Chinatown - Manhattan

Kdyby věděl, na co myslí, skromně by s ní souhlasil. Být jeho cíl, je dávno mrtvá, jenže není a tak s ní jen vláčí za její vlasy ve snaze ji uspat. Nijak přitom nereaguje na její předešlá slova, pokecali si už dost, nebo s tím nesouhlasí? Pochopil by to, je skvělý posluchač, holky si s ním rády povídají, ale ona musí pochopit, že teď to jednoduše nejde. Škubne s ní, doufajíc, že ji ta bolest trochu ochromí, a tak to s ní bude mít snadnější, ale to se chlapec přepočítá, což je divné, s kalkulačkou mu to vážně jde. Musí se nejspíš brát v potaz, že v číslech a lidech je trochu rozdíl. Čísla si nemohou dělat, co chtějí, zato lidé ano a ta potvora ho zase řízne. Sykne bolestí, ač nejde o hlubokou ránu a volnou rukou se chytne za stehno, aniž by Lin pustil, ale jen do doby, než se mu začne motat hlava. To pak uvolní stisk, přičemž zamrká a zavrávorá. Rozhlédne se kolem sebe, jako by čekal, že se roztočila jen popelnice, zatímco vše ostatní je naprosto v pohodě, ale tak to bohužel není, točí se s ním celý svět. Zamlží se mu vidění a zanedlouho na to se mu podlomí nožky, takže se hezky vrátí na kolena. Snaží se s tím bojovat, proto taky hned neskončí na zadku, ale nakonec to vzdá, když mu do nohy vystřelí nepříjemná bolest, šířící se do podbřišku a dál do břicha. Připomíná to reakci na jídlo, na které je člověk citlivý. Bůžek to tak má s arašídy, může se z toho vždycky po.. Tohle je ovšem pravděpodobně ještě o kousek horší. Celé tělo mu ztuhne v křeči, a tak skončí na zádech, snažíc se popadnout za břicho, jako by mu to mohlo nějak pomoct. Určitě pomůže, když najde správnou polohu, přestane to. Musí, bolí to, moc to bolí! Kroutí se na zemi jako žížala a dusí v sobě křik, který se dere ven, až to nevydrží a prostě si zařve. Je to způsobené bolestí, ale i vzteky nad tím, jak bezmocně se cítí. Tohle je jeho konec, umře v takových mukách. Dobrá tedy, ale mohl by si ten jed aspoň pospíšit? Tolik se soustředí na své přání, že ho ani nenapadne přemýšlet nad tím, jak je možné, že to najednou působí tak rychle, ale kdyby se nad tím pozastavil, nejspíš by si pomyslel, že tím druhým říznutím podpořila rychlejší šíření. Rozhodně je to lepší, než přijít na to, že si klidně mohl odkráčet, jelikož předtím otrávený nebyl! “Mrcho..” neodpustí si, řekne to však dost slabě, je tedy možné, že ho osoba, na kterou je to mířeno, neuslyší. Chvíli si také myslí, že je to jeho poslední slovo a je s tím docela spokojený, ale pak se mu rozsvítí v hlavince. Má nápad, což je překvapující, když tolik trpí. Vypadá to, že jeho vypočítavost nezná mezí, teď už musí jen doufat, že mu to vyjde a nebude na lék moc pozdě. Vyhledá Lin pohledem, zatímco se nekontrolovatelně třese. “Když.. když umřu.. vše.. vše, co o tobě vím a.. a co vím o tvém spolku, se dostane ven,” pohrozí s častými pauzami, jak se pekelně soustředí, aby si třeba neukousl jazyk, anebo nepropadl dalšímu naříkání. Nemá samozřejmě informace o všech vranách a o všem, co se tam děje, ale to ona nemusí vědět. Semkne rty i víčka, než se pustí do odříkávání. “Gavriil.. Mera.. Dan..” Doufá, že tím podpoří svou historku. Následně zalapá po dechu, což nebylo plánované, ale hodí se mu to, zná totiž jen ty, co s ním byli uvěznění ve skladu.

