Opuštěné divadlo

Zaslechne slabé cinknutí, což značí jediné, přišla jí smska. Ustane v hlazení kočky sedící jí na klíně a ohlédne se k nočnímu stolku. Předpokládá, že jde o nějakého klienta žádajícího o setkání - někdo tu má chuť na trip. To jí vyhovuje, potřebuje nějaké peníze navíc. Položí kočku na zem, vstane z křesla a vydá se pro mobil. Ten ještě stále svítí, vidí tedy, že jde o neznámé číslo, ale na tom neshledává nic zvláštního, nejspíš ji někdo doporučil někomu novému. Konečně zprávu otevře a zůstane na ni zírat - našla v ní jen z poloviny to, co čekala. Ano, někdo se s ní chce setkat, v tom se nezmýlila, ale nevypadá to, že by šlo o obchod, anebo ne o takový, díky kterému by vydělala. Je tam zmíněno cosi o informacích, takže první, co ji napadne je, že se to možná týká jejich biologických rodičů. Pátrá po nich již dlouho a mluvila o tom se spoustou lidí. Tedy, hlavně s těmi, o kterých byla přesvědčená, že by jí mohli pomoct. Možná se nakonec našel někdo, kdo se do toho ponořil. Nedivila by se, nabízela za jakékoliv informace hezkou sumu peněz. Vlastně až přehnaně velkou na to, že hledá rodiče, kteří ji odložili. Je pravděpodobné, že za to ani nestojí, jenže ona by je i tak hrozně ráda poznala. Chce vědět, po kom má to husté obočí, velkou pusu a jak je možné, že je tak malá, vždycky si přála být o kousek vyšší, ale také by ráda věděla, jestli s nimi má nějaký společný povahový rys, anebo jestli je v tomhle ohledu úplně jiná kvůli podmínkám, ve kterých vyrůstala. Bere ovšem v potaz, že by mohlo jít i o něco úplně jiného, možná nebezpečného, ale o tom se může přesvědčit jedině tak, že tam vyrazí. Je rozhodnuto.
Ve správnou hodinu se převleče do tmavého oblečení skládajícího se z černých kalhot s vysokým pasem, tílka a pohodlných tenisek, kdyby bylo potřeba z divadla rychle zmizet. Nevypadá to jako něco, co by si holky, se kterými pracuje, zvolily, když jdou někam, kde neví, co je čeká, ale taková ona prostě je, chce vypadat dobře. Navíc je v tom institutu plném vran jen půl roku, není ještě tolik nakažená jejich zvyky, přestože ji pořád na něco upozorňují. Jsi moc zbrklá, jsi moc výrazná, jsi moc.. už si nevzpomíná, co dalšího si vymysleli, ale jistě toho bylo už spoustu. Snad by ocenili, že dnes zvolila černou, jen kdyby měla v plánu je informovat o tom, že jde ven. Nemá. Jediný, komu napíše vzkaz, je její spolubydlící. Stojí v něm, že jde do divadla, napíše i adresu, jelikož jich je v New Yorku hned několik a nezapomene dopsat, že by se po ní měl začít shánět, pokud mu nebude ráno zabírat koupelnu. Prázdná koupelna v ranních hodinách je jasné znamení, že se něco děje. Poté si do kabelky sbalí mobil, nějaké peníze a tlačnou dýku. Jakmile má vše, co jí mohl pokoj nabídnout, pohladí kočku na rozloučenou a namíří si to do zbrojnice. Chce se vybavit střelnou zbraní. Není ve střílení nejlepší, ale to ani v boji zblízka, přestože se mu snaží tolik věnovat. Časem se v obojím snad zlepší, do té doby u sebe může mít zbraň alespoň kvůli krytí. Jednu takovou si najde za vitrínou, jen co se dostane přes dveře zabezpečené kódem, a v nedalekém šuplíku nalezne i vhodné náboje. Vše si to schová do kabelky k ostatním věcem a pokračuje ve své misi.
