SoHo - Lower Manhattan

Musela vypadnout. Nějak se jí zdálo, že to v doupěti začalo houstnout, ačkoliv nebyla schopná určit, proč tomu tak je. Možná šlo jen o to, že se jí vůbec nedařilo a to dusno bylo kolem ní. Ať tak či tak, v hlavě se jí rýsovala příjemná projížďka po městě, možná nějaká ta honička s policií, jak se to občas stane. Ne, že by za to mohla, prostě občas stáli tam, kudy ona prosvištěla skoro hříšnou rychlostí. Kdo má taky dodržovat rychlostní omezení? To je přece pro auta, ne pro motorky! Ačkoliv je teplo, oblékne si svou bundu, jelikož všichni víme, jak to na motorce zafukuje, a zamíří do garáží, kde se posadí na svého miláčka. S kouřovým sklem na helmě a o číslo větší bundou by ani nikdo nepoznal, že tam sedí holka. Protočí několikrát s plynem, aby si užila to bujaré řvaní motoru, než vyjede ven.
Zamíří přes dopravní špičku ven z města, kde už doprava značně řídne, načež to pořádně rozjede. Je jí jedno, že se kolem ní rozezní rozčílené zvučení klaksonů aut, ať už jsou na ni nebo ne. Troubení k New Yorku tak nějak patří, jako kdyby to snad mohlo v kolonách pomoct nebo usměrnit ta hovada, pro které zákony na silnicích neplatí. Co na tom, že právě teď patří mezi ně. Vždycky si tak nějak připadala... nepřemožitelná, když jí tachometr ukazuje trojmístná čísla, a nejinak tomu je i teď. Prostě rychlou jízdu miluje, ten adrenalin, jež se proplétá všemi končetinami a brní ji z toho konečky prstů. Ironicky při řízení auta zrovna nemusí, když je potřeba jet jak dobytek, ale když sedí na téhle mašině? Nic z toho neplatí, chce z ní vymáčknout co nejvíc. Projede se trochu po dálnici, ale nakonec odbočí na sjezdu a vrátí se zpět do města. Pár kilometrů před New Yorkem jí začne výfuk zvláštně prskat, což normálně nedělá. Zná všechny zvuky, všechna cuknutí, která motorka dělá, když řídí, ale tohle je něco jiného. Něco, co jí vyžene úsměv ze rtů. Automaticky se podívá dolů, kde je motor, i když jí to nijak nepomůže. Asi jako když jedete na kole, spadne vám řetěz a vy se na něj nejdřív díváte, než jste nuceni zabrzdit, jako kdyby jen vlastní vůlí mohl naskočit zpět. V to přesně doufá i u své baby. Jenomže k tomu nemá šanci dojít, když projíždí kolem přeplněného parku, ve výfuku jí nebezpečně zapraská a motor zakloktá. Přesto nezhasne, což ji nutí jet dál. Odsud je to přece pěkná štreka, nepotáhne dvou set kilovou mašinu v tomhle vedru pěšky, to ani náhodou. Zrovna kličkuje v Soho, kde odmítá stát v koloně, na nadávky z otevřených okýnek reaguje jen zdviženým prostředníkem, když motor konečně vypoví službu. Zacukají jí řídítka a ona má co dělat, aby je udržela rovně, ale motor nenaskočí, ani když se pokusí žhavit s klíčkem. Prostě nic. Opře se nohou o okraj chodníku, aby získala stabilitu, když stojí, a popuzeně párkrát klíčem otočí. Motor však sotva zakašle, a tak to musí vzdát. Sesedne z motorky, pracně ji vytáhne na chodník, aby nepřekážela, a zapře ji.
Tentokrát dostává zdvižené prostředníky ona, konkrétně od řidičů, které před pár okamžiky podjela. Nejspíš karma. “Do prdele...“ zamumlá si pod vousy, sesune se do podřepu a osahá rozpálené trubky, což ji ihned přejde, protože jsou žhavé jak čert. Trochu bezradně se rozhlédne kolem sebe, ale k čemu to je? Děcka ze školky jí dost těžko pomůžou. Možná by je mohla použít jako mimoně, aby jí to odnesli k doupěti, to zní jako plán. Sundá si trochu neochotně helmu, kterou pověsí na řidítko a rozepne si bundu, pod kterou má jen šedé triko strčené v džínách. Sáhne do kapsy bundy, vytáhne cigaretu a zapálí si. Nic lepšího ji totiž nenapadá. Měla by někomu zavolat? Nerada si říká o pomoc, kdo to má pak snášet? Zvlášť mezi vránami, pak je to samé dlužíš mi a podobné kecy, na které ona prostě není zvědavá.

