Rockefeller Center

Nemůže říct, že by se mu nelíbila myšlenka na tohle označkování, hlavně teda proto, že vychází z jejích úst a on moc dobře ví, co to znamená [a zvednutá nožička u stromu to rozhodně není], jinak by mu mít rtěnku na tváři bezpochyby vadilo. Je ale dost pokrytec, protože když teď ví, že má náušnice od něj, má pocit, že si ji pro změnu nějakým způsobem označkoval on, a to je v pořádku. A protože to nebude zřejmé pro nikoho jiného, kromě jeho a jí, zas takový pokrytec není, určitě ne. Není to hezká vlastnost, kterou by chtěl mít, a tak si to musí nějakým způsobem odůvodnit.
Po tom snaživém výstupu taxikáře je však jeho sebedůvěra ohledně označkování otřesena v základech. Nevšimne si sice toho, že se taxikáře chytit nechce, ale toho, že jeho samotného se chytí víc než ochotně, ho samozřejmě uklidní. Nebo za to může její dotyk, není si nikdy jistý, jestli je to prostě jen její přítomností, nebo zázračnými ručkami. Hrozné, musela ho zaklít nebo mu nalít nápoj lásky, jinak to není možné. Odfrkne si nad její poznámkou. “A mně dveře neotevřel, hrubián,“ neodolá pobavenému úšklebku, vlastně je to docela vtipné. Jistěže je nejistý, ještě hodně dlouho bude, ale na druhou stranu se nehodlá omezovat. Je to přece o důvěře, ne? Tak by se podle toho měl začít chovat.
Ty fotoaparáty ho zaskočí, stejně jako hromada lidí za nimi. “Jsme tu správně?“ optá se sousedky pro jistotu, jelikož trochu znejistí. Ne, že by se nefotil rád, ale v posledních letech se tomu dost vyhýbal a stejné to hodlá udržet i dneska. Přestože je tady jako obyčejný člověk, nechce moc riskovat, že druhý den uvidí všude své plakáty s „wanted“. A co hůř, byl by tam i její obličej. Těkne k ní pohledem, přičemž si povzdechne. Většinu koberce se drží za těmi, kteří pózují, aby se tomu vyhnul, a když je konečně u vchodu, úlevně vytáhne pozvánku, podá ji opicím a než se naděje, je uvnitř. “To nebylo tak hrozné,“ zamumlá si pro sebe spokojeně, přitom si automaticky upraví kravatu, jako kdyby právě běžel nebo něco na ten způsob. Nechá si chvilku, aby se pořádně porozhlédl. Nejen po lidech, ale i po celém sále. Hrozně mu to připomíná pohádkové plesy, kde by na konci měly být královské trůny a princátko čekalo na Popelku, aby s ní mohlo protančit celou noc, než mu zmizí. Žádný trůn nikde nevidí, což je ovšem zklamání. Všichni vypadají jako vystřižení z časopisů, tolik naparádění na jednom místě ještě neviděl, ale jeho nikdo z nich nezajímá, takže by mohli mít klidně šaty ze syrového masa a jemu by to bylo jedno. V reakci na své myšlenky se s úsměvem vrátí očima na Ellie zrovna ve chvíli, kdy prolomí ticho jako první. Letmo se zadívá tam, kam směřují její oči, načež pokrčí lhostejně rameny. Upřímně mu je jedno, jestli přebývá ve starém rozvrzaném baráku nebo luxusní rezidenci, dokud tam má všechno, co potřebuje. Jídlo, pití, postel, rychlý internet, signál, Ellie, psa… je celkem skromný hoch. “Kdybych chtěl žít takhle, musel bych začít uklízet a na to kašlu,“ prohlásí s náznakem úsměvu. Prostě mu vyhovuje to, co má, maximálně by bral svůj vlastní byt nebo dům, namísto bydlení v doupěti, ale takový načančaný by ho nechtěl. Zaprvé by ho beztak hned vykradli, zadruhé mu to nepřipadá ani trochu osobní, je děsně citlivý. Potřebuje něco útulnějšího. Tak. Hodí myšlenky na tohle téma za hlavu, Ellie se radši nezeptá, protože co kdyby řekla, že v tomhle bydlet chce a už si zvykla? Nejspíš by to nepřežil. Chytí ji za ruku a vede ji k tanečnímu parketu, jelikož i přesto, že na to nevypadá, nemůže se dočkat, až si s ní zatančí. Jenomže v té chvíli uvidí čokoládovou fontánu. “Pááni, vidíš to, co já?