Share
Goto down
avatar
Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 03. 10. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Fri Oct 05, 2018 10:17 pm
I přes veškerou bolest a únavu se musel pousmát. V plné síle by se snad i zasmál, ale musel si vystačit s málem. Pobavil ho její humor. Nebylo moc lidí, které by kdy obdivoval, ale ty, co se dokázali ohnat vtipem v jakékoliv situaci, rozhodně respektoval. Ne, že by snad byl sám mužem, který by se neustále oháněl legračními narážkami. Jenže Emily... nikdy jí to zpříma neřekl, ale někde hluboko cítil, že mu svým způsobem přirostla k srdci. Vytušil, že se našli. Ethan jí začal brát jako svou mladší sestru, dokud se nerozhodla otočit se k němu zády. Zranilo ho to, přestože jeho obličej zůstal tehdy kamenný. A teď tu oba byli a snažili se, aby na tom zpropadeném místě nevypustil duši.
„Kdybych dělal pořádně to, co bych měl, vůbec bych tu teď nebyl,“ utrousil skrz zatnuté zuby. Dnešek opravdu nebyl jeho dnem. A to, že potkal zrovna jí? Těžko říct, jestli to byl kousek světla ve tmě nebo naopak černý stín. Ethan nebyl žádná citlivka, ale za jiných okolností by se ho takové setkání dotklo. Bohužel teď byl rád, že vůbec ještě dýchá, natož aby se zabýval tím, co se stalo. I kdyby opustila hnízdo včera, zdálo by se mu to jako desetiletí. Bylo zvláštní, jak vnímal čas zraněný člověk. Plynul úplně jinak, záleželo jenom na bolesti a rozsahu zranění. To jeho bohužel nebyla žádná banalita, kterou by se nemusel zabývat.
Její rozkaz kupodivu uposlechl, alespoň na chvíli. Bylo pro něj jednodušší nemluvit a spíš se soustředit na to, aby kladl jednu nohu před druhou. V životě by si nepomyslel, že bude tak složité chodit. Přimět nohy, aby se pohybovaly a nenechávaly ho na místě. Čas od času býval řádně egoistický a tak ho nenapadlo, že někdy bude tak raněný, že bude záležet čistě na někom jiném, jestli přežije. Kdyby se Emily neobjevila, pravděpodobně by už neměl důvod dělat si starosti. Přirozeně v něm planula touha po životě, to ale nemohla vidět a ani vědět. Netušila, jak obtížné je pro něj byť jen trochu se pohnout. Jakmile dorazili do bezpečí a on se ocitl v sedě, ztěžka vydechl. Svým způsobem se mu ulevilo, jenže pořád neměl vyhráno.
„Neměl jsem zájem o to tě zabít. Myslel jsem to vážně, když jsem řekl, žes měla být první, ale to je všechno.“ Nepotřeboval nic vysvětlovat. Ani nechtěl. Jeho úkol se točil kolem jiných vran. Jen bokem se měl postarat i o něco jiného, pokud by na někoho narazil. Většinou u zadání úkolů jen přikývl, že rozumí, ale kdyby za ním šéf přišel s tím, aby našel Emily... Snad by se z toho zkusil vymluvit. Přenechat to někomu jinému. Na druhou stranu, kdyby nebylo zbytí a připletla se mu pod nohy v plné kondici, na rukou by mu zůstala krev.
„Vážně tě to zajímá... nebo se ptáš jen proto, aby řeč nestála?“ pořád chraptěl, mluvení mu činilo menší potíže, ale slova ještě zformulovat dokázal. Jediné, co nezvládl, byla spolupráce. Ruce ho vůbec neposlouchaly a tak všechno zůstalo na Emily. Cítil se přitom trochu potupně, protože se rázem ocitl v kůži dítěte. Neměl důvod proti tomu protestovat, koneckonců šlo o jeho život a to nebyla zrovna malá sázka, kterou by byl ochotný prohrát. Jenže...
