Bar Campbell

Musí potlačit zklamání nad tím, jak snadno souhlasila s jejich pochůzkou v hotelu a jejím odchodem. Proč, nevadí jí to snad? Vážně chce být už jen kamarádka? Do hajzlu. Někdo jiný by možná poznal, že je to jinak, ale on prostě… no, není všímavý. Přesto se přinutí k nenucenému úsměvu a vše s Janice absolvuje, už se nemůže dočkat, až bude z jejího dohledu, zbaví se Janice a vypadne domů za Lily, pokecá si s ní a z jejich jednostranné konverzace si vyvodí, jaký je chudáček a že alespoň jeho chlupatá společnice ho miluje. A taky bude muset ignorovat fakt, že ta chlupatá společnice je jeho díky Ellie. Bude to náročná noc. Překvapeně zamrká, když se ta malá vřítí mezi dveře výtahu a začne na něj pokřikovat. “Co dělám?“ Zeptá se naoko nevinně, protože to přece nemá vůbec chápat. Ale ona pak pokračuje a… hlavou se mu honí strašně moc myšlenek, které splývají v jednu nejdůležitější. Miluje mě, miluje mě…miluje! Miluje ho a on ji taky, tak v čem je zase problém? Bože, tohle je hrozné! Nesnáší ten její psí pohled, když trpí. Trpí pak s ní a nechce to, nelíbí se mu to. Nejradši by jí začal nadávat, aby s tím přestala, protože trápení nikomu nesvědčí. Jenomže za tohle trápení může on. Ona tedy taky, ale… uvědomuje si moc dobře, že není bez viny a chová se jako idiot.
Zírá na ni jako opařený, protože… no, protože přesně tak se teď cítí. Nejspíš by potřeboval, aby ho někdo štípl. Úplně zapomene na nějakou Janice, veškerá jeho pozornost teď směřuje k Ellie. Kdyby se kolem začalo střílet, bude mít hodně problémů se od ní odtrhnout. Dobře, to je asi dost přehnané, ale účel to tak nějak splňuje, tak moc je z toho vedle. Jen je ve fázi, kdy se nedokáže rozhodnout, jestli je to dobře nebo špatně. Ne proto, že by ji nechtěl a měl pochyby o tom, jestli o ni stojí, protože pokud si byl kdy s něčím na sto procent jistý, jsou to jeho city k ní, avšak není si jistý, jestli je to dobré v souladu s tím, co si slíbil. Řekl si, že už se nenechá ovládat žádnou dívkou, dokonce ani jí. A nedokázal to dodržet ani pár minut. A teď tu stojí ve výtahu, vyslechl si od ní to všechno, co mu řekla, a přestože se snažil, aby mu to bylo jedno, nedokázal to. Najednou nemá nejmenší chuť ani cokoliv předstírat, svůj zájem o Janice nebo o kteroukoliv další. Snad ho pak budou mrzet ty peníze za pokoj, který už musel zaplatit, ale to teď není důležité. “Já…“ Musí si olíznout rty, jak má vyschlo v puse, za to může ona! Zaklapne pusu, protože neví, co má říct, není se slovy dobrý. Dokázal by na ni jen tady začít řvát, že ji taky miluje a že ho děsně sere a on se bojí. To by bylo ale taky zbabělé, a tak ji odsud prostě odtáhne, to udělá. Nepromluví na ni, dokud nebude v klidu a neurovná si to v hlavě. Otočí se k Janice, aby se s ní rozloučil, poslal ji lépe řečeno do háje, protože je to parchant a hodlá se tak taky zachovat, jenomže v tu chvíli se dveře výtahu zavřou a on se rozjede nahoru. Zatracené moderní výtahy! Sprostě zakleje a uhodí do dveří, jenomže těm je to, zdá se, úplně ukradené. “Sorry, ale… nejsi ona.