“ Nečeká na odpověď a s rukou svírající stále tu její, vyrazí k tomu pokladu. Nejspíš je jako malé dítě, když si obdivně prohlíží vinoucí se čokoládu. Sice by v takovém domě žít nechtěl, ale mít doma klidně maličkou čokoládovou fontánu by rozhodně neuškodilo. Nenápadně tam strčí prst, načež si ho olízne. Asi je to vysoce nehygienické, vzhledem k tomu, že kolem jsou talíře s nejrůznějšími drobnými pokrmy, které by šly s čokoládou skvěle dohromady, ale… je to rebel, co víc říct. Spokojeně zamlaská, vyjadřujíc tím, že to schvaluje. Vezme do ruky vafli, kterou rozpůlí na dva kusy a smočí je v čokoládě, než jednu podá Ellie a druhou si nacpe do pusy. Nejradši by si vzal celý ten tác a postupně ho zpracovával, ale je mu jasné, že se to nesluší a on nechce dělat svému doprovodu ostudu. Vezme si proto dvě buchty, namočí je a strčí si je do pusy, čímž se mu na obou stranách tváří objeví boule. On je ale spokojený, tak co. Neopustila ho doteď [no… tak trochu], tohle ji určitě neodradí.
Polkne tu dobrotu a teď, když se nabažil snobské atrakce pro lůzu, si uvědomí, že by se měl věnovat spíš potřebám své dámy, než představám o tom, jak se v čokoládě koupe. Čistě teoreticky, kdyby se tam koupala s ním i Ellie, bylo by to moc sexy. „Tak… baby nebude stát v koutě, protože na to jí to až moc sluší. Zatančíme si, s'il vous plaît, madame?“ Jistě ji oslní svou lámanou francouzštinou, protože ve škole nedával moc pozor a pak utekl, takže… mu zůstalo jen něco málo z té doby a taky to, co sem tam pochytil z filmů.

Hádat kdo je kdo ho po chvíli přestane bavit, a tak se opět zaměří na hledání své sestry. Poodstoupí od sloupu, čímž si snad získá lepší rozhled. Zajímalo by ho, jak jí může krýt záda, když ji nemůže ani najít, ale doufá, že je natolik chytrá, aby se mu někde ukázala, než cokoliv podnikne. Pustí se do otáčení proti hodinových ručiček, aby obhlédl každý kout - někde být musí, přece se nevypařila jako pára nad hrncem. V jeho počínání ho zastaví až náraz do jakési ženy ve zlatých šatech, jak si stihne všimnout. Přesněji do ní narazí rukou, ve které drží skleničku se šampaňským. “Ou!” vypadne z něj a přitom se snaží ukočírovat svůj bublinkový nápoj. Jen nerad by se tu proslavil jako ten, co ničí večerní róby. Vlastně by byl nejradši, kdyby si ho nikdo nevšímal, ale na to už je asi docela pozdě. “P-promiňte,” vysouká ze sebe koktavě, což dělá schválně. Ve společnosti ostatních se vždy snaží působit slabě. Dělá to už od malička, zdá se mu to totiž hrozně chytré. Nikdo vás tak nebere jako hrozbu a na někoho, kdo není hrozbou se v tomhle světě rychle zapomíná. Všichni se tu zaměřují na ty, co vypadají nebezpečně, anebo ne? Možná se plete a idiota ze sebe dělá úplně zbytečně, to je taky samozřejmě možné. Je si nakonec jistý, že ji nepolil, přesto vytáhne kapesníček zastrčený v náprsní kapse a podá jí ho, aby se mohla otřít, pokud je to přece jen potřeba. Věnuje jí přitom omluvný pohled a dokonce i úsměv - snad by se na něj nezlobila. “Obvykle.. vážně obvykle nepolévám kolemjdoucí šampaňským,” zavtipkuje a nervózně se uchechtne. Poté se znovu zběžně rozhlédne kolem sebe, než se vrátí pohledem k slečně, které se zadívá až nepřirozeně dlouho do obličeje, jelikož ho její šaty vybízí k pozorování jiných míst, ale to on prostě nechce. Je to gentleman. Navíc se na její tvář nekouká špatně. Nahodí přitom pohled kocoura v botách, jako by se tak ujišťoval, že mu jeho chyby odpustila.

