Kavárna New York

Ráj pro milovníky kávy a jejích variací, příjemné prostředí, kde je však neustále plno a rušno. Na druhou stranu se proslýchá, že právě tady je jedna z nejlepších káv ve městě.

Jak se poznal správný noční živel? Inu, především tak, že na něm nebylo znát, že celý večer až do ranních hodin proseděl na základně u odposlechových zařízení a neprocvičoval si ruštinu. Reena tuhle administrativní číst své práce nesnášela i přesto však zatnula zuby, pečlivě naslouchala snad čemukoli, co by pro ně mohlo být užitečné, přitom si pohrávala s pouty, potřebovala nějak zaměstnat nejen mozek, ale také ruce, s překvapivou rychlostí nahazovala pouta na nohu u stolu, v pravidelných intervalech, od jednoho ze svých přátel se dozvěděla, že s pravidelným cvičením je jen minimální šance, že se jí nepodaří pouta dostat na zápěstí protivníka a to ve chvíli, kdy to čeká nejméně. Cvak...Cvak...Cvak... a to až do zblbnutí. Hodiny se pomalu vlekly, tím spíš, když nenašla opravdu nic, nic směrodatného, nic, co by se jí hodilo. Už to chtělo, aby někdo začal ironicky tleskat v pozadí a Norka upustí od své teatrálnosti a klidu, který jí však neopouštěl ani teď. Místo, které mohlo o její probdělé noci vyprávět také opustila, svižnou chůzí, jakoby snad utíkala, přesto záda nebyla napnutá. Tvář skrytá pod neprostupnou maskou a povrchním úsměvem, který zpravidla mají hráči pokeru ve chvíli, kdy mají v ruce plno dobrých karet a vědí, že hra pro ně dopadne opravdu dobře. A nebo právě naopak, prohrávají, ale...proč všem ukazovat, že nemají ani floka?

Dívčiny kroky směřovali do jejího pokoje, potřebovala ze sebe všechno smýt a aspoň trochu se vzpružit, kromě toho... byla bez nápadů, potřebovala, aby protistrana skákala, tak, jak potřebuje, ale teď? Ocitla se v mrtvém bodě, z něhož, aspoň zdánlivě nevedli žádné cesty, myšlenky na ruský kartel se jí honily hlavou a to i ve chvíli, kdy ze sebe shodila košili a ošoupané džíny. Studená voda stékala na nahé tělo, vsakovala se do vlasů a měnil jejich plavý odstín. Musela zcela změnit přístup, bezpochyby, změnit zcela osobnost, jak vlastní, tak celého případu. Pobaveně se ušklíbla, nebylo to poprvé, co se stávala režisérem vlastního divadla, Esterella, její známá si z ní často dělala legraci, divila se, že se u ní neprojevily známky rozpolcené osobnosti. Dora by se nedivila za tu dobu, co pracovala pro tajný, popřípadě cestovala stihla prostřídat tolik povahových rysů, na takové nemají štěstí ani veteráni na psychiatrii, ať už chovanci nebo snad samotní doktoři. Údajně se tvrdí, že čím víc se obalujete do lží, tím ztrácíte vlastní osobnost, individualitu, nic z toho v jejím případě neplatilo, avšak, že by dovedla žít bez toho extrému, který jí nabízela práce? To byl vlak, ze kterého se nedalo vystoupit. Hra, která nenabízela možnost ukončení nebo opakování. Popravdě na možnost, že se vrátí zpět kývla rychle, až příliš rychle.

Oblečení, které na sebe vzala by se dalo považovat za neutrální, nezařaditelné, kožená bunda, pod ní bílé tričko, černé úzké rifle a kozačky na vyšším podpatku, které sahali takřka do poloviny lýtek. Vlasy spletené do volnějšího copu a jako každá správná dáma se neobešla bez kabelky, nebyla hloupá, aby v ní ukrývala střelnou zbraň, ta se ostatně nacházela v jedné z vnitřních kapes koženky. Ani obličej nebyl výrazný, nepotřebovala na sebe strhnout pozornost, proto její rty nezdobila výrazná rtěnka či snad tmavé oční linky. Spadala nyní mezi ostatní obyvatele Ameriky, kteří spěchají do rušného města za prací? Či něčím jiným. Že se v její denní rutině udála změna se dalo vypozorovat už podle toho, že vyhledala klidnější část města, nevyhledala jednu z putyk, kterých bylo ve městě požehnaně a zřejmě by ji dostali přesně k tomu typu osob mezi nimiž chtěla splynout - znovu.

