Chinatown - Manhattan

Původně si hezky plánovala, že bude mít poklidnou neděli, kterou stráví někde v koutě s hrnkem čaje a knihou, protože tak je to prostě nejlepší, jenomže šéf pro ni měl zřejmě jiné plány a postavil před ni zakázku. Kupodivu nezahrnovala zabíjení, nýbrž získávání informací. Někde v čínské čtvrti mají prý dodavatele speciálních látek pro alchymisty [což se týká i jí] a v poslední době se k nim nějak chlapec nehlásil. Pochybuje, že jde o starostlivost bosse, beztak chce dát jen jasně najevo, že takhle by to nešlo. Snad to chápe správně, ale pořád se nemůže zbavit pocitu, že na tohle není nejlepší osobou. Zahnat někoho do kouta, pohrozit a zjistit, kde to vázne, není její specialita, ona je spíš… no… vylít někomu kyselinu do ksichtu a nechat ho tam umřít, ale to teď bohužel nemůže. Má podezření, že jde o jakousi nápravnou zkoušku za poslední selhání a tentokrát to prostě nemůže podělat, ještě by zkazila svou úžasnou pověst, což zkrátka nejde. Hodí si do kapes od každé z bomb jednu, kdyby bylo potřeba, nezapomene zahrnout ještě uspávací roztok a s holí v ruce vyrazí. Motorku nechá u jednoho nehtového studia na kraji čínské čtvrti, aby nepřilákala pozornost. Ono, černá od hlavy k patě za účelem být nenápadná je celkem k ničemu, když jí vyřvává výfuk, takže musí jít po svých. Teoreticky není celá černá, má černobílé pruhované triko, to se jistě počítá jako barva. Nesnáší, když je taková ta typická děvenka, co se snaží být drsná, ale jsou to nejlepší barvy! Pevně uchopí vraní hlavu hole a opře se o ni, ulehčujíc tak váze jedné nohy, aby předstírala, že kulhá. Pro jistotu se na mobilu podívá na fotku toho asijského týpka a snaží se ji vtisknout do paměti, jenomže jak se tak kolem sebe rozhlíží, všichni jí připadají stejní [ať žije rasismus]. Povzdechne si, uznávajíc, že tohle vůbec nebude sranda, a splyne s davem.
Ví, že musí vylézt na nějakou budovu, u které je pouliční lampa s nenápadně vypálenou vránou na železe. Tam se má nacházet po většinu času a tam také docházelo pokaždé k předávání zboží, tedy do té doby, než se na ně vykašlal. Kdo ví, jestli tam vůbec bude, bylo by od něj moudré zmizet z města, pokud se rozhodl, že už jim nechce prodávat. Z kapsy si vytáhne cigaretu, kterou následně zapálí, aby byla ještě drsnější, a přitom očima zkoumá všechny lampy, jež míjí, aby jí náhodou neutekla ta správná. Konečně ji objeví a hned taky zabručí, když si všimne, jak je vysoká. Všechny ty schody, no fuj. Típne cigaretu a dokulhá se k požárnímu schodišti. Ujistí se, že v uličce nikdo není a jako laňka vyběhne nahoru. Někde v půlce už je celá zadýchaná a nadává jak špaček, zatracené vykouřené plíce. Někdo by mohl říct, že má prostě přestat, aby ji to neomezovalo, ale to se snáz řekne, než udělá. Cigareta pro ni představuje jakýsi element nebo předmět, který ji uklidňuje. Když je nervózní, zapálí si a trochu se uklidní, když je v ráži, zapálí si, zklidní se a pořádně si vše promyslí, a tak dále. A pak je tu taky ta zákeřná závislost na nikotinu. Když se člověku rozbuší srdce během prvních pár potáhnutí, ten pocit, jak se jí roztahují plíce a plní se kouřem. Prostě nemůže přestat. Po jistých obtížích je ale úspěšně nahoře a zklidní dech. Je tak automatické, že předstírá kulhání, když je kdekoliv venku, že v tom pokračuje i tady, přestože už ji nikdo vidět nemůže. Pročte si pořádně instrukce ještě jednou, aby jí něco neuniklo a neudělala chybu. Sledovat, kam jde, s kým mluví a během vhodné příležitosti na něj naběhnout. To půjde, je to přece holka šikovná.

