Times Square

Všichni agenti v dodávce jsou okamžitě v pozoru, řidič má tendenci na to šlápnout, ale ve chvíli, kdy se celou dodávkou rozprostře štiplavý kouř, jeho zrak je k nepoužití, a tak se potácivě dopracuje do nákladního prostoru, aby poskytl oporu svým kolegům, kteří na tom jsou úplně stejně. Než se však stačí kterýkoliv z nich pokusit o cokoliv víc, než pár slepých máchnutí zbraněmi kolem sebe, drobná vrána už využije této situace ve svůj prospěch a nechá jednoho z agentů napospas nelítostnému řetězu, jímž to sama před několika okamžiky schytala bolestivým švihem do zad. Přisadí si ještě jedem z vlastní čepele a tak je jeho osud zapečetěn. Na řadě je další agent, který střet s alchymistkou nepřežije stejně jako ten předchozí, ale to už se kouřová clona začne pomalu ale jistě bortit. Během krátkého okamžiku se profesionálové začnou orientovat a neváhají kriminálnici zahnat do kouta. Povzbuzení svým vztekem nad ztrátou kamarádů se tváří ještě zuřivěji než předtím, neboť jejich sebevědomí ze zjevné převahy velice rychle opadlo. Moc dobře si uvědomují důležitost té malé kartičky, kterou majitel nebezpečného řetězu schovává ve své neprůstřelné vestě a za žádnou cenu jí nesmějí dovolit, aby se jí zhostila. Kdyby ano, její boss by měl v ruce tajné informace, které by je mohly značně oslabit, což nesmí dopustit. A tak se jeho poslední spojenec rozhodne, že jí do obličeje vmete omamný prášek a téměř ihned nato po ní chňapne, z rukou jí vyrazí obě části hole a hrubě jí sevře paže, přičemž jí kolem krku obmotá provaz, snažíc se o ztrátu jejího vědomí, anebo usmrcení, v tuto chvíli už ani jeden z agentů nemají zájem o její polapení a zjišťování, jak je odhalili. Agent svírající ostnatý řetěz je stále ve střehu, avšak přesvědčený o jejich vítězství v ostražitosti nepatrně povolí. Zvládne se vrána oprostit svého potenciálního vraha a uteče hrobníkovi z lopaty, anebo podlehne?

Přesně v takových chvílích uvažuje, jestli by se neměla držet svého alchymistického pultu a raději oznámit Stínovi svůj nezájem o mise v terénu. Nemá nejmenší tušení, jak si s nimi má poradit, děsí se toho řetězu, jelikož z toho setkání jí z ran prýští krev a dost to bolí. Nebude těžké si namíchat nějakou mast na zklidnění, ale bude muset na ošetřovnu a snášet rozčílené řeči svého bratříčka. Pokud to ovšem přežije. Sice je rychlá, ale co nečeká, je ten prapodivný prášek, který ji zaškrábe v nose. Možná by si i kýchla, kdyby se její tělo nedostalo téměř okamžitě do podivné otupělosti, její svaly ochabnou a vše se ponoří do prapodivné mlhy, jako kdyby tuhle scénku někdo v photoshopu trochu rozmazal. Vůbec se jí to nelíbí a než ji její ruce poslechnou, aby se bránily blížícímu se agentovi, už jí z rukou vyráží její milovanou hůl a kolem krku ucítí provaz, jež jí pevně svírá tenkou kůži na krku. Vydá ze sebe dávivý zvuk, jak se jí nedostává kyslíku a pokusí se strčit mezi provaz a krk prsty. To se jí ale nedaří, ať už je to tím, že je zesláblá, nebo je provaz tak pevný, to už netuší. Pomaličku se vše ale začne zase zaostřovat, schopná jasněji uvažovat mu přitiskne ruku se skrytou čepelí k rameni, kam dosáhne a povolením mechanismu vystřelí, zabodávajíc se mu do kůže. Stačí to k tomu, aby jed začal téměř okamžitě působit a on se tak svalí v agónii k zemi, povolujíc přitom ten zatracený provaz. Klesne na kolena, přitom se dáví, jako kdyby měla vykašlat svoje plíce. Možná by to i udělala, kdyby neměla na práci mnohem důležitější věci. Zvedne pohled k poslednímu agentovi, tomu idiotovi s řetězem a zlostně zachrčí; možná tak trochu pozůstatek toho škrcení. Natáhne se pro svou hůl, dřevěnou část zabodne do jednoho očka řetězu, navlékne si jej na ni a trhne k sobě. Agent se začne smát, protože to s ním ani nehne, spíše naopak, on škubne k sobě a ona se po zemi posune téměř k němu. Jenomže to přesně chtěla, vlivem toho omamného prášku ještě není sama sebou, vše je pořád tak rozostřené a tělo ji úplně neposlouchá tak, jak by chtěla, ale jí stačilo, aby trochu povolil pozornost, dostala se k němu a hned nato mu přeřízne vazy v kotnících čepelí hole, kterou nenápadně sebrala. Agent zařve bolestí a padne před ní na kolena. "Bylo by to moc romantické, kdyby ses mě nesnažil zabít." Neodpustí si kousavou poznámku, sice ochraptělým hlasem, ale ona je spokojená. Hned na to mu vrazí čepel do krku a nechá ho tam vykrvácet. Nejraději by si přímo tam lehla a spala až do skonání světa, ale to nejde. Podívá se kolem sebe, jen co se vyhrabe zpět na nohy a v té chvíli si naopak uvědomí, proč v terénu stále zůstává. Sladký pocit vítězství v ní vyvolává něco, co jí dává naději, že není úplně bez citu, že začne světu důvěřovat natolik, že zas ten šuplík emocí odemkne. Ještě trochu malátná prohledá všechna mrtvá těla, dokud nenajde kýženou paměťovou kartu, zastrčí si ji do malého váčku a natáhne si kapuci, aby jí nebylo vidět do obličeje, když vyskakuje z dodávky a nasedá zpět na svou motorku. Teprve teď začne opět vnímat okolní troubení a zlostná gesta řidičů. Nastartuje motorku a oklikou, ujišťujíc se, že ji nikdo nesleduje, se vrátí do doupěte, kde odnese kořist svému bossovi, získávajíc sladkou odměnu.