Hempstead City

Město Hempstead je vzdálené pár desítek kilometrů od New Yorku, přesto oplývá jakousi poklidnou maloměstskou atmosférou. Práce je tu pomálu, protože většina obyvatel dojíždí do hlavního města, a tak je klidné a věčně poloprázdné.

Už uběhly tři roky. Tři podělané roky kdy byla mučená, ponižovaná a vyslýchaná. Nic si nenalhávala. Po několika měsících se to stalo rutinou. Ale jak k tomu došlo? Vezměme to pěkně od začátku. Co mělo být zcela jednoduchou misí se stalo v podstatě osudovou chybou. Šlo jen o léčku, která byla důkladně promyšlená. Detaily se nedozvěděla, ale na těch ani tak nezáleželo. Všechno co viděla byla jen obrovská místnost, která páchla desinfekcí. V rohu místnosti byla obrovská klec s matrací a menším záchodem a umyvadlem. Zhruba uprostřed leželo křeslo nad kterým bylo osvětlení které připomínalo osvětlení v nemocnicích na operačním stále. A to nejhorší to teprve ani nebylo. Nacházelo se tam také několik stolků a jeden velký regál s několika policemi. V těch policích byly vyskládány všechny různé mučící nástroje, které si člověk dokázal jen představit. Za celou tu dobu co tam byla si dokázala dost dobře zapamatovat každičký kousíček tohoto místa. Včetně nástrojů které byly používány při výslechu. Jednoho krásného dne se jí podařilo strážnému ukrást telefon, ze kterého poslala zprávu, té jediné osobě se kterou mohla stoprocentně počítat. Pohled na ní nebyl zrovna dvakrát radostný. Byla stočená na své matraci, zády k dveřím tvořených z mříží které jí měly udržet uvnitř. Nakonec si v tom všem našla jistou rutinu. Ráno jí probudili, dostala ledovou sprchu. Pak se musela obléct do kusu hadru který měl zakrýt to nejdůležitější, ale poskytnout dostatek místa na to aby mohli dál mučit její tělo. Agenti byli překvapení tím jak je odolná. Proto se rozhodli zkusit něco více.. definitivního. Když jí vyvedli z cely a chtěli jí položit na lůžko, nečekali žádný odpor. Ta dívka která tam přišla a ta dívka kterou byla teď, podle nich byla rozhodně pryč. Hodně zhubla na váze. Byla jí vidět jen žebra a kupodivu i svaly, ale vypadalo to jako by měla kůži jemnou jako papír. Při povolení pozornosti využila toho že jí podcenili. Vrazila jednomu z agentů který jí držel, popadla jeho zbraň, což byl jen nůž a nemilosrdně mu rozřízla hrdlo. Najednou měla krev úplně po celém těle, včetně obličeje. Nehodlala ale lelkovat a proto se hned vrhla na druhého strážného, se kterým to ale nebylo vůbec jednoduché. Trvalo nějakou tu chvilku než ho sundala, opět dost krvavým způsobem. Pak přišli další, a další. Na zemi bylo minimálně šest těl a podlaha se zbarvila dočervena. Když nepřicházel nikdo další, využila toho, vzala kartu jednoho z těch co jí tam drželi a vyšla ven z místnosti. Sama byla dost slabá a šíleně jí vyčerpal boj s těmi zrůdami. Už dávno se spustil alarm, světla zhasla a místo nich osvětlovalo vše rudé světlo. Pomalu a nejistě se vydala směrem kterým jí to táhlo. Snažila se najít počítač, cokoliv co by jí pomohlo dostat se pryč.

