Chinatown - Manhattan

Zdá se jí, že si až moc dlouho chlapec rozmýšlí, jestli jí dá odpovědi na její otázky, a tak trochu přitlačí s ostřím u jeho krku, až se objeví kapička, aby připomněla, že si nemůže zrovna dvakrát vyskakovat. Dává si přitom pozor, aby to do něj nezařízla, to by bylo nemilé. Snaží se nedát na sobě znát zmatení, když se začne tak divně usmívat. Co když je to šílenec? Tím by se mnohé vysvětlovalo. Její zmatení nabere enormních rozměrů, jakmile zaslechne své příjmení. Vyvalí oči a v hlavě jí nastane chaos, což způsobí, že její natažená ruka nepatrně ochabne a čepel zajede zpět do bezpečí pochvy. Snaží se ho někam zařadit, jestli by ho měla znát nebo něco, ale má naprosté temno. “Ty znáš…“ začne o poznání slabším hláskem, než mluvila doposud, ale on jí to překazí. Celá rozhozená nestihne nijak zareagovat, snad jen si chytit bolestivé místo na koleni a získat zpět ztracenou rovnováhu z kopnutí. Do kolene to bolí! Zvedne zlobně pohled a rozhodne se hrát na svoji tradiční strunu – mrzáka. Opře se o hůl a sama udělá dva kulhavé kroky dál od něj. Logická věc by byla jít blíž, ale je zvyklá, že je rychlejší, než většina ostatních, a tak by ho hravě dohonila. Kdo by se však obtěžoval, když umí kouzla.
Vytáhne z kapsy bombu, o které si myslí, že ho obklopí dýmem, ale jejda, přehmátne se a namísto toho se z ní po jejím dopadu k jeho nohám ozve to nepříjemné vysoké pištění, jež za chvíli pomine. Tedy, nepříjemné pro ni, protože je od toho dál, pro něj to musí být víc než nepříjemné. Trvá to sice krátce, ale efektivně, vlastně dobře, že se přehmátla. Dokulhá k němu a vrátí mu majznutí do kolene, jen dřevem. “Tak to teda ne, panáčku. Vážně si myslíš, že tě odsud nechám odejít živého?“ Zavrtí nesouhlasně hlavou a doplní to ještě takovým tím zamlaskáním, které obvykle vážně nesnáší. Teď sice dělá drsňačku, že by ho bez mrknutí oka zabila, když on evidentně ví, kdo je a ještě věděl, co se tu dnes bude dít, ale ve skutečnosti se nikdy nedokázala přinutit někoho zabít, pokud z toho nekáply slušné peníze. Snad ale neví všechno, tedy… snad neví tohle, protože jinak by její výhrůžky byly trošku k ničemu. Navíc dost pochybuje, že by uspěla s prosíkem.
Možná uspěje tím, že ho trošku vyděsí. “Vlastně… bych tě mohla klidně nechat odejít,“ začne, načež si vyhrne rukáv a nechá vyjet ostří, jež obvykle bývá otrávené, aby připomněla, kde před pár okamžiky čepel byla. Výhoda být alchymistka, rozumí tomu jedu a čím se aktivuje a píchnutí to vážně není. Musela by ho říznout, aby začal působit, ale to on přece nemůže vědět, a tak ho může hezky postrašit, že už mu v oběhu koluje. “Ale jestli chceš žít… možná by sis mohl ten čas udělat a začít zpívat, když už jsi i na kytaru zahrál, hm?“ Vytáhne z kapsy protilátku a sevře ji mezi prsty, aby demonstrovala, co tím myslí. Jistě je bystrý hoch a pochopí to. A ona je evidentně úplně blbá, protože kdyby ji překvapil, jako před chvilkou a jed jí sebral, riskovala by tím odhalení jejich největšího tajemství, ať už je ten týpek kdokoliv. Nerada by o tom četla v novinách nebo tak něco, i když pochybuje, že je to reportér, který se ve volném čase věnuje střílení lidí.

