Nemocnice Hudson

Nemocnice pojmenovaná po významném lékaři. Ač se nachází v okrajové části města, jedná se o nejnavštěvovanější nemocnici, kde je neustále plno lidí, ale na druhou stranu se zde dostane pacientům prvotřídní péče.

Šedé oči s nádechem azurové modře, jíž se pyšnilo karibské moře, bezmocně sledovaly vzruch kolem, sotva něco vnímaje tak, jak by se u normálního člověka očekávalo. Konec konců majitelka těch panenkovských kukadel se sotva dala řadit za běžného občana New Yorku. Zvláště pak tehdy, když nad ní postávali dva policisté vyplňující jakýsi dokument, zatímco zdravotní sestra informovala doktora a druhého policistu, v jehož rukách nebyl k zaznamenání ani zápisník, ani jakékoliv předtištěné lejstro o stavu nové pacientky, zčerstva nalezené před nemocnicí v poněkud lehkém odění, na první pohled zcela zmatenou a ztracenou. Sestra kouřící před budovou nemocnice zanechala pauzy na cigaretu a otupělé děvče odvedla dovnitř s účelem vyzpovídat ji, zjistit, co se stalo, aby mohla případ předat policistům. Nebyla jediná, kdo viděl její vyhození na ulici z auta, co jen na kratičkou chvíli zabrzdilo, aby se nákladu v podobě jedné mladé ženy zbavilo, než řidič dupl na pedál a vůz s hlasitým kvílením pneumatik, kdy pach pálících se gum vyprovázel všechny přihlížející. Jenže jen jeden člověk se jí ujal - vyškolená zaměstnankyně nemocnice Hudson, kam byla dívka odvedena. Netečná seděla na lehátku, svět kolem se míhal. Nevnímala to, nic z toho nikdy nevnímala - ani nemohla. Stéphanelle, jak znělo její jméno, už od čtyř let trpěla hluchotou. Neslyšela nic a tak to mělo zůstat do její smrti. Jenže dnes to nebyl sobecký nezájem, co ji nutilo hledět kamsi do ztracena. Otřesena nedávnými událostmi, zakrytými bílou mlhou, nedokázala naplno využít svůj výcvik u agentů. Z části za to mohly i zbytky drog kolující v krvi, jejíž vyšetření hodlali pracovníci nemocnice provést. Nepamatovala si nic, což ji... děsilo. Děsil jí fakt, že netušila, kolikátého je. Neměla ponětí, jak dlouho byla pryč. A pocit vlastního selhání akorát narůstal do obřích rozměrů.

Ruka jednoho z policistů přilákala dívčinu pozornost, za což mohl fakt, že jí mával přímo před jejím obličejem. Vcelku nechápavě pozvedla zrak vzhůru, aby mu viděla do tváře. Za tu dobu, kdy se naučila odezírat ze rtů, se jednalo o instinktivní jednání a mnozí lidé ní obdivovali tu skutečnost, že se dokázala každému bez rozdílu dívat do očí, což, jak se později ukázalo, si jen chybně vykládali a Nell? Ta pouze sledovala pohyb jejich rtů. Sivá kukadla se zaměřila na úzká ústa staršího z policistů, zjevně nadřízeného, co v této dvojici velel. "Slečno? Vnímáte?" "A-ano," přikývla na otázku, očima však na moment zalétne kamsi za jeho paži, odkud se na ni culilo malé dítě, chlapec, sotva sedm let starý. V srdci zahořel známý pocit, ačkoliv s tímto dítětem neměla nic společného, ale kdesi v její mysli informace o malém chlapci zůstávala ukrytá. Naštěstí zdravotní sestřička si povšimla jejího