Empire State Building

Odvádí docela dobrou práci v tom ho po očku sledovat. Nechce na něj civět přímo, to se přece na dámu nehodí, ale vždycky mrkne a zaznamená každý jeho pohyb. Rozhodně tomuto cizímu pánovi nevěří natolik, aby povolila reflexy a v myšlenkách se pohybovala jinde. Je naprosto přítomná v momentu a i když se tváří uvolněně a její postoj těla tomu dává zapravdu, ale je připravená zareagovat, kdyby to bylo nutné. Předpokládá, že on je na tom stejně, což jí vlastně také docela uklidňuje, když mají oba stejný pohled na věc. Samořejmě tohle není její první obchodní jednání a už od jistého pohledu je schopná předpovědět, jak se její obchodní partner bude chovat a jak celá záležitost dopadne. Ale u tohoto případu je schopná poznat jedině to, že mu na tom pravděpodobně záleží a že to celé sice zbytečně neprotahuje, ale také mu nedělá problém nedržet se strikně nějaké domluvě o výměně, obchodu a později o placení. Z toho dokáže poznat maximálně to, že tohle nebude úplně obvyklý obchod.
Chvíli ho poslouchá a tenký úsměv neopustí její rty. Dovolí si na chvíli se porozhlédnout po celém New Yorku. Naprosto chápe to, že je to jedno z jeho oblíbených míst. Kdyby tady právě nebyla taková zima, řekla by to samé, bohužel ona preferuje celý svět na jaře. Na Empire State Building už z nějakých turistických důvodů nechodí, spíš je možné ji tady potkat na nějakém večírku, křestu knihy nebo nějaké jiné společenské akci. Nikdy ale nezapomene se potají vykrást z nějakého salónku a nikdy nezapomene se jít pokochat výhledem na svoje oblíbené město. Pamatuje si dokonce svou první návštěvu, bylo jí takových osm nebo devět a matka ji vzala právě na nějakou dobročinnou akci, kterou sponzorovala jejich rodina. Tehdy na sobě měla červené šatičky a velkou mašli ve vlasech, kterou naprosto nenáviděla a jakmile z večírku dorazila domů, servala jí ze sebe a spláchla do záchoda. Každopádně z té akce si pamatuje to, že ji to moc nebavilo, že jí všichni říkali, jak vypadá jako princezna a jak vypadá jako maminka. Rozhodně se domů nevrátila s pocitem, že by ještě někdy chtěla do Empire State Building vstoupit. Takže když měla jít na školní výpravu právě sem, nebyla z toho dvakrát nadšená. Ale rodiče dali pokyn, že na školní výpravu půjde, tak šla. To byla asi o rok starší, svezli se všichni VIP výtahem, jelikož jejich škola si to mohla dovolit a pak museli na ochozu dávat pozor, aby nestáli moc blízko a nespadli dolů, i přes to, že celý balkon je zabezpečený zábradlím a železnou sítí. Ale to byla ještě malá a nebála se trochu zlobit, takže si počkala, když se paní vychovatelka nedívala a v rychlosti vylezla na jeden z placených dalekohledů. A přes něj na zábradlí, ze kterého už viděla. Rozhlédla se po New Yorku, zamilovala se do toho výhledu a slezla ještě dřív, než ji někdo uviděl. Sklopí oči nad tou vzpomínkou a znovu se usměje nad tím, že většina lidí, kteří se narodili v tomto městě, sem nahoru vysupí tak jednou za život, jelikož to se přece musí, a dál si nenajdou žádné místo v srdíčku na to, aby se sem vrátili. Ne, na to musí člověk prožít jistou fascinaci celým městem. "Vy nejste z New Yorku, že ne, pane Murrayi?" přeruší svůj tok myšlenek. Nejde jí o to z něj dostat osobní info, spíš by jenom chtěla nakouknout pod tu skořápku a vědět, jestli mají něco společného, jestli si oba kýčovitě nenašli zalíbení v jednom z hlavních turistických lákadel i přes to, že jako městští domorodci by se o takové věci neměli zajímat.
