Sklepní prostory

Ohromeně sleduje jak se ta blondýnka bez problémů dostala přes strom až k oknu. Začal být trochu nervózní, přeci jen je to už hodně dávno co naposledy lezl po stromech, a aby taky ne, přeci je motorkář žijící ve městě ne nějaký zálesák. V tuto chvíli však na sobě nemůže nechat znát jakékoliv pochybnosti, přeci jen by pak vypadal v očích té pěkné holky jako zbabělec a to ani nemluvě o tom, že by to mohla vykecat mezi ostatními vránami. Zastrčí nabitou brokovnici zpět do koženého pouzdra na zádech a s výskokem se zachytí nejbližší větve stromu. Zcela evidentně mu to jde mnohem hůře než jeho společnici. Je neohrabaný a má co dělat, aby nespadl, ale po chvíli je schopný se přitáhnout k té větvi a vyšplhat na ní. To se opakuje ještě třikrát než se dostane do dostatečné výšky, aby měl šanci se dostat k oknu. Když se podívá na to co ho čeká, tak začne být ještě více nervózní. Pomaličku se na větvi postaví a přitom se přidržuje kmenu stromu. Několikrát se zhluboka nadechne, poté udělá 2 kroky, kterými se dostane na konec větve, která se pod jeho vahou prohne a skočí směrem k oknu.
Podaří se mu trefit do otevřeného okna, kde ztěžka dopadne přímo na Calliope, která skončí mezi ním a podlahou. "Promiň zlato, jsi celá? Já moc na tohle nejsem jak jsi si mohla všimnout." Zašeptá omluvně a rychle se z ní zvedá. Jakmile se zvedne podá jí ruku, aby jí pomohl zpět na nohy.

Než sa vôbec stihla poriadne otočiť a pozrieť, kde sa zdržal, letel na ňu zo skoku cez okno a samozrejme, nestihol to ubrdzdiť či dopadnúť inam, než na ňu. Zvalil ju tým na zem, no našťastie stihla pád ako tak ubrzdiť rukami, aj keď spadla na chrbát. Hlavne aby si nenarazila hlavu. Schytal to teda len chrbát, v ktorom jej mierne puklo a na jej tvári sa objavila kyslá grímasa. Nebol zrovna najľahší, čo si budeme hovoriť. Rukami naňho zatlačila, aby ho dostala od seba aspoň natoľko, aby popadla stratený dych. On sa však hneď sám postavil a podal jej ruku. Neubránila sa mierne vyvrátiť oči, ale zasmiala sa. Veď predsa bola celá, nič sa nestalo. "V pohode a neboj sa, všimla. Tak snáď sa predvedieš aspoň proti Temným," poznamenala s miernym úškrnom, akoby ho snáď vyzývala. Kto je lepší? Ona rada súťažila. Hlavne, keď si mohla dokázať, že nie je tak zlá. Každý by ju rád len podceňoval, preto sa snažila vždy dokázať opak. S pomocou jeho ruky, ktorú neodmietla, keď už jej ju podával, sa dostala späť na nohy. Nemali moc času, preto sa hneď vydala ku dverám, ktoré opatrne otvorila. Za nimi bola chodba. A vyzerala byť prázdna. Nevychádzala však, najprv pohľadom prezrela steny a strop, či neuvidí niekde kamery. Zdal sa byť vzduch čistý, ako sa vraví. Vyšla potichu von z izby, mala však pripravené pre každý prípad ako svoje dýky, tak vrhacie hviezdice a nože, aj skrytú čepeľ. Síce všetky tieto veci odvádzali najlepšiu prácu vtedy, keď využívala moment prekvapenia, no ona by si ho snáď dokázala nájsť. Niekam sa skryť. Zatiaľ čo ona bola hrozne opatrná a tichá, skryla sa za najbližšie možné objekty, on mohol mať iný štýľ, priamejší, aspoň by to naňho tipovala. Zatiaľ žiadne problémy, za to bola rada. Keď však začula hlasy zdola, ktoré zjavne mierili hore, využila najbližšie pootvorené dvere, aby do nich vošla a rýchlo vtiahla dnu aj spoločníka, ktorého meno stále nevedela. Zrejme teraz však nebola vhodná doba na zoznamovanie. Započúvala sa do blížiacich sa hlasov. Snáď nepôjdu zrovna sem!

