Opuštěné divadlo

Je jí docela jedno, jestli je ten muž shrbený, meří si ji pohledem, anebo skáče na jedné noze, nejvíc ji zaujala mrtvola, nad kterou se skláněl, než ho vyrušila. Ráda by věděla, jestli je to jeho dílo a pokud ano, co by s ním měla udělat, ale také by ji zajímalo, proč ji sem vylákal a byl to vůbec on? Napadá ji hodně otázek a klidně by jich vymyslela mnohem víc. Hlavou se jí prohání spoustu teorií, ale to by tu byli do Vánoc, kdyby měla každou z nich pitvat. Kašle na to, však ona se nakonec dobere pravdy. Nemá v plánu odejít, dokud se tak nestane, přestože jí každá částečka v těle napovídá, že by měla utíkat, co jí nohy stačí. Předpokládá, že je to strachem, protože je nezkušená a tolik by se mohlo pokazit, ale také jí cosi nesedí na vzhledu muže stojícího před ní. Zdá se jí hrozně uhlazený, přijde jí to trochu strašidelné. Vypadá jako ten typ, co si nerad špiní ruce. Může to znamenat, že je neškodný, anebo naopak opravdu nebezpečný. Možná zabíjí tak rychle a efektivně, že si ani nestačíte uvědomit, co se děje a je po vás a on si přitom nepocuchá ani vlásek. Pro jistotu na něj namíří zbraň, jak vykukuje zpoza zdi a zamračí se na něj, aby mu bylo jasné, že by se k ní neměl přibližovat, jinak vystřelí. Je vedlejší, že by se do něj s největší pravděpodobností netrefila, to on neví a bylo by fajn, kdyby to tak ještě chvíli zůstalo, proto se také snaží, aby se jí netřásly ruce, a tak působila sebevědomě. Nadechne se s tím, že mu začne pokládat těch milion otázek, co se jí honí hlavou, chlapík ji však předběhne, a tak pusu zase zavře a poslouchá. Přijde jí zvláštní, jakým způsobem s ní mluví, jako by byl z jiné doby, anebo jako by jí bylo deset. To musí být její výškou, se kterou není v nikom schopná vyvolat ani špetku respektu. Je jasné, že se pro tuhle práci nenarodila, ale to je v tomto momentě nepodstatné. Následují řeči o jejím hlučném příchodu, což v ní vyvolá pocit, že si z ní utahuje a to se jí potvrdí, když se na ni usměje. Odjistí zbraň v odpověď na jeho řeči, které se jí ani trochu nelíbí. Vždyť on ji uráží! Uznává, že je nenápadná jako slon v obýváku, ale copak na to musí upozorňovat? “Můj pane,” promluví jako lady z jakéhosi historického filmu, který kdysi viděla, aby poukázala na to, jakým způsobem s ní mluví. “Moc se omlouvám za svou nevychovanost, ale.. musíte pochopit, že jsem dnes nečekala tak mrtvou společnost,” pokračuje ironicky, přičemž jí z tváře zmizí falešný úsměv, který v průběhu vyčarovala. “Ale nebojte se, vaše rady a postřehy si samozřejmě vezmu k srdci,” dodá ještě, ale musí být jasné, že to nemyslí vážně, jak by vůbec mohla. Nepříjímá doporučení cizích lidí a už vůbec ne od těch samolibých.  “A teď, když dovolíte, bych ráda věděla, co se tu stalo, kdo jste a kdo je ta žena..” Nejde ani tak o slušné vyzvání, jako spíš o rozkaz, což prozradí tvrdost v jejím hlase. Nepočítá s jeho sdílností, být na jeho místě, nic by neřekla, ale zkusit to prostě musela. Je logické, že pokud se chcete něco dozvědět, musíte se nejdřív zeptat. Během čekání na odpověď sjede pohledem k jeho ruce, ve které svírá obálku a vzplane v ní nová vlna zvědavosti. Zbraní pokyne ke kousku papíru, aby mu došlo, že se o něj taky zajímá. Nevypadá to, že by mu to patřilo, vidí na tom krev, domyslí si tedy, že to musel té ženě vzít.

