Opuštěný zábavní park

Na kraji města se kdysi dávno nacházel věhlasný zábavní park. Pak však nastal krach burzy a lidé neměli peníze. Tehdy se park zavřel a od té doby se už nenašel nikdo, kdo by jej otevřel, majitele se nikdy nepovedlo dohledat. A tak dle zákona nesmí město na park ani sáhnout, dokud neuplyne lhůta století. Nebezpečně zrezivělé konstrukce hrozí, že brzy spadnou, ale pro vrány je to ideální místo k tréninku.

*je to asi tak týden, co už v New Yorku nemá co dělat. Ještě ani nestihla prochodit všechny bary a už jí to zase tak moc nebere. Jenže si řekla, že tady teď zůstane, tak tady taky zůstane. Vydala se trochu pryč z centra, protože Times Square stačí vidět jednou a už hotovo, a nic jiného tam snad není. Zavítala sem, což ani nevěděla, že takové místo může existovat v městě, kde je všechno nové, ale ne že by si stěžovala. Z toho, jak si původně ráno myslela, že si udělá celodenní výlet, nějak sešlo, když narazila na starý zábavní park, to místo prostě prosí, aby ho pořádně prozkoumala. Shodí batoh, který má na zádech, někam do trávy, stejně tak jí vypadne longboard, který tam měla zavázaný, aby se s ním nemusela tahat v ruce. Prostě tam ten batoh nechá se válet, protože stejně si nemyslí, že zrovna tady by někdo byl, kdo by se chtěl přebírat batohem plným sprejů, drátů a odpadků. Fakt by si ho měla uklidit. Jde to trochu obhlídnout, co všechno v tomhle parku je. Zastaví se nejdřív u autodromu, který už dávno nefunguje, když je vypojený. Nikdy vlastně na ničem takovém nebyla, jak tak kouká na ta malá autíčka, tak jí to vlastně ani tak moc nemrzí. Vždyť by se tam musela strašně mačkat. Pokračuje v prohlídce. Ze zrcadlového bludiště zbyly jenom úlomky a občas ani není poznat, jestli rozsypané sklo na zemi pochází ze zrcadel nebo od rozbitých lahví nějakých smažek. Tyjo, kdyby ona byla smažka, tak se jde určitě zašít sem. Baví jí, jak to celý vypadá nebezpečně, jako z nějakého hororu. Ani trochu by ji nepřekvapilo, kdyby se zpoza rohu vynořil nějaký maskovaný klaun, který by se jí snažil zabít. Pak konečně najde hřeb prohlídky, tu napůl rozpadlou horsko dráhu. Ani nepomyslí na to, v jakém roce už byla vyřazena z provozu, prostě je jasný, že po tom chce vylézt. Vyhoupne se na jednu z nižších částí a vyleze nahoru na jeden z těch trámů. Pak už jenom začne šplhat. Jde to v pohodě, sice se jí občas odrolí nějaká část konstrukce v ruce, takže je má za chvíli celé od barvy, ale to je asi tak její největší problém. Pak se dostane až k místu, kde je pouze propadlina, prostě tam kus dráhy chybí. Už je docela vysoko, tak si sedne doprostřed toho lešení, zapře se kolenem, aby neslítla rovnou, a na chvíli si odpočine. Je odsud super výhled, hned si taky udělá pár fotek do mobilu, a pak už jenom sedí a kochá se tímhle ztraceným světem.*

