Rockefeller Center

Jeho úsměv se ještě rozšíří, jakmile ho nazve všeználkem. Ani si neuvědomoval, jak moc mu chybí konverzace zdánlivě o ničem. V porovnání s těmi, jež obvykle vede [což se většinou týká zabíjení a jeho plánování], to nejspíš nic je, ale pro něj ne. Málokdy se mu poštěstí. Většinou se shledá jen s podrážděností svých kolegů, kteří nemají na jeho uštěpačné poznámky a odlehčování náladu. Jistě, nelíbí se mu, že ho setřela a on na to neměl co říct, nicméně je to mnohem příjemnější, než kdyby neměla co říct druhá strana… zase. “Mám svoje boty docela rád, děkuju pěkně… a tvá sloní nožka už jim docela dala zabrat,“ odvětí suše, jeho výraz téměř totožný s tím jejím. Připomene jí tak to dupnutí, na které rozhodně nezapomněl, spíš čeká na vhodnou příležitost, během níž by jí to mohl oplatit, ale samozřejmě jí neplánuje dupnout na nohu. Ona je drobounká, kdežto jeho noha na její by asi nebyla úplně elegantní. Sice není cvalík, ale pořád váží víc.
Podívá se kolem sebe, když se u fontány objeví pár lidí, kteří mají v úmyslu si pochutnat na té čokoládě. Trochu jim uhne, což ho samozřejmě rozhodí, protože ztratí ten svůj bod, se kterým konverzoval. Na krátký zlomek okamžiku je jak ztracený koloušek Bambi, než mu její šaty pomohou ji znovu najít. Díkybohu za ně. Možná si z nich utahuje [což je jen ve snaze ji naštvat, jinak se mu vlastně celkem líbí], ale nebýt jich, asi by se prozradil, že je s ním něco v nepořádku. Jeden by řekl, že za ty roky přijde s nějakou lepší technikou, ale bohužel. Nic jiného, než si hledat nějakou do očí bijící charakteristiku, prostě neobjevil. Dost těžko by mu prošlo, kdyby zavolal jméno a čekal, že se ozve. Pokud by totiž dotyčný stál vedle něj, asi by to bylo trošku trapné.
Jako kdyby se nic neodehrálo, obrátí svou pozornost zpět k Evě. “Možná toho budu litovat, ale většinou se na těchhle akcích nepostává v koutě. Takže… chceš mi pošlapat boty i tamhle?“ nabídne jí tanec, přičemž k ní natáhne ruku, kývajíc hlavou k rozlehlému parketu. Na jeho vkus moc přeplněnému parketu. Možná to není úplně nejlepší nápad, jež mu mohl v té jeho hlavince vzniknout, ale přece nemůže nevyužít příležitosti. “Ale vzhledem k tomu, kolik pozornosti jsi na sebe už stáhla, řekl bych, že když se to smíchá s mou kouzelnou osobností, zdejší smetánka by to neunesla,“ trochu se nad svojí ironickou poznámkou uchechtne, přestože se za ní skrývá trocha pravdy. Není si jistý, že zrovna stojí o nějakou velkou pozornost, nikdy na to nebyl. “Možná… možná nahoře nebude tolik lidí, které by tvůj stan tak zajímal.“ Očima přejede na horní patro, kde, alespoň co vidí, není zdaleka tolik hlav, co dole.