Už byl jako šílený. Prošel snad všechny možnosti a skulinky oné mise už milionkrát. Kde nastala chyba? Ta bezmoc ho pohlcovala s každým týdnem víc a víc. Ani sklenky medového rumu ho neuklidnily natolik aby si odpočinul. Od té doby, co ji unesli, měl málo misí.Nesoustředil se a jeho práce nebyla tak čistá jak bývala. Pořád měl hlavu v oblacích a v pátrání po své vyvolené. Ať mu každý chlap políbí jeho zadní části, ale on věrný zůstane i kdyby pro ni měl zemřít.  Pátral po ní všude. celé tři roky nemyslel na nic jiného, než ji získat zpět. Po pár týdnech se dokonce rozkříklo, že zemřela. Jemu to nesedělo. Přišlo mu to moc jednoduché a tak pátral dál.
Po roce stihl zatahat za nitky na tak vysokých místech, že si vytvořil menší nevystopovatelnou síť  s informacemi. Pomocí tohohle se dopátral, kdo v tom měl prsty. Agenti. Ti zkurvení parchanti! kvůli nim snad začne i nadávat...
Jeho byt začínal vypadat jak místo činu nějaké armády. Papíry všude. na zemi, na stole, připíchnuté na desce a omotané bavlnkami ve středu s její fotkou. Ano vypadalo to jako klasická scéna ze seriálu nějakého pátrání. Ale kde byl ten šťastný konec? Proč tam ty případy vyřešily do dvou dnů a v realitě to byly podělaný tři roky? Co to vesmír zamýšlí? dělá si z nich blázny za to, že zabíjejí ještě horší lidi? ty další roky strávil popíjením a prostřelováním končetin aby ptáčci zpívali. A jak zpívali. Skoro by z toho napsal nové album se skvělými videoklipy.
Zasmál by se té myšlence kdyby teď neřídil motorku rozhodně až moc velkou rychostí na spořádaného občana poté, co mu přišla zpráva z neznámého čísla. Věděl, že to byla ona. Jel rychle a přesto opatrně. ozbrojený byl snad vším, co měl. Měl své čepele, svou vkrytou čepel i pistoli s tlumičem v pochvě za pasem. Stihl sebrat i Tandiinu kovovou zbraň. Byla v kapse jeho bundy. Cesta byla hladká, žádný velký provoz ani zácpy. Jeho GPS ho vedla do postranních uliček Hempstead city. Svým ostřížím zrakem a intuicí stihl zaregistrovat několik lidí u nenápadného vchodu nepoužívané budovy. Zaparkoval co nejtiššeji mohl o dva bloky dále. Pistoli nechával ve skrýši dokud nepřijde na nejhorší, musel je přeci překvapit. Připlížil se k jednomu ze strany a tasil skryté čepele přímo pod jeho žebra. Druhému jedním pohybem podřízl hrdlo a další tři se na něj vrhli. Nebyl tohle alarm? A sakra. Tak zbrklý nebyl ne? další byl na zemi. Sám schytal ránu. Zhluboka se nadechl a vydáhl své miláčky. Každou dýku do jdené ruky a rychlými výpady všechny u dveři brzy leželi na zemi bez žívota.
Dveře! Rozkopl je a setřel pot s krví z čela. šel za zvukem alarmu. Bylo možné , že se Tandie povedlo utéct. Musem být rychlý. běžel a po cestě jich pár bodl nebo podřízl. Další dveře a za nimi chodba. Tohle bude složitější. Zhluboka se nadechl a protáhl si ruce s krkem.
"Tandie! Zlato...jdu si pro tebe!" Zakřičel když se rozešel. Dalších pět se vynořilo z vedlejší chodby. Tohle si žádalo něco rychlejšího. Vytáhl pistoli a přesnými pěti ranami střelil všechny za chůze čistě mezi oči. Překročil jejich těla a nehodlal se zastavit dokud nebude mít Tandie zpět u sebe.