Kdepak... Kavárna byla jiný typ prostředí. Nebo snad ne?

Poslední dobou trávil většinu času prací, bral každou zakázku, která se mu naskytla. Byl všude tam, kde jej Stín chtěl mít, ať už po jeho boku nebo na misi. Neměl volno, od chvíle, kdy naposledy navštívil ten taneční bar. Svůj úkol zvládl téměř bez komplikací, ale co mu poslední dobou opravdu dělalo těžkou halvu, byly přibývající pokusy Vran světla o překažení jejich obchodů a podobně. Agenti byli hrozbou také, ale stále se nedostávali tak blízko, jako druhý z gangů. Za poslední roky nabírali na síle a střety s nimi končily často i smrtí někoho z jejich řad. Samozřejmě, tahle práce sebou nesla tohle riziko... oběti, každý věděl do čeho jde, ale stále to byla vždy smrt člena rodiny. I dnes v noci zahlédl, že jej jedna z nich sleduje... Byl to jeden z důvodů proč dnes vůbec nespal a místo návratu do sídla si zaplatil hotelový pokoj, kde ze sebe smyl veškerou špínu včetně krve a objednal si nové oblečení, čekajíc, zdali se ta krysa o něco pokusí. Ale nepokusila. Popravdě moc oblekům neholdoval, ale vypadalo lépe, když si člověk do hotelového pokoje objednal společenské oblečení, nežli nějakou mikinu a rifle. Navíc mu seděl perfektně, šitý na míru v obchodě, kde si obleky nechává šít pravidelně. Klasický tmavý, jako měla spousta bohatých podnikatelů a obchodníků na ulicích tohoto města. Dnes se mu hodil kvůli práci, která jej čekala. Všechno už měl pečlivě rozmyšlené, všechny kroky, které budou potřeba, však na tom také pracoval téměř týden.

Ale ještě nežli zahájí poslední přípravy, rozhodl se konečně trochu najíst. Při práci zapomínal jíst a dnes si uvědomil, že jedl naposledy předešlé ráno. Většina restaurací měla takhle brzy ještě zavřeno a tak neměl jinou možnost, nežli navštívit jednu z kaváren, kde servírují i snídaně. Bylo to místo, kam zavítala velká spousta pracujících lidí, která se nestíhala najíst doma. Právníci, úředníci, doktoři a podobně. Stratil se mezi nimi celkem dobře. Posadil se k jednomu z volných stolů a objednal si vajíčka na slanině a šálek čaje. Okamžitě se do toho hladově pustil, hlídajíc si neustále své okolí. Skryté čepel nemusel nijak kontrolovat, věděl, že spolehlivě fungují a jinou zbraň u sebe neměl. Jen své vlastní tělo, které využíval stejně nejvíce.

Šlo o jeden z lepších podniků. Nebo se tak aspoň na první pohled tvářila. Číšník ji v úslužném gestu přinesl ranní noviny, zdánlivě si ho nevšímala, jednou z Dořiných her bylo čtení v druhých, v jejich gestech, sama si roli servírky vyzkoušela, černá sukně a pohled sklopený k zemi dělal ohromné divy, stejně tak oblek, pro bohatší jedince projev luxusu a vyššího životního standartu a pro nižší vrstvu způsob, jak dosáhnout anonymity a nezaškatulkovatelnosti. Jednoduché. Vytáhla z kabelky elektronickou cigaretu, dávala jim přednost, tedy za předpokladu, že chtěla spojit něco tak delikátního jako vídeňskou kávu s virginským tabákem bez toho, aby dávala svému okolí okatě najevo, kde ho vlastně má, všimla si už u svých nadřízených, že není nic tak nervy drásající než když vám někdo vyfoukne dým do obličeje. Druhá strana si vyzkoušela udržení suverénního výrazu, zatímco ona, měl přesně ten druh škodolibé radosti kvůli níž většina nováčků dostávala ty nejpodřadnější úkoly. Dým, či spíš pára, která jí s nonšalancí vycházela ze rtů měla kořeněnou vůni, zemitou. Jak si všimla, tak noviny, které jí číšník předal nebyli na stůl hozené, ani by to nepopsala, že byl prací znuděný, byl nervózní a rozespalý. Sklopila cigaretu a úkosem na něj pohlédla. Trefila se. Nepochybovala, že jde o studenta, který si vydělává na školné. "Jestli tady chceš jenom stát a koukat beru pět dolarů za pohled." Poznamenala laxně snad i rýpavě, přesto se nic z toho v jejím výraze neprojevilo, pouze namodralé oči škodolibě zajiskřily. Studentík byl rudý až za ušima na tohle ho přeci nikdo připravit nemohl. "Co...co...co..." Jedno nadzyhnuté obočí z její strany zatímco se zardělý mladíček nadechl, "co si dáte, madam?" Pokud se předtím světlé obočí lehce povysunulo, nyní se to nijak nesnažila skrývat. Tedy, na malý moment, poté jako každý pracující člověk v New Yorku ztratila zájem o někoho tak bezvýznamného jako byl koktavý číšník. Oči se stočily zpět k novinovým řádkům, "dones mi vídeňskou kávu." Svižné kroky jejího nového známého ji jen utvrdily v tom, že vzal do zaječích. Převrátila oči k nebi, jakoby se snad té takzvané vyšší moci ptala na to, jak se z něčeho takového může stát právník, soudce, inženýr nebo politik. První tři zavrhla okamžitě, poslední přicházelo v úvahu, hlavy států byly natolik přemoudřelé, že by mezi sebe přijali naprosto každého, kdo dovede zapadnout.