rozčarování a pohybem ruky zatáhla závěs pro větší soukromí. "Vaše jméno? Znáte ho?" Znala. Tuhle odpověď věděla bez zaváhání. "Stéphanelle Rosseau." Padaly další otázky: kdy se narodila, jak se jmenují rodiče, kde vyrůstala. Zkrátka a dobře samé informace, které momentálně nepovažovala za důležité. Až konečně došlo na dotaz, zda si vzpomíná, co se stalo a jak se zde ocitla. Tehdy... neznala správnou odpověď. Nevěděla, co se dělo a kolik času uběhlo od chvíle, kdy... znovu si nevzpomínala. Nemožnost vybavit si události navazující na sebe deptala její nitro, nutila ji k obavám, že už nikdy nic nebude jako dřív. A přitom si pamatovala vše dopodrobna od chvíle, kdy ji vyhodili z auta - každý krok vpřed; vůni tabáku, co ulpěla na sestře po její cigaretové přestávce, i hlášení na recepci, odkud povolávaly doktory k jednotlivým případům. Její mysl zpracovávala podněty poněkud pomaleji, začínala ji z toho všeho bolet hlava. Ani si neuvědomila, že se po celou tu dobu dívá kamsi do ztracena. "Slečno? Slečno Rosseau?" Jejich volání nepomáhalo. "Vona je snad hluchá nebo co," mladší z policistů navrhl řešení pro něj neznámé situace, a být to na něm, myslel by to v legraci či v tomto případě spíše s otráveným povzdechem, neboť to znamenalo, že se jim výslech prodlouží ne jen o pár minut, spíš o pár hodin tímhle tempem. "Máte pravdu." Její hlas se ozval zčista jasna, tentokrát o něco silnější než slabé pípání na samotném začátku. Zachytila jeho poslední slova, ani netušila, co ji přinutilo zvednout oči. "Jsem hluchá už od čtyř let." Po tomto zjištění vyvstalo šokované ticho. "Umím odečítat ze rtů," připustila posléze variantu, která by napadla snad jen scénáristu kriminálního seriálu, nikoliv normálního policistu. Ten starší, očividně zkušenější a schopný adaptovat se v neznámých situacích, jí znovu poté položil otázku, zda si vzpomíná, co se stalo předtím, než se objevila zde před nemocnicí. "Ne. Je to... zamlžené. Nic si nepamatuju." Snažili se z ní vyloudit detaily, zkoušeli různé metody, dokud nepřišla sestra, že je třeba trocha soukromí, aby si doktor mohl pacientku obhlédnout a zjistit její fyzický stav, ačkoliv žádným viditelným zraněním netrpěla. Odebírali jí krev, prohlédli každý centimetr kůže, poslali ji na rentgen. Postupně zjistili, že jí v žilách zůstaly pozůstatky po opakovaných dávkách neznámých drog, které nemohli zaboha nalézt v systému, že jí několik kostí bylo nedávno zlomeno a znovu narovnáno odborníkem. A policisté? Ti mezitím její případ ohlásili na ústřednu, odkud přešly znepokojivé zprávy - Stéphanelle Rosseau byla prohlášena za mrtvou před rokem, kdy už rok byla hlášená jako nezvěstná. Krátce po jejím zmizení zemřela i její starší sestra, Katherine Carter, neteř a synovec. A rok na to i rodiče. U spisu se objevovalo jméno jediného příbuzného - Johna Cartera, švagra znovu nalezené oběti únosu, a jeho telefonní číslo, které bylo dvěma strážcům zákona předáno pro zkontaktování. A Stéphanelle? Netušila nic. Naprosto... nic.