“ Není to asi úplně nejlepší rozloučení, jaké mohl vypustit z úst, jenomže v těch slovech je to všechno. Není Ellie. Žádná není Ellie, kromě jí samotné a přesně proto by nikdy nedokázal dodržet cokoliv, co se týká jí a držení se dál. Víme, jak to pokaždé dopadlo, momentálně je z toho oteklé oko, na které vidí zamlženě. Nevnímá její koktání a dotčené brebentění, protože ho to nezajímá. Možná by někdo jiný litoval toho, že ji chtěl jen využít a teď, když už to nechce, ji takhle hnusně odpálkuje, ale jemu je to upřímně úplně fuk, jen se modlí, aby už ten výtah konečně zastavil. Naštěstí jsou to jen dvě patra a pár vteřin, avšak jemu to připadá jako věčnost. Jen co se výtah otevře, vystřelí odtamtud směrem ke schodům, jež bere po dvou, po třech, aby byl zpátky dole co nejrychleji. Rozhlédne se po recepci, ignorujíc pohrdavý výraz obsluhy, která byla té scény svědkem a vyběhne ven. Nebude se zdržovat otázkami, kam ji viděli odcházet, beztak by mu lhali, protože o něm evidentně nemají valné mínění. Rozhlédne se na obě strany a uvidí ji nedaleko, evidentně to vážně byla chvilička. Doběhne k ní a popadne ji za ruku, aby ji donutil se na něj otočit, jak romantické, jako z filmu. “Ehm… ty… dveře se zavřely moc brzo.“ Zatěká očima po jejím obličeji a prohrábne si nervózně vlasy. “Nechtěl jsem s ní… no, ty víš co… neudělal bych to. Vždycky… vždycky si vyberu tebe.“ Koktá jak puberťák, co poprvé vyznává lásku, ale nemůže ze sebe vydat kloudnou větu. Uvěří mu? A co když ne? Nemůže za to, že je slušný hoch a chtěl se napřed rozloučit! Váhavě k ní přistoupí a přejede jí palcem po tváři, snad ho neukousne. "Je mi to líto, všechno. Neměl jsem se snažit ti to vrátit, nechci být ten, kdo ti ubližuje. A měla jsi pravdu... člověk se po tom rozhodně necítí líp." To ví už sice dávno, ale z nějakého důvodu to prostě pořád zkouší. Nejspíš je nepoučitelný.

Je vidět, že ho zaskočila, aby taky ne, vždyť zaskočila i samu sebe. Správně by se měla nafouknout, odejít a nenávidět ho do konce svého života za to, co tu před chvílí předvedl, ale nejde to. Nechápe, proč to nejde, ale prostě to nejde. Tedy, musí to být tím, že ho miluje, ale co hrdost? To jí evidentně nic neříká. Nemůže zmizet s vědomím, že ho nechala jít s jinou a bez boje, to by se zbláznila. Pokládala by si pořád dokola tu samou otázku, proč ho nezastavila? Její odpovědí by bylo, že mu nechtěla bránit ve štěstí, ale co si budeme nalhávat, nikdy by to nestačilo. Jistě, přeje mu, aby byl šťastný, ale ne s jinou! Ne, musela to prostě zkusit, a tak to ze sebe dostala a teď už může jen čekat, co se z toho vyklube. Kouká na něj jako opuštěné štěně a hrozně moc si přeje, aby už něco řekl, ale ještě lepší by bylo, kdyby vystoupil. Tohle přání se jí ovšem nesplní, což jí dojde ve chvíli, kdy se k ní otočí zády, dveře se zavřou a ona tam zůstane sama, pokud se nepočítá zvědavá recepční. Nechápe to, vypadal zaujatě! Stáhne se jí z toho srdíčko a tím se jí po těle rozlije taková ta prazvláštní bolest, kterou je možné cítit v žilách a žaludku. Dokonce na chvíli zadrží dech, což je dobře, aspoň z ní nevyjde žádný vzlyk. Myslela si, že je na odmítnutí připravená, ale to se spletla. Do poslední chvíle doufala, že si ji vybere a možná tomu i věřila. Má pocit, že se jí hrudník zhroutí do sebe a zůstane tam velká díra. Ano, je to dramatické, je to velmi dramatické. Dá ruce v pěst, nesmí dovolit, aby ji to tady pohltilo, protože to by se svalila k zemi a pak by jí museli odtáhnout jako pytel brambor. Zvedne bradu [tady je ta hrdost], párkrát zamrká, asi má smítko v oku, a vyrazí pryč. Na recepční se přitom ani nepodívá. Zastaví se až venku, kde chvíli přemýšlí, že se vrátí do baru a pořádně se ztříská, jenže je tam moc lidí a na to