekla od Vran, zpřetrhávaje veškeré kontakty se svými blízkými. Přestala existovat a nalézt nové přátele se zdálo býti extrémně těžkým úkolem. A i když vyučovala několik hodin společenské tance, odnesla si akorát jakousi 'známost' v podobě majitelky tanečního studia. Žádní přátelé, žádné problémy, což by znělo výhodně, kdyby Lola nepatřila ke společenským duším, které jednou za čas potřebují cítit kontakt s dalšími lidmi. I to byl důvod, proč se nakonec toho dne na pozvánku zamračila, načež se přinutila k tomu nejhoršímu - zúčastnit se té šaškárny.

Na rozdíl od ostatních žen, Lola si odnášela problém v podobě výběru šatů. Kdysi nosívala převážně rudou a černou ve všech možných odstínech, jenže dnes vystupovala jako někdo jiný, ne jako Vrána. Možná to bylo tou jasnou pobídkou utratit nehoráznou částku za šaty, které by si s ní nikdo nespojil. Něžné, plné drobných kvítků, vytvořené pro vílu, nikoliv vražedkyni. Toho večera se stala měla stát okouzlující společnicí hrdě vystavující křivku páteře všem zúčastněným, k čemuž dopomohly i vlasy shrnuté přes rameno, zafixované okem neviditelnými sponami. Aby nezradila své instinkty, rozhodla se podlehnout jejich varování a vzít si sebou do úzkého psaníčka i zbraň s tlumičem, což její jistotu a nehrané sebevědomí povzbudilo k rychlému, přesto klidnému opuštění bytu, zatímco venku na ni čekal taxík. Na místo dojela ne přímo včas, hosté se už dávno začali scházet, ale i tak nepatřila mezi největší opozdilce, když stoupala po schodech pokrytých rudým běhounem vzhůru, aby ochrance prokázala laskavost, kdy beze slova předala pozvánku ke kontrole, než byla vpuštěna dovnitř. Okamžitě jí bylo po vstupu nabídnuto šampaňské, jemuž neodolala a vysokou skleničku se zlatým perlivým mokem si převzala, pohledem zaklesnutá v davu. Známé i neznámé tváře, naštěstí v tomto mumraji si nikdo nic nezkusí a Lola byla odhodlaná nezůstat ani na maličkou chvíli o samotě. Čokoládové oči se na krátkou chvíli zastavili na jednom muži, příliš povědomém na to, aby se přesunula pohledem dál. Znala tu tvář, matně si ji vybavovala, ač jí kout mysli naznačoval, že se někde stala chyba. Neměl takto vypadat, neměl působit upraveně ale spíše zničeně a pomláceně... "Maldición!" uleví si tiše v rodném jazyce, odvraceje až příliš rychle oči na druhou stranu místnosti, s čímž se zároveň pokusila stočit tělo stranou, aby jí nebyl schopen pohlédnout do tváře. Nejspíš by si ji nevybavil, její tvář neviděl, ale riskovat nehodlala nic. Měla ho zabít, stal se z něj očitý svědek celé události. Sice to policie shrábla ze stolu s razítkem odloženého případu, neboť žádné očividné důkazy neexistovaly, jenže stále ve vzduchu viselo to protivné ale. Musela si zachovat důstojnost a tvář, nepoddat se temným myšlenkám. Byla profesionál a ti nemají strach. Nebojí se odhalení. Nemohl ji poznat. Nesměl ji poznat. To bylo vše, na co se soustředila.