Rockefeller Center

V hlavě se mu honily desítky nápadů, jak ji trápit, jak ji přimět vyklopit pravdu nebo přinejmenším žadonit o to, aby mu kameru vrátila. Občas má takové zvrácenosti moc rád, nemůže si zkrátka pomoci. Jakmile však viděl její zděšení odrážející se jí v očích nad tímto odhalením, přešlo ho to. Působila na něj tak nevinně, že se nedokázal přimět k tomu, aby byl zlý. Přesto neodolá drobným popíchnutím a kameru jí nevrátí hned. Ne bez toho, aby ji trochu potrápil. Nedovolí, aby na kameru dosáhla, natáhne ruku o to víc a využije toho, že je dostatečně vysoký na to, aby neměla šanci. Možná se chová jako kluk ve školce, který ukradne jiné holčičce hračku a pak ji zatahá za vlasy, ale je mu to jedno. Zrovna s touhle hračkou si chce ještě chviličku pohrát. Samozřejmě ho to nijak extra nešokuje, není z toho pobouřený a ani nemá potřebu běžet ji nahlásit, ale když vidí, že porušuje pravidla i přes ten svůj nevinný obličejík, musí se sám sebe ptát, jak moc pravidel normálně porušuje. Je si celkem jistý, že k nim nepatří, ale možná kope za druhý tým? Kdo ví. Dnes by se tím zaobírat neměl, ale nejspíš je to už jakási nemoc, kterou nemůže vyléčit.
Její rozkošné pokusy o to, aby jí to vrátil, ho donutí se tlumeně zasmát. “Že není?“ opáčí nesouhlasně, on se tedy baví. Možná to působí určitým způsobem krutě, ale jemu to připadá jako hra. Všechno je jen hra, to si opakuje téměř denně. Jakmile ho však začne prosit, něco v něm se zlomí a zrovna tahle hra se mu přestane líbit, přestože přesně to pro legraci před pár okamžiky chtěl. Nelíbí se mu, jak z té její nevinnosti měkne. Stáhne ruku a kameru jí mlčky vrátí. Rozhlédne se po vyprázdněné terase, aby se ujistil, že neměli nechtěné svědky, načež spočine chladnýma očima zpět na ní, ta hravá jiskřička je pryč. Ne proto, že tu má foťák, to mu je celkem ukradené, ale proto, že se radši stáhl, než aby ji ještě víc znervóznil. “Začni hezky rychle zpívat,“ doporučí jí prostě, jistě mu porozumí a nezačne mu tady popěvovat nějakou píseň.
V tu chvíli se otevřou dveře terasy a vrazí tam parta uhihňaných holek, které se začnou smát o to víc, když tam uvidí osamocený pár, tedy je. Protočí nad tím oči, jako mávnutím kouzelného proutku se mu vrátí ta bezstarostná hravost do obličeje a chytí její ruku, načež si ji omotá kolem své paže a vede ji ke kamennému zábradlí co nejdál od kouzelného osvětlení. Jako dva milence, kteří chtějí soukromí, tak to taky má vypadat. Že se to povedlo, mu napoví další vlna lehce pobouřeného smíchu těch holek. “Takže?“ pobídne ji znovu, ovšem tentokrát už odlehčeně, jako kdyby se tamten Miles vůbec neobjevil. “Fotíš do školních novin nebo něco?“ zkusí první kravinu, která ho napadne. “Slibuji, že tě nenahlásím, pokud tvůj příběh bude dostatečně… šokující,“ dodá ještě s potutelným úsměvem a pohodlně se opře lokty o kámen. Tedy, jak jen to o tak tvrdý povrch lze. Přitom se na ni tázavě zadívá a nakloní hlavu na stranu.