Hempstead City

Byla u něj. Nemohla uvěřit tomu, že zase cítí jeho vůni a teplo jeho těla. Každá vzpomínka kterou na něj měla jí držela naživu. Toužila po tom se schovat do jeho náruče a už nikdy z ní neodejít. "Já.. ano. Doufám." pronesla tiše a zachumlala se do jeho bundy, která voněla přesně tak jako on. Když byli u nich doma, často nosívala jeho oblečení. Vždy si všímala té jeho jiskry v oku když jí viděl v jeho boxerkách, nebo tričku. Bylo to jako hrát malé hry, které měly za úkol vyzkoušet odolnost toho druhého. Jakmile jí vzal do náruče, přitiskla se k němu a spokojeně zamručela. "Tak moc si mi chyběl Mattie.." nejbezpečnější místo na světě, jeho náruč. Jakmile jí usadil, bylo až k údivu že se na něm dokázala udržet. Omotala mu ruce kolem pasu hned jak to bylo možné a stiskla ho dostatečně pevně na to aby nespadla při jízdě. Její nohy byly holé, nebýt té jeho bundy nejspíše by umrzla. "To vůbec nevadí.. uklidíme to až bude čas. Všechno na čem záleží jsi ty a já." broukla tiše a přitiskla se na něj svým tělem. Cesta jim zabrala pořádnou dobu. S rychlostí a obratností kterou ale on ovládal to bylo ale nakonec poměrně rychlé. Nespadla ani nesklouzla. Byla opravdu ráda když zaparkovali a on jí pomohl dovnitř. Skutečně nelhal. Byl tam bordel, ale na tom jí vůbec nezáleželo. Jakmile se ocitli uvnitř, usadila se na gauč protože to bylo to jediné na co se zmohla. Vlastně jí to ještě ani pořádně nedocházelo. Byla doma. JE DOMA. Konečně po třech letech. Natáhla k němu ruku, která byla o poznání hubenější, avšak stále bylo vidět že se snažila na sebe dbát jak to jen šlo. Pokud si jí více prohlížel, mohl si také všimnout jizev. Některých hlubokých, jiných povrchových. Ale také jizev bylo spoustu druhů. Ovšem nebylo pochyb že si s tím poradí její lektvary a elixíry, alespoň do značné části.

Cestou dával neskutečný pozor, kam jeli a jak je na tom jeho drahá. Srdce mu bušilo o závod snad i nervozitou jak se blížili blíže k jejich domovu. Hned jak zaparkoval ji pomohl dostat se z helmy, kterou si zavěsil za pravou ruku. Tandie pomohl do schodů a pak následně výtahem do potřebného patra až k jeho dveřím. Rozhodně si všiml, jak si jeho...jejich byt prohlédla než si sedla do nejbližšího křesla aby si odpočinula. Matthew tuto krátkou chvíli využil k tomu aby aspoň část papírů a prázdných skleniček zalepených alkoholem odklidil na vzdálenější místo.
Jeho svaly začaly pociťovat únavu. Adrenalin vyprchával a u konce všeho, pořád to byl jen člověk. Protáhl své ztuhlé svaly a přiklekl si ke křeslu ve kterém seděla Tandie v jeho bundě. Jak moc mu to připomínalo staré časy, kdy vše bylo v pořádku a kdy společná akce byla rozehřátím před žhavou nocí. Prohlédl si jí od hlavy až k patě a skenoval každou změnu jejího těla i výrazu očí. Viděl ty jizvy, ty rány, které ji způsobily. viděl je a přesto se mu chtělo jen štěstím brečet, že ji má zpět a živou. "Jsi skutečná? že nejsi sen, lásko..." koukal na ní s bolestnýma očima plnýma úlevy a lítosti. "Omlouvám....omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho." to už nevydržel a vzal si její drobnou ruku do svých dlaní. Její hřbet ruky byl hned zasypaný omluvnými polibky, které začaly chutnat slaně...ani přes slzy v očích neviděl. Mít v jen polovinu duše tak dlouho a pak druhou polovinu znovu najít nejde ani popsat slovy. I ta její vůně zůstala i přes tu neplechu, co jí provedli, stejná a neměnná. jak mu bylo jedno, že teDˇvypadá jak malý kluk. Před ní mohl být tak slabý jak se jen opravdu cítil a pořád ho milovala. Proto on miloval ji. Milovali svoje chyby ai ty je svedly dohromady.

Nepořádek bylo to poslední co hodlala řešit. Byla ráda že neviděl místo ve kterém jí drželi. Nejspíše by ani nechtěla aby jí tak zrovna on viděl, i když moc dobře ví že právě on je ten na koho se může spolehnout.Jakmile si klekl před ní, musela mu pohlédnout do tváře. Všimla si jak se na ní dívá. Dost možná si to i dával za vinu, ale ona to tak rozhodně nebrala. Sem tam se prostě stalo že se něco pokazilo, vrány umíraly. Nebyly nesmrtelné. Ale ona byla snad jako kočka. Se zničením té budovy se znovu narodila, a tak se jí odečetl jeden z devíti životů. "Jsem tu.. neboj se." vydechla tiše. Když viděla slzy v jeho očích, všechny ty emoce, vypadalo to že se nezměnil. Rozhodně ne ve vztahu k ní. "Nebyla to tvá chyba. Teď jsem tu s tebou a to je všechno na čem záleží." jemně jej druhou rukou pohladila po tváři, setřela jeho slzy. Jeho polibky na jednu z jejích rukou jí vyslaly ty staré známé impulsy do celého těla. Už to bylo dlouho co naposledy cítila vzrušení nebo radost z toho že se jí někdo dotkl. Nakonec se sklonila a políbila ho jemně do vlasů. "Měli by jsme se vykoupat a najíst se, hlavně si odpočinout. Určitě jsi skoro vůbec neodpočíval." pronese trošku vyčítavě. Vždycky dávala pozor na něj, a on na ni. Co chybělo jednomu, vynahradil ten druhý. A nyní opět mají příležitost být jako jedno tělo jedna duše. A také jí neskutečně chyběl jeho hlas. Měl božský hlas který poslouchala snad každý večer.