Doposlechne si větu, do které mu tak nezdvořile skočila - na omluvu k němu vyšle jeden velmi sladký a velmi omluvný úsměv - a znovu se pustí do přemýšlení. "Samozřejmě," přitaká tiše na zařazení zbraně a zamyslí se nad tím, koho ten muž před ní musel zabít, aby se k ní dostal. Odstřelovací pušky nenosí běžný člověk u sebe a zrovna tyhle typy se vyskytly v některých nepěkných válečných konfliktech. Může jenom hádat, jestli musel zabít amerického vojáka nebo nebo jestli právě přiletěl ze Saudské Arábie, kde to schytal nějaký cápek. Kývne hlavou a podívá se mu do očí. "Máte mou pozornost," vybídne ho, aby vyjmenoval ještě nějaké kousky. Rozhodně to začíná být zajímavé a je jí jasné, že ten člověk, co před ní stojí, má co nabídnout.
Nenechá se rozházet tím, že o ní něco zjistil. Ono to není ani tak náročná práce, pravidelně se o ní objevují internetové články věnované tomu, jakou dietu právě drží a s jakým slavným hercem byla naposledy viděna. Ani se nebojí toho, že by jí chtěl vyhrožovat. Rozhodně ne ničím, co by na ni mohl najít. Je připravená s tím člověkem obcodovat naprosto čestně a rovně a pokud se on dostal až sem, měl by být připravený na to samé. Každopádně se atmosféra kolem ní na chvíli zatvrdí, než se znovu nadechne a znovu obnoví svůj úsměv. "Teď mi lichotíte," věnuje mu milý pohled, ve kterém toho milého zase tolik není, spíš je to jeden z těch hraných úsměvů, které umí perfektně zahrát v jakékoliv situaci. Dlouho se na něj zadívá a nyní už se ani neskaží schovat to, že přemýšlí, jaký je to člověk. "Chystáte se snad do války, že hledáte spojence, pane Murrayi?" zeptá se. Vždy si zakládala na tom, že je nestranná a že v případě konfliktu není na ničí straně a nikoho před tím druhým neupřednostňuje. Ale své oblíbence samozřejmě má. A jeden ze způsobů, jak se jím stát, rozhodně může být věnování nějakých pěkných zbraní k její potřebě. Nedělá však ukvapené závěry. "Neodpověděl jste mi na otázku. Proč si je sám nechcete nechat? Při vaší práci se musí hodit každá palná síla." Také si něco zjistila o člověku, se kterým se měla potkat. Pozorně ho sleduje, přála by si, aby jim to společně vyšlo, ale už dávno se naučila neplést si preferovaný výsledek pracovního jednání s tím, jestli je jí člověk sympatický a jestli se jí líbí.

Zvláštne myslieť si, že v momente, keď človek obdivuje krásu okolo seba, tie krásy mesta na ktoré človek v dnešnej dobe nemá čas a dokonca ani len predstavivosť, nemá možnosť vyrastať v tom meste. Mal rád New York, aj napriek tomu, že možno v hĺbke svojho vlastného vnútra by najradšej našiel nejaké iné miesto no aj napriek tomu tu stále ostával. Možno to bolo z toho dôvodu, že každým jedným dňom, okamihom mu niečo ponúkalo. ,, New York je mojím domovom už od nepamäti. Neviem si predstaviť žiť život na nejakom pokojnom mieste.“ Bolo to pomerne patetické k tomu, na akom mieste sa v skutočnosti nachádzali. No to nebolo miestom ale ľuďmi. Možno v okamihu, ak by sa nachádzal na mieste, kde by sa nachádzalo pomerne málo ľudí, nevedel by čo má so sebou robiť. Nevedel by ako sa má správať, kde vyhľadávať to, čo dennodenne potrebuje. Bolo tak mnoho okamihov, kedy si myslel, že samota je to, čo by mu vyhovovalo zo všetkých najviac. Kedy by sa na danom mieste mohol nachádzať len sám. No to by určite nefungovalo. Aj napriek tomu, že vo svojom vlastnom priestore má poriadok a niekedy nevyhľadáva spoločnosť ľudí, určite by nemohol bez nich existovať. Pozrel sa následne na ženu a potom opäť pred seba. Na mesto, ktoré bolo pred nimi. To mesto, ktoré bolo ich spoločným domovom.
,, nemyslím si, že by som našiel lepšie miesto ako je práve New York. Skúšal som to už na rôznych miestach no vždy som mal nutkanie vrátiť sa. Aj po tom ako som ukončil školu..“ Falco vedel, že práve v tomto okamihu to bola posledná vec, ktorú mohla počuť z jeho minulosti alebo života. Nie je predsa na tomto mieste kvôli tomu, aby hovoril práve o sebe. Nerád o tom hovoril, nerád niekomu ukazoval niečo, čo sa malo nachádzať pod tou pokrývkou ku ktorej nikto nemal mať ešte možno niekoľko rokov prístup.
