Rockefeller Center

Přimhouří na ni oči, když mu drze přiloží prst k ústům. Nemá to rád, sám neví proč, ale děsně ho to rozčiluje, asi jí bude muset naplácat. Protože se to však nehodí [ostatně, jsou pořád na plese, ačkoliv s ní by zapomněl, i kdyby vedle něj stál prezident nebo tak něco], rozhodne se to přejít a raději se zaměřit na to, co mu říká. “Já měl za to, že vás holky Francouzi berou. A taky Britové, samý přízvuk,“ neodolá kyselému výrazu, aby dal jasně najevo, že mu to přijde směšné. K čemu jim je přízvuk? Může to být hovado, ale stačí, aby mělo přízvuk a holky by se rozkrájely. A americký nebožáček by musel odejít s prázdnou, prostě hrůza. Tedy, je jasné, že on si Ellie omotal kolem prstu i bez přízvuku, takže se nemá čeho bát, ale přesto to nebude riskovat a kdyby náhodou, postará se, aby přízvukáček hezky rychle zmizel. Viděl to ve filmech, vždycky zvítězí! [:D] Jako mávnutím kouzelného proutku je to však pryč, nemá cenu se tímhle vůbec zaobírat, jako spoustou věcí, jež ho kvůli ní napadají, a raději si užívá její blízkost. Na nikom jiném nezáleží, i kdyby nehrála hudba, tak by se s ní pohupoval, jelikož je na tom něco… kouzelného? Nejspíš by se to tak dalo nazvat, přestože je to děsně přeslazené, až z toho má chuť na kyselé bonbony, to je samozřejmě naprosto normální, nic zvláštního. Ponoří se do ticha, ostatně není třeba pořád mluvit, to ví přece každý. Rád by zabořil ruku do jejích vlasů, ale bojí se, že by jí pocuchal pramínek nebo tak něco, ale má co dělat, aby tomu odolal. Evidentně má úchylku na její vlasy. A kdo ví, třeba za pár let budou sedět někde na koberci a zaplétat si copánky, to bude moc sexy. Stejně sexy, jako otočka, na kterou se chystá a nakonec ji také provede.
Hrdý sám na sebe, že se mu ta taneční kreace tak krásně povedla, se culí jak měsíček na hnoji, avšak jak se zdá, ta potvora z toho není celá odvařená, jak by být měla. Protože kdyby ano, rozhodně by nezvládla tohle její provokování. “Povím ti přesně, kde jsem se to naučil,“ zatváří se důležitě a ignoruje její sarkastické popichování, on se nedá. Určitě jí tím vytře zrak. A taky je tahle informace samozřejmě děsně důležitá a bez ní by dnešní večer nepřežila. “Jako kluk jsem padl do oka jedné vychovatelce a ta tvrdila, že když kluk umí tančit, půlku práce při okouzlování dámy má za sebou,“ blýskne po ní úsměvem, a aby svá slova ještě podpořil, předvede jí další rozkošnou otočku, protože ty mu zkrátka jdou nejlíp.