„Jizvu bych si vyprošoval.“ Nesnažil se jí rozhodit, spíš naopak. Chtěl trochu odvést její pozornost. Zrak se mu zvláštně pohupoval sem a tam, jak se mu točila hlava, ale její třesoucí se ruce nemohl přehlédnout. Neděsil se toho, jak moc to zřejmě bude bolet, spíš měl obavu o to, aby Emily neomdlela. Ve tváři značně pobledla a to už v době, kdy Ethan proklínal v duchu všechny, co znal, když mu začala ránu ošetřovat. Nehnul přitom ani brvou, ale ani by nepohrdnul brzkým koncem jejího ošetřování.
Na jazyku měl několik kousavých poznámek, ale všechny je do jedné spolknul a mlčky čekal na to, až bude hotová. Nechtěl ji vyrušovat, aby se jí šití ošklivě nevymklo z rukou. Sice si nedokázal představit nic horšího, co by se mu mohlo stát, ale představa, že by mu celá jehla skončila uvnitř namísto v kůži, mu nedělala dobře. Radši se proto veškerého mluvení vyvaroval, dokud se Emily neblížila ke konci. Víčka mu padala, ale pokaždé oči otevřel. Pokradmu studoval místnost, kde se vlastně ocitl. Neviděl dobře, ale něco zachytil. Moc se mu to nepozdávalo, ale jaký komfort si mohla Emily dovolit, když si vybrala takový způsob života. Musela přežívat ze dne na den a tak nejspíš ani nemělo smysl budovat si nějaké pevnější zázemí.
„Proč jsi mi pomohla?“ jakmile mu položila otázku, on přistoupil na vlastní. Věděl, že by se měl chovat vděčně a moc ji neprokovat, nicméně se zpátky nedržel. Pořád mu nebylo kdovíjak dobře, ale na hlubší dno už si sáhnout nemohl. Bolest se do něj zakusovala dál, ale krev zůstávala tam, kde měla. Proto na Emily upřel svůj temný pohled a očekával odpověď.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 17
Join date : 30. 09. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Sat Oct 06, 2018 1:14 pm
Pohrdavě si odfrkne nad tím, co říká. “Jenomže tady teď jsi, takže buď tak laskavý a snaž se nebýt taková bábovka.“ Drzá byla odjakživa, ale ve snaze ho donutit spolupracovat to ještě zhoršuje, ani by se nedivila, kdyby jí nakopal zadek, na to by ovšem musel mít trochu víc síly, než teď. Když se odhodlávala k útěku, nezáleželo na ničem a na nikom, kdo tam byl. V tu chvíli myslela zkrátka jen na sebe, nechtěla zůstávat jen kvůli někomu a dál pomalu ztrácet sebe samu, ale to neznamená, že jí na nikom nezáleželo. A on byl zrovna jeden z těch, kteří pobyt tam činili snesitelnějším, alespoň do chvíle, kdy už toho na ni bylo až příliš. Kdyby jí přišel klepat na dveře s tím, že ji jde zabít, nejspíš by se nebránila a nejen proto, že je silnější, než ona. I přesto by ho ale nenechala jen tak umřít, stejně jako to nehodlá dovolit ani teď. Nejspíš při něm musí stát všichni svatí, jestli existují, protože se jim podaří se doplácat do ubytovny, kde to sice není kdovíjaký luxus, ale aspoň ho má kde položit a ošetřit, což se jí v tuhle chvíli zdá mnohem horší než vláčení přes půlku nádraží, to se taky odrazí na blednoucím obličeji a třasu rukou. Nedovolí však, aby ji to nějak omezovalo v práci, její hlava přemýšlí jasně a poměrně pragmaticky. Nejspíš proto se najde i místečko pro myšlenku, že by ho měla udržet bdělého a k tomu jí napomůže nucení ke konverzaci, z které může alespoň zjistit, co se stalo. Krátce k němu vzhlédne, načež se zase začne soustředit na sešívání. “Zajímá mě to.“ Kousne se do rtu, jako kdyby se bála, že když to neudělá, knedlík, jež se jí tvoří v krku, přeroste. To, že utekla od vran, nikdy nebylo namířené proti němu a zajímat se bude vždycky, ale nahlas mu to říct nedokáže, a tak nechá zcela na něm, aby se rozhodl, jestli jí to poví, nebo ne.