Pocítí na krku štípnutí, které mu prozradí, že se do něj začíná ten její žabikuch zarývat a rázem ho smích přejde. Neznamená to, že se teď roztřese strachy, ale vzteky možná ano. Měla to být rychlá akce - cvak, prásk, čvacht a bum - ale ona mu to zkazila! Nesnáší, když ho někdo vyrušuje při práci. To on by jí nikdy.. počkat, přesně to vlastně před chvílí udělal. Mrzuté. Rozladěnost je zanedlouho vystřídána pocitem zadostiučinění, když sleduje, jak jí pomalu, ale jistě dochází, že ji zná a to víc, než by si přála, ale to na ni vybalí zase jindy. Tedy, samozřejmě doufá, že už ji nikdy nepotká, ale.. chápete, člověk nikdy neví, co se stane a je dobré mít v zásobě něco, čím můžete protivníka rozhodit, což se mu povedlo i teď - znalost je dobrá zbraň. Okamžitě toho využije, aby ji od sebe dostal, co nejdál to jde. Poté se zaměří na pouzdro válející se opodál a na krátkou vteřinu i na své prsty od krve. Osahal si krk, aby zjistil, jestli ho poranila a hle, vážně to udělala. Potvora. Měl na ni zkusit ty psí oči. Ona na něj taky evidentně cosi zkouší s tím svým kulháním. Proto má tu hůl, aby se měla o co zapřít, když ji někdo kopne? To je docela důmyslné. A možná je jako Dr. House, trpí chronickou bolestí, ale jak ho tak rychle dohnala? Buď je badass, kterého pochroumaná nožka nezastaví, anebo tady prostě něco nesedí. Nebude se tu ovšem zdržovat, aby tomu přišel na kloub.
Zbývá mu jen pár kroků, aby se zmocnil svého nejmilejšího pomocníka zavřeného v pouzdře, když v tom vedle něj cosi spadne. Ani si nestihne ověřit, co to je a už mu uši rve vysoce nepříjemný zvuk. Zaksichtí se a automaticky si přiloží dlaně k uším, ale příliš to nepomáhá. Naštěstí to netrvá moc dlouho a zase je ticho, určitě by se dostavila i úleva, jenže to by ho nesměla Williams praštit do nohy. Ta se mu podlomí, jelikož to nečekal a spadne na koleno. Úžasné. Vydá ze sebe jakési zvuky bolesti následované něčím, co připomíná vrčení a pokusí se vstát, přičemž ho v nožce znovu píchne. Jeho ubohé kostičky, co mu to provedla?! Musí se pohnout, nemůže zůstat na místě, jinak ho zabije, což mu potvrdí i její slova. Protočí nad tím oči, je to totiž lepší, než se rozbrečet a věnuje jí pohled plný vražedných blesků. Kéž by to nebylo jen obrazně řečeno a jeden z nich ji zasáhl. “A to už jsem si myslel, že budeme kamarádi.” Neodpustí si další ironii, protože za tu se nejlépe skrývají obavy, ušklíbne se a během toho už vymýšlí, jak se z toho dostane. Něco mu napovídá, že bez boje to nepůjde. Měla by ovšem vědět, že se vážně snažil, takže nemá pak dovoleno brečet, že se k ní choval hrubě.
Pokývá hlavou, návrh, že by ho pustila, se mu moc líbí, ale jen do doby, než mu předvede ostří a jemu se v hlavince poskládá, co se mu tím snaží říct - temná mrcha s jedem v čepeli. Bezmyšlenkovitě si sáhne na krk. Nejeden světlý kvůli tomu zemřel. Pamatuje si, jak hrozně jejich mrtvoly vypadaly a ta pěna u pusy. Tak takhle umře? To tedy není moc důstojné. Rozbuší se mu srdce. Je to strachem, anebo už to na něj začíná působit?! Kurva! Loupne pohledem po lahvičce v její ruce a jen vzdáleně vnímá, co mu povídá, ale neujde mu, že z něj opět tahá informace. “A co když není zpěv mou silnou stránkou? Přece.. mě nenecháš zemřít kvůli nedostatku talentu,” opáčí a z kleku se převáží dozadu, aby se mohl zapřít o dlaně a podkopne jí nohy, anebo se o to aspoň pokusí. Ať už se mu to podaří nebo ne, určitě si tím zajistí okamžik, kdy mu nevěnuje tolik pozornosti, a tak se může posbírat ze země. Odkulhá o kousek dál, získává tím čas pro nožku, která se musí vzpamatovat a připraví si čepel. Na tvář mu dopadne kapka, za ní druhá a okolo asi milion dalších. Bude se bojovat v dešti. Nezdržuje se prohlížením oblohy, místo toho vyrazí proti ní, jakmile si je jistý, že to zvládne, za účelem získat protilátku.