Co mu však nejde ani trochu, je vyjádření náklonnosti, jež se projevuje v touze se posunout někam dál. Možná by měl pár měsíců počkat, v závislosti na nedávných událostech, kdy to bylo prostě hrozné, ale možná právě proto čekat nechce. Když s ním totiž bude bydlet, třeba ji stihne připoutat, kdyby jí zas přeskočilo a měla potřebu se od něj distancovat. A taky by ji mohl někde na chodbě chytit a dát jí na zadek, což v doupěti samozřejmě nešlo. Panika se v něm začne šířit, když od ní nic neuslyší kromě toho, zda to myslí vážně. Možná, kdyby se na ni podíval, věděl by, co si myslet, ale toho se pořád bojí, může proto dělat, že ho děsně zajímá všechno okolo. Alespoň do té doby, než se začne ona snažit, aby se to změnilo. Je trochu neochotný se poddat její snaze přitáhnout jeho pohled k jejímu, avšak nakonec přesně to udělá. Sám ví, že takové věci by asi neměl říkat zádům nějakého týpka, ale jejímu obličeji. Nenápadně si povzdychne [tak nenápadně, že by to slyšel asi každý] a s přikývnutím se na ni konečně podívá. Netuší, jestli by měl říkat něco dalšího nebo čekat, jestli něco řekne ona. Bože, tohle je tak strašně komplikované! Horší, než zkouška z práva! Zůstane mlčet a pouze přikyvovat na jejích sto padesát ujištění. Neměla by… no… co my víme, třeba říct hned, jestli o to stojí? Z toho ujišťování má jen pocit, že by si to měl znovu rozmyslet, ale on nic takového přece nepotřebuje, ví přesně, co chce! Chytí jednou rukou její obličej a palcem přejede po tváři. “Kolikrát se ještě budeš ujišťovat?“ uchechtne se beze stopy té nervozity, kterou cítí, pořád je to dobrá herečka. Zvlášť, když už tam bylo to, že by moc ráda. Bylo by hodně trapné, kdyby tu poskočil radostí? Asi ano, je drsný a tenhle typ to nedělá. “Snad ano… pustili už přece víc lidí,“ pokrčí rameny a rázem je po radosti. Nad tím vůbec nepřemýšlel. Co když jim to odmítnou umožnit? Třeba… třeba se to podle něčeho posuzuje a oni neprojdou nebo tak něco. “ Musí nás pustit, rozhodně tam nebudeme věčně jak studenti na kolejích,“ zapřemýšlí nahlas a snaží se, aby se jeho logika nějakým způsobem přenesla i na vedení. Do hlavinky si uloží úkol, aby to hned zítra zjistil, najednou je jako malé dítě, nemůže se dočkat. “Vážně to chceš?“ V tuhle chvíli pochopí její mnohonásobné ujišťování, sám to teď potřebuje. Jakmile má tuhle možnost na dosah, nechce se jí už vzdát, ale pořád je tu ten malý červík, který ho hlodá od chvíle, co ji viděl s Rumcajsem, a přesně ten červík ho nutí se znovu zeptat. Nejradši by ji odtáhl odsud pryč a dal se do plánování, ale musí vydržet, není přece malé dítě, které si něco usmyslelo a teď hned to strašně chce. Snad. Místo toho ji sevře v medvědím objetí, tvář zaboří do jejích vlasů [konečně] a začne se zase pohybovat do rytmu, jemuž doteď nevěnoval nejmenší pozornost.

Musí s ním souhlasit, přízvuk je sexy, hlavně ten britský, ale Francouz s americkým akcentem jí zase tak moc okouzlující nepřipadá a taky jí to k sousedovi nesedí. Nechce, aby mluvil jako Frantík z důvodů, které již byly zmíněny a navíc se jí líbí jeho mužný americký hlas. Celá se z něj chvěje. Určitě je to jedna z věcí, která ji na něm hned zaujala. Je to kus chlapa, takového vedle sebe potřebuje a ne nějakého převoněného mladíka z Francie. A k tomu se nedá jen tak zapomenout na někoho, kdo vám vezme pivo a pak vás.. potěší. Hodně potěší, dobře a opakovaně. “Tak jsem asi pokažená.” Pokrčí nad tím rameny a pohladí ho po té jeho kyselé tvářičce, aby těch výrazů zanechal, ještě mu to zůstane. Není připravená chodit s citrónem.
