Rockefeller Center

Popotáhne z cigarety a vypustí z úst obláček dýmu. Chvíli přemýšlí co přesně měla ta ženská na mysli, když řekla, že není nejostřejší tužka v penále. Během chvíle to ale vypustil z hlavy.  "Tak soráč, už ti nebudu říkat puso, když už vím jak se jmenuješ." Zauvažuje nad tím zdali by bylo moudré poskytnout jí jakékoliv informace o té holce, kdo ví jestli se to později neobrátí proti němu. Upije ze své sklenky a nakonec se rozhodne jí dát nějaké info, byť dost skromné. "O holku je postaráno." Následuje trapná chvíle ticha, během které se snaží usilovně vymyslet co by řekl. Nechtěl sem jít, kvůli tomu že je to tu samý snob, a zároveň věděl, že je prakticky nemožné se tu setkat s někým koho zná a mohl by s ním alespoň poklábosit. Osud mu přihrál do cesty Lin, což sice není zrovna výhra, ale i ta je mu na jednu stranu momentálně dobrá. Stále je to o trochu lepší než tu stát úplně sám a očumovat. "No.... a co ty? Šla jsi sem dobrovolně nebo jsi to dostala rozkazem?" Jen co to vysloví začne přemýšlet jestli to nebyla blbá otázka, aby to nevypadalo že vyzvídá, ale co už. Když nic jiného, tak prolomil to ticho a to se počítá.... snad.

Pobavený výraz se mu jen prohloubil, když se ohradila vůči tomu, jak ji nazval. Neobtěžoval se s ní o tom ani dohadovat, protože by jí v konečném důsledku oslovoval stejně tak, jak by chtěl on sám. Bylo až neuvěřitelné kolik emocí z té její hezké tvářičky vyzařuje Líbilo se mu to pozorovat. Jemu se nikdy moc emocí ve tváři nezrcadlilo, maximálně vždy tak jedna a to vztek nebo pobavení, ale nejčastěji byla jeho tvář chladná. Dneska to bylo ovšem jiné, chtěl se trochu pobavit, trochu si pohrát a s příchodem téhle ženy se to zdálo být o něco zajímavější. "Takovou radost jsem ti nemohl udělat," čelil s klidným úsměvem jejímu úšklebku, hledíc jí při tom provokativně do očí.
"Nesleduju to," pokrčil rameny a myslel to vážně, pokud to nebylo vážné, nevěnoval tomu pozornost a proč taky? Byl to jen další šrám, kterých měl po těle neustále desítky stejně jako jizev. Naopak by bylo k podivu, když by na sobě neměl ani jeden, pokud tomu tak někdy vůbec bylo. Ret si k jejímu uspokojení neolízl, ale bezděčně sevřel dlaň v pěst, když jej zaplavily neznámé pocity. Nevadilo mu, jak se tenkrát zachovala, a že jej zranila, to ne. Naopak ho tahle její dravost fascinovala, ale štvalo ho, že tyhle emoce nedokáže nikam zařadit. Bylo to nepříjemné. Rychle ho to ovšem přešlo. "Právě jsi ranila mou citlivou duši," pronesl sarkasticky a pravou dlaň si při tom položil na hrudník v místech, kde má srdce, aby docílil lepšího hereckého výkonu. „Doufal jsem, že máš o mě starost,“ dodal stejným tonem, načež se začal tvářit velmi seriozně a zadumaně. "Vlastně, ....když tak nad tím přemýšlím, ....ta představa se mi taky začíná docela líbit," zaculil se na ni jako bezstarostný kluk, kterým byl snad kdysi dávno, nežli poznal život na ulici, v podsvětí a nakonec ve vězení, kde z něj malého chlapce definitivně vymlátili.
Nerad nechával někoho vyhrát, ale na druhou stranu, proč jí to potěšení nedopřát. "To je to tak vidět?" Prohrábl si prsty pruh vlasů, ale nejistý výraz narušil cukající koutek úst. Nakonec to vzdal a tiše se rozesmál. Pravdou bylo, že nemohl dostat z hlavy chuť jejích rtů, ale nikdy by si to nepřiznal. "Ty taky nevypadáš, že by jsi na mě zapomněla," neodpustil si rýpnutí, při kterém se mu oči chladně zaleskly. Kdyby na něj totiž dočista zapomněla, nikdy by jí oči tak vztekle neplály. Jeho přítomnost by ji takovým způsobem neiritovala. Možná nevypadal na někoho, komu to myslí, ale opak byl pravdou. Věděl jak své svaly využít, při boji se dokázal pohybovat se smrtící přesností. Nemlátil bezhlavě okolo sebe, spoléhajíc na sílu, jako většina hor svalů, tím se od nich lišil. Možná díky tomu dokázal přežít v té díře.  
Co ale opravdu nečekal byl její smích. Vlastně se jeho nabídce doslova vysmála. Jeho ego v tu chvíli možná utrpělo maličko ránu, ale nenechal se tím rozhodit. Proto se nahnul až k jejímu uchu. "Jsem dobrý tanečník," zašeptal jí do něj, načež se od ní opět odtáhl a se zřetelnou výzvou jí pohlédl do očí, tvář ale opět bez emocí. Ani tenhle typ pohybu mu nebyl cizí, ačkoli preferoval klasické tance před moderními. Jeho největší kvalitou v tomto směru bylo, že dokázal perfektně vést, byl si svými pohyby vždy jistý a tím dodával jakýsi pocit jistoty i svým tanečním partnerkám.

