Bar Campbell

Nadzvedne s předstíraným nezájmem obočí nad tím, že už žádného přítele nemá, jenomže potom mu tenhle pohyb vystřelí další vlnu bolesti do oka a on jen silou vůle nezačne syčet jako princeznička. Je to chlapák a ti nebrečí. Jenomže to fakt děsně bolí, jako kdyby mu to šlo až někam dozadu do lebky a tahalo to sebou bolestivě všechny nervy, které najde. Tím pádem ztratí tahle informace na důležitosti, protože má co dělat, aby si k tomu nepřitiskl ruku. Kdo ví, proč mají lidé tendenci si rány tisknout, ačkoliv to pak bolí ještě víc. Krvavé samozřejmě, to všude říkají, že se má tisknout, ale ten zbytek? Prostě nesmysl. “No to ti fakt gratuluju.“ Prohodí ironickým hlasem a nesnaží se skrývat podráždění, které sice nemá nic společného s ní, ale na druhou stranu, ať si to klidně myslí. Janice objeví Ameriku a on má co dělat, aby se nezačal smát, nejspíš začíná být trochu hysterický. Podle něj to muselo být všem jasné už během té divné konverzace, jež vedli uvnitř, ale asi fakt nebude nejostřejší tužka v penále, proto si ji taky vybral. Radši pěknou, ale blbou, která splní jen svůj účel. Nevšímá si vůbec těch zvuků, které Ellie vydává, protože… no, protože mu celkem vadí, jak se jí furt nelíbí to, co on dělá nebo říká, tak za ním nemá chodit, ne? Na tohle jsou jistí lidé experti, takovéhle kecy. A i přesto, že ty kecy má ve své hlavě on sám, svou zlobu kvůli tomu přesměruje právě na tu malou. Tyčí se nad ní jako nějaký bůh, jistě je to moc sexy, což on bývá, co si budeme povídat, a čeká, co z ní vypadne. A to, co padá, by byl radši, kdyby tam zůstalo. Vztek ho ovšem opouští, protože vypadá jako ztracené kuřátko a na to se on nedokáže hněvat tak, jak by chtěl. Polkne nepříjemný knedlík v krku a lhostejně pokrčí rameny. “Fajn, kamarádi.“ Jako kdyby mu to bylo úplně jedno, v tomhle je on vážně dobrý. Chce kamaráda? Bude ho mít. A bude litovat. On jí už jasně řekl, že o žádné kamarádství nestojí a jeho postoj se v tomhle nezmění. Tedy ano, měl v ní i nejlepšího přítele, ale mohl ji muchlovat! A takhle? Takhle se toho musí vzdát a má dělat, že ho nepřitahuje? Tak na to jí sere bílý tesák.
Navenek ale nedá nic znát, nechce jí to už ukazovat. A tak popadne znenadání Janice jednou rukou kolem ramen a ji druhou a drží je obě pevně, aby se mu nevykroutily. Janice se o to ani nesnaží, ale věří tomu, že Ellie by to udělala ráda. “Tak co podnikneme, děvčata, hm?“ Zahlaholí s veselým tónem, který ale vůbec neodráží to, jak mu je uvnitř. Chce se zavřít v kuchyni s mraženou zeleninou na oku a kyblíkem zmrzliny v klíně. “Můžeme si zajít na jídlo nebo do kina neboo…“ Oči mu skočí na hotel, kolem nějž prochází a v hlavě mu vysvitne nápad. Přesměruje svůj zrak na Janice, na níž pozná srdíčka v očích i on a to nepozná skoro nic, a pak na Ellie. “Tak jo, my půjdeme sem. Tam ty ale nemůžeš, kámoško.“ Sevře ruku v pěst a v tom příšerném kamarádském gestu jí ťukne do ramene, přičemž se pořád tváří tak děsně vesele. Janice se zachichotá, což mu hraje jen do karet, ale to ještě netuší, že ji ten smích přejde. Nechce s ní lézt do postele, ale to Ellie vědět nemusí. “Až se vrátím, můžeme si povídat, jak jsi chtěla.“ Uvědomuje si, že se chová jako parchant, ale nemůže si pomoct. Snaží se vžít do té role kamarádů, takže teoreticky on se nechová nijak špatně, prostě jde s holkou a Ellie, jako kamarádka, by mu maximálně mohla vynadat, že je to špatná společnice, anebo že je prasák, že jde na jednu noc. Víc ani ťuk. Neměl by se cítit provinile. Jenomže cítí. Zatlačí to však někam hodně, hodně dozadu, a pak jí mávne na rozloučenou, zatímco s Janice si zajdou k recepci. Má nutkání se otočit a ujistit, že už je Ellie pryč, ale neodváží se, protože to by ho jen prozradilo, a tak se s ní skutečně ubytuje, bolestivě zaplatí kartou jednu noc, protože to není úplně nejlevnější a zapluje s ní do výtahu.