Konečně se dostaví vysvobození, netahá ji za vlasy a neprudí. Strašné, jak otravný někdo dokáže být. Sice ho právě odsoudila k smrti, ale na tom nezáleží, ne? Důležité je, že ona bude žít. Sobecké, ale v téhle branži to prostě jinak nejde, něco jako herci. Jeho náhlé zeslábnutí s ní ani nehne, důležité je, že ji konečně pustil a má zpět svůj osobní prostor, jež tak otravně porušoval. Kdyby to aspoň bylo příjemné, ale kdepak. Vyškrábe se na nohy za pomocí popelnice, o níž se rukama opírá. Prát se je vskutku vyčerpávající; natolik, že jí přijde vhod i ta popelnice, na kterou by normálně nesáhla. Škoda, že nemá antibakteriální gel, teď by ho rozhodně využila. Očima spočine na tom holomkovi a naprázdno polkne, když vidí, jak se třese. Pohřbí to ale někam hodně hluboko, žádné milosrdenství si nemůže dovolit, jen díky tomu tu neleží ona, ale naopak její soupeř. A protože on už evidentně nemá dost síly na to, aby po ní vyjel, udělá pár kroků k němu, samozřejmě kulhavých, ačkoliv před ním už asi nemusí předstírat, když umře. Opatrně si dřepne na bobek a ruce si opře o kolena, načež je spojí tím, že si proplete prsty. Nakloní hlavu na stranu nad jeho výhrůžkou, během níž si vytáhne z kapsy navlhlou krabičku s cigaretami a zapálí si. Déšť už tak nějak ignoruje, stejně je promočená až na kost. Jestli bude mít ráno rýmu, plivne mu na hrob nebo tak něco. “Řekla bych, že to, co víš, umře s tebou,“ nenechá se rozhodit a dlouze potáhne, jako kdyby tím chtěla ukázat, že ona má všechen čas světa a ten jeho se nebezpečnou rychlostí krátí. Až moc nebezpečnou. A co když jí říká pravdu? Ve filmech mají každou chvíli nějakou pojistku pro případ, že umřou, co když... to tak má i on? Donutí ji to chvíli přemýšlet.
V hlavě se jí honí jména, jež vyřkl. Ani jeden z nich pro ni nic neznamená a je jí fuk, co s nimi bude, což je něco, co se nikdy nesmí dostat z její hlavy ven, mají si hrát na rodinu, ale celý gang? Mohl by mít nebezpečné informace, a pokud dovolí, aby se dostaly ven do světa, bude to horší, než když přijde s tím, že pomstila jejich dodavatele. Stín to musí pochopit. Ne, jinak. Stín se to nesmí dozvědět. Uvolní skrytou čepel, aby se ujistila, že je na ní troška jeho krve a jedu ubylo, aby měla důkaz, načež ji nechá zase zajet a povzdechne si s určitou rezignovaností. Vytáhne z kapsičky protilátku a chviličku se na ni dívá, než očima vyhledá toho parchanta. “Za tohle mi zaplatíš,“ zabručí protivně, protože přesně v tom rozpoložení právě je. Připadá si stejně bezmocná, jako kdyby měla ona za chviličku umřít, to se jí ani trochu nelíbí. Ať udělá cokoliv, bude z toho další problém, co má asi tak dělat? Volit menší zlo, no ne? Musí to být menší zlo. Položí mu k ruce protilátku, ať si s ní poradí sám a celá napružená se zvedne a odstoupí o pár kroků. Ví, že sice bude zesláblý i poté, co protilátka zabere, ale ostražitá prostě být musí. Párkrát po sobě šlukne, aniž by vydechla kouř a cítí, jak se její plíce bolavě roztahují. Přesně tohle ji uklidňuje. Je to sice takové trochu masochistické, ale to je jedno, hlavně když to zabírá. Obklopí ji kouř a drží se ve vzduchu poměrně dlouho, než začne stoupat, pravděpodobně vlivem deště a vlhka ve vzduchu. Nespouští z něj oči, v ruce svírajíc hůl a čeká, až se dá trochu dohromady. Co by teď vlastně měla udělat? Praštit ho? K čemu, když na ni něco má? Zabít ho evidentně nemůže, pokud nechce hazardovat, což není zrovna její koníček. Povídat si? To sotva. Měla by zmizet, ano, to je ono. “Nepleť se mi do cesty, jasný?“ prohodí směrem k němu. Ráda by pronesla nějakou výhrůžku, něco jako že příště ho zabije, ale to tak trochu nemá cenu a něco jí napovídá, že to neunikne ani jemu. Tohle je prostě pech a ji to děsně obtěžuje. Nesnáší, když je v nesnázích a není nikdo, kdo by ji zachránil.