Ještě před chvílí jsi to viděl na pohřeb a teď si budeš vyskakovat kvůli jizvě?“ Uchechtne se nad tou změnou přístupu, jež ji vcelku uklidní. Nejde o to, že by jí bylo nevolno, spíš ten tlak z uvědomění, že má Ethanův život ve svých rukou, což je něco, o co rozhodně nestojí. Je rozdíl mezi zašíváním vlastní kůže a kůží někoho, kdo je pro vás důležitý. Zní to jako hrozné klišé, ale je to zkrátka tak. Snaží se, aby ho to nebolelo, ale kůže v otevřených místech je citlivá, mnohem více, než když je nepoškozená, to ví každý, a tak s tím nic nenadělá, navíc alkohol mu dát nemůže, protože by jen rozproudil jeho krevní oběh a vykrvácel by dřív, než bez něj, a tak mu nezbude nic jiného, než to vydržet. Sice ani nemukne, ale je jasné, že musí být napjatý. Kdo by taky nebyl, v takových bolestech. Ona by už asi dávno brečela, ječela, prosila, aby přestal, ale nakonec… je to holka, ty jsou citlivější. Sice to není moc feministické, ale na to si ona rozhodně nikdy nehrála. Konečně práci dokončí, ováže mu ránu a očistí od krve, přičemž si uvědomí, jak je celá zakrvácená. Vědomí, že to není její krev, je ještě horší, ale vytlačí to až někam do temného kouta své mysli, kam rozhodně nehodlá chodit.
Dlouze se na něj zadívá [gif], než uhne pohledem a zavrtí hlavou. Sama neví, proč se na něj nevykašlala a raději neutekla, protože jestli o ní někdo ví, je jen otázka času, než se tady objeví a zabijí ji. Ale ujistit se, že Ethan přežije, se zdálo být důležitější. Když se nemá k tomu, aby se zvedl sám, rezignovaně máchne rukou a odběhne pro deku a polštář, do podpaží si strčí lahev vody a tabulku čokolády. Jakmile se k němu zas vrátí, odhodí na lavici přikrývky a podá mu pití i s tobolkami proti bolesti a čokoládou. “Vezmi si to.“ Poručí mu tónem, ze kterého mu musí být jasné, že o tom s ním nebude diskutovat. Opatrně přistoupí k oknu, aby zkontrolovala, jestli venku náhodou někdo není, protože kdyby ano, nevěří, že by uvěřili tomu, že se spolu nespolčili a nebyl tak v ohrožení i Ethan. Pak na okamžik zaváhá, než se posadí vedle něj a otře si zakrvácené ruce do kalhot. Krev je něco, co jí dřív vadilo, ale teď pohled na krev snáší víc než dobře, připadá jí úplně normální, ani se nad tím nepozastaví; možná by ji mělo vyděsit, že za těch pár měsíců, co utekla od vran, si na krev zvykla natolik, že ji nerozhází, ale na druhou stranu se to v její současné situaci docela hodí. Zkontroluje mu obvaz, aby se ujistila, že drží na svém místě a krvácení přestalo. “Když se o to budeš dobře starat, možná ti jizva časem vybledne.“ Ještěže se rozhodla jít tehdy proti vůli svých rodičů a dala se na studium psychiatrie, později psychologie, protože si tak absolvovala tři roky medicíny. Nikdy by však netušila, jak moc se jí to bude v budoucnosti hodit. Je pro ni mnohem jednodušší se bavit o jeho zranění a vyhýbat se tak zjevným problémům a odpovědím na vyřčené i nevyřčené otázky.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 03. 10. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Sun Oct 07, 2018 10:42 pm
Protočil nad jejím rozkazem oči. Nepatřil do sorty lidí, co by se chovala s takovým disrespektem k ostatním, ale uvědomil si, že se nachází v situaci, kdy si to jednoduše může dovolit. Jednou nohou byl v hrobě a Emily v jeho očích dost klesla. Kdyby se k němu dřív nehlásila, nebyla by pro něj nic víc, než jen cílem na zneškodnění. Přijít, najít, zničit. Byla sama proti všem. Mohla hrát bez pravidel, ale stejně bylo s podivem, že si dokázala našetřit tolik dní, kdy jí nikdo nedýchal za krk. Ani si nenechala narůst křídla, aby se jí vyplatilo odejít. Mohla si hrát na to, že je sama za sebe, ale co to bylo za život. Kdyby byla dost rozumná, už by se v New Yorku nezdržovala. Vybrala si žít jinak a tak měla zpřetrhat veškerá pouta, která jí s tím zatraceným místem dělila. V tom se od Ethana lišila. On dával přednost rychlému a čistému řezu namísto bolestivého pomalého loučení. Cena byla v tomhle případě až moc vysoká.