Kdyby byla mrcha, asi by si právě gratulovala, že se jí ho podařilo vyvést z míry. Svým způsobem si užívala ty jeho výrazy, když ji zpočátku pozoroval přimhouřenýma očima a dokonce otevřel pusu, aby něco řekl, ale byl ji nucen opět zavřít, protože mu k tomu nedala příležitost. Bylo to pro ni jakési zadostiučinění, že dokázala takového frajírka zaskočit, přestože se to snažil nedat najevo, ale určitě ne potěšení. Necítila škodolibou radost nebo hrdost, taková nebyla. Navíc se zdálo, že to šlápnutí ani necítil, pokud tedy nebyl tak dobrý v ovládání svých emocí. V konečném důsledku za to byla ráda, nechtěla mu ublížit, jen dokázat fakt, že si jen tak něco nenechá líbit. Rázem zapomněla na svůj úkol i lidi okolo, včetně těch, kterých se snažila zbavit. Prostě se nechala pohltit okamžikem, tak jako vždy.
Vyčkávala co se bude dít, a když se mu na tváři objevil rošťácký úsměv, těsně před tím, nežli se s rukou v bok opřel o čokoládovou fontánu, rozbušilo se jí srdce. Nebylo to poprvé, v přítomnosti charismatických mužů se jí to stávalo často. Jo, měl vážně pěkný úsměv. Ale nebyl to důvod, proč z něj nespouštěla oči.Tím bylo očekávání toho, co z něj vypadne. Hltala ho očima malého dítěte, které očekává tu nejvzrušující hru. Když se konečně dočkala, pootevřela ústa, jako by nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Oči jí však jiskřily stejně rošťácky jako jemu. "Jo taaak," protáhne svá slova a uznala nakrčí bradu. "Pán zná všechno," dodala s chichotem, hledíc mu do očí Bylo to jako bavit se se spolužákem, ale zároveň cítila, že tenhle muž nebude jen bezstarostný student. "Bojíš se snad o svoje boty?" Ústa se jí roztáhla v dalším sladkém úsměvu, zatímco v očích jí zaplála výzva. Neměla problém s ním tančit, kdyby chtěl, byla by ostatně ve svém živlu. Jedna z mála věcí, kdy si byla sama sebou naprosto jistá. S ní by botky rozhodně pošlapané neměl, ...pokud by ovšem nechtěla. Pak se jí, ale náhle představil, takže mu věnovala svůj milý úsměv a stiskla ruku. "Eva, těší mě," představila se mu také, načež se ujistila, že je její kamerka tam, kde má.

Přijde mu trochu vtipné, že někdo unese a mučí ženskou a pak se zajímá o to jestli je v pořádku. "Se neboj, dejchá." Po těch slovech se znovu popotáhne z cigarety a vypustí do vzduchu další z černých obláčků kouře. Je trochu zaskočený její otázkou, přeci jen od ní nečekal žádné projevy přátelství či čehokoliv jiného. Jediné s čím u této slečny počítal, byl nějaký zákeřný útok či alespoň jízlivá poznámka. "Dík, ale ještě trochu mám. Dojdu si potom." Jen co odejde začne uvažovat nad vším co se tu tenhle večer děje. Tenhle večer mu připadá hodně zvláštní, on má oblečený drahý společenský oblek, je na akci pro smetánku a aby toho nebylo málo vybavuje se tu s nepřítelem ba co víc nepřítel mu chce dokonce přinést pití. Kdo ví co tenhle večer ještě přinese. Během úvah stihne dopít pití a zároveň i dokouřit, a tak se vydá k baru. Přijde zrovna ve chvíli, kdy mu Lin objednává pití. Vidí, že netuší co přesně mu objednat, položí ji ruku na rameno a s úsměvem na tváři odpoví místo ní barmanovi. "Myslím, že tady slečna mi chtěla objednat Jamesona, dvě kostky ledu poprosím." Pak stočí pozornost k Lin. "Díkes za vobjednání pití Lin. Estli ti to udělá radost, tak jsi první temná co mi chtěla zacálovat panáka."