Vypůjčené auto zaparkuje v postranní ulici o blok dál, než se nachází její cíl. Nerada by na sebe upozornila už při příjezdu. Není nejbystřejší vránou, ale tohle pravidlo si zrovna pamatuje. Drží se při zdi, jakmile se ocitne u divadla. Dovnitř to vezme zadním vchodem, i když je tahle taktika nejspíš tak profláknutá, že by možná bylo lepší jít tím předním. Naštěstí tam nikdo nečeká s kulometem, a tak pokračuje hlouběji do budovy. Rozhlíží se na všechny strany, aby jí neunikl žádný pohyb. Pár akcí už zažila, stále je však docela nervózní.  Ono vědění, že může kdykoliv zemřít ji prostě neuklidňuje a koho ano? Na druhou stranu si takový život vybrala dobrovolně, musí být tedy statečná. Jako by se nechumelilo, málem vejde do místnosti, ve které se, jak stačí rychle zaznamenat, nachází jakýsi muž sklánějící se nad mrtvolou. Zprudka se nadechne a neohrabaně se schová za polorozpadlou zeď. Určitě by to provedla elegantněji, kdyby jí boty nepodkluzovaly kvůli kamínkům a prachu. Její pokus o nenápadnost je tím nenávratně zmařen a to se tam nenachází ani pět minut. Úplně slyší hlas svého spolubydlícího, který při tréninku říkává mrtvá, kdykoliv ji dostane na lopatky. Zanadává si pro sebe a už si chystá zbraň. Asi by bylo rozumnější, kdyby utekla, jenže by ráda věděla, co se stalo. Kdo je ten muž, proč je ta osoba ležící na zemi mrtvá, prostě chce vědět, co se to tu kruci děje. Přišla si pro informace a dostane tohle? To by teda nešlo. Prohlédne si své okolí, aby zjistila, co by mohla v případě nouze využít a přemýšlí, co by vlastně měla udělat, aby se dočkala odpovědí. Následně vykoukne a zjišťuje, jestli se muž třeba nepolekal a neutekl, to by pak bylo vymýšlení plánů úplně zbytečné.

Blonďavé vlasy boli nasiaknuté krvou. V momente, kedy mal možnosť Falco pozrieť sa do tvári človeka, ktorý sa už nikdy nevráti domov a nikdy neuvidí svoju rodinu snažil sa v nej niečo nájsť. Mnohokrát sa dá z pohľadu mŕtveho človeka niečo zistiť. Strach, ktorý sa nachádza pred smrťou sa nachádza najčastejšie v očiach človeka. A to nemizne ani po tom, ako nikto naposledy vydýchne. Keď mal možnosť vidieť prepálený hrudník, nepovedal na to nič. Dokonca ani myšlienky sa neprikláňali k žiadnemu záveru. Falco mohol vidieť, že človek to vôbec neurobil kreatívnou formou. Už len tým, že vystrelil žene do hrudníka počas toho, ako bola k nemu otočená chrbtom hovorí predsa len svoje. Falcovi sa na tvári objavil malý úsmev, pretože podobnú smrť by nikomu nedaroval. Neprišlo mu to osobné, neprišlo mu to ako ten správny spôsob niekomu zobrať život. On to robil vždy svojským a určite originálnym spôsobom. Možno to bolo pomerne smutné, že v jeho hlave ani v srdci sa na malý okamih neobjavila nejaká ľútosť no nemal dôvod ju pociťovať. Bola to žena, ktorá mala svoj život. Možno mala svoju obľúbenú prácu doma malé deti, ktoré na ňu netrpezlivo očakávajú. Alebo desať mačiek, ktoré čakajú na to, kedy ich nakŕmi. Možno to bolo jeho poslanie ju vidieť na tomto mieste. Možno by mal niekoho upozorniť no na miesto toho jej z ruky len zobral obálku a následne prešiel od nej niekoľko krokov. Zvláštne, niektorým ľudom by čo i len na minútu napadlo, zatvoriť tomu človeku oči. Na miesto toho sa sústreďoval len na tú obálku, ktorú v tejto chvíli držal pevne v rukách. Ako keby v jednom momente sa ten pohľad na mŕtve telo vymizlo z jeho hlavy. Ako keby tam ten pohľad ani nikdy nebol. V úhľadnom oblečení, ktoré bolo pre neho vždy charakteristické prešiel niekoľko krokov. Nemal ani len pomyslenie sa tam niekde posadiť na špinavé sedadlá, ktoré ešte možno pred pár rokmi slúžili na sedenie pre tých najbohatších ľudí v meste. Falco si predstavoval toto miesto, ako muselo vyzerať pred niekoľkými rokmi. Krásne, noblesné a určite obľúbené. Nechápal, ako ľudstvo môže takéto miesta vymeniť za niekoľko obyčajných barov v ktorých aj tak posedávajú tí istí opilci, ktorí do seba lejú nejaký nekvalitný alkohol. Samozrejme, že aj on si niekedy dal pohárik no nikdy by ho ani len nenapadlo do svojich pier dať niečo, čo by nevedel odkiaľ je, aký je to ročník alebo aký to má vlastne pôvod.