Přimhouří oči, jakmile se k němu přiblíží a instinktivně se od ní snaží dostat dál, ale nemá na to sílu, takže to zase hned vzdá a hlavu si položí zpátky na mokrý asfalt. Nakonec je jedno, jestli mu ještě něco provede, stejně umírá. Je to děsivá myšlenka, ale jen se mu v té hlavince mihne a zase rychle zmizí, má totiž ještě plno jiných starostí. Musí se nejdřív vypořádat s tím, jak na to všechno reaguje jeho tělo, v pekle pak bude mít dost času se vybrečet, pokud tam ovšem skončí. Svitne v něm totiž nová naděje, když ho napadne, že by mohl tu temnou mrchu vydírat. S radostí, která se mu rozhodně neodráží v obličeji, se s ní podělí o své myšlenky, ale netěší ho, že jí trvá mu odpovědět, jako by to na ni nefungovalo - kruci a to se tak snažil. Vykašle se na další pokusy a přetočí se na bok, potřebuje změnit polohu. Ztěžka přitom oddechuje se spánkem přitisknutým k zemi. Nenapadá ho nic dalšího, co by jí mohl ještě říct, a tak nemá v plánu jí dále věnovat svou pozornost, ale jen do doby, než ve vzduchu ucítí cigaretový kouř. Uchechtne se nad tím, stále však vůbec nevypadá vesele a jak by také mohl. “Kdybych věděl.. že kouříš, vykašlal bych se na tebe.. evidentně se zvládneš zabít i sama,” neodpustí si komentář vůči jejímu zlozvyku, který on teda rozhodně neuznává - smrdí to a svíní si tím celé tělo. A teď už může vážně zemřít, hezky ji pokáral, je spokojený. Dobře, v tomto případě se nedá tak docela mluvit o kárání, spíš si do ní prostě rýpnul. Tyhle věci ho nepřestanou bavit ani na smrtelném asfaltu ve smradlavé ulici. Už jen stačí zavřít oči a čekat, až bude dokonáno, přičemž je ještě desetkrát otevře jako Deadpool v druhém díle. To by bolo vtipné, jenže se k tomu neodváží, přestože si celou dobu hraje na hrdinu. Zavře je a už je nikdy neotevře, to nejde! Vypadá to, že na něj konečně začíná doléhat vážnost celé situace, jeho pozornost je od toho však znovu odvedena ve chvíli, kdy na něj Lin promluví. “Myslíš?” optá se a zní přitom také trochu vyzývavě, jako by tím chtěl říct “nech mě umřít a uvidíme, kdo se bude smát naposledy”. Nevzdává se své historky, herečka jedna, ale už do ní nevkládá tolik naděje.
Je celý zmatený z toho, co mu následně řekne, za co jí zaplatí? Pokouší se na ni zaostřit, když si všimne malé věcičky v její ruce a pomalu mu začne docházet, o co jde, nenechá ho zemřít! Bojí se na to však výrazně reagovat, aby si to třeba kvůli jeho průdkému pohybu nerozmyslela a taky nechce vypadat jako zoufalec, a tak by určitě vypadal, kdyby se hned začal natahovat pro lék. Priority, chápejte. Nespouští z láhvičky pohled a jakmile leží před ním, popadne ji a schová v dlani, aby mu ji už nikdo nemohl vzít. Chová se jako štěně z útulku, ty taky žerou co nejrychleji, aby jim to nesnědl jiný pes, anebo jako Glum se svým prstenem. To asi vypadá trochu zoufale, ale určitě o něco méně, než kdyby jí to vytrhl z ruky. Na nic dalšího již pak nečeká a roztřesenou rukou to do sebe vyklopí, doufajíc, že není pozdě. Rozkašle se, jak je to hnusné, protože žádné léky, ani protilátky nejsou dobré a přitiskne si hřbet ruky ke svým rtům, zatímco druhou má volně podél těla. Vypadne mu z ní lahvička, kterou už nepotřebuje. Zavře oči, čímž se chrání před kapkami deště a modlí se, aby byl schopný je zase otevřít. “To nebude problém, věř mi,” zareaguje na její drsná slova, kterými ho vybízí k tomu, aby jí nelezl na oči. “Pokud.. se budeš vyhýbat střechám,” dodá a podívá se na ni s pokřiveným úsměvem. Střechy, to je jeho rajón! Už se cítí o něco lépe, je si tedy jistý, že přežije, ale žádná sláva to není, doma bude muset skočit na ošetřovnu, beztak to bude chtít ještě nějakou kapačku. Zvedne se na čtyři a spadne na rameno, jak se mu podlomí ruce. Do prdele, to je trapné. “Uh, okay.. jsem v pohodě, myslím, že už můžeš jít.” poví, aby už konečně vypadla. Rád by se tu se svým stavem potrápil a popral bez publika.

