Re: Sklepní prostory

Thu Jan 03, 2019 7:22 pm

Dokonalé zakončenie toho prednesu, pomyslela si pobvane. Pískanie teda zrejme počul, pretože sa vydal smerom za ňou. Preč z dohľadu kamier. Miesto pozdravu sa dočkala celkom zaujímavého privítania. Ak si myslel, že na ňu týmto alebo tým svojim úsmevom nejako zapôsobí, tak sa mýlil. On pokračoval ďalej, než stihla čokoľvek povedať, čo bolo dobre, lebo by sa za to kotě asi nedočkal ničoho pekného. "Samozejme. Dokonalý vchod," odvetila s úsmevom až po uši a ukázala rukou smerom k oknu, na ktoré nemierila žiadna kamera a ktoré bolo o niečo vyššie, ale tesne pri ňom bol strom, po ktorom sa dalo vyliezť a potom proste skočiť dnu. Celkom by si pozrela, ako on bude liezť hore. Asi preto bol ten jej úsmev taký... Škodoradostný. Samozrejme by to šlo aj tak, že by rozbila nejakou svojou vrhacou zbraňou kameru pri spodných oknách, lenže to by mohlo vzbudiť zbytočnú pozornosť ešte pred tým, než by sa dostali dnu. Najmä ak niekto ustavične sedel pri tých záznamoch. To nemohli vedieť, a ona nechcela Temných podceniť. Vydala sa v tieňoch a pomedzi tými kríkmi k stromu, o ktorom hovorila. Aby si ešte raz obzrela možnú cestu dnu.

Fri Jan 04, 2019 11:03 am

Podívá se tím směrem a je mu jasné, že se nevyhne šplhání na strom. Důkladně si ho prohlédne a vidí, že větve jsou dostatečně nízko, aby se jich mohl zachytit a přitáhnout se. Zrovna šplhání po stromech není jeho silná stránka, co si budeme povídat je to motorkář a ne zálesák, takže z toho má trochu obavy, ale to nemůže dát najevo. Pak by už neměl šanci u téhle rajcovní bloncky. "No dobře tak pojďme." Skrčí se a pomalu se vydá k stromu, když je u něj rozhlédne se kolem sebe a čeká na tu holku, co mu má pomáhat. Než začne šplhat zajistí svou zbraň a schová ji do pouzdra, krom toho zkontroluje dýku co má připevněnou na ruce, přeci jen kdo ví co je čeká uvnitř domu. Když jeho pomoc dojde, tak se jí šeptem zeptá "Chceš vysadit nebo mám jít radši první já?"

Fri Jan 04, 2019 11:47 am

Trošku otráveně mlaskne nad jejím koktáním. Vážně? Má pětapadesát kilo, měří sotva 164 centimetrů a je celá drobná, to je vyloženě děsivé. Na druhou stranu... v tmavé kobce, kde se netají tím, že nemá zrovna počestné úmysly, by ji mohl vyděsit i chlupatý králíček. Měla by zapracovat na svém soucítění, není to něco, v čem by vynikala. Sleduje její reakci, když jí oznámí, že je její pes mrtvý a v obličeji se jí nezobrazí jediná emoce. Cizí neštěstí a pláč s ní prostě nic nedělají, naučila se to ignorovat. Kdyby totiž soucítila s ostatními, zbláznila by se z toho. “Promiň?“ Odtuší s pokrčením ramen, v koutku duše spokojená s tím, že její domněnka funguje. “Nebuď tak melodramatická, brzy se s ním zase uvidíš.“ Máchne rukou trošku netrpělivě, když na její vkus brečí moc dlouho, což je vlastně jen víc než pár vteřin. Naštěstí dívčinu pozornost upoutají její kolegové, to její hlavinku nejspíš zaměstná natolik, že už nemá čas fňukat. Díkybohu, ještě by jí musela dávat kapesník k nosu, aby jí netekla nudle, a k tomu se neupsala. Postavte před ni někoho, koho má odstřelit a udělá to, ale utírat cizí nos nebude ani omylem. Uvědomuje si, že jí v podstatě prozradila, co se chystají s ní udělat, ale tak... musela by být hloupá, kdyby věřila, že ji pustí, obzvlášť za předpokladu, že je něčí nepovedená zakázka.
Bedlivě poslouchá její vyprávění o tom, co se tu noc stalo, a snaží se v nich najít lež. Bohužel není děda vševěda, aby dokázala odhadnout, co je pravda a co ne, a tak se musí spoléhat na to, že její role „jsem tvůj přítel“ na ni zabrala natolik, že bude spolupracovat. A teď je třeba s tím skončit, protože ona žádný její přítel není. Je sice pravda, že jí nepřeje zažít mučení a snaží se, aby se to nestalo, to však neznamená, že je její spojenec. Ví, že tu ta dívka umře. “Někdo si nás najal, abychom vás zabili, uvědomuješ si to? A hádej co? Malé rezavé štěně uteklo.“ Namotá si pramen jejích vlasů na prst, sice je teď značně rozcuchaná, jak se s ní nemanipulovalo zrovna v rukavičkách, ale pořád má podle ní hrozně pěkné vlasy, nejspíš jí je ustřihne, až bude po ní a udělá si z nich paruku nebo tak něco. Na ty svoje je sice taky docela pyšná, ale všichni víme, že zrzky všechny z nějakého důvodu berou. Brunetek je spousta, nejspíš tím to bude. Postaví se a přejde ke stolku přiraženému ke stěně, na němž je několik věcí. Vezme do ruky injekční stříkačku s jedem, který s bratrem pro vrány připravují téměř denně. Na okamžik si přeje, aby tu byl, mohla by to hodit na něj. Otočí se směrem k Bordeaux a nahodí zas ten svůj úsměv. “Víš, co to je?“ Položí spíše řečnickou otázku, protože nečeká, že jí odpoví. Přejde zpět k ní a zamává jí stříkačkou před obličejem. “Tohle tě zabije. Hezky pomalu a bolestivě. A já nejsem s tvojí odpovědí spokojená. Kde je ta služebná, viděla něco? Leze to z tebe jak z chlupaté deky a já nejsem zrovna trpělivý člověk.“ Přiblíží jehlu k dívčině krku a přejede jí po něm, jako kdyby se s ní mazlila, jen... se smrtí v ruce. Detail.