„Dělal jsem svoji práci. Snažil jsem se, ale neuspěl jsem. Tak už to ale bývá, život prostě není fér a nic nejde podle plánů. A přesto jsem ještě pořád tady. Možná ne na dlouho, ale zatím dýchám. Bez jediné myšlenky, že bych toho litoval.“ Soustředil se na to, aby pravidelně dýchal. Pomáhalo mu to přestat myslet na bolest a hlavně si zachovat čistou mysl. Trochu z něj spadlo napětí, ale věděl, že vyhráno ještě pořád nemá. Teprve se musel trochu zotavit a za úplné vítězství považoval opuštění díry, do které ho Emily zatáhla.
„Ale co ty? Jakým argumentem si obhájíš svůj zbabělý útěk?“ Podíval se na ni. V očích se nedalo vyčíst nic o tom, jak se zrovna cítí. Rozhodně se dalo vypozorovat, že to nebude nejlepší, ale s fyzickou bolestí si poradil po svém. Nebylo to poprvé, co mu někdo něco prováděl bez umrtvení. Život za nepříjemnou bolest zkrátka stál. Kromě toho ho teď zajímalo něco jiného, než aby se staral o to, jestli ho něco pálí nebo mu v něčem škube. Byl zvědavý na to, jak a jestli vůbec mu Emily odpoví. V lidech moc dobře číst neuměl a jí nešlo ani pořádně odhadnout. Nemusela k němu být stoprocentně upřímná, vystačil by si i s málem. Jen chtěl slyšet důvod. Proč vlastně a jak bylo možné, že se nenašlo vůbec nic, co by jí u Vran udrželo. Stačilo si zvyknout a potom to nebylo špatné. Budoucnost sice byla trochu nejistá, ale každého to jednou čekalo.
„Myslíš, že bych se opravdu staral o jednu jizvu navíc?“ povytáhl obočí. Natočil přitom tvář tak, aby měla šanci zahlédnout pozůstatky jiné a daleko zřetelnější. Tehdy si také myslel, že zemře. Nebo že přijde o část zraku a na jedno oko oslepne. Poučilo ho to, že si má dávat daleko větší pozor, ačkoliv mu to moc dlouho nevydrželo. Sotva se dostal z šoku, jeho ego se jako bumerang vrátilo. Nijak ho netrápilo, že má jizvu na tak viditelném místě a že je tím pádem snadno zapamatovatelný, což pro jeho... profesi nebylo příliš přínosem. Menší jizva, co se dala lehce schovat pod tričkem, tak nehrála žádnou roli.
„Jizva ano, ale vzpomínky ne.“ Udělal si takové pohodlí, jaké v rámci možností mohl. Nepohyboval se moc, nejenže neměl ještě pořád dost síly, ale hlavně se bál, aby si nepotrhal pracně vytrpěné stehy. Nehodlal znovu absolvovat šití, i když už byl v bezpečí a měl po ruce Emily. Aniž by poděkoval, vezme si léky na bolest a dá si je do úst, aby je mohl zapít. Věděl, že nebyl dobrý nápad zůstávat, ale jeho ochablé tělo si usmyslelo své. Rád by zůstal ostražitý, protože nevěděl, jak se Emily zachová potom, co zavře oči, aby si odpočinul. Nejradši by ihned odešel, nohy mu ale tak ztěžkly, že už bylo jediným východiskem zavřít oči a trochu se prospat. Ať se snažil sebevíc, spánek se hlásil o slovo.
