Nemocnice Hudson

Představa společného bydlení, i kdyby jenom na pár dnů či hodin, ji nenechávala chladnou. Tváře o něco zrůžověly vidinou chvil strávených po Johnově boku, šedivými kukadly mu po nějakou dobu nedokázala oplácet pohled. Jak by také mohla? Nikdy o ní nepřemýšlel takhle, oči měl jen a pouze pro Katherine, okouzlující brunetku s něžným úsměvem, o tolik vyspělejší než byla v té době Nellie. Kath měla nastupovat na univerzitu, když se potkali, zatímco její malá sestřička ještě nevystudovala ani nižší střední, díky čemuž mu nepřipadala nijak důležitá. Vše se změnilo ve chvíli, kdy jejich otec zasáhl a přinutil Johna trénovat mladší dceru do vyčerpání jen proto, aby si zlepšila známky a mohla nastoupit na místo své starší sestry, nyní tak trochu vyvrhele. Milovat ji nepřestali, ovšem zklamání se přehlédnout nedalo - to by musel být člověk slepý a v tomto nikdo z nich nevynikal. Až po několika minutách vzniklého ticha začínalo Nell docházet, co to znamená 'k sobě'. Tam, kde žil s Kath? Kam se vracel za svou rodinou? Náhle apatickým tělem projela vlna viny a pocit zbabělosti. Nechtěla se dívat na prázdné postýlky a ani si představovat, že v manželské posteli by měl usínat po boku manželky, natož aby ji vystřídal někdo jiný, zabírajíc chladnou polovinu lůžka. "Mám... vůbec byt?" Ta nevědomost, jindy sladká, ji vnitřně rozčilovala a trápila stejnou měrou. Nedokázala si vybavit nic, ani to, kde pracuje a přesto věděla, že nohy by ji instinktivně zavedly na správnou adresu. Tušila, kam má jít, ale že by se ozvaly nějaké vzpomínky? Slova deroucí se na jazyk? Ne, ticho, pusto a prázdno. "Dík," odvětí nakonec, protože skutečně neměla kam jít. Nedisponovala penězi, nemohla si tak objednat pokoj na hotelu nebo v jednom z místních motelů. Neměla ani na blbou čínu v boxu, levné pouliční jídlo. Byla sama bez jediného pevného bodu, co by nabízel jistotu.

Ale pak se ozval on a opakovaně dokazoval, že přeci jen není vše černé, jak se na první pohled zdálo. "Jo, tvou malou učednici." Někdy ji nazýval zelenáčem, jak to bylo běžné při výcviku, jindy vojínem, aby věděla, kam patří její místo - zvlášť tehdy, pokud protestovala. Štěstí, že ji nenutil drhnout záchod a dlaždice zubním kartáčkem, to by ho přerazila o něco. Nebo by se alespoň pokusila, ač by selhala na místě. "Tobě to nevadí?" Nedivila by se, kdyby ano. Viděla tu bolest, ačkoliv si ji z části stále nedokázala přiřadit. Otupělé emoce v ničem nepomáhaly. Chyběla jí možnost schoulit se do rohu postele s plyšákem v náručí a plakat do polštáře. Před Johnem s ničím podobným nehodlala začínat. "Ještě mě musí vyšetřit kvůli..." Odmlka znamenala intimitu, v tomto rozhovoru zcela určitě. Plánovalo se ještě jedno vyšetření kvůli možnému znásilnění. "Nebudeš... Nebudeš daleko, že ne?" V místnosti být nemohl, to bylo zakázané, ale před ní? V čekárně? Nakonec se objevila sestra, zatahujíc kolem Nellie závěs, aby dívka nabyla dostatečného soukromí pro svléknutí se a následnou kontrolu, při níž jindy cítila stud a ponížení. Dnes? Dokázala jen oplácet pohled zářivému světlu nad hlavou, dokud nebyla propuštěna s několika informacemi, kam se ještě nahlásit pro dodatečné svědectví a vizitkou, kam volat v případě potřeby. Nerada to přiznávala, jenže žaludek si žádal své. "Mám... hlas. Přijde mi, že jsem nejedla asi..." Na malý moment vyvstala pauza, než se dívka znovu rozhovořila. "... dva dny."

Zamyslel se nad její otázkou, při čemž se trochu zamračil. "Myslím, že ne," odvětil nakonec. "Po několika měsících tě... prohlásili tě za mrtvou, a vše co bylo v tvém vlastnictví propadlo státu," dodal ještě a sklopil soucitně pohled. Muselo to pro ni být těžké, ztráta paměti a rodiny, všechna ta vyšetření, výslechy a bůh ví, čím vším si musela projít během té doby, co byla nezvěstná. Nechtěl jí to ještě ztrpčovat dalšími neveselými zprávami. Na její díky k ní vzhlédl a vrtíc hlavou nad tím mávl rukou. "To nestojí za řeč," věnoval jí úsměv a přešlápl z nohy na nohu. Nenechal by ji na ulici, stále byla jeho rodinou a to znamenalo, že se o ni postará, i kdyby nechtěla.

"Přesně tak," pobaveně se usmál s odhalenými zuby, tím svým okouzlujícím způsobem. Bylo to dlouho, co někomu takový úsměv věnoval, ale teď byl zkrátka rád, že je Nell v rámci možností v pořádku. Pamatoval si moc dobře na výcvik, kterému ji podroboval, aby si vylepšila známky a sám alespoň částečně odčinil zkaženou budoucnost jejich nejstarší dcery. Dával jí do těla, aby byly vidět výsledky a ona to všechno statečně zvládala. "To, že tě nechám u sebe bydlet?" Povytáhl pobaveně obočí a odfrkl si, ale na její odpověď nečekal. "Samozřejmě, že ne ...navíc jsem stejně pořád v práci, takže tam budeš mít klid," ujistil ji, nepřestávaje se rytmicky pohupovat.
Jakmile načala větu ohledně dalšího vyšetření a nedokončila ji, bylo mu jasné, že se bude jednat o něco intimního a měl by tak odejít z místnosti, aby měla soukromí. Nehledě na to, že tam při tom nejspíš neměl co dělat a doktoři by ho tak jako tak vyrazili. Tak nějak tušil o co se bude jednat, věděl jak to chodí, jako policista znal tyhle postupy.Když pomyslel na to, že by jí někdo... Krev se mu zpěnila v žilách. "Jo, jasně.... už mizím," pokýval tedy hlavou a věnoval jí tentokrát povzbudivý úsměv, otáčejíc se k odchodu. Mezi dveřmi ho, ale zarazila její otázka. A tak se k ní s rukou na klice otočil a zavrtěl hlavou. "Budu hned hned za dveřmi," ujistil ji a vyšel na chodbu, kde se akorát minul se sestrou, která pro změnu vešla dovnitř za Nell. Pak už jen, spíše netrpělivě, čekal, až ji propustí a budou moci vyrazit. Trvalo to asi třicet nekonečných minut, nežli odtamtud Nellie vyšla a sotva vyrazili k východu, když mu oznámila, že má hlad. A když zjistil jak dlouho nejedla, znepokojeně se na ni zadíval. "A co by sis dala?" Zeptal se jí, míříc ven z nemocnice a následně k autu, které mu patřilo. Rozhodně ji nechtěl týrat svým kuchařským uměním, to ji raději někam na jídlo vezme.