Fri Jan 04, 2019 12:14 pm

Medzitým si obišla to okno a ešte raz skontrolovala, či sa tam dá dostať bez problémov, následne sa vrátila k svojmu parťákovi, ktorý sa jej ani nestihol predstaviť. Nevadí, na to teraz nebol čas. Mal pravdu, že si museli pohnúť, inak to dievča bude mŕtve, než sa vôbec dostanú dnu. Vypočula si jeho otázku. "Nepotrebujem, ďakujem. A niekto to okno musí otvoriť. Potichu." Usmiala sa takým svojim typickým úsmevom, kedy len jeden kútik pier bol vyššie, než druhý. Pôsobilo to celkom sebavedome, čo ona aj bola. Vytiahla malú vecičku na "vykrajovanie" skla, aby mu ukázala, čo tým myslí. Iste, dalo by sa aj rozbiť. Lenže to by na seba prilákali ešte viac pozornosti, než by možno sami zvládli. Mali tú výhodu, že veľa Vrán spalo. Ak budú potichu, nemuseli po nich ísť všetci, čo sa v dome momentálne nachádzali. Nástroj si vložila naspäť do malej taštičky na opasku, aby mala voľné ruky, keď bude šplhať na strom. Už sa takto zopár krát na Tarzana zahrala, nič ťažké, takže si celkom verila. Vyhupla sa na kmeň stromu, zo strany, kde bola väčšia tma, teda tej čo bola od domu ďalej. Natiahla ruku k najbližšiemu hrubému konáru, na ktorý sa zavesila, nohy podoprela o kmeň a dostala sa vyššie. Strom bol našťastie dosť pevný. Asi by dosť bolelo, keby sa pod ňou prelomil nejaký konár. A čo potom tuto pán neznámy, určite bol ťažší než ona sama, no strom sa rozhodol to vydržať, až kým sa dostala pred okno. Najbližší konár k nemu bol o trochu ďalej, než sa zdalo zdola. Opatrne sa dostala na čo najbližší koniec k domu a hľadala niečo, o čo by sa mohla zachytiť na stene. Nič nenašla. Tak to holt muselo ísť inak. Ľahla si na ten konár, aby tým spravila rovnováhu a mohla sa natiahnuť k oknu aj s tým nástrojom. Druhou rukou sa pevne držala konára, rovnako ako nohami. Pomáhala jej v tom aj skrytá čepel, ktorú vysunula preto, aby ju zapichla do dreva. Až keď si uvedomila, že aj ju bude potrebovať, tak sa držala len nohami. Radšej ani nechcela vidieť pod seba. Nebola to tak hrozná výška, predsa len to bolo len druhé poschodie, ale príjemný pád by to tiež nebol. Pomocou veľmi silnej prísavky na sklo vecičku pripevnila najbližšie k páčke na otváranie okna. Niekoľko krát následne otočila diamantovým hrotom aby vytvorila menší krúžok, cez ktorý dostane ruku. Sklo sa neuvoľnilo tak ľahko, ako očakávala, preto musela pristúpiť k trochu hlučnejšej metóde, dúfajúc, že nepriláka príliš veľa nežiadanej pozornosti. Vyrazila tým hrotom krúžok smerom dnu do domu, na čo spadol a rozbil sa. Stále menší hluk, než rozbiť celé okno. Rukou sa natiahla cez voľný priestor ku kľučke a otvorila ju. Okno sa otváralo smerom von, preto musela následne trochu ustúpiť. Už si takmer necítila nohy z toho, ako sa nimi kŕčovito držala konáru. Okno otvorila a posadila sa, aby mohla nahliadnuť dnu. Už len kúsok a to... dostať sa tam. Musela skočiť, medzi stenou a koncom konáru bola medzera, ktorá všetko komplikovala. Zopár dlhých sekúnd sa odhodlávala, no nemohla viac čakať, preto sa presunula k nebezpečne tenkému koncu konáru a rýchlo skočila s rukami natiahnutými pred seba smerom k oknu. Dopadla tak, že sa zachytila o spodný okraj a vyhupla sa cez neho dnu. Zhlboka si vydýchla a započúvala sa do ticha. No...ticha. Počula nejaké vzdialené hlasy, ale nevedela posúdiť, či sa blížili k nim, alebo si ich zatiaľ nikto nevšimol. Vzala z črepín svoje vyrezávatko, schovala ho a otočila sa smerom k oknu za svojim spoločníkom.

