Rockefeller Center

Nemusí ji pobízet dvakrát. S důvěrou se nechá vést chodbou, vůbec nepřemýšlí nad tím, kam se to soused žene, věří jeho instinktům. To je beztak základ jejich dobré spolupráce, občas je sice někdo zbije, anebo je trochu mučí, ale vždy nakonec vyváznou živí a to je hlavní. Bylo by ovšem divné, kdyby se trochu nepodivila ve chvíli, kdy seběhnou schody mířící do suterénu. Nebudou tak v pasti? Nahlas se nezeptá a jen se ohlédne za sebe, aby zjistila, jestli mají své pronásledovatelé v patách, anebo jestli budou mít čas zalézt do nějakého tmavého koutku. O to mu jde, ne? Nic jiného by nedávalo smysl. Narazí do něj, když se zastaví, přiloží mu dlaň k paži a zmateně se na něj podívá. Poté se rozhlédne kolem sebe, přejede pohledem přes nápis kotelna a zastaví se u kovového žebříku. Přesně u toho, na který kouká i Nate. Vypadá to, že je vede do samotného pekla. Nakrčí nos, má chuť protestovat, ale jak už bylo jistě tisíckrát během jejich vztahu zmíněno, půjde s ním i k čertu. Pustí se do sestupu, zdržovala už dost, což jí bylo také naznačeno. Pche. Jemu se to řekne, on neběhá bosý po špinavé podlaze. Pěkně ji pak umyje, až dorazí domů.
Seskočí a jakmile je dole i ten neřád, nechá se zatáhnout do komůrky [:D], kde se k němu přitiskne a ani nedutá, je jako myška. Zaposlouchá se, jestli neuslyší blížící se kroky a poté do sousedova plánu. Vzhlédne k němu a pousměje se. “Nějaké bych měla,” pošeptá pobouřeně, avšak do hlasu se jí vkrádá pobavení. “Tohle má do normálního rande daleko, Jenningsi.” Vůbec se to netýká toho, na co se jí ptal, ale snad si nemyslel, že tu šlamastyku, do které se dostali, neokomentuje? Klidné rande, to prostě není nic pro ně, asi by se s tím už měli smířit. Ona to zvládne, nakonec je důležité, že to prožívá s ním. “Jinak jsem s tvým plánem spokojená,” dodá, aby si nemyslel, že je úplný mimoň. Nepotřebuje, aby ji k reakci nutil dalším pošťuchováním.
Střelí očkem ke dveřím, za kterými se mihne hlídač a je ráda, že po svém souhlasu sklapla a nepustila se do dalšího provokování, k čemuž tak těsný prostor úplně vybízí. Určitě by jim tím zkazila chvilku překvapení, ale i tak by to zvládli, dala by mu prostě pěstí, jakmile by otevřel a udělal na ně baf! Odlepí se od krasavce, ustoupí od něj tak daleko, jak jen to jde a nechá ho, aby si zahrál na hrdinu. Přece se nebude na hlídače vrhat ona, když vypadá jako dáma? Pustí se do pomalého otvírání dveří, aby nezaskřípaly a Nate mohl bez potíží projít. Pak se potichu jako kočka vydá za ním, připravená užít si podívanou. Určitě to bude moc sexy, pokud si soused pohne, jinak se to neobejde bez hlídačova zlomeného nosu a špinavé košile. Měl by se snažit, ona mu ty skvrny odstraňovat nebude.

