SoHo - Lower Manhattan

Už už se nadechuje, aby odpověděla na její otázku, avšak ona sama ji předběhne a ne zrovna lichotivě. No tohle. Měla za to, že je v dobrém stavu. Zamračí se na blondýnčin profil, nejspíš jí dá pracovní název, jen ještě neví jaký. “Zhruba před rokem, jezdím každé dva roky,“ vysype ze sebe, přičemž zapřemýšlí, jestli to je málo. V servisu jí tvrdili, že to takhle stačí, pokaždé dostane razítko a na shledanou. A když na ni něco pípá nebo se jí něco nezdá, zajede tam co nejdřív. Uvědomuje si, že si svůj zadek vozí na poměrně cenném klenotu a rozhodně by ho nenechala hnít. Jeho hodnota je sražená vylepšeními pro moderní motorky, ale i tak. Kdyby chtěla svou motorku zanedbávat, mohla si koupit nějakou levnější Hondu a ne tohle. Znovu si dřepne, tentokrát však vedle její zachránkyně a čeká, jestli dokáže další zázraky kromě toho, že jí zastavila na pomoc. Zůstává mlčet, zaprvé není zrovna užvaněná a zadruhé ji nechce rušit při práci, ale jak se zdá, není to potřeba, protože ona promluví sama. Nadzvedne nad jejími slovy o pěkné holce s pobaveným zacukáním koutků obočí, přičemž rozhodně není jedna z těch, které by poplašeně uhýbaly pohledem, červenaly se a koktaly, což je taky znát. Zajiskří jí v očích, jež lehce přimhouří, ale nijak to neokomentuje. A je za to ráda, protože jak se ukáže, blondýna je pěkná potvora, což ji donutí se uchechtnout, možná je to dokonce smích? To jsou poměry. Automaticky položí ruku na řidítko a zlehka jej stiskne. “No jo, z roku 66. Sice už je v letech, ale všechno komplet vyměněný, nedávno převodovka a spojka... proto nechápu, co se stalo...,“ vystrčí spodní ret, když si postěžuje na tu zradu, kterou tady plechová madam předvedla. “Možná karburátor? To by možná vysvětlovalo to přehřátí, ne?“ Není sice expert, ale sem tam něco pochytila a není úplný lempl, ví, co kde je, jak to funguje, ale opravit to nezvládne a rozhodně neumí ani poznat závadu. Nakonec nad tím máchne rukou a zvedne se, poodstoupí o krok dozadu, aby si mohla znovu zapálit. Nervuje ji to, a tak musí pálit jednu za druhou, děsný zlozvyk. “Zvládneš s tím něco udělat? Jestli jo, tak ti dlužím skleničku,“ navrhne menší úplatu. Je jasné, že kdyby nestačilo něčím pootočit, bude to mnohem dražší, než drink, ale nechte holku snít, no ne? V tu chvíli začne mluvit o otevírání, což se jí ani trošku nelíbí, je na to děsně háklivá. Nestihne ale protestovat, protože se zvedne a jde si do auta. To vzdala rychle, děvenka. Nevadí, poradí si sama.
Možná by měla trošku víc lidem věřit, o čemž ji přesvědčí fakt, že se vrátí zase zpátky a něco drží v ruce. Tak sleduje, co to hledá, když na ni v autě vykoukne nějaká chlupatá hlava. Má co dělat, aby si ho nešla podrbat, psům prostě nikdo neodolá, zvlášť tomuhle medvídkovi. Její chvilku hypnotizace, aby šel pes k ní a ona se nemusela ptát, jestli si ho může podrbat, přeruší dívčino huhlání a troubení, kterému ona sama už ani nevěnuje pozornost, to by se tady člověk musel zbláznit a nedělat nic jiného, než nadávat na ty blbce, kterým někdo nechal ve volantu ten zatracený klakson. Aby ale nenechávala bloncku samotnou ve vztekání [ostatně, to kvůli ní tu teď musí trpět troubení věnované jí], podpoří to dalším zdviženým prostředníkem. "Jen z toho auta vylez a nebudeš mít čím troubit, debile," zahuhlá si pro sebe, snad ji její společnice neslyší, prostředník stačí. Lepší, než tisíc slov, vážně. Ne, že by ta její výhrůžka nebyla dostačující sama o sobě, ale vyhrožovat rozebráním auta je asi trochu normálnější, než usekat ruce. Ups. “Ne, poprvé. Jak říkám, pravidelně ji nechávám kontrolovat. Zažily jsme toho už spolu hodně a nikdy mě nenechala ve štychu,“ odpovídá, zatímco očima pořád ještě sleduje toho pomalu odjíždějícího řidiče. Připadá si jako matka, která dovedla své dítě k doktorovi a vypráví, co její ratolest trápí. A trochu to tak i je, tohle je asi nejblíž, co se k dítěti kdy dostane.