Zvonček nad dverami baru Campbell ohlásil príchod nového zákazníka. Každý kto naňho uprel pohľad, uvidel pomerne atraktívneho muža v najlepších rokoch, oblečeného v elegantnom oblečení. Nikto z ľudí, ktorí nepatrili do jeho sveta, by nevidel druhú - reálnu stránku, a to malé zbrane uložené vo vreckách svojho saka a tetovanie na predlaktí, ktoré jasne dávalo najavo, kam patrí a kým v skutočnosti je. Len čo vošiel dovnútra, s upreným pohľadom prešiel po miestnosti, našťastie svoj cieľ uvidel hneď. Keby sa jeho oči nezastavili na tom bode a pokračoval by, jeho pozornosti by zaiste neuniklo dievča s dlhými tmavými vlasmi, ktoré kedysi veľmi dobre poznal, no teraz by to už tvrdiť nemohol. Jeho cieľ tentokrát nebol človek, ktorého bolo treba zlikvidovať, ale voľná barová stolička, ktorá bola v tomto bare doslova rarita. Zvyčajne, keď sem prišiel, všetky miesta boli obsadené a on si buď musel priplatiť, alebo počkať, kým niekto neodíde. Dnes by nebol trpezlivý a pravdepodobne by mu nerobilo problém niekomu zlámať nos, len aby dosiahol svoje. Nemal svoj deň, už dlho mu nezverili žiadnu misiu a on ako človek, ktorý svoju prácu považoval za najdôležitejšiu v živote, bol z toho nervózny. Vrah a zároveň bitkár v ňom sa nezapreli. Potreboval znova cítiť ten pocit adrenalínu. Boja. A keď už v tejto chvíli nemohol mať to, túžil aspoň po pohári alkoholu, ktorý síce neuhasí jeho smäd po iných veciach, no určite mu napomôže k odreagovaniu sa. Rýchlym tempom zamieril k stoličke, už cestou tam zo seba zvliekal sako, ktoré bolo vďaka malým zbraniam o niečo ťažšie. Vždy ich mal pri sebe, nie raz došlo k prekvapivým situáciám, kedy mu jeho predvídateľnosť výrazne pomohla. Sako preložil cez chrbát stoličky a on sám si na ňu vysadol, zatiaľ čo si napravil rukávy na bielej košeli. Vo vreckách nohavíc ho tlačil mobil. Naivne veril, že mu cez noc zazvoní a zavolajú ho späť kvôli pracovným veciam. Hlavou kývol čašníkovi, ktorý v okamihu stál pri ňom. Až teraz si uvedomil, že jeho podráždenosť sa možno odzrkadľovala aj na jeho výraze. „Whisky,“ objednal si, a kým čakal na svoju objednávku, prezeral si nové správy v mobile. „Ďakujem,“ hlesol, keď pred neho čašník položil pohár jeho obľúbeného alkoholu. Obzri sa, ozval sa zrazu jeho vnútorný hlas, inštinkt, ktorý nikdy neignoroval. Pomaly sa začal otáčať.