„Pověz mi... proč jsi ještě tady? Určitě víš, že to není bezpečné. Co tě svazuje, že nemůžeš New York opustit?“ Nakonec to nevydržel a zeptal se. Cítil, že některé hranice tak jako tak padly a on se jen chopil příležitosti, aby dostal odpověď. Neviděl v tom nic víc, nemínil jí přemlouvat, aby zase o něco víc změnila svůj způsob života a raději si zvolila bezpečí. Byl jen zvědaví, nic víc, nic míň.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 17
Join date : 30. 09. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Mon Oct 08, 2018 3:23 pm
Zlostně zaskřípe zuby, tyhle neurčité odpovědi nemá ráda. Nakonec však usoudí, že už nemá právo se o to zajímat a stejně nepoběží, aby se pomstila, a tak to nechá plavat a zvolí neutrální reakci. “Až se zotavíš, můžeš jim to vrátit i s úroky.“ Jistě se u nich v doupěti najde někdo, kdo mu bude schopný sehnat nějakou mast, která urychlí hojení a s trochou prášků proti bolesti bude moct fungovat, tak to přece dělají, což jí vlastně taky vadí, jelikož ví, že se to dělat nemá. Něco jako s nemocí, když ji člověk příliš dlouho přechází a pořádně se nevyleží, vrátí se ve velkém, a s přechozenými zraněními je to to samé. Ve čtyřiceti už budou na odpis.
Ztuhne, když její mozek zpracuje, jak nahlíží na její útěk. Bylo jí to sice jasné, ale slyšet to nahlas a vůbec se o tom bavit je zkrátka mnohem horší, než na to pomýšlet. Krátce si ho změří pohledem, jako kdyby na jeho obličeji hledala vepsáno buď „pochopím to“ nebo „jsi pitomá a nečekej, že tě polituju“, jenomže protože tam nic nenajde, zhluboka se nadechne a zavrtí hlavou. “Jsem přece zbabělec.“ Přeformuluje jeho slova a smutně se na něj pousměje[gif], a přestože je v jejím výrazu znát sarkasmus, nesnaží se mu to vysvětlovat a radši s ním bude souhlasit. Není připravená na to, aby se obhajovala. Trochu se zarazí nad jeho prohlášením o tom, že jeho vzpomínky nevyblednou, ale neodváží se k tomu nijak vyjadřovat. Pokud nezapomene na ty, kdo ho zranili, tak je to nespíš jedině dobře a bude se jim moct pomstít v příhodnou chvíli, ale pokud to souvisí s tím, že narazil na odpad, tedy na ni, pak radši nechce vědět, proč to radši nenechá vyblednout. Nerada by si vyslechla, že ji nenávidí nebo tak něco, to člověka vždycky zamrzí, ačkoliv by to měla nejspíš pochopit. Měla by pochopit spoustu věcí, ale komu není rady… “Jsem tady, protože tě ošetřuju.“ Pokusí se odlehčit tíživost jeho otázky, ale něco jí říká, že s tím neuspěje. Nervózně si začne kousat ret, jak uvažuje, jestli Ethan její tajemství udrží, nebo to použije se světlými proti ní. Ta možnost tam ovšem je, a to prostě nemůže dovolit. “New York je můj domov… narodila jsem se, tak tu i umřu. Možná dřív, než jsem čekala, ale co nadělám.“ Pokrčí rameny, jako kdyby jí to bylo jedno, přestože je to jen přetvářka. “Jistě bys dostal prémii, kdybys to udělal.“ Ani se na něj nepodívá, když to říká. Není to tak, že by zkoušela jeho hranice nebo si věřila, že to neudělá, není si už jistá vůbec ničím a nikým. “Možná budu radši, když to uděláš ty, než kdokoliv jiný z vran.