S přimhouřenýma očima se soustředěně dívá, jak nemůže vstát. Chudáček. Nezastaví ji to v tom, na co se chystá, ostatně… přinutí ho to poslouchat, tudíž je vlastně spokojená. Ignoruje jeho sarkastickou poznámku, ačkoliv by mu ji nejradši oplatila, ale nebude se k tomu přece snižovat, má teď jiné věci na práci. No dobře, neodolá. “Ale nebreč,“ neodpustí si, načež mu předvede svou hrozbu v podobě otrávení, div se nepoplácá po rameni. Na druhou stranu ale trochu čekala, že bude nějak vyvádět nebo prosit o to, aby mu tu protilátku dala. Rozhodně ne další debilní kecy. Nadechne se, připravujíc si jistě něco strašně drsného, čím by mu odpověděla a ideálně ho setřela jako rozplácnutého komára, protože přesně to je – nepříjemný hmyz. Jenomže on jí podrazí nohy, na což nestihne zareagovat, a spadne na zadek. A protože je dáma s vytříbeným chováním, nenadává. Moc. “Kurva fix, do p…!“ zavrčí, chytajíc se za bolavou kostrč. Kdo ví, proč tohle dělá, bolesti stejně nijak neuleví, ale alespoň pro ten pocit. Něco jako… potřebuju pohladit, mám bebí. Jenomže jediný, kdo by ji teď mohl pohladit, je ten, kdo za to může, a toho tak zmaluje, že se sám nepozná. Začne se škrábat na nohy, snaží se přitom moc nehýbat zadkem, protože se hned ozve její kostrč. Aby toho nebylo málo, tak začne ještě pršet. Popuzeně vzhlédne k mrakům, ale nakonec na počasí nezáleží, nakopat zadek mu zvládne tak jako tak. Právě včas se po tom kytaristovi začne ohlížet, protože on proti ní vyrazí. Schová protilátku bezpečně do tajné kapsičky. Fuck, fuck, fuck. Bolí ji zadek, nemůže jí dát chvíli, než to odezní? Asi ne. Sebere se, jako obvykle nahodí svůj lhostejný poloúsměv správné mrchy, a připraví si v ruce hůl, aby byla v pohotovosti, přesto ji teď ještě nechce použít. Místo toho, aby mu šla ve výpadu naproti, na poslední chvíli před ním uskočí, když vše díky její schopnosti zpomalí. To má asi nejradši, jak všechno vypadá pomalejší a ona se může rozhodnout, jak zareaguje. Tak to je, když se tedy soustředí, ale ten déšť ji zrovna docela rozptyluje. Otře si oči, aby lépe viděla, chystajíc se do boje. Není v něm nejlepší, kdyby měla cokoliv jiného, než svou hůl, je si celkem jistá, že by neměla šanci, ale s ní jí to celkem jde. Vlastně díky tomu ji přivedli mezi vrány, tak to určitě nebude tak marná, musí věřit tomu, že kytarista bude v boji horší, než ona.