Přitáhne si blíž složku s papíry, otevře ji a nakloní se nad ní, aby si mohl prohlédnout fotku svého cílu a přečíst si o něm nějaké informace. Zdá se, že jde o jakéhosi překupníka, který se stal bossovým trnem v oku. Pro jednou jde o jednoduchou práci. Vidí to tak, protože nemusí vymýšlet plán, jak ušetří jeho život. Ne, toho může zabít. Nemá rodinu a stará se o dodávky nebezpečného materiálu, bez něj bude na světě mnohem lépe. Když se nad tím člověk zamyslí, má docela pokroucené myšlení, ale pro něj je to již úplně normální. Někdo si zaslouží žít, někdo ne, jen mu tak trochu nedochází, že není na něm, aby to rozhodl. To bude asi tím, že není věřící, ti mají vždycky takové ty kecy jako.. pouze Bůh má právo ti vzít život nebo co. Blbost. Podívá se na hodinky a porovná čas s časy na papíře, aby si ujasnil, kde by teď asi ten chlapík mohl být. Poté se zvedne a zamíří pryč z místnosti, aniž by řekl něco dalšího - je hrozně upovídaný. Jeho kolegové dávno ví, co to znamená, nemusí jim pokaždé říkat “pane, ano, pane, rozkaz, pane”. Ne, že by ta slova někdy použil, ale pointu jistě chápeme.
V pokoji si do batohu nahází všechno potřebné, co by se mu mohlo hodit, kdyby se dostal do potíží a hodí si ho přes rameno. Do pouzdra ve tvaru kytary si nachystá odstřelovací pušku. Je to hrozné klišé, ale jak nejlépe přenést takovou zbraň, aniž by vás někdo podezíral, že si nesete třeba.. bombu. Tak by jistě vypadal, kdyby si sebou vzal ten těžký kufr, ve kterém bývá jeho puška uložena. Nezapomene si nasadit i brýle, takže vypadá jako správný nerd a může vyrazit. Hodí všechna svá zavazadla do kufru auta a znovu se podívá na hodinky. Teď by se měl jeho cíl nacházet v čínské čtvrti, kde se nejčastěji věnuje tomu svému pochybnému obchodu. Na nic tedy nečeká, sedne do auta a jede.
Zaparkuje v nějaké tmavé uličce asi blok od budovy, kde se chlapík schází se zákazníky. Pobere věci, zamkne auto a vyjde do rušné ulice. Celou dobu se tváří nevinně, jako by šel na čínské nudle. Prohlíží si všechny ty barvy okolo, nikoho by jistě nenapadlo, že mezi nimi kráčí malý psychopat. Musí být, jak je jinak možné, že jde vykonat takovou práci a přitom se dokáže tvářit, jako by nic? Možná sám sebe až moc dobře přesvědčil o tom, že si to dotyčný zaslouží. Vyleze po požárním schodišti na střechu jedné z budov, odkud má dobrý výhled na tu protější. Připlíží se k okraji a vytáhne pušku, kterou si obratně nachystá ke střelbě a nezapomene i na tlumič. Nerad by přilákal nežádoucí pozornost. Nakonec si sundá brýle a pak už může jen čekat. Občas před dalekohled zkontroluje dění, takže si po chvíli všimne jakési postavy. Vypadá to na ženu, což je zklamání, tu tady zrovna nepotřebuje. Snad to alespoň znamená, že přijde i muž, na kterého čeká. Jeho přání se mu vyplní, hned za ní se totiž objeví tvář z fotografie a dá se s ní do řeči. Nemá šanci zjistit, o čem si povídají, ze rtů odezírat neumí a je moc daleko na to, aby je slyšel, nemá tedy cenu na ně dál zírat. Odloží dalekohled a postaví se za připravenou zbraň. Asi není nejchytřejší zabíjet před zrakem někoho dalšího, ale pochybuje, že by běžela na policii. Té se beztak vyhýbá jako všichni, se kterými tenhle chlápek obchoduje a měla by být ráda, že ji ušetří. Zamíří tak, aby si byl jistý, že se trefí přímo do hlavy, zadrží dech a vystřelí. Zasáhne cíl, což ho vůbec nepřekvapuje, ale pro dámu na druhé straně to musí být pěkné překvápko. Schová se za betonovou zábranu, jakmile si je stoprocentně jistý úspěchem a pustí se do balení svých věcí. Poté si upevní batoh kolem hrudi, aby mu tolik neposkakoval až poběží a namíří si to ke schodům. Našlapuje po nich tak tiše, jak jen dokáže, aby na něj někdo nevykoukl z okna, snaží se být přitom však dostatečně rychlý. Nesmí zahálet, musí se z toho místa dostat rychle pryč. Hodí pouzdro na zem a seskočí z žebříku zakončujícího schody.

