Jídelní síň

Temné vrány si potrpí na společné stolování, zároveň je to jediný čas, kdy vidí svého vůdce Stína, pokud tedy nejsou předvolaní ke kontraktu.

Jako každý den po probuzení [protože nazývat skoro poledne ránem by bylo trochu mimo mísu] se nejprve vydá si zaběhat kolem bloku, kde mají sídlo, aby si protáhl svaly a pročistil hlavu. Z nějakého důvodu mu to hrozně pomáhá, přestože běhání nenávidí. Nelíbí se mu, že se u toho celý naklepává a má takový nepříjemný pocit v lýtkách, na druhou stranu je pak ale plný energie, což je přesně to, co po probdělé noci potřebuje. Teprve pak zamíří do sprchy, aby byl krásně voňavoučký, až půjde mezi lidi. Nemá absolutně náladu s kýmkoliv mluvit nebo vůbec vycházet ze svého pokoje, jenomže si opakuje, že se chová jako nějaká puberťačka, které zlomil srdíčko její čtrnáctidenní přítel, a proto si tuhle svoji rutinu bude dodržovat zuby nehty. Neobtěžuje se s vybíráním bůhvíjak fikaného outfitu, prostě si natáhne džíny a nějaké triko, beztak je krásný i v tak prostém oblečení.
Než si to vše odbyde, je už dávno po poledni a jeho žaludek se přihlásí o pozornost. Uvědomí si, že včera vůbec nic nejedl, měl takový divný pocit v žaludku a jen silou vůle se jeho myšlenky nestočí k Ellie, prostě na ni myslet nebude. Když jí není dost dobrý, ona nebude dost dobrá ani pro jeho hlavinku, jen se to musí nějak... naučit. Automaticky přidá do kroku, jako kdyby chtěl před tím vším utéct a možná i chce, avšak sám sobě může namlouvat, že přidává na tempu kvůli vidině jídla, na něž se těší. Sejde po schodech do přízemí, kde se velká jídelna nachází a jako král se vnese do místnosti, nasazujíc tak svou pózu ve stylu „všechno mi je ukradené a nic mě nerozhází“. Kývnutím pozdraví těch několik opozdilců, kteří se nedostavili v pravé poledne na společný oběd, a zeširoka se usměje na mračící se kuchařku u pultu, která tu kvůli nim musí čekat, aby jim dala najíst. Hned pod tíhou jeho úsměvu roztaje, jako obvykle a začne mu bolestivě pomalu aranžovat jídlo na talíř. “Tak jak se dneska máte? Celá záříte, jako vždycky.“ Polichotí jí trošku nepřítomně, avšak i přesto si od ní vyslouží koketní zachichotání. Sice to je starší paní, ale z nějakého důvodu jí tyhle malé konverzace vždycky polichotí a on ji za to má svým způsobem rád. Vezme si od ní talíř, znovu se na ni usměje a mrkne na rozloučenou, než si k jednomu ze stolů položí své věci a odskočí si pro nějaké pití. Do jedné ruky vezme colu v plechovce a do druhé si ukořistí ještě sušenku, kdyby náhodou ho popadl ještě hlad, přidávat si rozhodně nebude, protože se nechce nutit do dalších úsměvů. Lokty se opře o stůl, což využije k tomu, že dovolí svým ramenům poklesnout z toho ztuhlého hrdého přímení, jež mu teď vůbec nedělá dobře. Za všechno může ta mrcha s kroutícím zadkem.

