Neudržovaný park

Část velkého parku, kterou nikdo neudržuje a nikdo se o ni nestará pomalu zarůstá, chátrá a voda v kdysi zdobné a okouzlující fontáně je plná zeleně a spadaného listí.
Ideální místo k temným pochůzkám.

Toulal se po parku už hodnou chvíli. Důvod nebyl očividným, snad se snažil vyčistit si hlavu po nelegálním zápasu, kterého se zúčastnil. Vlastně netušil proč to dělal. Snad byl stále zvířetem, které z něj udělali ve vězení, že tak lačnil po boji s jinými bojovníky. Že toužil přijímat rány od protivníku, sám je rozdávat a okusit pocit vítězství. Snad si vybít i svou agresi. Bolelo ho snad celé tělo, na obličeji měl stále zbytky zaschlé krve a opuchliny se mu pomalu začínaly vybarvovat. V chromém koleni mu nehezky píchalo, ale byl na bolest zvyklý, navíc ji nepociťoval tak jako jiní. Šel pomalu, opravdu velmi pomalu, snažil si urovnat myšlenky. Poslední dobou ho noční můry provázely častěji. Byl tedy navíc ještě nevyspalý, ale nikdy by si nestěžoval. Zítra ho čekala nějaká práce a on věděl, že do svého úkolu dá opět všechno, tak jak měl ve zvyku. Nikdy nic neodbyl. To byl jeden z důvodů, proč si vysloužil místo mezi Assasíny, Stínovými ochránci.
Oděn v kožené bundě, pod kterou měl mikinu s hlubokou kapucí, jež mu zakrývala tvář, se opřel lokty o zídku, která sloužila jako zábradlí okolo bývalé fontánky. Hleděl na kalnou vodu a naslouchal svému okolí, o nově příchozím věděl dávno před tím, nežli se objevil.

Měla za sebou úspěšnou misi. Poté co to nahlásila, věděla že potřebuje oddech. Zahalená v teplém kabátě zamířila do jediného místa, které bylo v podstatě jako její místo. Místo kde mohla být kým chtěla, nemusela se nijak zvlášť hlídat. Ani svá záda. Sem nikdo nechodil. Neměl proč. Znala tam opravdu dobré místečko, jen kousíček odtamtud, kde si během těch let co tam chodí poupravila k obrazu svému. Malá procházka jí ale nikdy neuškodí. Ráda přemýšlela nad tím jak ta část velkého parku kdysi vypadala. Muselo to tam být skutečně kouzelné. Nemusela používat Orlí zrak, aby ho vycítila. Nesl sebou jakou si zvláštní vůni. Cítila jí většinou i na velké vzdálenosti. Pokud měla někoho, kdo by se dal považovat za kamaráda, Gavri se tomu asi blížil nejvíce. Bylo to vskutku vtipné. Jsou si docela podobní, i když jsou rozdílní. Proto si v klidu docupitala až do jeho blízkosti. "Promiň že jsem si dneska nechala ujít tvůj zápas. Měla jsem nějaké.. povinnosti." pronesla s tajemným úsměvem. Už díky tomu mohl vědět, že plnila nějaký úkol. Pravděpodobně věděl i jaký. On sám patří mezi ty lepší kteří jsou na žebříčku výš. Věděla že ho nijak nepřekvapí. Bylo těžké překvapit někoho jako je on. Mírně se zamračila když viděla jak je zřízený. Stačilo jí vidět jak má ramena svěšená nízko, hned jí došlo že nebude v nejlepším stavu. Díky bohu to kapuce neodhalila. Ráda by si s ním někdy zatrénovala. Jsou podobně naladění, při boji se nemusí bát že ublíží jeden druhému.

Byl zabraný příliš do svých myšlenek, aby rozpoznal kdo se k němu pomalu blížil. Věděl jen, že někdo přichází a jeho tělo bylo připravené vykrýt případný útok. To, ale nebylo třeba, neboť dotyčná, která k němu přistoupila, byla jedna z mála mála přátel, které měl. Považoval ji za svou rodinu, ostatně jako téměř každou Vránu temnoty, ona mu však k srdci přirostla asi nejvíce.. Snad jen proto na ni nevrle nezavrčel a neposlal ji pryč. Netušil, jak se dozvěděla o zápasu, o kterém nevěděl téměř nikdo, ale veselý ton jejího hlasu ho donutil k úsměvu, který však nemohla vidět. "Podle toho jak dobrou náladu máš soudím, že tvé povinnosti šly podle tvých představ," uchechtl se a dál pozoroval lístky plující po hladině vody. Opravdu věděl o jaký úkol šlo, ale podrobnosti neznal. Nepochyboval o tom, že to zvládne, to ne, ale i tak byl rád, když se mohl přesvědčit, že jí nic není. Možná byl v žebříčku o trochu výš, ale Vrány temnoty mezi sebou moc velké rozdíly nedělaly, byly si rovny. Tudíž ji bral jako sobě rovnou a překvapený by byl v případě, kdyby pochyboval o jejích schopnostech a to by jí nemohl ani věřit. Promnul si prsty jedné ruky klouby té druhé a konečně k ní natočil hlavu. Opravdu nevypadala, že by byla zraněná. Narovnal ramena a tím si protáhl ztuhlé a bolavé svaly.

Opřela se kousíček od něj. "Bylo to peklo. Musela jsem si hrát na servírku. Možná by to šlo udělat i jinak, ale ta možnost se zdála v tu chvilku nejlepší. Neprozradila jsem se a.. zmizla jsem bez povšimnutí."  neměla radost z toho že politika musela zabít v podstatě před jeho rodinou. Viděla jeho děti, ženu.  Byla to ale její práce. Její duše je tak jako tak poskvrněna velkým počtem vražd a temných úkonů. Ale kupodivu stále ještě září, neztratila radost do života. "Jak dopadl ten druhý? Doufám že  mnohem hůř." pronesla a nakonec si založila ruce na hrudníku. Moc dobře věděla že by se měl co nejdříve ošetřit aby se jeho tělo začalo léčit co nejdříve a on byl připravený na další úkoly, ale také moc dobře věděla že je schopný snad čehokoliv. Byl nezastavitelný. Hrubá síla, které se postaví jen málo kdo. Musela se více zachumlat do svého pláště s kožešinou kolem krku. Milovala teplo, častý pobyt v zimě jí však příliš neumožňoval užívat si klidu a teplo krbu. Z malé taštičky vytáhla zápisník a tužku. Rychle do něj úhledně napsala jméno a přeškrtla ho. Zhluboka se nadechla a rychle zase zápisník schovala. Gavri věděl co v něm je. Jména těch jenž zabila. Nutno podotknout že byla už zhruba v polovině zápisníčku. Zvažovala že by se vrátila do sídla Vran hned, ale byla ráda v jeho společnosti. Ovšem snažila se to tutlat co nejvíce. Tak jako on odmítal většinu lidí, měla to i ona. Její zkušenost jí rozhodně nedovolovala si často někoho připustit k tělu.