Byl to všední den jako každý jiný. John přišel z práce, dal si sprchu a s pivem, které si po cestě vzal z lednice, usedl do křesla svého malého a stroze vybaveného bytu. Měl v plánu si tak hodinku odpočinout a pak vyrazit do ulic jako přízrak trestající všechny ty bastardy, co se potloukali po ulicích města. V tom, ale zazvonil jeho mobilní telefon, který si odložil na kuchyňskou linku. S otráveným povzdechem a hlasitým položením lahve na stolek, se vztekle zvedl, aby pro malý přístroj došel a přijal hovor z neznámého čísla."Carter, kdo volá?" Ozval se jeho chraplák, co naháněl strach nejen malým dětem. Odpověď z druhé strany jej poměrně překvapila."Tady policie, poručík Wolf, pane Cartere, sestra vaší ženy Stéphanelle Rosseau, byla před několika hodinami nalezena před nemocnicí živá, ale v poměrně dezorientovaném stavu. Jste jediný žijící příbuzný, který je veden v její složce, mohl by jste co nejdříve přijet do nemocnice Hudson?" Z telefonu se ozýval hlas kolegy z jiného okrsku, jaká to ironie, ale Johnovi do smíchu rozhodně nebylo. Stál jako opařený a opakovaně krčil čelo, snažíce se ta slova nějak vstřebat a pochopit, ale nedařilo se. Místo odpovědi se tak hodnou chvíli ozývalo jen ticho. "Pane Cartere, slyšíme se? Jste tam?" Teprve až po tom, co se policista ozval znovu, dožadujíce se Johnovi odpovědi, se alespoň trochu vzpamatoval a nalezl ztracený hlas. "Ano... ano, omlouvám se, budu tam do třiceti minut,"" vytlačil ze sebe nakonec, neschopen potlačit děs,který se jej zmocnil. Všechny ty vzpomínky jej zasáhly silněji, nežli poslední dny, navíc nedokázal nějak pochopit, že je Nellie naživu, ale přesto sebral klíče od auta z věšáčku, hodil na sebe koženou bundu a opustil byt.

Srdce mu v hrudi bušilo jako o závod, když zaparkoval na parkovišti před nemocnicí a musel se okamžik přemlouvat, aby zase neodjel. Ne protože by mu sladká Nellie nějak vadila, jen byl přesvědčený, že si z něj někdo hloupě vystřelil. Nehledě na to, že to byla ta nemocnice, kam jej po té přestřelce odvezli, a kde strávil několik týdnů. Bylo těžké myslet pozitivně, když v sobě držíte jen bezedný vztek a touhu po pomstě. Nakonec auto, ale přeci jen opustil a vstoupil do haly nemocnice, kterým se jinak obvykle zásadně vyhýbal. Na recepci na něj čekal už policista, který mu před tím volal a dovedl jej za Nell, okamžitě  jak s ním vyplnil ještě nějaké formální papíry. Pak musel za sklem nemocničního pokoje dívku ještě identifikovat a opět nebyl schopen vydat hlásku, když drobnou dívku spatřil. Byla to opravdu ona. Ale jak? Kde se tady nejednou vzala, po dvou letech? Jakmile byli kolegové policisté spokojeni, nechali jej, aby za ní vstoupil do pokoje. "Nellie," oslovil ji a trochu vykuleně na ni hleděl, vždyť svým způsobem vstala z mrtvých.

Tik, ťak, tik, ťak. Pravidelný pohyb vteřinové ručičky nutil zapadlou část Nelliiny pozornosti poutat k tichému odpočítávání sekund každého momentu, který trávila pod dozorem. Strážníci vyřizovali hovor s centrálou, jak stačila pochopit, jednalo se o dvacátý čtvrtý okrsek. Sem tam zahlédla artikulaci rtů, informace dohromady nedávaly žádný smysl, neboť ji pokaždé někdo vyrušil dalšími a dalšími testy. Převlečená do nemocničního andělíčka vysedávala na lůžku, zatímco jí doktor svítil do očí malou baterkou, hledaje další příznaky zdrogování a reakcí na neznámou látku kolující v těle. Po fyzické stránce byla zdravá, po psychické? Kdo ví. Někteří empatičtějšího rázu tvrdili, že trpí posttraumatickým stresovým syndromem, jiní zase, že je prostě otupělá z dávky sedativ, která jí byla pravidelně podávána, jak dokazovaly rozpíchané paže. Padaly otázky, zda užívala v minulosti drogy, zda byla drogově závislou a podobně - na všechny odpovídala záporem. Její rodiče by nic podobného nedovolili, své dcery vychovávaly přísně a s dobrými výsledky, aby uspěly v kariéře, která jim tak trochu byla předem nalinkována. Moc dobře si pamatovala jejich výraz, když jim Kath oznámila své těhotenství, ten pocit zklamání a selhání, neboť jejich prvorozená zahodila vzdělání, vyměňujíc ho za život v domácnosti s nějakým neznámým vojákem. Tehdy odsunuli Katherine na druhou kolej a byla to Nellie, komu patřila veškerá jejich pozornost. O to víc se musela snažit, o to těžším domácím testům se podrobovala. Měla předem dáno, kolik bodů u advokátních zkoušek musí získat po odchození přípravky, trénovali ji na pohovor, při kterém měla zazářit. A ona zářila. Na Harvard byla přijata, skládala zkoušky za jednotlivé semestry, než ji oslovili příslušníci tajné služby s nabídkou budoucí profese - jen tato se nebude pohybovat v oblasti práva ale vládní agendy. Svým rodičům nic neřekla, dál předstírala, že je tím, kým chtěli, aby byla. Lhala jim a to si nikdy neodpustila.