Nakrčí nos při představě jakési vychovatelky učící ho tancovat, anebo o co se to vlastně pokoušela. Není to trochu zvláštní chování? Rozhodně je a přesně to jí na celé té věci vadí. Vůbec ho ve své hlavě nevidí dospělého v náručí někoho jiného. Ne, žárlivost s tím nemá nic společného. Dobře, možná trochu, ale vážně se víc snaží zaměřit na ten vážnější problém a tím je pedofílie. “Doufám, že ji hned poté vyhodili, takhle by s dětmi mluvit neměla,” poučí ho, kdyby to náhodou nevěděl, na první pohled se totiž zdá, že mu to připadá normální. Z ničeho ho ovšem neobviňuje, teď nad tím nejspíš raději tolik nepřemýšlel a jako dítě na celou věc pravděpodobně pohlížel nevinně. Na druhou stranu, je to soused, kdy ten naposledy na něco pohlížel nevinně? Sám si již jistě nevzpomína. Nechá se navést na druhou otočku, ale další posměch se nekoná, to by od ní bylo už moc zlé, když se Nate tolik snaží a vážně mu to jde - mistr otoček. “Ale.. něco pravdy na tom bude,” uzná nakonec neochotně. Jeho vychovatelka nebyla zase tak mimo, to ji však neomlouvá a už vůbec ne po tom, co všechno jí o sobě prozradil. Měl to podle všeho v sirotčinci pěkně těžké, ale ona mu pomůže se z toho vzpamatovat. Možná to nepotřebuje, působí docela spokojeně, to ji ovšem nemůže zastavit. Pro jeho dobro ho uchrání od všech pochybných ženských, kromě sebe samotné, na to není dost silná. Opravdu nesobecký počin.
Zamračí se pro sebe, když ho hned nemůže přimět, aby se na ni podíval. Stále se musí sama sebe ptát, co to s ním je, jak může navrhnout takovou věc a pak se na ni ani nepodívat? Je si jistá, že takhle se to nedělá, přestože nikdy nic podobného nezažila. Nevadí, nezastaví ji to. Vybalí na něj všechny ty své otázky plné pochybností a tím také pravděpodobně dosáhne toho, že na ni konečně upře svůj pohled. To mu to trvalo! V tu chvíli ji ovšem také dojde, že toho řekla až příliš, měla prostě jen nadšeně vykřiknout, říct tisíckrát ano, ale to by asi nebyla ona, kdyby to s ní bylo tak snadné. Zavře oči a taky si neodpustí jakýsi povzdech mířený na svou maličkost, je děsná, ale dlouho se tím netrápí. Ono totiž není snadné se soustředit na svou ubohou existenci, když na ni soused tak hezky sahá. “Promiň,” špitne a nakrčí nos, než se na něj opět podívá. “Řekla bych, že někdy moc mluvím,” dodá a nahodí ten výraz, který prozrazuje, že tuší, jak očividnou věc právě plácla. Je ukecaná v nevhodných okamžicích. Chytne se ho za sako, jako by čekala, že se je od sebe hned někdo pokusí kvůli jejich plánům odtrhnout. Už si s ním představuje společné rána, takže by ji opravdu naštvalo, kdyby jim neumožnili odejít, ale po zmínce o kolejích se zase trochu uvolní a nahodí šibalský úsměv. “Musíš ale uznat, že jsou party na pokojích fajn a pak.. když máš dobré sousedy…” nedořekne a pustí se do upravování jeho kravaty, kterou by mu raději svlékla, než rovnala, ale tady to nejde - svlečená kravata, to je vysoce erotické. [:D] Po jeho otázce ustane v úpravě a celá se rozněžní. Už si myslela, že je jediná, komu dělá starosti, jestli si je ten druhý jistý společným bydlením. Chápe, proč to dělá, bylo by dost divné, kdyby ne, ale taky ví, že s ní může počítat. Vždycky mohl, i když to tak třeba nevypadalo. Obejme ho kolem pasu, položí si hlavu na jeho hruď a zatváří se blaženě. “Nic nechci víc než tohle,” ubezpečí ho. Nemá páru, jaké to je bydlet s partnerem, ale začíná být vzrušenější a vzrušenější. Budou mít něco, co je jen jejich, budou tam jen oni dva a ještě si to budou moct upravit podle sebe. Budou si moct udělat nahé dny, prostě divočina!