Vzhledem k tomu, že miluje opuštěná místa, je jasné, že si jako své útočiště po akcích vybrala právě tenhle park. Téměř nikdy tu nikdo není a když už ano, jde spíš jen o drogově závislé nebo ty trapné youtubery, kteří se snaží nahnat si sledující na strašidelných místech. A pak je tu ona. Zaprvé ji tohle místo uklidňuje, přemýšlet nad dávno zapomenutými příběhy, jež se tu udály, a zadruhé je to ideální ke schování zničeného oblečení. V jedné z budek si vždy v batohu schovává čisté kalhoty a triko v případě, že se něco během práce zvrtne a cesta přes město by tak byla nemožná, stejně jako se to stalo dneska. Nemohla tušit, že ten chlápek sebou cukne a ona ho tak podřízne jako prase a přitom všechno půjde na ni. S vlasy slepenými zaschlou krví, jež má rozmazanou i na obličeji se jí podařilo dostat celkem bez potíží až sem. Naštěstí není krev na černém oblečení vidět, přesto cítí, jak se jí nepříjemně lepí na tělo, navíc si natrhla kabát, jak rychle prchala pryč. Tohle se jí prostě nepovedlo a je si jistá, že za to nedostane ani korunu. Alespoň, že ji nikdo neviděl. Sundá si z hlavy kapuci a kabát smotá do kuličky, jež si vloží do podpaží a svižně dojde až k budce, kde ze sebe sundá veškeré oblečení a z batohu vytáhne vínové triko, tmavé džíny s dírami na kolenou a předek trika si zastrčí do kalhot. I když je od krve, pořád může být sexy, no ne? Vlhčeným ubrouskem si z obličeje setře krev, aby vypadala alespoň trochu čistě a vlasy si sepne do drdolu, aby schovala poslední stopy po nepovedené misi. Když vyleze zase ven, spatří nějakou holku. Hrkne v ní, rozhodně tady nikoho touhle dobou nečekala, maximálně nějakého sjetého idiota. Zamračeně si vetřelce prohlíží, jak leze po zrezivělých trubkách horské dráhy. Je normální? Nejspíš ne. Chvíli zauvažuje, jestli ji viděla, jak hází do jedné z polorozpadlých budek zkrvavené a zničené oblečení, ovšem nakonec usoudí, že kdyby ano, bude ječet, jako kdyby ji na nože brali. Takové reakce většinou bývají a ona je na ně zvyklá, jen ji unavuje pak všechna ta práce okolo. Kdyby to bylo na ní, prostě ji zabije, aby nemohla nikde zpívat, ale mají svá pravidla a ta se prostě musí dodržovat. Nerada by skončila někde na ulici jako odpadlík, ne, když jsou vrány její rodinou. Pak už by zase žádnou neměla. Nohou zavře dveře od budky, jelikož na to nehodlá sahat [moc dobře ví, co za individua se tu objeví a rozhodně nehodlá nabírat na ruce jejich špínu] a rychle přeběhne pod dráhu, aby se ztratila dívce z dohledu. Miluje to, jak rychlá je, občas to i ji samou překvapí, vzdálenost mezi budkou a nástupním stanovištěm atrakce překoná během pár vteřin. Chvíli uvažuje, jestli je dobrý nápad za ní lézt, ale pravidla mluví jasně. Když si nejsou jistí, že je někdo viděl, musí to nenápadně zjistit. S povzdechem se zadívá na cestu nahoru a už teď ji z toho bolí svaly. Jako kdyby nestačilo, že má za sebou náročnou zakázku. Nohou se opře o jednu z trubek, aby se ujistila, že se pod ní neurve z konstrukce, a pak začne šplhat nahoru. Když se dostane na úroveň té holky, svaly ji pálí a vůbec se jí to nelíbí. Alespoň, že není zadýchaná. “Kocháš se výhledem na zvláštním místě.“ Promluví k ní způsobem, jakým spolu mluví dvě úplně normální cizí holky, které na sebe narazily na nepravděpodobném místě a snad je spojuje společný zájem. Ona si je však jistá, že je nespojuje naprosto nic a ani o to nestojí, přesto je na tuhle přetvářku zvyklá, že nejde nic poznat. Ani její nervozita nad tím, jestli ji viděla. "Můžu se přidat?" Pohledem sjede na místečko vedle ní a vykouzlí na rtech úsměv.