Otráveně protočí oči a demonstrativně potáhne znovu. Tyhle kecy miluje. Kdyby pil hodně kávy [možná pije, to sice netuší, ale je jí to ukradené], taky by se mu nelíbilo, kdyby mu někdo začal vysvětlovat, jak to není pro organismus dobré, protože zadržuje vodu, zvyšuje krevní tlak, způsobuje nespavost a může se dokonce předávkovat kofeinem. Stejné, jako nikotin, s tím rozdílem, že na tohle společnost ve špatném světle nenahlíží, že? Káva je v pořádku, ale cigarety ne. Snad jedině pro stát, který získává miliardy na daních z tabáku a alkoholu. Nahlas to ale samozřejmě nepřiznají. Všechno je to zvrácené, může každým dnem umřít, zabíjí lidi a on jí tady káže o tom, že je kouření špatné? Ať jde do prdele. “Kdybych věděla, že tu držku nezavřeš ani teď, radši bych riskovala, že na nás něco máš,“ nenechá se rozhodit a dává si hodně záležet na lhostejném podtónu v hlase. Jsou to kecy, ale to vědět nemusí, no ne?
Sleduje, jak se na něm odráží rychlost působení protijedu a trošku se jí uleví. Bylo by hodně trapné, kdyby ho bývala ráno namíchala špatně a teď nezabral. Ještě se jí to sice nikdy nestalo, ale kdo ví? Karma je zdarma a za její hříchy se to zrovna dneska mohlo pokazit, když jej doopravdy potřebovala. Má takový pocit, že když už by někdo jiný z jejich řad byl v téhle situaci právě teď, využil by toho, odtáhl jej do doupěte a nechal podrobit výslechu. Měla by to udělat? Možná měla. Protože přivést ho živého by bylo pravděpodobně lepší než tvrdit, že je někde mrtvý, mohli by to z něj vymlátit [a že umí být přesvědčiví], pojistit se, že jsou v bezpečí a pak ho zabít. Za to by určitě byla na nástěnce nebo tak něco. Jenomže se k tomu nemůže donutit. Nikdy nechápala, proč by měla nenávidět a zabíjet ty, kteří si prostě vybrali jinou stranu, než ona a nehodlá to měnit ani teď. Plní rozkazy a jinak zůstává na pozadí, to je vše. Přesně proto ho tu nechá a neudělá to, beztak si už dneska vytrpěl dost. A taky se jí nechce tahat s jeho vahou až k doupěti, stačila jí ta drobná zrzka a tenhle určitě váží víc. Zas by ji bolela záda a nikdo by jí je nenamasíroval, tragédie mnohem větší.
Zpraží ho studeným pohledem, div jí nevystřelí led z očí, tak působivé to jistě je. “Abys omylem z té střechy nespadl,“ prohodí, přičemž si není jistá, jestli mu vyhrožuje. Spíš ne, ale jestli to tak vezme a bude si dávat bacha, i když tam ona na 99,9% nebude, jí to postačí, není zas tak náročná. Zadívá se na něj déle, než původně zamýšlela, když tak zápasí sám se svými končetinami, které ne a ne poslouchat a udržet ho. Neměla by mu pomoct vstát? Začne si ohryzávat nehet, jak usilovně přemýšlí. Samotnému mu to jde evidentně dost ztuha a ona sama moc dobře ví, jak slabě se člověk cítí, jakmile jed přestává působit. Ale ne. Je bezcitná, kašle na něj. S trochou štěstí už ho nikdy neuvidí, může už udělat jen jediné. “Díky, vaše veličenstvo,“ Div se neukloní. Přistoupí až k němu a aniž by něco dalšího řekla, pustí na zem nedopalek a přímo před jeho čumákem ho zašlápne, ač to není potřeba, protože se zasyčením spadne do vody. Efektivnější než slova, prosté naser si vyjádřené líp, alespoň podle ní. A pak? Pak rychle zmizí za rohem, směřujíc k motorce a domů. Cestou musí vymyslet, co přesně řekne Stínovi, aby to znělo věrohodně.