Využije své hole, aby se o ni opřela, když hledí na prádelnu, sídlící v přízemí vedlejší budovy. Patří jejich dodavateli a on tím zastírá praní špinavých peněz. Trochu ironie, vlastní prádelnu a přitom se angažuje ve špinavých obchodech, čímž vydělává až nechutný balík peněz. Jí se o takových penězích ani nesní, nejspíš by měla zvážit, zda by nebylo lepší s vránami pouze obchodovat, určitě by si tím vydělala víc, aniž by to zahrnovalo žití na úkor životů jiných. Ne, teď není vhodná chvíle na evaluaci vlastních životních rozhodnutí a hodnot. Vlastně ta chvíle nebude nikdy, vybrala si to a tak to teď má, není cesty ven. Z dlouhé chvíle si opět zapálí, načež s netrpělivým povzdechem pohlédne na hodinky. Podle záznamů už by ten asijský týpek měl zavírat svou prádelnu na polední pauzu a jít na oběd. Proč to ještě neudělal? Co když už tam není a něco se s ním stalo? Třeba právě proto už minul dva termíny předání bez jediného vysvětlení. Třeba na to přišli ti nesprávní lidé a postarali se, aby zmizel z povrchu zemského. Nebo prostě vážně utekl. Anebo taky ani jedno, protože ho záhy zahlédne vycházet z prádelny a zamykat dveře. Tahle chvíle je hodná scény ve filmu, protože na něj tak kouká shora, u úst cigaretu a King Kong [je to zlé, ale říkejme mu tak, to jméno si nezapamatuje, ani kdyby chtěla] se přesně jejím směrem podívá. Není si z té výšky jistá, jestli je to výraz radosti nebo zděšení, ale ráda si bude myslet, že je to radost. Sama nad sebou pobavená zvedne ruku a zamává mu. Škoda jen, že tu není nikdo, aby její smysl pro humor ocenil. Třeba příště. S přimhouřenýma očima pozoruje, co King Kong udělá, a když se vydá směrem k budově, kde je ona, nějak jí do mozečku doteče, že se chystá za ní. Odstoupí proto od okraje střechy, aby ho třeba nenapadlo ji shodit, netuší, co od něj může čekat. Umí kung-fu? Jestli ano, tak je nahraná.
Po chvíli, která jí připadá jako věčnost, se otevřou dveře a v nich se objeví tolik očekáváný King Kong. Čekala ho staršího, nejspíš se podle ní na takové podlé obchody hodí padesátníci, ne mladí kluci. Ona má sice co říkat, ale o tom to není, že? “Stín posílá pozdravy,“ promluví jako první a hodí po něm obálku s bankovkami, udržuje si ale bezpečnou vzdálenost, protože se pořád bojí, že umí kung-fu nebo něco takového. “Jako připomenutí, co ti obchod s námi přináší." Sleduje Asiata, jak s třesoucíma se rukama otevírá obálku. Skoro může vidět, jak se uklidnil, že tam není prst jeho manželky nebo tak něco. Má vůbec manželku? Možná by ve vydírání přece jen byla lepší, než předpokládala, když ji něco takového napadne. Opře se dramaticky o hůl a udělá pár kroků k němu, aby zdůraznila to kulhání, většinou díky tomu její protivníci poleví. Teď s ním sice bojovat nechce, ale pořád ho potřebuje vystrašit. Těžko se straší někdo, kdo je ostražitý a čeká to, no ne? “Samozřejmě… kdyby to bylo na mně, připomněla bych ti to jinak, než penězi, ale máš dnes šťastný den, protože…“ Ať už se chystala říct cokoliv, nedostane šanci to dokončit. Ozve se tlumené mlasknutí, jak mu proletí kulka hlavou. "... je tvůj poslední,“ vyhrkne zmateně a místo toho, aby se schovala před případnou palbou, hned začne hledat, odkud to mohlo přijít. A hle, stačí si uvědomit, kterým směrem kulka přišla, takže tam přesně svůj zrak upře. V hlavě se jí ozve bingo, když vidí, jak utíká. Jenomže střelec má smůlu, ona je rychlá, vážně rychlá, musí se pochválit. V tu chvíli vyrazí a seskáče ze svých schodů, snažíc se