Sun Jan 06, 2019 9:11 pm

Nikdy v životě nedokázala pochopit jak může být někdo takhle krutý... Dusila v sobě pláč, chvění však zastavit nedokázala. Bolestný žal ji ochromil tělo, toužila, aby to byl jen zlý sen, jedna z nočních můr, které se jí tak často zdávaly. Věděla však moc dobře, že jde o realitu, o krutou realitu. Bolest se měnila ve vztek, jen tak dokázala většinu slz udržet aniž by skanuly na její pihovaté tváře. Oči měla ale jako skleněné kuličky. Pravý význam ženiných slov si raději nepřipouštěla, ačkoli to bylo naprosto jasné. Naděje přeci vždy umírá jako poslední...
Příchod těch mužů ji vyděsil, především v ten okamžik, kdy si ji i se židlí odtáhli do středu místnosti. Dokázala si domyslet, co měli v úmyslu, ale představovat si to odmítala. Není tedy divu, že byla vděčná, že brunetka zasáhla a zachránila ji tak před krutostí jejích kumpánů. Tlačila ze sebe odpověď a ona její věznitelka ji pozorně poslouchala. Neměla důvod neodpovědět. Neměla pořádně co tajit, snad až na své vlastní dohady. Věřila však v to, že když bude s ženou spolupracovat, vyhne se při nejmenším bolesti a zabijí ji rychle. Zjištění, že jsou její dohady správné, ji tak moc nepřekvapilo. Věděla, že to nebyla loupežná vražda, poznala to, cítila to. Pokud tedy brunetka čekala, že se jí oči rozšíří překvapením a zděšením, mýlila se. Eva jí jen němě oplácela pohled, který na okamžik sklopila k ženině prstu, na který si namotávala její pramen vlasů. "Já neutekla!" Odsekla zase nakonec dříve, nežli si to mohla rozmyslet. To byli opravdu tak natvrdlí? Copak bylo tak neuvěřitelné, že ji našla jejich služebná a zavolala jí záchranku? Zároveň se hlavou snažila odtáhnout co nejvíc z ženina dosahu, neboť jí bylo opravdu nepříjemné to gesto, které prováděla s jejími vlasy. Přišlo jí to... divné. Zvrhlé. Na okamžik se jí ulevilo, když se žena postavila a konečně její vlasy pustila, ale jen do chvíle, nežli v její ruce spatřila tu obří injekční stříkačku. Měla pocit, že jí srdce vynechalo minimálně dva údery, a když s opět rozběhlo, bylo zběsileji, nežli dosud. Eva naprázdno polkla a opět zatoužila, aby se z té noční můry probudila. Nedokázala odtrhnout pohled od té věci, ani když jí ji přiblížila ke krku. Šilhala tím směrem a opět se snažila odtáhnout, zhnusená tím dotekem. Sotva dokázala vnímat její slova. Pomalu přehodnotila, všechno co si myslela o téhle ženě, možná by přeci jen raději trpěla pod ranami pěstí a podobně, než aby se jí do krve dostal ten sajrajt. Zmocnil se jí pocit, který tak silně ještě nikdy nepocítila, nenávist a zuřivost. S adrenalinem v krvi se jí dostalo odvahy. "Jak by mohla něco vidět?! Našla jen vykradený byt, mé rodiče mrtvé a mě v bezvědomí, asi dvě hodiny po tom, co se to stalo! Prostě šla do práce jako každý jiný den. A nevím, kde je teď... byla to naše služebná, pracovala pro mého otce, nemám zdání, kde bydlí," vysypala ze sebe rychlostí blesku. "Už vám nic nepovím, protože víc ani nevím! Můžete si se mnou dělat, co chcete, stejně bude má odpověď stejná!" Zvyšovala hlas, že téměř vřeštěla ženě do obličeje a tváře jí při tom rudě hořely, což jen zvýraznilo její pihy. "Protože je to pravda," vydechla zoufale, doufajíc, že už to ta žena konečně pochopí. Měla si snad navymýšlet pohádky, aby byla spokojená?