Zadívá se na svoje boty, když o nich mluví, načež na ni mrkne s širokým úsměvem. Ironické konverzace ho baví, nenechá se rozhodit tím, že se mu v podstatě vysmívá. “Nemůžu uvěřit, že se mi směje holka, která má na sobě stan,“ oplatí jí to s lehkostí v hlase, aby jí ukázal, že si z toho vůbec nic nedělá. Málokdo ho rozhodí popichováním, a tak není překvapením, že se to nepovede ani jí. Nejspíš už ho překvapila tím, že se naladila na tu samou vlnu, teď už by od ní nic míň nečekal.
Jakmile jí nabídne tanec někde, kde nebude tolik očí, sleduje, jak před ním zrudne jak rajče. Musí uznat, že je roztomilá, ačkoliv se mu nezdá, že nabídka tance je něco, čím by někoho mohl uvést do rozpaků. Nenabízí jí přece dostaveníčko na záchodě nebo tak něco. Samozřejmě mu to ale dělá dobře, aby taky ne. Když se holka červená, je to dobře, ne? Alespoň v jeho světě ano. Zaujatě sleduje její obličej, vyčkávaje na odpověď. Alespoň zapřemýšlí, jestli by ho urazilo, kdyby odmítla. Nejspíš ne. Jak se zná, je Eva další obličej, na který bude moct brzo zapomenout, protože na ni už nenarazí, New York je ostatně velké město. Svým způsobem je to výhoda, na druhou stranu je těch tváří tolik, že mu to občas dělá problémy, zejména u podobných typů. V době, kdy se většina lidí žene za tím, aby vypadala podobně, jako někdo další, to je zkrátka problém. Stačí se namátkově podívat kolem sebe a v obličejích několika lidí nevidí žádný rozdíl, který by mu pomohl je rozeznat, proto většinou musí koukat pozorněji, aby něco našel, jako třeba pihy, křivý nos a podobně. Když řekne ano, úsměv se mu rozšíří. Vede ji směrem ke schodům, které jim jsou blíž. Nechápe, proč tu musí být milion schodišť, jako kdyby tady nestačily jedny. Myšlenkové pochody bohatých lidí nepochopí. On sám bere život tak, že co potřebuje, to má, a co k fungování nepostrádá, to je prostě zbytečné. Když něco chce… tak si to nějak odůvodní, aby to potřeboval. Možná by smýšlel jinak, kdyby měl tolik peněz, aby si mohl dovolit tohle nechat postavit, ale v tuto chvíli si je jistý, že kdyby ty peníze měl, využil by je tam, kde jsou potřeba, ne na tohle. Je jeden z těch lidí, kteří se s vámi do posledního dechu budou hádat o nesmyslnosti systému, ačkoliv si uvědomuje, že je natolik bezvýznamný, že by nic nezměnil, ani kdyby šel protestovat před budovu parlamentu nahý. Své názory nikomu necpe, ale jakmile mu někdo cpe ten svůj, rozhodně se nenechá. A když už ho hádka přestane bavit, ukončí ji ve stylu „i’m right, you’re wrong, shut up“.
Myšlenkami se na zem vrátí zrovna ve chvíli, kdy se ho Eva pustí a pobídne ho, aby ji dohonil. V duchu zasténá, ne proto, že by mu to přišlo trapné nebo tak něco, ale proto, že ví přesně, že ji nedohoní a spíš ztratí. Nedá na sobě znát žádnou nejistotu, vlastně ani sobě nedovolí, aby se tím nějak trápil, a prostě za ní vyrazí, aniž by z ní spustil oči, to vždycky funguje. Vyběhne úspěšně schody, stále majíc Evu v hledáčku, ale pak mu zmizí za jedním ze sloupů. “Shit…“ zamumlá si pro sebe a honem zapátrá v paměti, co kromě rudých vlasů patří k té potvoře. No jasně, ty šaty! Vesmír mu chce asi pomoct, protože v tu chvíli zahlédne zrzku v těch šatech, jak mizí na terasu. Očima spočine na vedlejších dveřích, které tam také musí vést, a tak se rozhodne jí nadběhnout. Zamíří tam, otevře dveře a rozhlédne se kolem. Tlumené světlo terasy mu dělá vše těžší, barvy tu nejsou takové, jako v osvětleném sále, a tak dívku nevidí. A to si říkal, jak si vede dobře. “Evo?“ houkne do prostoru tlumeně, aby nevyřvával na celou terasu.