Teatrálně protočí očima, ale v duchu si udělá jakousi fajfku u případu té holky. Aspoň že žije. To ujištění jí stačí k tomu, aby jí byla zase jedno, jako když ji unášela. Teď už si může skočit třeba pod autobus nebo tak. Dobře, to by bylo trochu nemilé, ale pointa je jasná. Pak však vyrazí k baru, aby si objednala další pití. Když už nic jiného, mixované pití má výhodu v tom, že není tak silné, jako samotný alkohol, a tak člověk pije a pije, než zjistí, že je totálně na šrot. Její případ to ale rozhodně nebude, ví, kdy má dost. Zádrhel přijde ovšem ve chvíli, kdy se chystá objednat i pro blonďáka. Nemá nejmenší tušení. Je v ní takové nutkání říct rum, protože vypadá jako někdo, kdo pije rum, ale ještěže to neudělá, jelikož se záhy objeví vedle ní a objedná si sám. Přimhouří oči na ruku, jíž spočívá na jejím rameni, drzoun. Souhlasně kývne na barmanův tázavý pohled, podá mu bankovky, a když se pustí do jejich pití [zejména míchání toho jejího], otočí se, aby stála k blonďákovi čelem. “Musíš si myslet, že je můj život fakt na houby, když by mi tohle mělo udělat radost. Přinejmenším mě stojíš peníze,“ prohlásí kousavě. Stačilo by říct „není zač“ a nebýt zlá, ale to zkrátka není její styl. Život je pak aspoň zajímavější. “A když už jsme u toho, řekla bych, že budu i poslední, jestli to tady budeš takhle vyřvávat,“ zamračí se na něj, ačkoliv jí její image zapšklé babky kazí cukající koutky. Vezme si od barmana obě skleničky, tu nazlátlou tekutinu podá Theovi a sama si nechá žlutou. Hned ze sklenky vytáhne lístky máty a hodí je na zem, trávu tam nechce, není přece králík. “Bohatí… pořád všechno przní,“ zaprská si pod vousy. “Tak na dnešní večer, během kterého nebudeš tak otravný?“ nabídne s nadzvednutým koutkem přípitek, tentokrát v hlase nemá výsměch, což je dobré znamení.

Nevšimne si, že mu vyrazila dech, což je hrozná škoda, určitě by si to užila, ale stejně tak si užívá pohled na něj, takže to nakonec zase tolik nevadí. Navíc jí neujde ten jeho poťouchlý výraz, když ho zbavuje rtěnky a to také stojí za to. Je to takový velký medvěd, co se dokáže tvářit jako neškodný medvídek. Poňufala by ho, ale to by si určitě zničila líčení a to by nešlo. Musí se mu líbit celý večer, aby se ani na vteřinku nepodíval jinam. “Možná jsem tě měla nechat označkovaného,” poznamená naoko zamyšleně a hned na to se usměje. Na jednu stranu se jí to nezdá jako špatný nápad, ale na druhou chce být hrozně cool a dát mu volnost, pokud si potřebuje popovídat i s jinými, což ovšem neznamená, že by někde v koutě neskřípala zuby. No co, je pro ní těžké se dělit, na tom taky dost ztroskotal ten její skvělý plán. V té době sice nebyl její, ale.. počkat, on byl, je a vždycky bude jen její! Ne, to se vám zdá, není ani trochu majetnická.
Vůbec není zklamaná, když se ukáže, že jsou v té tajemné krabičce náušnice, je naopak překvapená, že jí chce po tom všem něco darovat. Rozzáří se jako slunce jasné, má ráda lesknoucí se věcičky, přece jen v sobě nezapře jakousi ženskost a ještě to vypadá, že má soused vkus. “To jsi nemusel,” pokusí se o skromnost, jelikož je to slušnost, ale vůbec se mu nebrání, jakmile k ní přistoupí, aby jí je nasadil. Poslušně nakloní hlavu, aby na to dobře viděl a přestože má z jeho dárku ohromnou radost, úplně na to pod jeho dotekem zapomene. Užívá si teď hlavně to šimrání a vůni, která ze souseda vychází. Bylo by moc hloupé, kdyby mu zase skočila kolem krku, aby si do něj mohla zabořit nos a prostě jen byla? Asi ano a proto to neudělá. Na okamžik ji opět přepadne melancholie, ale rychle to zažene. Nebude si přece kazit náladu myšlenkami na to, co by mohlo být, kdyby za ním neběžela a tak podobně. Nechápe, proč si lidi takové věci dělají, proč si v hlavě utvářejí scénáře, které jim ubližují? Měla by si užívat přítomného okamžiku, protože ten je úžasný a na ničem jiném by nemělo záležet. “Děkuju,” řekne tentokrát naprosto upřímně, přitom se na něj zadívá a usměje se. Je to smrad, moc dobře ví, co to s ní dělá, když si hraje s jejími vlasy. Dokonce se ho málem chytí a hned s ním vyrazí ven, ale pak si vzpomene, že ještě nemá botky. “Moment!” vypálí a vztyčí prstík, poté se otočí a uteče si pro střevíčky - bez těch by ji princ nenašel. Posadí se na postel, nazuje si v podstatě jen podpatky se šňůrkami, ty si ováže kolem kotníků a výš. Znovu si namaluje pusu, aby to nevypadalo, že nestihla dokončit makeup. Nakonec s úsměvem zkontroluje, jak jí sluší nové náušnice a už je zase u něj. Zatváří se nevinně, jelikož si uvědomuje, že zdržuje a konečně se ho chytí kolem paže. “Můžeme,” odpoví mu na jeho předešlou otázku, jen o pár minut později.