nemá náladu, takže to padá. Vydá se na opačnou stranu a občas zkontroluje, jestli nejede taxi, které by si mohla stopnout, zatím však nic nevidí. Kruci. Pokusí se tedy zabavit hlavinku aspoň výlohami, ale ta ji neposlouchá, místo toho si vzpomene na ránu, která vyšla z výtahu. Určitě na to skočili už tam. To je.. to je prostě výborné! Ze sebemrskáčství ji vytrhne až světlo vychazející ze žlutého auta, které právě vyjelo zpoza rohu a hned na to čísi ruka. Ztuhnou jí z toho svaly, je připravená se bránit, ale všechna ta divokost, co se v ní začínala hromadit, zase opadne, jakmile si všimne, že je to Nate. Zmateně zatěká pohledem, než ho na něm ukotví, ale na nic se neptá a jen ho nechá mluvit. Ze začátku se přitom trochu mračí a kouká tak nějak odměřeně, jako opatrný Bambi, aby si nemyslel, že se objeví a ona se hned rozjasní, ale nakonec to stejně nevydrží. Jak by se mohla mračit, když se svět začal zase točit?! Nechce spát s Janice, vždycky si vybere ji a ještě měla pravdu, co víc potřebuje? Nic. Nemůže si však odpustit bouchnutí do jeho cecíku, aby věděl, že ji naštval. “Nechal jsi zavřít dveře!” Rázně mu vysvětlí, za co to bylo. Pak už na nic dalšího nečeká, skočí mu kolem krku a být chlap jako hora, určitě ho srazí k zemi. “Už jsem si myslela..” zahuhňá mu do ramene a přerývavě vydechne. Není schopná to dokončit, pořád ji děsí myšlenka, že si ji nemusel vybrat. Pořádně ho stiskne, aby dala najevo, že už se ho nikdy nepustí. Bude ji muset odnést domů, jíst s ní, sprchovat se s ní, sedět s ní na záchodě a spát! Prohrábne mu vlásky na zátylku a vtiskne mu pusu na krk.

Párkrát už se pral, takže mu samozřejmě neujde ono známé napětí ve svalech, když se chystá před ním bránit, ale musí doufat, že to není proto, že by chtěla dát co proto konkrétně jemu, ale jen nějakému násilníkovi. Jeho teorie se potvrdí ve chvíli, kdy se ze skrytého dravce stane zase to štěně, které by nejradši zachumlal ve svém náručí a schoval před všemi strastmi světa. Třeba by ani neprotestovala, alespoň dříve si to myslel. Snaží se ignorovat její výraz, když se snaží podat vysvětlení toho, co vše se stalo a co se v něm vlastně děje, nedělá to rád. Nikoho přece nemusí zajímat, co se mu honí v té jeho hlavince, ale někdy je to potřeba. Jako třeba teď. Nejspíš by se nespokojila s tím, kdyby se tu na ni vrhl a zlíbal ji k smrti, že? Nejdřív jí bude muset vysvětlit, co to bylo. Ženské... Připadá si jako šašek, když jí říká, že po tom všem, co měli za problémy, jim možnou cestu do západu slunce zatarasí dveře od výtahu. Copak za to ale může? Ne! Ellie to však vidí evidentně jinak. Trochu vykuleně se na ni zadívá, když ho praští. Přiloží si na svůj sval ruku, přestože ho to nebolelo, což ona nemusí vědět, a zatváří se ublíženě, než mu dojde, za co to je. Párkrát otevře a zavře pusu, jak se snaží něco říct, ale nemá žádnou správnou omluvu pro to, že ji takhle potrápil. Neúmyslně, ale to ona beztak nepočítá. Na ničem z toho už však nezáleží, když se na něj vrhne, což mu přijde hrozně roztomilé. Obmotá kolem ní ruce a s úlevou vydechne, když už ji má konečně zase v náručí. Kdyby nedělala drahoty, tohle se vůbec nemuselo stát! Zavrtí rázně hlavou nad jejími slovy, nechce jí dovolit, aby na něco takového myslela, obzvlášť když je to pro něj tak nepochopitelné. Jak by si vůbec kdy mohla myslet, že by si vybral někoho jiného, když se jí pořád vtíral, přestože o něj nejevila zájem? No, nejspíš asi jevila, ale nevyjevila to na povrchu, jen vnitřně! Zajede jí rukou do těch jejích bujných vlasů a zhluboka se nadechne. Možná vypadá jako ten úchyl z Charlieho andílků, který stříhal holkám vlasy, ale je mu to jedno, zbožňuje její vůni. Ač neochotně, odtáhne se od ní. “Měli bychom jít nebo tu nastydneš.