Jeho inštinkt ho opäť nesklamal. Nevaroval ho pred nebezpečenstvom, ale predsa ho len upozornil na niečiu prítomnosť. Jeho pohľad zabodol do dievčaťa, ktoré mu bolo tak dôverne známe z minulosti. Caitlyn. Kedy naposledy ju videl? Kedy naposledy s ňou hovoril? Mal mnoho priateľov, keď chcel, dokázal vychádzať skoro s každým, no len pred pár z nich sa dokázal úplne otvoriť. A Caitlyn sa medzi nich radila. O to viac ho trápilo, keď sa dozvedel, že už k nim viac nepatrí. Zo začiatku k nej pociťoval hnev a jej konanie považoval za zradu. Neskôr si to nechal uležať v hlave a pochopil, že jej dôvody z jej pohľadu boli oprávnené. Jemu neprekážalo dodržiavať pravidlá, ktoré platili u Temných vrán, ale život ho už naučil, že nie každému vyhovuje to, čo ostatným áno. Dobrým príkladom bola práve ona. Hoci jej konaniu nakoniec aj trochu porozumel, nepovažoval za nutné zostať s ňou v kontakte. Už nepatrili na rovnakú stranu. Celý čas si na tvári udržiaval neutrálny výraz, ktorý mnoho ľudí v jeho blízkosti vždy vytáčal – nedokázali si domyslieť, čo sa mu práve odohráva v hlave. Do rúk si vzal pohár whisky a na jednu šupu do seba vlial všetok obsah. Jeho telo bolo na alkohol zvyknuté, nebol alkoholik, ale po dúškoch zvykol popíjať častejšie. Klamal by, keby tvrdil, že nie a pri Danovi si každý mohol byť istý tým, že je vždy úprimný. Nevidel zmysel v klamaní, ak sa pravdaže nejednalo o prípad, kedy by mu to pomohlo pri misii. Vtedy svoju morálku dokázal poslať kade-ľahšie. Znova venoval Caitlyn uprený pohľad, nezabudol si ju obzrieť celú, od hlavy po päty. V duchu sa uškrnul pri spomienke na ich nikdy nekončiace doťahovania. Dnes na ne však nemal náladu. A bolo otázne, či ešte vôbec niekedy by na to mal chuť práve s ňou. „Sklamem ťa, ale asi som ťa prehliadol.“ S tými slovami sa jej otočil chrbtom a prázdny pohár položil na pult. Už chcel znova kývnuť barmanovi, aby mu dolial, keď sa Caytlin usadila pri neho. Ani si nevšimol, kedy odohnala toho chudáka, čo doteraz sedel pri ňom. Tváril sa ľahostajne, no v skutočnosti ho nie jedna vec zaujímala. Kedysi mu na nej záležalo a pri človeku ako Dan sa to len tak ľahko nestratí, niekde v sebe sa stále o daného človeka zaujíma, aj keď ho už nemá vo svojom živote. Na jej ponuku len vďačne kývol hlavou. Natočil hlavu k nej a prezrel si ju zblízka. Jeho skúmavý pohľad mohol byť nepríjemný, ale určite nie pre ňu, pre človeka, ktorý ho tak dobre poznal. „Ako sa ti darí?“ V jeho tóne nebola štipka vyčítavosti, len prostá zvedavosť.

Nečekala, že si spolu otevřou šampaňské a její rozchod s Rogerem oslaví, ani to proto neříkala, ale musí uznat, že se jí jeho nezájem dotýká. Mohl si aspoň poskočit, ona to po cestě sem skoro udělala, zabránily jí v tom akorát ty podpatky. Určitě. To už je mu vážně ukradená? Tomu se jí nechce věřit, to nejde, přece ji v tom opravdu nenechá? Gratulaci se rozhodne ignorovat, nemá na to, co říct a rozhodně mu nebude děkovat, ať si to strčí třeba do pr.. zadnice! Poté následují řeči o tom, že chce zpátky aspoň.. ASPOŇ.. svého kolegu a kamaráda a ono se ukáže, že mu to stačí. Au! Nevadí, nemohla čekat, že se s ní pohrne do vztahu. Chápe to, je pořád naštvaný, to je v pořádku, teď budou přátelé a pak ho svede. To nemůže být těžké, jednou se jí to už povedlo. Trochu ho oblbne a on zapomene na to, co mu udělala. Vše bude zase duhové a všechno mu vynahradí. To zní jako dobrý plán, alespoň do doby, než se Nate natáhne pro Janice a pak po ní, jako by si byly rovny. Fuj, žaludek se jí z toho tisíckrát přetočí. Instinktivně se pokusí odtáhnout, ale jelikož ji drží pevně, moc daleko se nepohne, vlastně ani o centimetr, a tak alespoň odvrátí