Ani netušila, kolik času uběhlo, když se prodírala mlhou dřívějších vzpomínek ve snaze vzpomenout si, kým se stala, kým skutečně je, když se dveře nemocničního pokoje otevřely a někdo vešel dovnitř. Zvuk otevírajících se dveří ji minul podobně jako prvotní oslovení. Zaznamenala až pohyb periferním viděním. Přirozeně ji nový návštěvník zaujal, od předchozích se značně lišil - žádná uniforma, žádná očividná snaha o další otázky či žádosti s prohlídkou a dalšími testy. Znala ho. Jeho tvář zůstávala zachována a Nellie svým způsobem bodlo u srdce při pohledu na muže, do něhož jako mladší byla zakoukaná. Její první opravdová puberťácká láska, pokud nikdo nepočítal všechny ty herce a zpěváky, kvůli kterým si kupovala časopisy pro teenagery, aby si jimi mohla oblepit celý pokoj. John, John Carter, manžel její sestry. Další provinilé bodnutí, bolest se promítla do očí podobně jako smutek. O situaci v rodině ji spravili před nějakou chvilkou. Čekali, že bude plakat, jenže žádná reakce nepřicházela - doktoři její stav omlouvali vzhledem k drogám a sedativům a zážitkům, které jí nechávaly podivně apatickou vůči jakémukoliv jevu. Johna nepřestávala, navzdory všemu, sledovat, hledaje u něj odpovědi na nevyslovené otázky. Pokud ji někdo dokázal ochránit před vším zlým? Byl to on. Hrdina, který jí řadu měsíců trénoval za účelem zlepšení si známky z tělesné výchovy. Možná tenhle princ nepřijel na bílém koni jako spíš v nějakém autě, ale ani to jí nevadilo. Na pohádky se šťastným koncem momentálně nevěřila, vždyť o všechno a všechny přišla. "Johne," oslovila ho tiše jako on ji, hledíc mu do tváře, aby mohla odezírat. "Vezmeš mě do-..." Nedokázala to vyslovit. Nemohla se ho zeptat, zda ji vezme domů, když ten přestal před několika minutami existovat. Neměla kam jít, netušila, co si se sebou počít. Bez peněz, bez informací se mohla leda tak obrátit... na koho? Nemohla si vzpomenout, ovšem instinkt by jí napověděl, kudy se vydat. "Řekli mi, že jsem dva roky pohřešovaná. Že moje rodina... naše rodina... že jsou všichni mrtví... Je to pravda?" Potřebovala slyšet odpověď od něj, potřebovala znát pravdu. A kdo jiný by jí tato slova mohl potvrdit než právě John? "Nic... nic si nepamatuju. Absolutně nic... Všechno... je zamlžené a když si chci vzpomenout, tak..." Automaticky přitiskla dlaně na spánky ve snaze vyhnat urputnou migrénu, co se jí držela jako klíště. "Co mám dělat, Johne? Nemám nic... Nikoho..." Jen jeho. A kdo ví, zda s ní chtěl mít ještě něco společného.