“ Zatváří se takovým stylem, aby jí bylo jasné, že on jí nudle utírat nebude, až bude nemocná. Dobře, bude, ale to neznamená, že u toho nebude nadávat. Sice se mu nechce, ale jako správný gentleman si sundá svoji bundu a hodí ji Ellie přes ramena. V takovém oblečení se v zimě prostě nechodí, je hrozně nezodpovědná. Popostrčí ji dopředu, aby šla, ale jakmile si to představí, rozmyslí se a chytí ji za ruku. “Na něco jsem zapomněl...“ Rošťácky se na ni zakření, načež si ji přitáhne k sobě a vnutí jí své rty, aby ji mohl políbit. Není to nijak náruživé, taková jemná pusa. Zastrčí jí pramen vlasů za ucho a prsty přejede po její narůžovělé tvářičce. Mráz jí evidentně sluší. Pousměje se, celý rozněžnělý, což by se u chlapa, jakým on samozřejmě je, stávat nemělo. Přehodí jí ruku kolem ramen a hezky si ji u sebe drží, aby za a) mu zas neutekla a za b) získal trochu tepla ze své bundy. Líbne ji do vlasů a konečně vyrazí směrem domů. Nemůže sice zabránit tomu nepříjemnému ostnu opatrnosti, který v něm vůči ní je, ale je snadné ho ignorovat.

Původně mu chtěla dát pár facek, nakonec se však spokojí s pouhým bouchnutím do svalu, za což by měl být rád, její facky pěkně štípou. Dobře, možná by stihla jen jednu, jelikož pochybuje, že by se od ní nechal fackovat, ale ta jedna by byla teda pořádná. Zasloužil by si to, ale už se s ním nechce dohadovat. Může být ráda, že vůbec přišel, je si toho vědoma a snad mu to dá svým objetím jasně najevo. Neměl by si myslet, že to bere na lehkou váhu. Zaboří nos do jakéhosi místečka u jeho krku a užívá si blízkost, kterou si tak bláznivě odpírala, ale také teplo, které z něj sálá. Nejsou spolu ani pět minut a už ho využívá, ale to se jistě smí, je jí zima a on tak hezky hřeje. Navíc tohle teplo prostě miluje, jeho teplo. Je jediný na koho se chce od teď lepit minimálně.. navždy, snad si tedy vše řádně promyslel. Už se jí nezbaví. Uvítá Nathanielovo kroucení hlavou, stejně se nechystala své myšlenky víc rozvádět. Nechce si ani představovat, co by dělala, kdyby ho úplně ztratila. Musela by se mu vyhýbat, pohled na něj s někým jiným by prostě nesnesla, ani kdyby šlo jen o mužskou společnost. Připomínalo by jí to, že si s ním už nikdy normálně nepopovídá. Pořád by se dožadovala nějakého úkolu, jen aby mohla vypadnout z domu, což by také znamelo více šancí na smrt. Nechce přehánět, ale pravděpodobně by se cítila dost prázdně. Do teď si nic takového nepřipouštěla, jelikož v sobě měla pořád naději, že se všechno spraví, jestliže se vzpamatuje a doleze za ním, jenže pak jí dal na pár minut okusit, jaké to je, když o tu naději přijdete. Bylo to strašné. Nakonec by se z toho nejspíš nějak dostala, čas prý všechno zahojí, je však ráda, že je tohle hojení odloženo na neurčito. Raději se zaměří na uzdravení jejich vztahu. Usměje se ve chvíli, kdy jí zaboří ruku do vlasů a poté znovu, když už mu zase vidí do tváře. “Aww, tak ty sis všiml?” neodpustí si popíchnutí. Třásla se celou dobu, co musela snášet tu blbku v jeho přítomnosti a on si s ní pak klidně odkráčí místo