,, myslím si, že by sme sa mali vrátiť k práci.“ Povedal nenúteným hlasom pričom si opravil límec na krku a potom prehltol niekoľko slov, ktoré mal na jazyku. Vždy si dával pozor na to, čo povie alebo naopak, čo povedať nechce. Možno sa zdalo ako keby to bol jeden z tých ľudí, ktorý by boli škrobenými no nebolo to tak. Mal určité spôsoby, dámy z neho mnohokrát nevedeli spustiť oči pretože bol tým mužom, ktorý si nemusel dokazovať niečo ukazovaním svojho tela, svalov ktoré aj on mal na tých správnych miestach alebo tých už pomerne otravných slov o ktoré sa pokúša len zúfalec. Falco si vždy držal svoju líniu, svoju eleganciu a dôvtip. Možno niekedy bude mať možnosť žena, ktorá sa momentálne nachádzala po jeho boku zistiť, akým galantným dokáže byť v okamihu ak sa jedná o tanec na verejnosti.

,, takže by sa dalo povedať, že taktiež ste si o mne zisťovali niekoľko zaujímavých informácií.“ Jeho kútik pier sa stočil do malého úsmevu, vedel veľmi dobre, že tak ako on aj ona sa musela pripraviť na toto stretnutie, ktoré rozhodne nie je stretnutie dvoch rivalov. Falco mal slabosť na zbrane, no nie takéhoto kalibru. Mal rád ak sa mohol pozerať na svojho protivníka, bojovať s ním na nože tvárou v tvár aj napriek tomu, že by to mohlo znamenať väčšie nebezpečenstvo. Predsa len ak by bol niekde na budove a vyhliadol si človeka, ktorého by chcel zabiť. Bolo by to jednoduchšie streliť do neho ako ho ohroziť práve na živote v boji tvárou v tvár.
,, nikdy som nepovedal, že to je to jediné, čo sa ukrýva v mojom dome.“ Úsmev na perách sa mu mierne pohrával pričom si v jednom momente uvedomil, že jej krása je priam dokonalá. Mohol pozorovať jej tvár, oči na ktoré si mnohokrát potrpel, pretože dokázali ukázať viac ako človek v skutočnosti povie a držanie tela. Možno si to ani len neuvedomovala ale skúmal ju, aj napriek tomu, že to nebolo to okaté skúmanie ako by si niekto predstavoval, robil to. Mal v tom už dlhoročnú prax. Kedy si robil dokonca poznámky o ľuďoch, ktorý sa mu po niekoľkých dňoch dokázali vryť priamo do pamäte. ,, v skutočnosti mám niekoľko vlastných zbraní. No tieto nepotrebujem. Sám mám radšej boj z blízka. Alebo menšie prekvapenia v podobe bômb.“ To bola jeho druhá slabosť, ktorú našiel v momente, kedy prechádzal výcvikom. Jeho zbierka nožov, ktoré sa nachádzali v jeho domácnosti boli taktiež jeho slabosťou. Nehovoriac o sekáčiku na mäso s ktorým si prežil už mnoho vecí.
,, nemal som na mysli žiaden boj aj napriek tomu, že nikdy nevieme čo sa bude diať o niekoľko dní alebo dokonca mesiacov. Ale od čoho to je iné? Ľudia zomierajú na uliciach, v niektorých miestach prevláda rozruch a strach. Nehovoriac o ľuďoch, ktorí majú tendenciu viesť za sebou davy..“ jeho hlas na malý moment zvážnel. Nevedel, či náhodou to nezobrala ako vtip. No o podobných veciach niekto ako Falco rozhodne nežartuje. Nie je mnoho ľudí, ktorí by mohli hovoriť o podobnej situácií, kedy by im to Falco ponúkol. Možno by sa ich dalo spočítať na jednej ruke, možno ani nie to. ,, v momentoch, kedy človek uzná, že potrebuje pomoc je dobre vedieť o ľudoch, ktorí sa v tom vyznajú. Mohol by som vedieť vašu odpoveď na tú otázku?..“ jeho hlas v tomto momente zvážnel. Nebolo to tým, že by chcel mať na svojej strane čo najviac ľudí, no vedel kto za to stojí a kto zasa nie.