Realita. A to odporné červené světlo, které jí neskutečně vytáčelo. Nebyl ale čas nad tím nějak více rozjímat. Cítila hnusný chlad, který se prodíral až do morku jejích kostí. Přála si být v teple, bezpečí. Vykoupat se ve vaně, obléct si pěkné oblečení a dobře se najíst. A co víc, přála si mít u sebe jeho. On byl to jediné co jí zachránilo před tím úplně zešílet. Kdyby v hlavě nedržela myšlenku že nesmí nic vyzradit už jen kvůli němu, jinak by mohl zemřít, bylo by to celé v háji. Plížila se chodbou až došla k hlavní místnosti. Chvilku jí trvalo než se tam dostala a slyšela jaký si humbuk. Potřebovala se ale dostat ke své zbrani, tu kterou jí vzaly a byla to její součást. Pomocí maličkého terminálu u dveří a hlavy jednoho ze stráží se dostala dovnitř. Místnost byla střední velikosti. Hlavní byly monitory, ale i úložné prostory. Začala je hned prohledávat dokud nenašla to co potřebovala. Navlékla si svou zbraň na ruku. Musí jim tohle místo zničit. Přešla k počítačům a začala se v nich hrabat. Netrvalo jí vůbec dlouho než obešla všechno co potřebovala. Nastavila místo na samozničení, které tam oni měli, pro každý případ. Pět minut. Za pět minut to musí zvládnout. Když naposled zkontrolovala kamery, uviděla ho na jednom z monitorů a málem se jí zastavilo srdce. Matthew. A pak dokonce slyšela tlumený křik, jeho hlas, ale nerozpoznala co říkal. Na nic nečekala a okamžitě se rozešla ve směru který potřebovala. Najde si cestu k němu tak jak si on našel cestu k ní. Celé její tělo bolelo, bylo oslabené, stále měla ale díky svým schopnostem poměrně navrch, i když jí to vyčerpávalo. Nebyla nepřemožitelná, to vůbec ne. Opět si prorazila cestu do další chodby, když prošla skrz dveře které musela odkódovat. Tři minuty. Vydala se novou chodbou odkud byl slyšet křik agentů, i když nejspíše šlo jen o nějaké přisluhovače a agentů tam bylo skutečně poskrovnu. Do cesty se jí připletly další tři muži. Vzala to jako výzvu, použila svůj bič. Během další minuty z nich byly těla která byla k nepoznání. Rychle se rozeběhla pryč, div skoro nevběhla Matthewovi do náručí.
"Lásko!" vyjekla, i když měla co dělat aby vůbec promluvila, i její hlas byl slabý. Okamžitě mu vběhla do náruče, rukami ho objala kolem krku. "Musíme.. musíme pryč. Hned. Zničí se to tu." vzala ho pevně za ruku a ať již chtěl nebo ne, táhla ho pryč. Nezastavila se dokud s ním nebyla dostatečně daleko. A měli poměrně dost namále, nakonec se jich výbuch nijak nedotknul. Už se tam nikdy nevrátí. Je s ním a už tam nikdy nebude muset jít. Z té úlevy se jí až podlomila kolena, div se na něj nezhroutila. "Prosím.. vezmi mě domů.." pronesla slabým hláskem a tiskla se do jeho náruče.

Co se mu nestalo. Další dva otravní poskoci v cestě zastřeleni během sekundy. kroky. Červené světlo a hluk sirény. Někdo by měl zabít toho, co vymyslel sirény. je to opravdu otravné. Po chvíli chůze v chodbě uslyšel další lidi a následně hodně známé zvuky kovového biče. Ano je tady. Srdce mu poskočilo radostí a svět se o něco víc zpomalil kdyz do něj vrazilo hubené klubko černých vlasů. Skoro ji přes svůj údiv neslyše, ale přesto pochopil. Musí ven a to rychle. Nebránil se jejímu vedení dokud nebyli z té zpropadené díry venku. Hned, jak byl odpočet na nule si ji instinktivně přivinul k sobě aby ji kdyžtak nic neublížilo ještě víc, než se to povedlo těm agentům. Přesto je výbuch nezasáhl a oba byli na možnosti v pořádku. A hlavně spolu. Rozhodně byla hubenější, pamatoval si objímání jejího těla, ale takhle hubené nebylo. ani takhle slabé.
"Dokážeš se udržet na motorce?" Zeptal se a sundal si koženou bundu, kterou jí nasadil aby mu nezmrzla. Hned poté si ji vyzvedl do náruče a políbil ji na čelo. Zdálo se mu to nebo ne? Tohle je až moc reálné než aby to byl přelud. Musel se s ní co nejdříve vrátit a nahodit zpátky do formy. Potřeboval svého anděla zpět. Rozešel se rychlými kroky k motorce. Už ji nikdy neopustí a zaručeně nikoho nepustí k ní. Klidně ji snese modré z nebe, nebo najde posledního jednorožce a naučí ho francouzky. Vše pro svojí životní lásku. Měl tak šťastný pocit ale nejdříve ji musel dostat domů do bezpečí. Za chvíli se tu ocitnou další. I když by jí nejraději vyobjímal a vylibal duši z těla, právě teď byl čas nasednout na vozidlo a jet domů. a to také udělal. Posadil Tandie na zadní vyvýšené sedátko, dal ji svoji helmu a sám si nasedl jen v rudě nasáklé košili a černých džínech. Obmotal si její ruce kolem pasu. Tak křehké...snad ji neodfoukne vítr. "Brzy budeš doma. Jen je tam...bordel." Mrkl na ní a nastartoval motor. Bude to muset vzít postranními uličkami. Hlavně ať už jsou z tohohle místa pryč.