Pevně chytí do obou rukou hůl a zaútočí na něj. Své rány míří na břicho, ze zkušenosti ví, že tam to bolí víc, než by jeden čekal. Vede to pak k tomu, že se dotyčný ohne a ona mu může dát druhým koncem dřeva hezky do nosánku, a přesně o to se pokusí i tady. Nikdy nevytahuje svoje eso hned na začátku, pak to není překvapení, lidé mají přece rádi překvapení. Ať už jí to vyjde nebo ne, hned potom uskočí, aby mezi nimi vznikla mezera. Světe div se, radši po lidech hází z povzdálí bomby a různé směsi, než aby jim vystavovala vlastní tělo, do kterého by mohli bušit. “Víš, nejsem si úplně jistá, jestli není tvého ksichtíku škoda, ale…“ pokrčí lhostejně rameny a nechá větu nedokončenou. Ona se jistě prát nechtěla, stačilo, aby třeba omylem na něco upadl a umřel sám, aby to nemusela dělat ona. Kdysi dávno si slíbila, že nebude zabíjet, pokud z toho pro ni nekápnou peníze. Taková malá zadní vrátka od úplné nestvůry, které jsou životy ostatních ukradené. Přesně proto nechce zabíjet jeho, nebo se o to aspoň pokoušet. Hrozné dilema! “Za chvíli zmodráš a začneš se dusit, což bude dost nechutné… taková škoda materiálu,“ povzdychne si teatrálně, div se nechytne za srdce, aby ještě víc podpořila, jak umělé to je. Jo, mít řeči, to by jí šlo, přesto si drží odstup a do dalších výpadů se nepouští. Nepřímé urážky jsou mnohem lepší, než když to člověk vypálí, no ne? “Tak si aspoň zatancujeme, než umřeš,“ nadzvedne koutek. Uvědomuje si, že dost mluví, stejně jako když měla zabít tu zrzku, což nakonec neudělala. Doteď toho lituje. Tentokrát to bude jiné, musí. Nevrátí se do doupěte s dalším selháním na triku. Aby si dokázala, že to myslí vážně, provede proti němu výpad. Když se po něm rozmáchne, oddělí od sebe dvě části hole, odhalujíc ostří v jedné z nich, s nímž se ho pokusí seknout do stehna.

Obličej se mu zkřiví do naštvaného šklebu. On přeci nebrečí a tím si je teda jistý. Už si ani nepamatuje, kdy se naposledy rozbrečel. Dobře, spíš na to nechce myslet. Bylo to pravděpodobně poté, co zabili to dítě. Byl zrovna zavřený v pokoji, když na něj dolehla tíha událostí. Celou dobu se docela držel, pokud se nepočítá pozvracená střecha, ale jakmile se ocitl sám, nešlo zastavit všechny ty chmurné myšlenky. Bylo to traumatické, jasné? To je normální! Nenormální by bylo, kdyby necítil vůbec nic. I tahle situace má k traumatu dost blízko, to ano, napadla ho kulhavá holka, ale zvládá to dobře, měla by si tedy přestat vymýšlet. A je mu docela jedno, že on sám stačil nakecat pár hovadin. 
Přestože si s ní moc rád povídá, odpustí si další řeči, alespoň prozatím, a pustí se do útoku, který mu naštěstí vyjde. Temná vrána skončí na zadku, jak si přál a řádně si přitom zanadává. Zní mu to, jako rajská melodie. Melodie vítězství, krátkého vítězství, jelikož se mu nezdá neschopná, takže mu určitě naservíruje ještě pár ran, než se dostane k léku, který tak nutně potřebuje, ale tím si teď nehodlá kazit pocit zadostiučinění. Má z toho takovou radost, že mu to málem vyléčí i nožku, kterou si při výpadu znovu namohl, ale jen málem. Blbě se mu na ni došlapuje, má pocit, že se mu zlomí, pokud se na ni postaví celou váhou, což je samozřejmě hloupost, ale tak to bývá, než bolest odezní, ne? Člověka v nožce píchá a tak, prostě hrůza! Bolest mu ovšem nezabrání v tom, aby po ní vystartoval. Luxus v podobě zotavení si teď jednoduše nemůže dovolit, jinak zemře s pěnou u pusy a to nejde. Představoval si spíš, že ho jednou někdo zastřelí, jelikož je karma zdarma a ta představa se mu docela líbí. Bylo by to rychlé, jestliže by se trefili do správného místa, zatímco jed mu slibuje pomalou a bolestivou smrt. Jakmile je u ní, sekne čepelí, té potvoře se tomu však podaří vyhnout - je mrštná jak lasička. O sobě to samé bohužel říct nemůže. Schytá úder do břicha, přičemž ze sebe vydá jakési podivné zvuky a po ráně do obličeje se mu zatmí před očima. Hlava se mu zvrátí dozadu, takže vystaví obličej dešti. Jak