Usadí se do taxíku, přičemž si dává pozor, aby jí nic nevykouklo zpod šatů - jsou krásné, ale tak nepraktické. Informuje řidiče o tom, kam má jet a pak už má zase oči jen pro souseda, který se ovšem rozhodl koukat z okna. Nevadí, aspoň si ho může nepozorovaně prohlížet a hádat, nad čím asi tak přemýšlí. Určitě se rozhoduje, jestli má začít sbírat známky, anebo kartičky s hokejisty - to je celý on. [:D]
U centra si všimne záblesků a davu lidí, ale pak si její pozornost získá snaživý taxikář. Je docela překvapená, že je tak ochotný otvírat dveře. Většinou zůstávají sedět a čekají, až jim konečně zaplatíte, aby mohli vypadnout. Podívá se na jeho nabízenou ruku a zamrká, jak je z toho celá rozhozená. Copak si nevšiml, že je tu se svým vyvoleným? Odmítne se ho chytit, pomůže si ven sama a málem skončí v sousedově náručí, jak se tam najednou objeví. Věnuje mu spokojený úsměv, k němu se přidruží víc než ochotně. Cítí se s ním tak pohodlně, uvolněně a bezpečně. Tak by se s nějakým creepy taxikářem prostě cítit nemohla, vlastně to nešlo ani s Rogerem. Beztak jde ze souseda nějaká energie, která pasuje k té její, jak jinak si to vysvětlit? “Tak ochotného řidiče jsem v životě nezažila,” neodpustí si poznámku a uchechtne se nad tím, než se vnoří mezi lidi a fotoaparáty. Je z toho všeho trochu zmatená. Netuší, jestli by se měla zastavit a nechat se vyfotit, anebo jít, protože jistě nikoho nezajímá, není přece nijak slavná. Přitiskne se k paži svého rytíře a podívá se na něj, hledá u něj odpověď. Samozřejmě se tu s ním zdrží, pokud si tu pozornost užívá, ale jinak by se nejradši, co nejdřív vytratila.
Uvnitř je to o něco klidnější a hlavně příjemnější, pokud se nepočítá fakt, že mohou být obklopení svými nepřáteli. Docela lituje, že si sebou nevzala aspoň nožík jako správný rebel. Ne, nesmí nad něčím takovým přemýšlet, bylo jim slíbeno, že je to tu bezpečné, určitě jim nic nehrozí. Určitě! Prohlédne si všechny kolem. Obdivuje, jak jsou hezky oblečeni, i výzdoba se moc povedla, i když je na její vkus trochu snobská, ale proč by si nemohla občas vychutnat i snobárnu, hm? “Zvykl by sis na něco takového?” optá se s pohledem přilepeným k nějakému fancy kříšťálovému lustru a vzpomene si na chudě zdobené světlo ve svém pokoji.