Klidně by se s ním dál kolébala a topila v představách, kdyby si opodál nevšimla nežádoucího hosta číslo jedna, Rogera. Vytřeští oči a rychle, ale nenápadně navede souseda tak, aby k němu byl zády. Teď rozhodně nepotřebují, aby je něco rozptylovalo a kazilo jim jejich sny. “Co si jít pro.. něco k pití? Chce to oslavu,” navrhne a chytne se ho za ruku, aby ho mohla odtáhnout pryč. “Sice.. později zjistíš, že je bydlení se mnou fakt hrůza, ale.. do té doby..” Rozhodí rukama, naznačujíc cosi jako užívejme si, dokud to jde a málem sejme číšníka. Ups. Zarazí se a čeká, jestli mu něco spadne, pak se mu omluví a ukradne mu skleničky s čímsi neidentifikovatelným. K jedné si přičichne a druhou podá sousedovi. “Chtěla jsem vypadat zkušeně, ale vůbec nevím, co to je,” přizná se, ťukne do jeho skleničky a upije. Ono je jí teď docela jedno, co to do sebe lije, důležité je, že jsou daleko od parketu, musí však poznamenat, že už pila lepší. Tohle je pro ni takové to pití, co je potřeba přebít třeba džusem a na jejím výrazu je to poznat. “Mmm.. mmm!” Chystala se ironicky ohodnotit pití, ale pak si všimla balkónu, na který rozhodně musí jít. Bude to tam plné světýlek, je to vidět už z místa, kde stojí. Její vytřeštěné oči se celé rozzáří z té blýštivé romantiky. “Pojďme,” poručí, nečeká na souhlas a vydá se tam. On jistě není špatný nápad nadýchat se trochu čerstvého vzduchu, pokud se něco takového dá říct o vzduchu v centru města.

Spokojeně mu zajiskří v očích jako v reakci na její ujištění, o přízvuky tu nikdo nestojí a tak je to správně. Nechce se tím dál zabývat, a tak se k tomu již nijak nevyjadřuje, zkrátka to považuje za ukončené. Stejně tak se snaží nezabývat svou bývalou vychovatelkou, než utekl, vlastně se o to snaží pořád, ale tentokrát mu ani nedošlo, do jakých vod vplouvá, když s ní tak laškoval. Teď mu to ale bohužel došlo, přesto se zatváří lehkomyslně a pokrčí rameny, aby podpořil, že si z toho nic nedělá. On to tehdy prostě nechápal, až když byl starší, a o to horší to je, ale rozhodně si nemyslí, že by tím byl nějak poznamenaný, nakonec… nic moc se nestalo, jen ji prostě vyhodil z okna, pohoda. To, že neměl rád dotyky, se vytratilo díky téhle potvoře, kterou má v náručí, a víc nepotřebuje. Nebude jeden z těch, kteří si nechají ničit budoucnost kvůli minulosti, není to správné. Pohladí ji po zádech, skoro proto, aby své myšlenky podpořil a už se tím nebude zabývat, namísto toho jí konečně odpoví. “Vyhodil jsem ji sám,“ trochu se nad tím dvojsmyslem zasměje, a přestože jí ještě neřekl, co se s tou vychovatelkou stalo, teď to v podstatě udělal. Kdo ví, třeba to pipinka pochopí, jinak jí asi bude připadat jako blázen.