*upřímně, tý holky, co se k ní tak plíží, si všimne až fakt dost pozdě, vlastně až po tom, co na ni promluví. Předtím by si myslela, že je to ten šílený klaun, kdyby si jí teda bývala všimla, ale teď teda jenom vidí, že je to normální holka. Proti tomu nic nemá.* No a ty taky. *oplatí jí to, i když si není jistá, jestli je vlastně co oplácet. Angličtinu má v pohodě a málokdo by poznal, že není rodilý mluvčí, každopádně i když se snaží, tak je u ní slyšet jistý přízvuk, kdy víc vyslovuje všechna t. Takže je jasné, že není zdejší, ale kdekdo by si to mohl pomýlit s nějakým dalším státem v Americe. Na chvíli se na tu holku zadívá. Líbí se jí. Už jenom tím, že aby si pokecala, tak vylezla několik metrů na rozpadlou dráhu, která se může každým okamžikem zřítit, ale taky se jí líbí, jak vypadá. Hlavně teda ty oči. Chvíli nic neříká a pak se jenom usměje a kývne na místo vedle sebe. Asi by jí tam pustila i kdyby tak hezká nebyla, ale cítí se prostě líp, když sedí vedle někoho atraktivního. Posune se na kraj jedné té trubky a chvíli poslouchá, jak celá konstrukce vydá takové zamručení a pak je zase ticho. Možná to byla nějaká poslední výzva, ať slezou, než to celé spadne, ale tomu ona nevěří. Pak se zase otočí na tu holku a zase ji zkoumá pohledem, jak vlastně neví, jaký rozhovor by měla začít. Měla se něěčeho napít, to by s ní byla legrace, takhle vůbec netuší, co tady vlastně dělá.* Ehm, no. Nebojíš se tady nahoře? *vydá ze sebe první kravinu, co ji napadne. Kdyby byla na střední, tak by dodala, že se můžou držet za ruce, ale naštěstí už z tohohle povyrostla. Pak si dá mentální facku a začne úpěnlině přemýšlet, jestli by neměla zkusit vypít obsah nějaké lahve, co by tady našla. Třeba by tam alkohol byl. Nebo možná taky zvratky nebo něco horšího. Tak se nervózně zahihňá a usměje se, aby si vůbec nepřipadala trapně. Vždyť ani nemá proč, na světě je plno hezkých holek, tak zrovna tuhle nebude řešit.* Lezeš sem často? *k sérii stupidních otázek se přidá tahle. Radši už teda mlčí, snaží se vypadat mile a aby pořád nezírala jenom na tu holku, tak začne zkoumat svou ruku.*

Zkoumavě si dívku prohlédne, hledajíc známky toho, že by se jí bála a hodlala se vrhnout dolů, než aby si počkala, co s ní udělá. Ne, že by měla v plánu jí něco dělat. Jak se však zdá, vše je v pohodě, a tak se vyhoupne vedle ní a posadí se, přitom se stehny zajistí, aby nespadla, ruce si položí do klína. Na chvíli zůstane zticha, stejně jako ta dívka, protože neví, co povídat. Není zvyklá na nezávazné konverzace s někým mimo její svět, už vyšla ze cviku. Naštěstí je poměrně společenská a snadno se s někým baví. Ne, že by se hned uvolnila, ale nedělá jí problém se chovat nenuceně. Pobaveně semkne rty do tenké přímky, přičemž spodní ret schová pod ten horní a lehce si ho zkousne, jak se snaží se nezasmát nad tím, jak evidentně nesvá tahle holka je. Usoudí, že se nemusí bát, že by viděla její outfit á la Saw a na chvilku zahodí svoji vránu, což je osvobozující. Být alespoň chvíli v klidu a jen tak si s někým pokecat nebo upustit páru je něco, co nedělala už hrozně dlouho a teď se to vyloženě nabízí, přestože se trochu nervózně ošije, když na ni tak kouká. Musí se jen modlit, že nikde nic nemá, nerada by se tu promenádovala s holubem u nosu, nebo tak. “Myslíš, že bych sem vylezla, kdybych se bála? Zaujalo mě, že tady je někdo, kdo je schopný nahoru vylézt, takže nebude mít rozpíchané ruce.“ Automaticky v reakci na svá slova sjede pohledem k jejím rukám, jako kdyby hledala vpichy jehel, přestože hned na první pohled tahle holka žádná smažka není. “Což mi připomíná… co tu děláš? Hledáš místní kostlivce ve skříni?“ Nepřekvapilo by ji, kdyby byla jedna z těch, co si to tu natáčí a hledají místní tajemství. Kromě bezdomovců, drog a jejího odpadu tu ale nic nenajdou. Žádní tajní vrazi, kromě ní. “Jsem Lin, mimochodem.“ Natáhne k ní ruku, aby jí potřásla tou její, tak nějak je na tohle gesto zvyklá, přestože dnešní mládež to moc nedělá. Nejspíš patří pořád k těm, které to doma učili. “Máš ráda výzvy? Protože jednu bych pro tebe měla… a za odměnu bych tě svezla na tamtom krasavci.“ Otočí hlavu a ukáže k zaparkované motorce BMW R60/2, pyšná na svoje baby.