“ Přizná s knedlíkem v krku a přitom se najednou děsně zajímá o bláto na své botě. Očima střelí ke své pistoli, která leží na stole, protože v tu chvíli jí dojde, že mu stačí, aby se natáhl a bude to mít odbyté. Z toho uvědomění ji píchne v hrudníku a žaludek jí klesne až někam ke kotníkům, ale zachová dekórum a narovná se ve shrbených ramenou. Vlastně ani netuší, co to vyvádí, vždyť se snaží utíkat, ale teď, když vidí, jak jí nejspíš Ethan pohrdá, vadí jí to a nechce se jí utíkat. Až teď si uvědomuje, jak je doopravdy příšerně unavená. Nespala pořádně už tolik týdnů, teplé jídlo měla v žaludku naposledy před čtrnácti dny a už si ani nevybavuje, jaký je to pocit, ponořit se do horké vany a zavřít oči. Je to spíš přežívání, než život, ale i když by stačilo utéct, aby to měla, jsou tu věci, které ji tady drží a zabraňují jí odejít. Opře si hlavu o zeď a zmoženě zavře oči. Možná je to znak důvěry, možná rezignace, těžko říct. A přesně v ten moment to v ní překlikne a z úst jí začne vylétávat důvod, proč utekla. “Pamatuješ si den, kdys přišel mezi vrány? Já ten svůj ano. Měla jsem s rodiči autonehodu, jeli jsme na mou promoci a šéf… zachránil mi život. Chtěla jsem se mu odvděčit, protože jsem si myslela, že vděčná jsem. Jenomže mi poslední dobou docházelo, že vděčná nejsem, že… jsem tam s rodiči stejně umřela, už jsem nebyla ten, koho z auta vytáhl, a to jsem nechtěla. Proto jsem utekla, proto pořád utíkám. Nejspíš si myslíš, že jsem srab, ale… nechci už být to, co jsem byla tam.“ Odmlčí se po tom svém menším proslovu a povzdechne si. Automaticky si přejede po místě, kde má své rozřezané tetování, ale oči neotevře. Nečeká, že by to pochopil, ale potřebovala mu to říct, nebo spíš říct to někomu, aby si připomněla, proč to dělá a proč by se neměla vzdávat.
avatar
Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 03. 10. 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Staré nádraží

za Tue Oct 09, 2018 9:28 pm
Musel se ušklíbnout. Opravdu, musel. Emily o tom mluvila jako by snad byl dítětem a oni mu ukradli batoh se školními potřebami a zahodili ho do záchodu. Copak měl na tvářích zaschlé slzy, které ho usvědčovaly z toho, jak moc je ze svého nepodařeného počinu zklamaný? Byl zklamaný, přirozeně. Ale bylo to jenom jeho selhání, co ho dovedlo až k Emily. Nic víc. Měl počítat s každou eventualitou, jaká mohla nastat. Jenže doplatil na svůj věčný problém. Zkrátka si byl jistý tím, že to dopadne přesně podle jeho představ. Sám nehrál podle pravidel, ale teď se přepočítal.
„Moc dobře víš, že tak jsem to nemyslel. Není dobré se pokoušet vyřešit každou situaci humorem.“ Ten jeho byl momentálně na stupni nula. Najednou si ani nedokázal vybavit, jestli se s Emily někdy zasmál. Jestli se posadili někde v klidu, se skleničkou nejlepšího pití a smáli se přihlouplým žertům na účet ostatních. S někým to kdysi dělal, ale paměť mu zahalila mlha a on si nedokázal vybavit ani tvář, ani vůči komu svoje ostré vtípky směřovali. Na tváři se mu usadil neutrální výraz. Snad neměla na tak tenký led vstupovat, když už se dnes jednou topil. Jenže si nedokázal pomoct. Jakmile se našlo něco, co chtěl vědět, šel si za tím.