Schovávajíc se v té zpropadné komůrce mu začne divoce bušit srdce, když se přibližuje hlídač. Ne, že by se bál, že ho nezvládne, ale nechce se prát. Nechce si zašpinit svůj oblek. V hlavě mu začne létat myšlenka, že sem vůbec neměli chodit, protože si to akorát ještě víc zkazili, respektive on to zkazil jí. A to nechtěl. Nejspíš je už natolik prokletý, že se mu ani normální večer nevydaří a něco se musí pokazit, takže by se na to asi příště mohl rovnou vykváknout. Co když se jim takhle pokazí i myšlenka společného bydlení, až ji začnou realizovat? Co když jim to šéf nedovolí? Co když je vyčmuchají ti nesprávní lidé a zlikvidují je ve spánku, využijí jejich domněnku o bezpečném domově? Zatraceně!
Přinutí se na to přestat myslet, protože teď se potřebuje soustředit jak na šepot Ellie, jež si k sobě nepřestává tisknout, tak na trajektorii pohybu hlídače, kterou se snaží odhadnout. To mu jde, vždycky mu to šlo. Odhadnout, kam asi jeho cíl může chtít jít, plížit se za ním a zaútočit v nejméně očekávaném okamžiku, teď to bude muset udělat taky, protože Ellie se k tomu nemá a nechává všechno na něm. “Já vím... byl to mizerný nápad,“ souhlasí s ní a snaží se skrýt zklamání v hlase. Zastrčí jí pramen vlasů za ucho, snažíc se do toho malého gesta vtěsnat všechny omluvy, jež se mu derou na jazyk, než pootevřenými dveřmi vyrazí za hlídačem. Přikrčený jako šelma chystající se na svůj nic netušící oběd se za hlídačem neslyšně krade. Dávno pryč jsou ty doby, kdy ho z téhle pozice bolela záda a nohy, dnes už mu to nedělá nejmenší potíže, připadá si jako kdyby si vykračoval napřímený někde po ulici. To je samozřejmě výhoda, protože když vás všechno bolí, o to hůř se dá soustředit na to, aby byly vaše kroky neslyšné. Má hlídačova záda na dosah ruky a teď už stačí jen počkat na ideální chvíli. Jenomže v tu chvíli se začne hlídač otáčet, s čímž soused úplně nepočítal, a tak musí vyskočit hned. Jednou rukou obemkne jeho tělo pevným stiskem, až cítí, jak se jeho svaly natahují a druhou mu zacpe pusu, přičemž stiskne ukazovákem a palcem jeho nos, aby nemohl dýchat. Neudusí ho, jen to musí vydržet dostatečně dlouho na to, aby ztratil vědomí. Hlídač se mu v jeho sevření snaží vysmýknout, ale je mu to k ničemu. Možná by měli najímat mladší a silnější jedince na hlídání objektů, ne takové postarší, skoro důchodové. Během chvíle se ze zmítajícího se těla stane bezvládné, jež opatrně položí na zem, aby nevyvolal hluk, který by mohl přivolat jak psa, tak druhého hlídače. Na nic nečeká, pokyne Ellie, aby se vydala po špičkách za ním k žebříku na opačném konci kotelny. Sice to tu nezná, ale předpokládá, že se sem dá vlézt více směry a i tudy to půjde ven.
Nikam nespěchá, v tomhle ohledu je relativně trpělivý, a tak se pomaloučku dostávají směrem k východu, před každým rohem a chodbičkou kontroluje, zda nemají společnost. Až s údivem na nikoho nenarazí ani u dveřích, před nimiž prve stál druhý hlídač, a tak Ellie pustí k zámku, aby se znovu činila a dostala je ven, přitom jako ostříž sleduje oba směry, jimiž by eventuálně mohla přijít nežádoucí společnost. Taky by je mohli pustit sami od sebe ven, vždyť tu nic nekradli, jen se chtěli podívat na město světel. “Honem,“ popožene ji lehce netrpělivě, když jí to na jeho vkus trvá moc dlouho, ale pro něj je v této situaci dlouhá každá vteřina.

Souhlasně přikývne na jeho slova, i jí to tu začalo lézt lehce na nervy. Ačkoliv to bylo k něčemu dobré, stačilo jí to. Alespoň zjistila, že nemusí po těchto věcech toužit, protože to není nic pro ni. Držet se ve stínech je pro ni mnohem pohodlnější, než se pohybovat v odlescích z křišťálových lustrů a sledovat místní smetánku, mezi níž se pohybují známé tváře z podsvětí. Jak poetické. Prostě sem nepatří a moc dobře si to uvědomuje, aspoň může navždy pohřbít myšlenku na nějakého vysněného prince, který si ji odvede na zámek. Ne, že by tohle bylo něco, po čem touží, ale i tak. Vtiskne si do paměti umístění baru, kde se sejdou a nijak mu neodpoví, stačí přece pouze přitakat posunkem, alespoň tedy jí. No, když na to přijde, moc toho nenamluví, jen když má práci.
Počká, až Theo zmizí z jejího dohledu, což využije k dopití svého drinku, kterého by byla škoda, kdyby ho tu měla nechat, načež vyrazí také. Nastoupí do auta a nejprve se zastaví v doupěti, kde ignoruje otázky typu jaké to tam bylo nebo proč už jsi zpátky, protože na ně zaprvé nemá náladu a zadruhé ani čas. Spěšně se ve svém pokoji převlékne, protože v plesových šatech do baru prostě nepůjde. Hodí na sebe černé džíny s roztrženými koleny, průsvitný černý top, pod kterým je vidět krajková braletka a přehodí si přes sebe džínovou bundu, protože i když už bude brzo léto, v noci je relativně chladno, obzvlášť na tenký kus látky, který má chránit její kůži, to určitě. Když už má konečně kalhoty a boty, ve kterých se nebojí, že si zláme vaz, může vyrazit na své milované motorce. Uvědomuje si, že měla alkohol, ale v těch dvou drincích jí to rozhodně nijak neublíží, zná svoje hranice, které nehodlá překročit ani v baru. Svět je jednodušší, když nesnášíte tvrdý alkohol. Zaparkuje na hlídaném parkovišti, kde si vezme lístek, za který nehodlá platit, ale to oni přece netuší. Jen by nesvěřila svou baby do ulic New Yorku, není naivní. Lístek strčí do záhybu sedačky, aby byl vidět, ale zároveň neulétl. Strčí si mezi rty cigaretu, jíž zapálí, protože neumí někam chodit, aniž by měla cigaretu v ruce. Pak už stačí obejít blok a zahlédne Thea, jak čeká. Dorazí k němu a očima přelétne poloprázdný bar. V tuhle hodinu už se tam zdržují jen opilci, kteří neví, kdy mají dost, nějaká komornější rozlučka se svobodou, držící se v rohu a pár dalších, to je vše. “Mnohem lepší,“ pronese namísto pozdravu s pohledem na bar a kupodivu to nemyslí ironicky. Otevře dveře, které podrží a pokyne mu, aby zaplul dovnitř. "Dámy mají přednost," neodolá a spokojeně se zakření. Možná to je zastaralé, ale ji to pořád baví.