Z rychlého projíždění řádků ji vyruší až dusot, který se k ní přibližoval, nevěnovala mu sebemenší pozornost, kdyby se však nezastavil  u jejího stolu nedosedl, jakoby se nechumelilo, načež proběhl stejný proces jako v jejím případě, snad jen s tím rozdílem, že její společník neholdoval břitkému humoru. Přesněji řečeno až na mručení z něj nevyšlo zhola nic. Na humbuk byla zvyklá, proto ji pročítání informací ze světa nedělalo sebemenší problém a to ani ve chvíli, kdy se hejhula naproti ní pokoušel kromě vajíček a slaniny rozříznout také porcelánový talíř. "Musíte mít pod sebou plno neschopných lidí, když si frustraci vybíjíte na tom nevinně vyhlížejícím talíři." Poznamená směrem k němu, tón hlasu dovedl divy a ačkoli šlo o zjevný sarkasmus, nezněl štěkavě nebo nepříjemně či snad štěkavé. A z čeho soudila, že bude rozhodně lépe placený? Oblek vypadal příliš dobře pro někoho, kdo ho nosí pravidelně na černé šel vidět každý špatný záhyb či snad časté praní. Prohrábla si plavé kadeře a cigaretu vypnula, skončila zpátky v kabelce hned vedle mobilního telefonu a peněženky jedné z mnoha podlé toho, koho zrovna hrála, ani občanka v ní nebyla pravá. Její postoj byl naproti tomu, který zaujal její společník daleko uvolněnější a už jen z toho, že svou kávu upíjela beze spěchu líně a nekoukala poplašeně na hodinky mohlo vypovídat o tom, že její pracovní náplň je daleko flexibilnější, volnomyšlenkářská snad.

Věděl, že si přisedl k nějaké ženě, ale nijak jí nevěnoval pozornost. Ta patřila jen jídlu na talíři, který před něj postavil číšník. Dnes opravdu nestoloval zrovna vytříbeným způsobem, neboť hlad, který měl jej vybízel zkrátka jen k tomu, aby to do sebe co nejrychleji nasoukal. Tmavohnědé oči k ní od vajíček zvedl teprve ve chvíli, kdy promluvila a svá slova směřovala právě jemu. "To ani ne, mám jen neuvěřitelný hlad. Nikdy bych nevěřil, že práce v kanceláři bude tak vysilující," pobaveně se na ni ušklíbl. Neměl náladu na to si povídat, ale musel zůstat v roli, kterou si pro dnešní den zvolil. Při tom působil naprosto přirozeně. Lhaní měl na denním pořádku, takže mu nedělalo sebemenší problém. A zatímco mluvil, se zájmem si ji prohlížel. Její světlé vlasy, které prohrábla štíhlými prsty, půvabnou tvář s výraznýma očima barvy oceánu. Nedokázal si prostě pomoci, ženy zbožňoval, především ty krásné. A ona, byla opravdu půvabná.
Stále v jeho postoji bylo jisté napětí uspěchaného pracujícího člověka. Přesto jako by se na okamžik pozastavil, kvůli jednomu půvabnému stvoření. Neměl o ni však větší zájem, nežli jako o obyčejnou trofej, kterou mohl získat. Tak to u něj prostě chodilo, nikoho si nepouštěl k tělu více, nežli bylo nutné.