nezakopnout, to by bylo trapné. Jen tak tak dopadne na zem, ufuněná jako parní lokomotiva, ale to teď není důležité, hlavní je, že si nerozbila hubinku. A taky to stihla, to je podstatné. Odkopne ten futrál, ať už v něm je cokoliv, trhne zápěstím a zmáčkne spouštěcí mechanismus skryté čepele na ruce a namíří jí přímo na týpka, hůl má však připravenou, kdyby ho musela přetáhnout. Ironicky to dělá velice ráda, je v tom větší sranda, protože si pak připadá jako stařenka, co máchá po nějakém nezbedovi a křičí přitom „ty neřáde!“. S tím rozdílem, že ta její hůl má v sobě skryté překvápko. “Asi sis rozladil kytaru, umělče,“ zahlásí jako správný drsoň a mračí se na něj přitom jako Sunny Baudelaire. Až teď jí dojde, co ta mrtvola na střeše znamená a za to rozhodně odznáček nedostane. Fuck. Jen za to uvědomění má sto chutí ho tou holí fakt praštit, pořádně. "Kdo tě poslal? Proč? Jak jsi o tom věděl? Vyklop to!" Přitiskne mu špičku čepele ke krku na ohryzek, tam to prý fakt bolí. Dává si přitom ale pozor, aby ho neřízla, nestojí o to, aby se tu svíjel v křeči vlivem jedu a neodpověděl jí.

Jen co se jeho nožky opět dotknou země, uslyší zařinčet pouzdro, což ho přiměje vzhlédnout a dát se na ústup, když se mu do zorného pole dostane ženština, kterou ještě před chvílí viděl na střeše vedle zastřeleného. Kruci, ta má snad v zadku vrtuli! Zaměří svůj pohled na ostře vyhlížející čepel a přemýšlí, jestli by si měl hrát na nerda, co občas někoho zastřelí, anebo by se měl na celé divadlo vykašlat a nakopat jí zadek - opravdové dilema. Nakonec se jen samolibě ušklíbne nad umělcem, zatímco má ručky zvednuté, jak se to dělává, když nechcete, aby po vás dotyčný vystartoval. Není to tak, že by se jí snad bál, jen se tím snaží získat čas a přece by nešla po někom, kdo se vzdává. Spletl se, což mu dojde ve chvíli, kdy mu přiloží ostří ke krku. Zvedne bradu, jako by chtěl, aby ho podřízla, ale tak to samozřejmě není, spíš mu nezbývá nic jiného, než jí ten krk hezky odhalit. Zašklebí se nad bolestí, kterou způsobuje jeho ohryzku a přimhouří oči, aby jí bylo jasné, že jí neodpoví ani na jednu z jejich otázek. Neměl vůbec v plánu mluvit, ale pak mu dojde, kdo to před ním stojí. Už ji viděl, to je ta temná vrána ze souborů, co ukradl ve skladišti. Při tom uvědomění se lehce zasměje, vůbec není blázen. “Copak, překazil jsem ti obchod, Williams?” optá se a schválně dodá její příjmení, aby věděla, že ví. Všechno moc dobře ví, je jako Brumbál a navíc má moc dobrého pamatováka. “To mě opravdu mrzí, ale ber to z té lepší stránky, příště budeš vědět, že střechy nejsou nejlepším místem na schůzky.” Moc toho nenamluví, ale když se do toho dá, je to většinou proto, aby druhé nasral. Pak už na nic dalšího nečeká, vystartuje jak kobra, popadne ji za ruku, kterou tiskne k jeho krku, aby ji od sebe dostal a poté ji kopne do kolene. Je to skutečný gentleman. Jindy by to jistě neudělal, ale jelikož mu tady vyhrožuje, nic jiného mu nezbývá, učitelé etiky by to určitě pochopili. Nakonec ji od sebe odstrčí. “Nemám čas na hraní, co to nechat na jindy?” navrhne a loupne očkem po pouzdře, má v plánu se pro to vrhnout a zmizet. Není úplně stavěný na boj zblízka a už vůbec ne s ženou. V duchu machroval, že by jí nakopal zadek, ale pokud k sobě má být upřímný, neumí si představit, že by jí dal pěstí. Možná by to šlo do břicha? Proboha! Nebude se tu mlátit s holkou, a tak se bez dalšího zdržování rozběhne k pouzdru - svého miláčka tu prostě nemůže nechat.