Soukromé ložnice

Její první instinkt jí radí, aby odmítla a šla si po svých, ona se s ostatními vránami moc nedruží. Jenomže když se nad tím tak zamyslí, nechce být teď sama a zároveň se jí nechce předstírat někde v baru, že je bezstarostná roštěnka, aby si mohla dát něco k pití. Vlastně je tohle ideální nabídka. Jako přes kopírák nadzvedne obočí i ona, načež jí mírně zacukají koutky. “Nemůžu tě nechat pít samotného,“ souhlasně přikývne, odrazí se od stolu a vykročí pryč, ale hned na to se zarazí. Nemůže tady nechat všechny tyhle složky, jež odhalují nejtemnější tajemství každého z těch, kteří tu byli. Sáhne si do kapsy bundy, jestli tam má svůj zapalovač a cigarety, načež s potěšením zjistí, že ano. Vytáhne zapalovač, vezme svou složku, kterou následně zapálí. Je to pro ni i jakýsi rituál, když spaluje všechny ty informace a novinové články, jako kdyby chtěla spálit most mezi jejím současným životem a tím minulým. Hodí složku na zbytek papírů a chvilku sleduje, jak vše začíná hořet, plameny se jí odrážejí na obličeji. Nakonec si pro sebe spokojeně pokývá hlavou a zamíří ven. Úspěšně se dostanou z nákupního centra, které se hemží lidmi a nakonec se zastaví na parkovišti. “Pěšky nejdu,“ oznámí mu a aniž by čekala na jeho reakci, protočí se kolem jedné dámy, která si to vykračuje směrem dovnitř a nepozorovaně jí sebere klíče od auta z bundy. Vítězoslavně se zazubí a začne mačkat tlačítko čekajíc, které z aut na ni zabliká. Když ho konečně najde, hodí klíče po Gavrim a zamíří na sedadlo spolujezdce. “Řídíš, starouši,“ informuje ho, jako kdyby mu to snad nemuselo dojít. Za ty roky si navykla na jejich styl života – brát si, co chtějí. Když to umí dobře, můžou mít spoustu věcí, jako třeba kradená auta. Tohle za to ovšem nestojí, nějaká starší plechovka, ale svému účelu poslouží, teď je prostě až moc líná na to, aby šla pěšky. Protože jsou chytří, auto někde poblíž odstaví a teprve pak konečně dorazí do doupěte. Kdo by to byl řekl, že bude ráda, že je zase tady. Nejspíš je dneska nějaká měkkota, hrozné.

Je si celkem jistá, že kouřový dým brzy spustí nějaký poplach a dorazí sem nevítaná společnost, se kterou se dneska nehodlá vůbec zdržovat. Nemá proto smysl sledovat oheň příliš dlouho, jen natolik, aby viděla svou fotku na složce zkroucenou s barvami slitými dohromady. Ve své hlavě si vytvoří jakýsi závěr – Adeline už nežije, je tu jen Lin, kriminálník. Tak. Naštěstí nikdo kromě šéfa a bratra nezná její celé jméno, o to snazší to je. Odjakživa nesnášela to, jak Adeline zní. Ať už šlo o fakt, že vycházelo z úst její matky oním pohrdavým způsobem, jímž jí dávala najevo, jak hrozně zklamaná z ní je, anebo jí zkrátka přišlo příliš... nóbl? Prostě se jí víc líbí Lin. Takové krátké, nicneříkající, ideální. Je sice možnost, že se se svou minulostí nebude moct rozloučit tak snadno. Když už si o ní někdo zjistil všechno jednou, někdo další to udělá zase, ale v tuhle chvíli si to nechce připouštět.
Jakmile se prodere ven, ukradne auto a zahraje si na princeznu, která se vozí jako spolujezdec, dovolí si chvilku, aby si opřela hlavinku a zavřela oči. Nespala už hezkých pár dní a energie ji začíná pomaličku opouštět, za týden bude spát celé dny jako medvěd a vstávat jen na záchod nebo jídlo. V tuhle chvíli by do postele vlítla hned, pokud by to znamenalo, že ji přestane bolet hlava. Je padavka jenom ona nebo to tak mají všichni? Snad všichni, ráda by si o sobě myslela, že je silná, soběstačná a sebevědomá žena. Ha, feministky by měly radost do chvíle, než by zjistily, že z nich má dobrý den. Bohatě by jí stačilo, aby ji to přestalo bolet. Jízda skončí dřív, než se jí chce zvedat, ale na druhou stranu se těší, až bude v bezpečí doupěte. Následuje ho poslušně k němu do pokoje, kde se začne záhy rozhlížet, asi jako každý, když přijde na návštěvu. Vezme si od něj skleničku, za níž poděkuje úsměvem a nakonec ťukne svou sklenkou o jeho, než do sebe whisky kopne. Ví, že se má vychutnávat a tak dále, ale jí tvrdé pití nechutná, takže na tom nemá co vychutnávat, spíš se snaží potlačit zašklebení. Svůj účel to ale splní, hořké pálení jí cestuje až do prázdného žaludku, kde se na okamžik usadí, než odezní. Odloží skleničku na stůl a mrkne po Gavrim. “Možná... by se dalo na minulost zapomenout i jinak, než pitím,“ nadzvedne jeden koutek při svém „nenápadném“ návrhu. Vlastně se ani nesnaží být nenápadná, proč jinak by ji taky k sobě zval, že? Tedy, bylo by nemilé, kdyby to pochopila špatně a vyklubal se z něj děsně cudný Rus, ale... dva pěkní lidé, byl by hřích toho nevyužít. Ne, že by si dělala těžkou hlavu, kdyby to zamítl. Její laxní nátura má své výhody, málokdy se rozčílí nebo urazí nebo... no, nebo je všeobecně zaplavená pocity. A vzhledem k tomu, že dneska už těch silných emocí bylo až moc, ráda by na ně zapomněla, ať tak, či onak.