Falco bol pomerne zvláštnym človekom. Zvláštnosť, čo vlastne vystihuje toto slovo? Bol on práve tým príkladom, ktorý by mal toto slovo priamo vystihnúť? Výnimočnosť. Možno je ťažké pozrieť sa na človeka a povedať len jedno slovo, ktoré by malo byť tým správnym. Pozrieť sa na človeka a pod tým jedným slovom si predstaviť všetko. To , ako vyzerá alebo dokonca  to ako sa správa. Ako sa oblieka alebo ako sa prezentuje. Falco bol človekom, ktorý si potrpel na mnohých veciach. Mal rád pri sebe ľudí, ktorí niečím vyčarovali. Práve jedinečnosťou pri ktorých by mi nevadilo stráviť celé hodiny rozprávaním sa. Falco v tejto chvíli mal ale možnosť pred sebou vidieť niečo, čo by mohlo pohnúť žalúdkom takmer každého jedného normálneho človeka. Ale on ním rozhodne nebol. Nebolo to po prvýkrát, kedy mal možnosť pred sebou vidieť mŕtveho človeka. Nebol to ten prípad, kedy by sa snažil prejaviť úprimnú sústrasť. Pretože to bolo niečo, čo by od neho skutočne nikto nečakal. Pozeral sa na mŕtveho človeka ako na objekt nie ako na niekoho, kto by mohol mať za sebou pekný život. Ak by mu niekto hovoril o jej živote, to ako a niekedy správala alebo to, či mala deti, manžela, žijúcu matku alebo otca, tak by si to vypočul no nebolo by to niečo, čo by ho zaujalo. Falco svoju pozornosť ale v tejto chvíli mal v pláne venovať niekomu inému.
Pohľadom prešiel po mladom dievčati, mohol si len tipnúť koľko má rokov. Jeho bystrénu pohľadu rozhodne neunikol ani ten pohľad na zbraň, ktorú na neho stále mierila. Necítil sa žiadnym spôsobom ohrozený. Výstrel sa tak, ako by mal chodiť každý jeden človek a pevné stál nohami na zemi. Neurobil ani len jeden krok vzad, čo by znamenalo určitú porážku a pocit, že by sa mal niekomu vzdať ale ani vpred, čo by malo znamenať, že sa ju snaží nejako ohroziť. Len blázon by to urobil.
Nebol žiadnym hrdinom ktorý by sa tváril takmer neporaziteľne. Bol živou a dýchajúcou bytosťou, ktorá vedela čo má robiť. Prezeral si ju, každý jeden detail jej vlastného tela s snažil sa prísť na kĺb jej správaniu. „Je to zbytočná myšlienka, ak by vám napadlo to, že som ju zabil práve ja.“ Na jeho tvári sa nenachádzala žiadna emócia, ktorá by mohla prezrádzať to, ako sa v tejto chvíli cíti. On sám to dokonale ani len nevedel. To, čo sa v ňom nachádzalo? Bol to len zvláštny pocit, ako by on zabil človeka. Urobil by to určite iným spôsobom, určite by si na tom dal záležať a nezabil len tak niekoho zbrklo. „Myslim si, že je zbytočne cudziemu človeku hovoriť, čo ma sem privádza. Bude stačiť ak vám poviem, že som dostal od tejto osoby správu.“ On sám nevedel z akého dôvodu sa tu nachádza ona. Pozrel sa stále na tú zbraň a na tvári sa mu objavil malý náznak úsmevu. Malý úsmev, ktorý bol v podobe len jemného nadvihnutia pravého kútika pier. Dokonca len na niekoľko krátkych okamihov. „Chcel by som vás poprosiť tú zbraň dať dole. Ako dobre vidíte nemám v rukách žiadnu zbraň ani nikde naokolo. Bolo by férové jednanie to vidieť aj z vašej strany.“ Ten úsmev tak ako sa rýchlo objavil na jeho tvári aj zmizol a pozrel sa opäť na to telo. „Nebol to žiaden boj. Pri pohľade na telo viem usúdiť, že ten človek to urobil náhle. Dokonca zbrklo a neprofesionálne. Ak by sa žena bránila vyzeralo by to inak. Ale keďže som odpovedal na vašu otázku, bol by som rád ak by ste urobili to isté.“ Pozoroval jej držanie tela a postoj dokonca aj to, ako držala tú zbraň. Pre človeka ako bol on, kto pozeral na každý jeden detail, ktorý sa na ľudskom tele a v správaní nachádzal bolo prirodzené skúmať, či by dokázala vystreliť alebo nie.