tvář kamsi do ulice. Ještě by ho mohla praštit do břicha, ale to by pak prokoukli, že není dost cool a nad věcí. Mrkáním zažene slzy, nebude přece jak Elena, a že do ní nemá daleko, pořád teď jen brečí. Má chuť mu cosi odseknout, ale bojí se, že jí přeskočí hlas. Nechce, aby bylo poznat, že jí svým chováním ubližuje. Nakonec se jen zaksichtí a nechá mluvit Janice, které se zdá každý jeho návrh nudný. Proč asi, v bistru by se s ním nemohla muchlovat. Tedy, mohla, ale to je tak vše - čuba jedna. Vzhlédne, jakmile je řeč o tom, kam se smí a nesmí a má pocit, že jí srdce vyskočí z hrudi, když si uvědomí, před čím stojí. Hotel. Polkne další knedlík, který je snad větší, než ten předchozí a podívá se na toho troubu, jako by ho nepoznávala. Oplácí jí to, není pitomá, ale vážně to musí být? Situaci moc nepomůže ani to jeho přátelské bouchnutí do jejího ramene. Příliš to nebolí, přesto se zamračí a to místo si promne. Netuší, jak se má v takové situaci chovat. Rozum jí napovídá, aby se usmála, popřála jim zábavu a odešla, ale.. nějak to z ní nechce vyjít ven. “Hmm,” vydá ze sebe jakýsi zvuk, který doplní pokyvováním hlavy. Na víc se nezmůže. Poté se podívá na chichotající Janice a hlavou jí probleskne, že by jí mohla vytrhat pár vlasů, třeba všechny a pak jí je na tu hlavu přilepit vteřinovým lepidlem. Vůbec to není šílené. Dobře, je, ale můžou se jí divit?! Hlavu jí zaplaví představy Janice s ním, z toho by se jeden zbláznil. “Okay,” odsouhlasí, ani neví co, už ho neposlouchá a otočí se k silnici. Nechce se dívat na jeho úsměvy, zařící Janice a to, jak odchází. Promluví si později.. zazní jí v hlavince - přece jen něco vnímala - a ohlédne se za nimi.
“Anebo si můžeme promluvit teď,” ozve se a rukou zastaví zavírající se dveře výtahu, přičemž sebou trochu škubne, bojí se, že ji to skřípne. To by bolelo a co teprve ten trapas. Ou, priority! “Co to děláš?!” Vyjede po něm, což měla udělat už venku. Chvíli jí trvalo, než sebrala odvahu, to se stává. Ano, uvědomuje si, že mu tak nějak navrhla jen přátelství, ale.. on měl poznat, že nejde jen o to a skočit na ni, ale on ne a teď musí zasahovat. Hrůza! Znovu bouchne do strany dveří, které se opět pokusí zavřít, a zavrčí. Je to debilní místo, ale bůžek už to má vymyšlené, tak musí Ellie vydržet. “Chci říct, že vím, proč to děláš, nebo tuším, ale..” Zamrká a podívá se někam do strany, musí chvíli přemýšlet, si to tak docela nepromyslela. Samozřejmě jí to netrvá celou věčnost, takže za chvíli zase pokračuje. “Já.. já nevím, co se ti honí hlavou, ale zkusím to odhadnout, ano? Chceš.. chceš se mi pomstít a ublížit, okay, tak to se ti daří.. gratuluju, ale vážně ti to stojí za to? Cítíš se lépe, protože.. já.. já se lépe necítila, když jsem.” Odmlčí se, protože je těžké si přiznat, že je mrcha. Musí na to jinak. “Nezabralo to, bylo to úplně zbytečné. Pořád se o tebe bojím, pořád tě chci.. pořád tě miluju. Vím, už mi nevěříš, ale.. můžu ti to dokázat, jen mi musíš dát šanci.. Nic není perfektní, třeba nám to nevyjde, ale.. to jsou jen domněnky a to prostě nestačí na to, abych.. teď odešla a přestala tady ze sebe dělat idiota. Tak spolkni tu svou pýchu, nechoď s ní a vyber si mě! Vyber si mě..” Podruhé už to nezní jako rozkaz, spíš ho prosí, udělá na něj i psí oči. Na Janice se radši ani neodváží podívat, dělá, že tam není žádný svědek, který by se jí mohl později posmívat. “A.. to je asi vše,” dodá po tom, co se probere z toho svého zítání na něj a ustoupí, aby mohl buď vystoupit, anebo se dveře mohly zavřít. Připravuje se pochopitelně spíš na tu horší variantu, ono se totiž nedá úplně vsadit na sousedovu romantickou stránku, někdy je jak pařez.