sexy, úplná miss mokré tričko. Zapotací se dal od ní, aby se mohl trochu vzpamatovat. Neví, jestli se má dřív soustředit na to, aby nevyvrhnul své vnitřností, nebo na nos, ze kterého mu již pravděpodobně teče krev. Kdyby tu byla jeho sestra, smála by se mu, že je neschopný a přesně tak se i cítí, ale copak může za to, že mu to jde víc za počítačem? Nejspíš může, nenavštěvuje tělocvičnu tak často, jak by měl. Otře si krev zpod nosu a zamračí se na ni. Evidentně jde její kompliment nekompliment mimo něj, na srandičky teď nemá ani pomyšlení a také jistě jako správný nerd upřednostňuje, když mu lidé říkají, že vypadá jako malý pixel - prostě je vidět, že to s ním neumí. [:D] Rád by předstíral, že se ho ani její následující slova nijak netýkají, vůbec ho neděsí, ale moc se mu to nedaří. Je to poznat i na jeho výrazu, čelo se mu vyhladí a očima začíná připomínat Bambiho, trvá to však jen chvíli. Posbírá v sobě zbytky nasranosti, snad i odvahy a vyrazí jí naproti. Hodí se do stoprocentně soustředěného modu a určitě ho nerozhodí ani ty její hezké kukadla - beztak jsou to oči zmije jedovaté - nemá tedy problém se tentokrát její kouzelné hůlce vyhnout. “Hrozně ráda se posloucháš, co?” Zakřičí na ni přes šumící dešť v narážce na to, kolik toho stačila za tak krátkou dobu říct a hned na to vytřeští oči, když si všimne ostří mířícího na jeho stehno. Na poslední chvíli uskočí a střelí po ní seriously pohledem, jako by to byl snad jen cvičný trénink a ona překračovala mez. Jasně, že se ho bude snažit zničit, vůbec by ho to nemělo překvapovat, ale copak mu už neublížila dost? Asi by se měl smířit s tím, že na to se tu nehraje, je velmi odhodlaná, i on by se měl už vzpamatovat a prostě ji vyřadit. Má ještě pořád dost síly na to, že v něm koluje jed, proč toho tedy pořádně nevyužít. Dostane se k ní díky všemožným manévrům, popadne ji za předloktí a praští s ní o ten obrovský kontejnér, co v Americe mívají, jen to zaduní. Nechcete holku praštit pěstí, praštěte s ní o popelnice. Měl by o tom napsat knihu. Pustí ji čekajíc, že se svalí na zem, jak dlouhá tak široká. “Štěstí, že jsi ošklivá,” zalže udýchaně, aby jí vrátil ty kecy o ksichtu. Přece jí nebude lichotit, je děsná, neumí se chovat a smířit se s prohrou. “Nebude to velká změna, až tu s tebou skončím,” dodá a jen co popadne dech, odváží se k ní zase přiblížit. Chytne ji za vlasy, má pro ni naplánované další dostaveníčko s kontejnerem. Chce ji uspat, aby ji pak mohl jednoduše okrást a jít.

Má pocit, jako kdyby byla královna. To způsobí fakt, že se jí její pokusy daří, dokonce i uskočí před jeho seknutím, o než se snaží. Buď je on tak špatný, anebo se ona zlepšila. Spíš na tom jsou tak nějak stejně, a proto už neleží obličejem dolů buď umlácená nebo propíchnutá. Ale neskončila, což musí znamenat, že to nebude nějaký superbojovník. Vlastně se na něj stačí podívat, žádná hora svalů, jako třeba Gavri. Vážně, teď by si neměla vzpomínat na svaly někoho jiného. Podstatné je, že nevypadá jako typický bojovník, tak. Ono když pak máte před sebou hromotluka, vyhlídky jsou mnohem nepříjemnější, než když tu stojí tenhle týpek.  Dokonce si tedy dovolí mít ty řeči, kterými s trochou šancí rozhodí jeho rovnováhu, ale… nikoliv. A tak prostě vytáhne své eso v podobě hole, načež ji obdaří oním rozkošným otráveným pohledem, na který se nejde spokojeně neusmívat. Ráda by se mu ještě nějak vysmála, ale nechce to přehánět, aby mu to nezevšednilo. Ne, že by jí na tom nějak záleželo, ale zkrátka vše má své hranice. Zní to trošku divně od nájemného vraha a zloděje, ale dobře, to přehlédněme. Její snaha o seknutí je však zmařena, určitě za to může ten otravný déšť, jež ji zmáčel jak slepici až na kost, ne to, že by se netrefila ani bez něj. Proto se stáhne, uskočí dozadu a zvětší vzdálenost mezi nimi, jakmile cítí, že ztrácí kontrolu. Možná by měla dorážet víc, možná je to moudré rozhodnutí, nemá šanci porovnávat pro a proti nebo si dělat seznam.