Bylo jí jedno, že si ji prohlíží, nebo o tom byla alespoň chvíli přesvědčená, ale čím déle ji zkoumá, tím víc je jí to nepříjemné. Hledá snad její slabá místa? Těch je bohužel hned několik a je si toho moc dobře vědoma. Nervózně přešlápne, za což by si nejradši nafackovala. Tolik se snaží vypadat sebevědomě a pak udělá takovou hloupost. Teď už může jen doufat, že si toho nevšiml, příliš však nevěří, že se jí její přání vyplní. Musel by být slepý, aby mu to uniklo. Tak se soustředí aspoň na svůj výraz, který udrží podmračený, aby si nemyslel, že je radno si s ní zahrávat. “Na to je už asi trochu pozdě,” odvětí. Možná je zbytečné si myslet, že to udělal on, jak říká, ale nemělo by být žádným překvapením, že se stal prvním podezřelým. Je to vlastně docela logické, ale to neznamená, že si nevyslechne, co má na srdci - není přece zabedněná, anebo ne moc. Rozhodně ví, co je to presumpce neviny. Sice se to asi nehodí aplikovat na cizince stojícího nad mrtvolou, ale pokud se chce něco dozvědět, musí trochu spolupracovat. Nejde, aby začala bezhlavě střílet s tím, že je za tu vraždu určitě zodpovědný.
Musí uznat, že ani ona se mu nechce svěřovat s tím, proč sem přišla, a tak ho do ničeho netlačí, aby on pak neměl potřebu tlačit na ni. Spokojí se s tím, že sem byl vylákán pomocí zprávy, stejně jako ona. “To sedí,” uzná, že je na jeho slovech něco pravdy. Jistě, je možné, že to celé naplánoval, což by znamenalo, že ví o zprávě, kterou obdržela, jenže to má jeden háček - nikdy v životě ho neviděla. Proč by ji sem lákal někdo, koho nezná? Možná byl poslán, aby ji pohrozil kvůli nesplaceným dluhům, před kterými utekla z LA do New Yorku? Tedy, ono se to nedá brát tak docela jako dluh [asi], jen si sebou odnesla pár gramů dobrého materiálu, za který nezaplatila, ale zato si vydělala hodně peněz. Ovšem, pokud to tak opravdu je, proč by zabíjel tu dámu? Myslel si snad, že je to jeho cíl? To by pak musel být opravdu hloupý, protože si vůbec nejsou podobné, hloupě však nevypadá. Proboha, začíná se do toho pěkně zamotávat. Jak bylo řečeno, honí se jí v hlavě spoustu teorií, ale nakonec se zdá, že je jedna horší než druhá. Vždycky v nich najde něco, co nesedí. “Proč by nám někdo posílal stejnou zprávu? Nepamatuju si, že bych se s vámi někdy setkala,” řekne a znovu prozkoumá jeho tvář. Ujišťuje se, že jsou její slova pravdivá, přestože ví, že nemá problém si zapamatovat obličeje, pokud není opilá. To bývá často, protože se moc ráda baví, ale není si jistá, že by byl tenhle chlápek někdo, za kým by v baru přišla. Možná jen kdyby si umanula, že ten večer rozparádí někoho, kdo vypadá hrozně upjatě, ale za to se jí přece nemusí hned mstít, ne?
Skloní pohled ke zbrani ve svých rukou, když na ni její nechtěná společnost upozorní. Moc se jí nelíbí, co po ní žádá a nechápe, že si vůbec něco takového dovolil. To si myslí, že je úplně hloupá, že mu bude věřit? Není ozbrojený? Pak je asi blázen. Chystá se mu vysmát, ale zarazí se ve chvíli, kdy se od ní odvrátí a začne jí popisovat, jak k vraždě podle něj došlo. Snaží se v tom vidět to samé co on, ale nevidí víc než mrtvolu, navíc jí zaměstná jedna myšlenka - je to policista? Mluví jako policajt! Možná koroner. Jednoduše to smrdí zákonem a tomu by se měla vyhýbat. Je tohle nějaká past? Teď na ni vyskočí celá banda z okrsku? Budou ji vyslýchat, aby se dostali k jejímu bossovi? Mají ji za nejslabší článek?! “Nejsem,” polkne, “Nejsem si jistá, na co přesně vám to mám odpovědět,” přizná se, je kvůli všem svým domněnkám lehce nesoustředěná. Neubrání se rozhlédnutí kolem sebe, hledá známky pohybu, hledá muže zákona. Naštvaně našpulí rty a znovu se zaměří na úřednicky vyhlížejícího muže. Ať už je pravda jakákoliv, cítí se v ohrožení, a tak jako zvíře zahnané do kouta i ona začne vrčet. “Anebo.. co kdybyste mi raději řekl, jak všechny ty věci víte?!” poručí, přičemž zvýší hlas a zbraň neskloní ani o milimetr. “Jak víte, na co se máte dívat? Jste policista?!” křičí na něj dál, jak je celá ve stresu z toho, že by ji mohli lapit a donutit mluvit. Prozradila by všechno, anebo by byla schopná mlčet, i kdyby ji mučili? Není si jistá. Tuhle zkoušku mezi vránimi ještě nepodstoupila, teprve ji to čeká. Možná je tohle zkouška? Bože, přestaň, hlavo pitomá!