Nepouští její obličej, ani když se zavře oči, spíš ho to nutí se s ní pomuchlovat, což samozřejmě neudělá, nebude trapný. Muchlování si nechá, až budou někde sami. “Trošku,“ souhlasí opatrně s jejím přiznáním o vlastní ukecanosti, načež se ozve jeho hrdelní smích, který se snaží ztlumit, co nejvíc to jde. Nechce na ně přitahovat zbytečnou pozornost, a když se někdo směje, davy mají tendenci hledat zdroj smíchu, nejspíš aby se taky mohli zasmát. “Dobrý soused znamená ten nejlepší spolubydlící,“ ujistí ji laškovně, beztak to v něm vzbuzuje ta kravata, se kterou mu tam čaruje. A když se k němu tak přitulí, je jasné, že je pod vlivem jejích kouzel, jinak si to vysvětlit nedokáže. Ať je to jak chce, nikdo mu to nesebere. Nechal by se pomalu ukolébat, kdyby to nepřekazila a nezačala mluvit. “Hm?“ optá se inteligentně s nadzvednutým obočím, přesto se nechá. Zaujatě na ni hledí, jak ho táhne pryč tak narychlo a div neporazí chudáka číšníka. On se chtěl ještě tulit. Má ovšem smůlu, jak se zdá, ale protože je to Ellie, tak neprotestuje, to je samozřejmě dostatečný důvod. Dokonce si i poslušně nechá do ruky vrazit skleničku, k níž přičuchne, ale protože mu to smrdí [a navíc vidí její výraz], nenapije se a zase to číšníkovi vrátí na tác. Nadechne se, aby konečně taky něco řekl, ale to už zas rozkazuje, aby šli někam do pryč. Protočí nad tím oči, ačkoliv mu to zároveň připadá roztomilé, je celý rozpolcený, chudáček. Vystoupá za ní po schodech a jen co se dostane na balkón, má takové nutkání říct něco o krásném výhledu a koukat na ni, aby to bylo to nejnechutnější klišé, jaké by mohl vymyslet, a pak se tomu zasmát. Přesto tomu odolá a raději jí konečně sebere tu skleničku divného pití a očima se zapíchne na venkovní bar, který je stejně hezky osvětlený, jako celá terasa s altánky. “Přinesu něco, co se dá pít,“ nakloní se k ní, aby jí tlumeně oznámil svůj plán, načež jej jde okamžitě realizovat, tentokrát nečeká na její reakci on. Zastaví se u baru, kde poručí pro oba Moonshine s ciderem a trpělivě si počká, než to barman namíchá, nedůvěřivě si přitom měří ty skleničky. Všechno vypadá dráž, než všechno, co sám vlastní, co když to rozbije? Bude to muset zaplatit? Jestli ano, tak si to asi bude muset nějak odpracovat [třeba s nějakou bohatou paničkou, že], protože by na to rozhodně neměl. Tedy, měl, ale víme, že jeho úspory půjdou jinam, než na zaplacení rozbitých skleniček první třídy.
Zaplatí barmanovi a s drinky v ruce očima vyhledá Ellie, načež se k ní vrátí. Podá jí jednu skleničku a předvede pokřivený úsměv. “Doufám, že se tohle už dá pít,“ uchechtne se, načež zlehka ťukne svou skleničkou o její. “Tak na mou příšernou novou spolubydlící,“ pronese slavnostně se silnou ironií v hlase a nakonec upije. Pomlaská a spokojeně polkne, je to takové trošku nasládlé tím ciderem, což je moc dobře. Občas má takové pití rád, když na to je nálada a teď má náladu na všechno možné. Třeba se projít po tom mohutném kamenném zábradlí a zařvat na celé snobské okolí něco velice pohoršujícího. Vrazí Ellie své pití do ruky, přiskáče k zábradlí a vyškrábe se na něj [rád si bude myslet, že to bylo velice elegantní]. Jen co se narovná, ujistí se, že to není tak moc vysoko, maximálně si něco zlomí, pokud spadne, v pohodě. Je střízlivý, tak se toho bát nemusí, ale je dobré vědět své možnosti. Zauvažuje, co by tak mohl zakřičet, protože „proletáři všech zemí, vyližte si prdel“ asi nebude v Americe dávat smysl. Možná „spal jsem s vaší ženou“? Je to dost pravděpodobné, ať už křičí na kohokoliv, co si budeme namlouvat, a určitě by to někoho naštvalo, ale je tu Ellie a to by ji mohlo trošku zarazit. A tak mu nezbývá nic jiného, než něco velice dětinského. “Hlídejte si cennosti, hemží se to tu zloději!“ Sleduje lidi dole, jak se začínají rozhlížet a někteří si drží saka nebo kabelky – netuší, jak se těm malým pouzdrům říká. Zlomyslně se uchechtne, než se otočí k Ellie a natáhne ruku. “Pojď sem,“ pobídne ji a neubrání se psím očím, když se na ni podívá takhle z dálky. Hrozně jí to sluší, zatraceně. A momentálně mu přijde děsně romantické, když spolu budou ječet kraviny, dokud je někdo nevykáže, třeba ten barman, co se na ně tak podezřívavě dívá, ale on mu jen se zubatým úsměvem zamává, aby mu dal najevo, že mu je u zadku.

Těch pár lidí, kteří na terase byli, se postupně začali trousit dovnitř, a tak si je mohl v klidu prohlédnout, vylučujíc je jako Evu. Je mu jasné, že kdyby hrál tuhle hru ve školce, jednoznačně prohraje. Ačkoliv tehdy by spíš chytl nějaký záchvat, to bylo takové období temna. Ironie, že za období temna bere své dětství a dospívání spojené s drogami a léky na svou „nemoc“, kdežto zabíjení a krádeže v dospělosti mu připadají v pohodě. Dobře, ne v pohodě, není mu to jedno, ale rozhodně svůj život považuje za nesrovnatelně lepší, než býval. Rozhodně si připadá lepší.  Donutí se své myšlenky od takových věcí odpoutat, teď mu tady pobíhá zrzka, kterou by měl chytit. Zbystří, když se v reakci na jeho zavolání ozve smích. Sešpulí rty ke straně. Tak takhle to chce hrát? No dobře.
Následujíc ten smích, který, jak už stihl pochytit za jejich konverzaci, rozhodně patří té zrzavé potvoře, konečně objeví ve stínech postavu s objemnými šaty. Dobře, trošku podváděl, ale už je natolik zvyklý vnímat lidi díky svým smyslům, že to snad ani bez toho neumí. Plíží se jak predátor, chystající se na svou kořist, v podstatě to tak je. Není dost dobře vidět barva vlasů, podle níž by se snáze zorientoval a byl si stoprocentně jistý, ale musí zkrátka spoléhat na své štěstí, které doposud měl. Zezadu k ní zapluje, načež se vetře před ni a zachytí ji rovnou do tanečního postoje. “Když už jsem tě našel, dlužíš mi tanec,“ prohodí lehkovážným tónem, přestože svá slova volil opatrně. Kdyby to totiž nebyla ona, pořád by se ta věta mohla použít i na někoho úplně cizího. Vyvede ji ze stínů jen natolik, aby zazářily ty její vlasy, což ho stoprocentně přesvědčí, že se jedná o Evu. Kdyby mohl, oddychne si, že to tak pěkně zvládl. Aniž by čekal na její souhlas, odrazí ji od sebe a zase přitáhne, než ji zakloní; měl by se poplácat, je šikovný. Jenomže v tu chvíli něco zařinčí o zem, a to ho vyruší. Opět ji narovná a o krok ustoupí od místa, kde stáli, načež začne hledat zdroj té rány. Vzápětí uvidí na zemi ležet fotoaparát, což ho donutí nadzvednout obočí. Rychle se pro něj ohne, nedovolujíc jí to udělat první. Chvilku si láme hlavinku, proč by na sobě měla foťák, nechce dělat ukvapené závěry, a tak se rozhodne to zjistit. Svým... otravným způsobem. “Špión, hm?“ promluví na ni laškovným tónem, na rtech mu přitom pohrává pobavený úsměv. “Říkám si... proč, když se sem nesmí nosit foťáky, z tebe právě jeden spadl? Na selfíčka? To přece stačí mobil,“ provokativně ho zvedne na úroveň své hlavy, aby byl pěkně vidět, nijak se nemá k tomu, aby jí ho vrátil. Nikdo tady naštěstí není, kromě barmana, který si hledí svého, tak ji může provokovat. Neudělal by to, kdyby tu byly nežádoucí páry očí, ale to ona přece neví, tak ji může zkoušet vyprovokovat. Je mu celkem jedno, proč tu ten foťák má, není to pistole, aby to v něm vzbuzovalo ostražitost, ale na druhou stranu... plesy bývají nudné a okoukané, samý tanec a pití, tohle je naopak příjemná změna.