Uklidí cvičné vrhací nože na místo, kam patří, přesněji do jakéhosi pouzdra. Zakončila jimi svůj dnešní trénink, který zahrnoval snad všechno od posilovacích strojů až po rvačku s ženštinou jménem Claire. Hrozně zákeřná osoba, nemůže však říct, že jí taky nevrazila pár výchovných. Zabila tím celé dopoledne. Netuší, jestli to dělá proto, aby se zlepšila, byla silnější, anebo se jen snaží vybouřit kvůli tomu, co provedla Nathanielovi. Vlastně jim oběma. Nemůže říct, že by to byl ten nejlepší nápad, který ji napadl, stejně na něj pořád myslí, což stále zhoršuje její pracovní výkon. Je nesoustředěná a pak to taky tak dopadá. Ve velkém zrcadle si prohlédne roztržený ret, z kterého jí teče krev. Olízne si ho, přičemž doufá, že se na ní nikdo nedívá, jelikož nejde o svůdné slíznutí, spíš jako by to snažila vydrhnout. Nestalo se jí to dneska, jen jí to milá Claire znovu natrhla. Možná by si měla dát pauzu, aby se jí to zahojilo a ona tak nechodila s opuchlým rtem. Blbost, hned si to zakáže, co jiného by dělala, když ne tohle? Seděla ve svém pokoji a tiše plakala? To určitě, radši se nechá zbít.
Dá si sprchu, která je po něčem tak fyzicky náročném rozhodně potřeba, jelikož je jen člověk, takže se potí jako všichni ostatní. Tentokrát se v ní ovšem moc dlouho nezdržuje, za což může její hladový žaludek. Navíc, pokud nechce, aby na ní zbyly jen zbytky, musí se do jídelny dopravit, co nejdřív. Oblékne si spodní prádlo, na to se nesmí zapomínat, a na to si hodí jen jakési obyčejné triko s tenkými ramínky v šedé barvě. Doplní to šortkami, jelikož ještě není taková zima, proč by tedy nemohla stále předvádět své nožky? Rozčeše si mokré vlasy, takže je má rovné jako hřebíky, postupně se jí však stejně začnou kroutit - jsou neposlušné jako ona. Nazuje si botky bez tkaniček, takové jsou nejlepší, a konečně vyrazí.
Objeví se v jídelně, kde si okamžitě všimne svého kapitána. Není tvůj.. Ozve se jí hned v hlavince ten otravný hlásek, který jí teď všude pronásleduje. Dobře, asi tam byl vždycky, ale teď je to s ním k nevydržení. Šššš.. Vždycky se jí líbilo, jak se cpe. Zamrká, zakáže si všechny blažené úsměvy, které se jí derou do tváře a vyrazí za dámou rozdávající jídlo. Mezitím ještě popadne tác s talířem a podobně, aby jí to nehodila na hlavu. Vybere si něco dobrého, pravděpodobně maso - k čertu s vegany. Jasně, je jí zvířátek líto, ale.. přibere si k tomu plechovku Fanty, aby se neřeklo, že do sebe necpe nic ovocného. Konečně je připravená se usadit. Spokojeně se otočí do prostoru se stoly, šťastná, že si může konečně sednout, bohužel však zjistí, že jí nezbývá moc míst a stále ubývají. Chce si sednout kamkoliv, jen ne k NĚMU! Tak se tam chvíli motá, až se stejně zastaví u jeho stolu. “Tohle je jediné místo,” řekne, aniž by ho nejdřív pozdravila. Prostě mu musí být jasné, že jí nic jiného nezbývalo. Položí si tác na stůl a posadí se, přitom se na něj snaží nedívat. Udržuje si odtažitý výraz důležité profesorky. Stahují se jí snad všechny svaly, kvůli čemuž si připadá hrozně prkenná a navíc se jí třesou ruce, jak to bývá při velké nervozitě.

Je to jako kdyby na ni měl nějaký radar a pokaždé, když se přiblíží, ji cítil. Stejný pocit má i teď, takové chvění v žaludku a horkost ve tvářích, při které se naštěstí nečervená, a začne se rozhlížet kolem sebe. Není tak těžké ji najít, stojí u kuchařky a bere si jídlo a jemu okamžitě srdce poklesne až do žaludku, jako nějaké naivní puberťačce. Musí si připomenout, že ho nechce a nenávidí se za to, jak ho to fyzicky zabolí. Kéž by ji k sobě nikdy nepustil. Do jídelny vpadne velká banda vran, které míří z tréningu, logicky vyhládlé. Stoly se začnou postupně zaplňovat, na jeho vkus je tu až příliš hlučno, víc se mu líbila prázdná jídelna. Z mračení se na ostatní ho vyruší až hlas, ten hlas. Neochotně k ní zvedne oči, avšak hned zas ucukne a pokrčí rameny, aby to vypadalo, že je mu to úplně ukradené a začne se zas věnovat svému jídlu. Jeho pohled však bez jeho svolení cestuje pořád k ní, a tak si všimne, jak jí je evidentně nepohodlně, a to ho naštve. “Když je ti tak nepříjemné se mnou sedět, můžu jít.“ Procedí skrze zuby mrazivě, takový tón používá jen na své nepřátele. Není Ellie právě to? Nechala ho, aby k ní cítil to, co k nikomu jinému, a pak mu vrazila kudlu do zad, když si začala s někým jiným, zatímco on začal přemýšlet nad budoucností. Byl naivní a taková by vrána být neměla. A taky už nebude. Zaprvé vrány nemají budoucnost a zadruhé je to slabošské a to, co to s ním udělalo, už nechce nikdy víckrát zažít. Podívá se na ni, možná chce ještě něco říct, že se nemusí bát, že by se za ní díval jako štěně a škemral, aby se k němu vrátila nebo že je jí vděčný za to, jak mu otevřela oči, ale nakonec neřekne vůbec nic. Odloží příbor, chuť k jídlu už ho stejně přešla, a vstane. Nedokáže být v její blízkosti už ani minutu, protože moc dobře ví, že tenhle jeho přístup ho velice brzo přejde a ona u toho rozhodně být nemusí. Popadne do rukou tác s jídlem, když v tom se za ní objeví ten debil, se kterým to teď táhne. Semkne pevně čelist k sobě a zhluboka se nadechne, když uvidí, jak jí pokládá ruce na ramena. Tohle měl dělat vždy jen on a ne nějaký… ugh. Sice by měl být něco jako jeho rodina, ale ne ve chvíli, kdy mu přebere jeho holku. Jeho holku. Tác zase položí, když se frajer začne prsit a ptát se ho, jak se má. “Mám se skvěle, díky za optání.“ Zasyčí jedovatě, až se mu zachvěje chřípí, je jako zuřící býk. Začnou ho svrbět ruce a on se vší vůlí snaží, aby se udržel, ví dobře, jak se na rozpory dívá jejich boss. Přešlápne z jedné nohy na druhou a zadívá se na frajera, jehož jméno si ani nepamatuje [gif]. “Jak se máte vy dva, hm?“ Zatěká očima mezi jím a Ellie a pak už se neudrží. “Hádám, že teď půjde nálada hodně dolů.“ Odtuší se zlým úsměvem a jeho ruka zaťatá v pěst vyletí dřív, než ji stihne zarazit a čirou náhodou narazí do blbečkova nosu, až mu tam zakřupe. Doufá, že mu ho alespoň zlomil. Ani nečekal, že by se nebránil, přesto nečekal, že do něj naboří celým tělem a bude ho tlačit dozadu, dokud nenarazí do stolu.

Neujde jí to ledabylé pokrčení ramen ani jeho odtažitost, přesto že se na něj snaží příliš nedívat. Nemůže za to, je těžké mu nevěnovat pozornost. Má hned chuť mu prohrabovat vlasy, anebo mu osahávat rty, líbat je. Ráda by se přitulila. To je špatně, moc špatně! Měla by být ráda, že se k ní chová chladně, protože přesně to chtěla. Vůbec by to neměla považovat za nepříjemné, jenže považuje. Samozřejmě nečekala, že jí bude skákat kolem krku, kdykoliv ji uvidí, ale.. ne, už nemůže čekat vůbec nic. Musí se s tím jen smířit a ono to jistě půjde, chce to jen čas. Hodně moc času, tak padesát let, možná tisíc, alespoň tak to teď cítí, za pár měsíců se to třeba změní, bude to jednodušší. Musí být, jinak to bylo zbytečné a ona nedělá zbytečné věci. Určitě ne. Má k tomu své důležité důvody, stejně jako postavy Cassandry Clare.
Ustane v nabodávání zeleniny a loupne po něm pohledem, když na ní promluví tím svým chladným hlasem, který jen stěží poznává - nikdy se s ní takhle nebavil. Chvíli na něj pitomě kouká, potřebuje čas k tomu, aby se trochu sebrala a nevypískla na něj hysterickým hláskem. Úplně ji přejde chuť hrát si na strohou profesorku McGonagallovou, všechna ta síla a vzdor je pryč. "Myslím, že to přežiju," vypadne z ní nakonec v neutrálním tónu, ale to už se Nate začne zvedat. Evidentně je úplně jedno, co mu říká, to se nemusela namáhat, přesto se nadechne s tím, že ze sebe přece jen ještě trochu té námahy vydá a požádá ho, aby si sedl, jenže v tom na sobě ucítí dotek floutka, který si na ní teď dělá nároky. Bože, musí to ještě chvíli vydržet, než to s ním ukončí, ale hrozně se na tu chvíli těší. Už nechce, aby na ní sahal, proto se mu taky vyhýbá, ale v jídelně, kde se schází úplně všichni, to není tak snadné. Nejen pod tíhou jeho dlaní, jí poklesnou ramena. Dokonce změní názor a začne se modlit, aby kapitán odešel, jelikož se z toho klube trapná situace, hlavně po tom, co Roger promluví tím svým nabubřelým hlasem. Většiho idiota si vybrat nemohla, ale o to asi šlo. "Co kdyby.." Zkusí jim skočit do konverzace, přičemž vzhlédne k náhradnímu příteli. Nechce, aby spolu mluvili, víc z ní ale nevypadne, jelikož má pocit, že ji stejně nikdo neposlouchá. Je jako malé kuřátko mezi kohouty, které dělá slabounké píp, píp a při tom skáče na těch svých slabounkých nožičkách, aby si ho všimli. Navíc jí neunikne vztek v kapitánově obličeji, což protentokrát poznává moc dobře, přece ví, jak vypadá, když je naštvaný. To se jí vůbec nelíbí, nejspíš proto se zakoktá, když se pokusí odpovědět na jeho otázku. Nemyslí si, že by ho její odpověď opravdu zajímala, ale pořád se jí to zdá lepší, než to, co brzy přijde a ona prostě ví, že to přijde. Má na to čuch a beztak ho trochu zná. Nemá proto daleko k tomu, aby se postavila, ale nakonec to neudělá, nechá raději Rogera, aby to schytal, přece kvůli němu nedostane ránu. Pak už jen zaslechne křupnutí kosti a najednou je z toho velká mela. "Proboha," zakleje si pro sebe, vyskočí na nohy a rychle k nim přiskočí. "Přestaňte!" Pokusí se je odtrhnout, ale jistě si umíte představit, jakou proti nim má asi šanci. Všichni na ně upřou zrak, někteří neví, co dělat, další se výborně baví. "Rogere!" rozkřikne se na toho blbečka, protože ji štve víc než Nate, přesto že to začal. Nebude ho bít, nikdo ho nebude bít, ani na něj sahat! Automaticky přepne do ochranářského modu, který je pro ní obvyklý, když s Natem spolupracují při nějaké akci. Skočí Rogerovi na záda a obmotá mu paže kolem krku, aby ho přidusila. Přítelkyně roku.