Možno to bol samotný osud, možno ten človek nebol len dostatočne opatrný. No ten hluk by dokázal človek počuť aj keby mal poruchu sluchu. Aspoň on bol človekom, ktorý si dokonalo všímal svoje okolie. Nebolo pre neho dokonca ani len prekvapením, kedy mal možnosť na vlastné oči vidieť nejakého ďalšieho človeka pred sebou. Falco sa narovnal, nenávidel ak sa pred niekým prezentoval ako muž zhrbený. Na jeho tvári by človek v danom momente nevedel nič vyčítať. Bolo to ako pozerať sa na človeka, ktorý by nič nedokázal cítiť. A dokáže to vôbec tento človek? Hovorí sa, že človek, ktorý niekomu vezme život a nemyslí na to, kým tým človekom v skutočnosti bol, tak nie je hodným byť v spoločnosti normálnych ľudí. Nie je hodný považovať sa za človeka, pretože niekto, ktorý dokáže niekomu zobrať život nemá žiadne morálne hodnoty. No to bol len výplod človeka, ktorý nemá o tom ani len to najmenšie poňatie. Falco dokázal zabiť človeka bez toho, aby mu niečo bolo vidieť v tvári. No nikdy sa nejednalo o nepremyslený ťah, ktorý by bol spôsobený nejakým pudom alebo nejakým citom. Vždy to bola premyslená akcia, kde krok za krokom si najplrv vedel predstaviť v hlave a až následne to urobiť.
V momente, kedy mal možnosť pozerať sa na človeka, ktorého doposiaľ nikdy nevidel, otočil na malý okamih hlavu na pravú stranu. Premeriaval si ju. Možno vyzeral ako človek, ktorý sa tvári ľahostajne no v skutočnosti si premeriaval každý jeden detail, ktorý sa na nej nachádzal. Otázky sa len tak v jeho hlave myhali a on mal možnosť premýšľať nad tým, či to spôsobila ona a prišla si skontrolovať svoje dielo alebo je na tomto mieste z rovnakého dôvodu. Nemal v pláne sa na to pýtať, nemal v pláne pokladať niekoľko desiatok otázok, ktoré by smerovali tým smerom. Na miesto toho len urobil jeden krok. Dostatočný na to, aby jej dal najavo, že si ju všimol a dostatočne malý aj na to, aby si držal stále od toho stvorenia svoj osobný odstup. Nemal v pláne na ňu zaútočiť a dúfal, že rovnako zmýšľa j to ženské stvorenie pred ním. Bola by to tá najväčšia hlúposť hoci Falco už poznal vo svojom živote mnoho hlupákov. „ Prajem vám krásny deň, slečna. Hoci človek, ktorý do miestnosti vstupuje by sa správne podľa etiky mal pozdraviť ako prvý a tým pádom upozorniť na svoju prítomnosť. Vedel som o vás už od prvého momentu, kedy tie dvere sa otvárali. Vydávajú pomerne nepríjemný zvuk, ktorý by upozornil na seba každého človeka. Chcel som vedieť len do akej mieri sa budete ostýchať na to, aby ste na seba nejako upozornili.“ Falco dokonca na malý moment ponechal svoje kútiky pier v malom náznaku úsmevu, ktorý bol venovaný práve jej..