Pořád jí v hlavě zvoní, proč se tohle muselo stát zrovna jí. Všeobecně jí je většina problémů ukradená, hází je za hlavu nebo se jim obloukem vyhýbá, pokud to jde, ale když přijde na její baby, kňučí už jen nad malým škrábancem. Nějaký chytrák kdysi řekl, že je to jen kus plechu, který k tomu oškrábání slouží, jenomže se prostě pletl. Není to kus plechu, a kdyby její motorka měla uši, určitě by jí je zakryla, aby takové řeči vůbec neposlouchala. Dobře, tak má trošku nezdravý vztah ke svojí motorce, no a co? Nemá toho na tomhle světě tolik, na čem by jí mohlo záležet, tak si to kompenzuje tím, že je to o to intenzivnější. Určitě je taková spousta lidí, která běžně mluví na svá motorová vozidla, zatímco je leští. Není blázen. Momentálně by do ní však nejradši kopla za to, že ji takhle zradila. Upřímně, kdyby okolo nebylo tolik lidí, nejspíš by jí začala nadávat a přesně ví, co by jí řekla. Neudělala jsem toho pro tebe snad dost? Nestarám se o tebe dobře? Nemáš se jako v bavlnce? Nedávám ti ten nejkvalitnější benzín, co v okolí je? Pravidelně tě vozím na kontrolu a údržbu, na čištění. Co víc bys sakra chtěla k tomu, abys fungovala tak, jak máš? Takhle mi to oplácíš?! Odvezli by ji do blázince dřív, než by to všechno stihla doříct. Možná by to bylo lepší, alespoň by se nemusela stresovat s tím, kdy něco přijde. Všechno je jak před bouří a tohle ji mělo uklidnit, ne vytočit ještě víc. Nakonec ale ten vztek povolí a v jejím obličeji není znát žádná emoce, jako obvykle. Lépe se tím odpuzují lidé, kteří by si s ní mohli chtít povídat, na něco se zeptat... zkrátka jakýmkoliv způsobem navázat kontakt, o který ona absolutně nestojí. A tak může jen bezradně kouřit a čekat na zázrak.
Zázrak, který se nejspíš blíží. Zvedne oči od doutnajícího motoru k zastavujícímu autu a nepatrně se zamračí. Není to to auto, které podjela tak prasácky, že muselo brzdit a mělo co dělat? Třeba jí teď chce rozbít fasádu. Ale ne, tohle auto je podstatně starší, nejspíš ji zmátl ten návěs. Narovná se zpět do stoje a s tázavým výrazem hledí na stahující se okénko, odkud na ni vykoukne blond...ýnka. Nejspíš to bude holka, přestože ji mate, jak má hlubší hlas. “Myslím, že se urazila, protože jsem jí dávala do těla,“ zabručí, načež loupne po mašince pohledem, něco jako... doufám, že posloucháš, zrádkyně. Není blázen. Musí si to hodně opakovat. Nečeká, že jí nabídne pomoc, ale když to udělá, je upřímně ráda, proto bez váhání kývne. “Beru i princeznu, pokud to dokáže spravit,“ ujistí ji a přestože je v ní určité podezření, jestli s tím něco vůbec zmůže, musí si připomínat, že by se za její skutky na ni spíš měli všichni sesypat a ještě jí do toho kopnout, ne pomáhat. Ale stěžovat si rozhodně nebude. Naposledy potáhne, než nedopalek típne o blízký koš [aneb mysleme na životní prostředí, že?] a sundá si bundu. Sluníčko docela pálí a teď, když stojí, se vítr ani nepohne, takže se nehodlá pařit. Přehodí ji přes motorku, strčí si ruce do kapes a podívá se zpět na blondýnu. “Běžně takhle stavíte a zachraňujete lidi v nesnázích?“ musí se nad tím uchechtnout, ačkoliv by to mělo být spíš smutné, protože ona by to neudělala. Vůči ostatním je dost bezohledná, lépe řečeno je ignoruje, kdo by to byl řekl.