„Víš, že to takhle dopadnout nemusí. Není problém sehnat si jiné doklady a předstírat, že jsi někdo jiný. Uznávám, že je to trochu přemrštěná cena za život, ale co lepšího, než to budeš kdy mít? Nechtěla jsi brát lidem životy, ani jim jinak ubližovat, proto to teď děláš sama sobě? Jakou cenu tě stojí tohle? Každý den se probouzet s vědomím, že můžeš narazit na někoho, kdo tě o něj připraví. Být tebou, posadím se na vlak do Filadelfie a už se směrem k New Yorku ani nepodívám. Přišla jsi na scestí, zvolila sis něco jiného, než jsi měla. Sprav tu chybu a postarej se o normální život. Najdi si práci, pořiď si rodinu, zapomeň na to, co bylo. Zaplň prázdnotu něčím užitečným.“ Těžko říct, co ho vedlo k tak oduševnělému proslovu. Nikdy nebyl hloupý, ani naivní, obvykle viděl všechno tak, jak to bylo. Jenže teď, na potemnělém a neznámém místě, s velkou ztrátou krve a bez alkoholu, možná z něj mluvilo jeho skutečné já, které se celé roky skrývalo někde vzadu v jeho hlavě a nikdy nedostalo příležitost se ozvat. Snad to bylo přítomností Emily, protože mu svým zvráceným způsobem byla tak blízká, i když ho zradila. Koneckonců, do ničeho jí nenutil. Jen jí dával radu, jaké by se držel každý moudrý člověk. Vždycky šlo zapomenout... nebo alespoň předstírat, že se nic nestalo. S jinými lidmi to šlo obvykle bez větších potíží.
„Chceš, abych tě zabil?“ povytáhl obočí. Hlas měl hrubý, promlouval autoritativně. Jako by stačilo nepatrné kývnutí a Emily by si tak zpečetila osud. Cítil se slabě a trochu dezorientovaně, přesto by k ničemu nepotřeboval zbraň. Nebyl by tolik mrštný jako za normálních okolností, ale s její vůlí by to ani nepotřeboval. Stačilo se jen natáhnout, šikovně jí uchopit a trhnout. Svalila by se mu do náruče jako hadrová panenka. Bez života, bez budoucnosti. Ale namísto činu si jen ulomil kousek z čokolády a strčil si ho do pusy.
„Zřejmě jsem při smyslech víc než před deseti minutami, ale trvám si na tom, co jsem řekl. Nepřišel jsem se tě zabít. Teď bych navíc pravděpodobně ani nemohl. Ať chceš nebo ne, dlužím ti život. Za předpokladu, že budu ráno ještě dýchat. Ale zjevně se nemýlím, když si budu jistý v tom, že by sis nepřála, aby tvá práce přišla vniveč, hm?“ Podíval se na ní a lehce přitom naklonil hlavu na stranu. Dopřál si chvíli ticha, kdy v ústech převaloval čokoládovou tabulku. Stačil malý okamžik a přece jen se začal cítit o něco lépe. Žádné krvácení, vrcholný stres, ani námaha. Klid uměl dělat divy.
„Den před tím, než jsem se za pomoci dostal k Vranám, mi volal bratr. Dlouho jsme spolu nemluvili, žil jsem si vlastní život a na rodinu jsem v něm neměl místo. Ale on si našel čas, aby mi zavolal, že se mu narodila dcera. Přál si, abych přijel na rodinnou oslavu. Měl jsem ještě nějakou chvíli na to, abych se rozmyslel. Mohl jsem se vrátit domů nebo začít žít jiný život. Sama vidíš, jak to dopadlo.“ Uloupl si ještě kousek, než se na ní znovu podíval. Hlas neměl nijak zabarvený, žádné stopy po lítosti, ale ani po tom, že by byl se svým rozhodnutím spokojený. Mluvil věcně, přesně jak to bylo.
„Všechno je to záležitost volby. Sami musíme vědět, co je pro nás nejlepší, jen to někdy nevyjde na poprvé. Ale upřímně, jsi teď šťastná?“ Zaujatě se na ní díval, jako by očekával odpověď na tu nejpalčivější otázku. Zpola to byla pravda, ale jen Emily věděla, jaká je vlastně odpověď.
Sponsored content

Re: Staré nádraží

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru