Jídelní síň

Ach, tak ona to přežije. Zašklebí se nad jejími slovy, nenávidí to. Nenávidí ji. Jenomže ji taky miluje, je to prekérní situace! Nikdy neměl dovolit, aby se mu dostala tak hluboko pod kůži, protože pak by nikdy neměl taky problém ji nechat jít. Jenomže… pozdě. Je pro něj mnohem snazší pokračovat v tom, co měl v plánu – a to je odejít. Nevydrží s ní už ani minutu, musel by si ji pak buď ohnout přes koleno a seřezat za to, jak se chová pitomě, anebo přeskočit ten stůl, aby ji mohl pomuchlovat jako v simících, prohnout ji v pase a ukázat jí, že je lepší, než celý blbeček, se kterým se teď tahá. A blbeček se taky ukáže a začne ji osahávat, což je pro něj prostě poslední kapka. Nevnímá, že Ellie něco křičí, soustředí se jen na jeho ksicht a jméno, které pochytí. Vrazí mu další, jen co zase získá ztracenou rovnováhu a sám se snaží rány pokrývat, ale ten hajzl je zatraceně silný. Během chvíle ucítí v ústech kovovou pachuť a je mu jasné, že mu roztrhl ret, stejně jako uvidí před očima mžitky, když to schytá pěstí do oka. Sám se však drží víc než obstojně, alespoň do chvíle, než za jeho hlavou uvidí i Ellie. Nejprve se mu chce smát nad komičností téhle pozice, avšak to ho brzo přejde, když dostane další, až se musí opřít o stůl. Kolem se začnou ozývat výkřiky, ať už povzbuzující nebo aby toho nechali, on si jich ovšem nevšímá, nezajímají ho. Změří si Rogera pohledem a nakonec usoudí, že mu to bude mnohem víc slušet rozplácnutému na zemi. Silně vykopne nohou do jeho břicha a rukama mu podsekne nohy, aby ho shodil. Jeho ruka automaticky vystřelí, aby zachytila Ellie od pádu, ke kterému je ten Roger odsouzen, což se mu taky povede, sundá ji z jeho zad a on se rozplácne na zemi jak dlouhý, tak široký.
“Vybrala sis skvěle, vážně.“ Prohodí trochu pobaveně, ale převážně znechuceně. Ihned ji pustí, když si uvědomí, že se jí dotýká a zároveň si ji tiskne k sobě, aniž by to vnímal, avšak najednou to vnímá až moc a on už to dál nesnese. Odstoupí od ní co nejdál a při tom couvání si otře krev, která mu teče ze rtu. Pod okem ho pálí, je si jistý, že tam bude mít monokla, ale v tuhle chvíli mu je lépe, než mu během posledních několika týdnů bylo. Očima sjede k Rogerovi a ten příjemný pocit ještě zintenzivní, když uvidí, že vypadá podstatně hůř, než se on sám cítí. Kromě obličeje nejspíš nijak víc zbědovaný není, zato Roger bude mít možná trochu problém s ramenem, a to se vyplatí. “Nezapomeň mu pofoukat bebí.“ Připomene jí chladně, přestože má co dělat, aby to nezakňoural a ještě nedodal něco ve stylu „ne, pofoukej ty moje, protože tě miluju a ty miluješ mě, musí to tak být“. Naštěstí je ovšem drsoň největší, a tak kromě toho neřekne vůbec nic, jen si ze stolu sebere nějakou utěrku a otře si s ní stékající krev, přičemž zasyčí, jelikož tu bolest nečekal. Dobře, možná tak v pohodě hned nebude. Jak teď bude okouzlovat své drahé vrány? Možná by to mohl využít ku svému prospěchu, holky prý na chudáčky letí. Jen ta jedna, o kterou doopravdy stojí, ne.
V tom však celá jídelna ztichne, což může znamenat jediné. Boss je tu. “Bezva“ Zabručí si pod vousy a otočí se ke dveřím, kde stojí. Zklamaně si je měří, než nakáže jeho a Ellie odvést do sklepa do kobky, aby si to vyřešili mezi sebou a Rogera ke zdravotníkovi, aby ho ošetřil. “Já s ní nic řešit nepotřebuju.“ Zabručí otráveně, jenomže přes tohle nejede vlak. Zlostně zaskřípe zuby při představě, že s ní bude zavřený v jedné místnosti, jenomže při pohledu na Stína mu je jasné, že jinou možnost stejně nemá. S povzdechem svěsí ramena a zamíří ven z jídelny za ním, neohlíží se, jestli jde i Ellie, je mu jasné, že musí poslechnout. Cesta mu přijde mučivě dlouhá a když už konečně Stín otevře dveře kobky, oba je tam nechá vejít a nezapomene utrousit poznámku o tom, že nechce vidět neshody mezi vránami a mají si to vyřešit jako dospělí, jinak z kobky nevylezou. Pak se za nimi zabouchnou dveře a kromě tlumeného světla z blikající žárovky je pohltí naprostá tma. Dojde k jedné ze stěn a tam se sveze k zemi, hlavně aby od ní byl co nejdál.