Byla jen otázka času, než se jí přestane dařit mít přesilu. Krátký okamžik se jí zdálo, že by to mohla zvládnout, ač není nejlepší bojovník, jenomže tenhle sen se velmi rychle rozplyne, když kolem ní začne kličkovat a ona ho nestihne vyblokovat nebo uskočit, a nakonec ji i chytí. Snaží se mu vysmýknout, ale marně. Ucítí prudké škubnutí a pak se jí na okamžik zatmí před očima, než se celým jejím tělem rozezní nepříjemná bolest z nárazu. Unikne jí bolestné heknutí a v té chvíli ji napadne, jestli by bylo hodně trapné, kdyby začala brečet. Není úplně nejlepší snášeč bolesti, vlastně je v tom celkem špatná. Alespoň vnitřně, o tom ale nikdo jiný neví, že? Kdyby ji tu teď zapíchl, ani by se nestačila pohnout, protože jí trvá, než se trochu sebere, dost natolik, aby se pokoušela znovu dostat na nohy. Jak se vůbec dostala na zem? Ani si nevšimla, že by se jí podlomily nohy a skončila na zadku. Zase. Začne vnímat jeho slova zrovna ve chvíli, kdy ji nazve ošklivou. Věnuje mu ten sarkastický, až kyselý úsměv, ten nejlepší, kterého je momentálně schopná. “Jsi roztomilý, kytaristo,“ procedí skrze zuby tím sykavým způsobem, asi jako když se kopnete do palce a chcete něco říct. Prostě moc sexy. Začne rukou šmátrat po obou částech své hole, kterou někde upustila, ač si už nepamatuje, kdy a jak se to stalo.
Je sama na sebe naštvaná, že se tak snažila a takhle ji vyřídí jedna pitomá rána. Proč se nevěnovala radši boji, než alchymii? Je dobrá v házení bomb, ne ve vítězství boje s pěstmi. “Au…“ zakňučí s umělý fňukáním, aby vytvořila iluzi, že to s ní nijak nezamávalo a on je úplně mimo, že to všechno jen hraje a má to děsně na háku. Ale i když se tu iluzi snaží vytvořit, on po ní jde znovu. Copak mu to už nestačilo? Jí teda ano! Tentokrát se raději kousne do tváře, když ji chytne za vlásky [ačkoliv má sto chutí řvát, že vlasy ne, ty jsou na ní to nejhezčí] a jí dojde, že ji chce dorazit. To teda ne. V panice si uvědomí, že má jednu jedinou zbraň – tu nejnebezpečnější. Nechtěla ji použít, chtěla s ní jen vyhrožovat, nic víc. Nerada to používá, nesouhlasí s touhle praktikou, ale má snad jinou možnost? Spustí pojistku a ucítí chladnou čepel, jak se jí otře o kůži, než s ní po něm několikrát poslepu máchne. Nakonec si její čepel nemilosrdně najde místečko, do něhož ho sekne. Ne moc hluboko, je to spíše škrábnutí, ale dost na to, aby mu oficiálně mohla vyhrožovat tím, že zemře na otravu, protože se přesně to stane. Pokud to ale znamená, že ona přežije, neměla by za to být ráda? Určitě ano. A s tím, jak se jí poslední dobou nedaří a všechno pokazila, alespoň bude mít malou kompenzaci za další selhání, no ne? Šéfe, tenhle mi to překazil, tak jsem ho zabila, pochval mě. Netuší, co je zač, ale aspoň ta myšlenka, že potrestala viníka, by mohla zmírnit vztek, jež nepochybně přijde. Pokusí se mu vymanit nebo ho od sebe odstrčit, odkopnout, cokoliv, aby ze sebe dostala ty jeho pracky. Nejspíš nevypadá ani trochu spořádaně nebo že ví, co dělá, ale to jí je jedno.