Věděl, že ho nemohla slyšet, ale byl to jakýsi zvyk, oslovit člověka, když za ním kamkoli vejdete. Cítil jak divoce se v něm svářejí pocity, jeden přes druhý, radost se smutkem, hněv s úlevou, ...strach. Určitě nebyl hrdina, natož nějaký princ na bílém koni. Byl moc rád, že je naživu, ale nějaká malá sobecká část jeho srdce si přála, aby na jejím místě seděla Katherine nebo jedno z jeho dětí. Jenže to nebylo možné, zemřeli před jeho očima, držel je v náručí, když naposledy vydechli. To jej jen další ze snů, které skončí s probuzením, bez ohledu na to, jak moc naštvaný na svět kvůli tomu bude. John se s tím, ale srovnat zkrátka nedokázal.
Svou švagrovou měl, ale vždycky rád a nikdy by jí nepřál nic zlého, i přes své touhy mít svou nejbližší rodinu zpět. A teď, když na ni hleděl, jak tam bezbranně sedí na nemocniční posteli, viděl to malé děvčátko, které kdysi musel podrobit téměř vojenskému výcviku, aby si zlepšilo známku z tělocviku. V očích mu šťastně zajiskřilo jakmile si ho povšimla, oslovujíc ho tichým hláskem. Pocit, že má alespoň maličkou část rodiny zpět, ho někde uvnitř začala hřát... Posmutněle se na ni pousmál a udělal asi tři kroky jejím směrem. "Když to dovolí, vezmu tě k sobě..." Pokusil se ji trochu uklidnit, protože přestože neplakala, mu bylo jasné, že uvnitř se cítí ztracená. Pokud dobře pochopil, to co mu sdělili policisté z její výpovědi, o čemž nepochyboval, právě přišla o všechno. Nevěděla o smrti svých rodičů, ani o tom, jak tenhle svět opustila Kath a jejich děti, jak by také mohla, když byla nezvěstná už rok před tím. A John moc dobře věděl, jaký je to pocit najednou nemít nic. V jeden okamžik to máte a v ten druhý, všechno se rozplyne, stejně jako jeho noční můry. Dodnes se cítil ztracený, jediné co mu pomáhalo byla jeho pomsta. A její další slova mu z očí vyhnala i ty malé střípky radosti, které mu její návrat přinesl, místo nich se mu v hnědých očích usadila hluboká bolest za níž mohla spatřit plameny vzteku, který tam nikdy dříve nebyl. Chvíli váhal, ale nakonec jí odpověď dal. "Ano, je," s pohledem upřeným do jejích očí, jež mu vzdáleně připomínaly ty dceřiny, pomalu a neochotně přikývl. Už to nebyl ten silný a vyrovnaný John, kterého znala, tohle byl zlomený člověk, neschopný ani chvíli klidně stát. Nepatrný houpavý pohyb jeho těla, jako jediný narušoval jeho jinak naprostou nehybnost, kdy s těžkým srdcem naslouchal vyděšeným a zmateným slovům z jejích úst. Ani ona nebyla tou dívkou, kterou znával, ale zraněnou ženou... Hleděl na ni v touze obejmout ji a schovat ve svém náručí, ale bojoval uvnitř sebe se strachem z něčeho tak osobního. Bolelo ho sledovat, jak ta holka trpí, ale už nevěděl jak kohokoli utěšit, odehnal od sebe většinu přátel a tak trávil čas mimo práci převážně sám. "Máš mě," odvětil, když sklopil na chvíli oči k zemi a zacukal rukou, jež měl volně svěšenou podél těla. "Vím, že to nestačí, ale je to tak a vždycky bude," dodal a věnoval jí pohled, který jasně říkal, že to myslí vážně. Na druhou stranu cítil, že by se měla držet od něj co nejdál, aby byla v bezpečí.