Pousměje se, div si nepoplácá rameno. Jediná věc, ve které je zodpovědná, kdyby to tak blondýna věděla. Tak nějak automaticky ji projede očima, jestli někde nevidí tetování, jež by značilo, že patří k nepříteli, už je to nejspíš reflex. Nikde ho ale nevidí a na agentku rozhodně nevypadá, to jsou takoví snobi. Usoudí tedy, že jí nic nehrozí a musí uznat, že to je příjemné. Její myšlenky přeruší psík, který snad její prosby vyslyšel a začne obtěžovat svoji paničku, což jí vykouzlí úsměv na tváři. Strčí si cigaretu ke koutku úst, aby jí nepřekážela, když se vydá směrem k ní a opře se jedním kolenem o zem, aby měla rovnováhu pevně... v nohách? Nejspíš by se to tak dalo říct. Podrbe chlupáče za ušima. “Nazdar, krasavče,“ přivítá se s ním a začne mu vypravovat, jaký je to fešák, zkrátka ty klasické věci, co lidé, kteří mají rádi psy, sdělují čtyřnohým tvorečkům. “Tak pro toho bych zas zastavila já,“ vrátí se k tomu, jak blondýnka říkala, že jí stálo za to zastavit pro její motorku. Nepřestane ho drbat, ani když se zaměří na diagnózu své baby, ale úsměv jí ze rtů zmizí, ačkoliv se tak trochu trefila do závady. Trochu zklamaně na dívku hledí, když zjistí, že ačkoliv už motor probublává, není nebezpečí zažehnáno. A slyší to sama, není to ten slastný zvuk, jímž vrní pokaždé, spíš takové postižené naříkání, které se jí ani trochu nelíbí.
Na chvíli zůstane mlčet, jak přemýšlí nad tím, zda ji nechat pořádně opravit hned teď touhle dívkou, která evidentně ví, co dělá. Nejspíš by se měla sebrat a odjet, trochu se prospat, jelikož ji čeká v noci práce, a ráno dopravit motorku do servisu, jenomže by ani nezvládla dojet do doupěte, je to ještě pár kilometrů. Navíc je fajn řešit něco normálního s někým normálním. “Pokud ti to nebude vadit...“ nechá větu záměrně nedokončenou viset ve vzduchu, načež vyhodí nedopalek, který zhasl sám, když z něj nepotahovala. Takhle plýtvat tabákem, nemá to ráda. Ale upřímně úplně zapomněla, že má cigaretu v ruce. “Ale asi ne tady, protože za chvilku někoho klepne pepka rozčílením, žes tu takhle zastavila,“ zatváří se pobaveně, jako kdyby ji snad těšilo, kdyby se to doopravdy stalo. Možná trošku, ale ona za to prostě nemůže, je to potvora. A člověk se má těšit z maličkostí, no ne? Určitě to tak je a nemá to nic společného s tím, že je prostě zlomyslný člověk. Jako kdyby její slova chtěli potvrdit i řidiči na silnici, ozvou se další zuřivé nadávky a troubení. Tentokrát už se ale ani neobtěžuje na to nějak zareagovat, stejně to nemá smysl. Jestli jsou ti lidé uzlíček nervů a rozhodí je fakt, že někdo zastaví u kraje, tak by možná neměli řídit přes New York, protože ten je jedna velká zácpa.
Souhlasně kývne, když přijme nabídku drinku. “Kdyby takhle štědří byli všichni mechanici, tak ten business brzo zkrachuje,“ neodpustí si lehce rýpavou poznámku, ač je v tom skrytý vděk, tak to prostě dělá a jinak to neumí. Je snazší mít řeči, než říct díky, to ví přece každý.

Uchechtne se nad tím, jaký je psík hlídač. “Kdybych tě přišla vykrást já a viděla ho, tak tě probudím tím, že si s ním začnu hrát a stejně nic neukradla, takže...“ pronese, aniž by nad tím přemýšlela, čehož okamžitě zalituje. Nedá na sobě ale nic znát, beztak jí to ani nepřijde podezřelé, tedy... snad. Normálního člověka něco takového nezarazí, ne? Jen proto, že by ji klidně vykrást přijít mohla, což ví jen ona, na ni hned nebude ukazovat prstem, že je gangster. Měla by přestat být takhle podezřívavá a ostražitá, vážně. Co pak z toho života má? Nic moc, co si budeme povídat. Nechá si olíznout obličej, ale automaticky se trochu odtáhne, nerada by, aby se trefil třeba do nosu nebo otevřené pusy, to není zrovna sexy. Poplácá ho po boku, načež vstane a vezme si bundu, kterou prve přehodila přes sedadlo. “Děláš někde tady? Abych věděla, kde mi to má příště zas hexnout, abys mě mohla zachránit,“ nadzvedne pobaveně koutek, sledujíc její počínání. Trošku tázavě nadzvedne na jakési součástky obočí, ale na nic se neptá a pomůže jí je přesunout k jedné straně, aby se na tu druhou vešla její baby. “Doufám, že se v tobě skrývá Rambo, protože dvě stě kilo není zrovna málo,“ trošku se zašklebí nad uvědoměním, že ji budou muset tahat. Není problém ji tlačit, ale unést, zvednout a naložit tak, aby se jí nic nestalo? To bude oříšek. “Nebo máš rampu?“ optá se nadějně. Kdyby totiž jo, nebude co řešit. Zároveň se vděčně na blondýnku podívá při zmínce o odvozu. Nerada by za nimi třeba běžela nebo si sháněla taxík. Mohla by si taky půjčit kolo v jednom z těch moderních stojanů, kam hodíte peníze, a jedno se vám odemkne. Na kole ale rozhodně nepojede, protože na něm seděla někdy naposledy v osmi letech. Ne, že by se bála, že to zapomněla, což ani nejde, když udržovat rovnováhu musí umět tak jako tak, ale... ke kolu má určitý odpor. Taxikáři jsou buď děsně nepříjemní nebo naopak až moc přátelští a v taxíku to kolikrát tak zvláštně zapáchá a běžet v tomhle vedru se jí taky nechce. Proto je ráda, že ji sveze. Uchopí řídítka a dotlačí mašinu k návěsu, aby ji mohly naložit.