toho, aby zahřál pipinku! To byla další strašidelná věc, myslela si, že půjde celou cestu až domů jen v mini. Už nikdy nebude tak blbá, aby spoléhala na odvoz. Strčí ruce do rukávů a půjčenou bundu si zapne, aby jí pod ní nenafoukalo. Na krátký okamžik má výčitky, že kvůli ní Nate mrzne, ale on má kalhoty, zatímco jí fouká na.. všechno. “Řekni, až ti bude zima.” Tím se mu snaží říct, že ji na sobě nemusí mít celou cestu, nějak to jistě přežije a potom si dá horkou vanu. “Ale teď,” dodá a obejme se, přičemž se zatváří jako kreslený medvídek, co se chystá zazimovat. Vždycky se tak spokojeně usmějí. Nate ji tady však bohužel a bohudík nenechá ulehnout k zimnímu spánku, a tak je nucena rozpohybovat zmrzlé nožky. Krátce se na něj zašklebí, když ji popostrčí, aby věděl, že se jí to vůbec nelíbí, nakonec ho však poslechne, ale samozřejmě jen proto, že se těší, až bude v teple. Jinak je určitě hrozně neposlušná, jenže to on taky, jelikož ji zanedlouho zase tahá za ruku, čímž je nucena se o pár kroků vrátit. Už byla skoro doma! “Co..?” Chtěla se zeptat, na co že to zapomněl, ale ani to nedořekne a už se musí potýkat s jeho rty. Dobře, pro teď je mu odpuštěno, že jí odpírá postel. Celá roztaje a v břiše se jí rozletí všichni motýli, kteří byli pravděpodobně celou dobu kdesi zavřeni. V něčem, kde nezemřou jako v Dva a půl chlapa, to byla smutná svatba. S úsměvem se pak otře nosem o ten Nathanielův, čímž eskymácky přivítá jeho a pusinky a všechno, co kvůli ní na těch několik týdnů zmizelo do neznáma. Jak málo stačí, aby z něj byla zase celá rozechvělá a hotová. Má to s ní tak snadné, nechápeme, proč si to poděbradský bůžek nemyslí. Zavře oči, jak si užívá jeho dotek na tváři, ale jen na chvíli, jelikož si chce užít i pohled na jeho rozněžnělý výraz. Dlouho se na ni takhle nedíval, takže jí to nikdo nemůže mít za zlé. Má chuť ho znovu obejmout a říct pár dalších zamilovaných slov, ale toho bylo pro dnešek dost, takže si jen proplete prsty s těmi jeho, co visí z jejího ramene a konečně se nechá odvést domů.
Zastaví se před svým pokojem, kde koukne na dveře, na souseda a zase na dveře. “Tak.. jsme tady,” řekne a hned na to se zaksichtí, jelikož je to, co tu povídá úplně jasné. Chová se jako puberťačka po prvním rande. Dělá to proto, že by ho nejradši pozvala, ale cosi jiného jí říká, že to není dobrý nápad. Měli by na to jít trochu pomaleji, ještě před chvílí chtěl spát s někým jiným, anebo to chtěl předstírat. Tak či tak, měla by si teď prostě hrát na cudnou, což by nakonec mohla, i kdyby ho měla v posteli jen jako plyšového méďu. Hmm, ne! Nesmí podlehnout. “Uvidíme se u snídaně,” poví a nahodí nevinný výraz, aby jí odpustil její podivné chování. “Ale lepší by bylo při tréninku, chtěla bych vidět, jestli jsi nevyšel z formy, nemůžu s tebou do akce, pokud jsi zlenivěl.” To si nemohla odpustit, což dá také najevo tím, že se na něj zakření jako neposedný skřítek. Na druhou stranu to myslí vážně, měli by se ve všem zase trochu procvičit, to taky lidi sbližuje a jako bonus budou jeho svaly v pohybu. To si nemůže nechat ujít. “Tak v sedm,” rozkáže a líbne ho na tvář, než zaleze do pokoje. Už se k němu nemůže víc přibližovat, jinak by ho tam zatáhla sebou a to nejde. Oba si musí odpočinout a tak. Opře se tam o dveře, vydechne a zatváří se blaženě. Všechno je mezi nimi v pořádku, jak jen v tuhle chvíli může být. To jí zatím stačí.