Usměje se a je rád, že ten pád bere sportovně. Vyrazí společně s blonckou na chodbu, pomaličku jdou směrem ke schodům, když zaslechnou blížící se hlasy. Bloncka nelení a ihned ho zatáhne do nějakého náhodného pokoje. Nakloní se blíž k ní a šeptne jí. "Ty jsi mi teda pohotová. Až tohle skončí, tak si musíme vyrazit." Usměje se na ní. Během rozhovoru si stačil připravit jak brokovnici, tak bodec. "Teď poslouchej kočko, já je odlákám a ty jdi zachránit tu holku. Potkáme se venku." V tu chvíli už jsou hlasy natolik hlasité, že hlídka musela být zrovna za dveřmi. Než jeho parťačka stačí něco říct, otevře rukou s dýkou dveře a vyběhne na zaskočené dva hlídače. Ihned jednomu bodne dýku do krku, zatímco druhého uhodí kolenem do břicha, jen co se prohne v pase, dostane i druhý hlídač dýkou do krku. "Tak to by jsme měli. A teď hurá na zbytek." Sehne se k jednomu ze strážných a sebere mu glocka, kterého měl v pouzdru u pasu. Zbraň si zastrčí zezadu za kalhoty a pokračuje ke schodišti. Během cesty na nikoho už nenarazil, ovšem to se změnilo v půlce cesty po schodišti, když z jedněch dveří vylezl nějaký afroameričan. Pohotově ho střelí brokovnicí do břicha. Domem se ozve strašlivá rána, po které se svalí muž nehybně na zem. "Wohoo přímo do černýho" Vykřikne a zasměje se. Rozeběhne se ze schodů a započne přestělka s několika dalšími muži.

Mrazivý strach jí svíral srdce ledovými pařáty. Vyděšenýma očkama pozorovala, co se okolo ní děje. Nerozuměla důvodu, proč se při jejích slovech žena tak zamračila a začala studovat papíry, které před ní ležely... Ani proč se na ně posléze tvářila tak... znechuceně. Hnědá očka tmavovlásku následovala i ke stolu, odkud před tím vzala jed. Podle jejích slov na něco zapomněla, pokynula tedy dvěma z mužů, kteří stáli ve stínech, aby pro to došli. Ti se tiše, jen za cvaknutí železných dveří, vytratili pryč. Kéž by jimi mohla odejít také, jenže to bylo hloupé naivní přání, které s realitou nemělo nic moc společného. Zvláště, když ze stínů vystoupili další dva jeho obyvatelé, toužící doslova po její krvi. Přísahala by, že se jí srdce na okamžik zastavilo, nežli opět rozeběhlo překotnou rychlostí. Tolik toužila být statečná a nebát se, tolik toužila, aby dokázala snášet bolest. Opak byl ovšem pravdou, bolest snášet neuměla, bála se jen blízkosti těch dvou hor svalů. "Ne, ne, ne... Prosím ne!" Začala rusovláska škemrat, když druhá žena odsouhlasila těm surovcům, aby se ještě pobavili.

První výkřik vystřídal druhý, když ji ochromila bolest z prvních dvou ran pěstí. Jedna mířená na její pěknou tvářičku, druhá do břicha. To, ale nebyl konec, s další ranou přišel další zmučený výkřik, který však zanikl v tichu. Už se neozval žádný výkřik, přestože byla dívka při vědomí. Zůstala odevzdaně vyset v předklonu za ruce, jež měla svázané za opěradlem židle, z úst jí na zem odkapávala rudá krev. Neměla sílu křičet. Celé tělo se jí třáslo, ale ústa otevírala naprázdno, nic z nich nevycházelo. Z očí jí po tvářích kanuly slzy. Viděla přes ně rozmazaně, ale i tak upírala svůj pohled na záda tmavovlasé ženy. Něco v té naivní dívence jako by se zlomilo a proud slz náhle ustal. Zůstala jen němě přijímat rány.
Ty ustaly, když se vrátili i druzí dva hromotluci s něčím pro tmavovlasou ženu. Děkovala v tu chvíli bohu, přestože věřící zrovna nebyla. Muži opět zmizeli ve stínech, zatímco žena něco připravovala u stolu. Po chvíli, která Evě připadala jako věčnost a kdy bolest začínala být ještě nesnesitelnější, neboť zraněné části těla přicházely k sobě, k ní žena opět přistoupila. Při pohledu na injekci, kterou svírala mezi prsty se roztřásla ještě více. Přesto byla schopná naslouchat jejím slovům, která jí šeptala zezadu do ucha. Žena se opírala lokty o její ramena a Eva doslova cítila její rty na svém uchu... znechuceně se otřásla, ale vlastně to nebylo ani poznat, když se bez přestání třásla. Celá posléze ztuhla a vykulila očka, když žena dořekla to, co jí říci chtěla. Ne, doopravdy jí nevěřila, ale jehel se bála natolik, že strach ani bolest předstírat nemusela.... Jakmile se tmavovláska opět odtáhla, Eva jen naprázdno polkla a neschopná ničeho jiného, nežli ji pozorovat, zatímco jí odhrnovala stranou vlasy a přibližovala jehlu k pokožce na krku. Celá se napnula ve snaze se od jehly dostat co nejdále, zacukala rukama v poutech, ale bylo jí to k ničemu. "Ne!" Zaprotestovala skrze zatnuté zuby, načež se ozval pronikavý výkřik, když jí jehla pronikla kůží....

Vlastně to ani moc nebolelo, ale to by nesměla mít panickou hrůzu z jehel a už jen vědomí, že do ní někdo bodl jehlu v ní vyvolával děs. Jak moc nenáviděla očkování či braní krve... Navíc to bylo příšerně nepříjemné. Zatnula zuby ve snaze to vydržet, překonat ten strašlivý odpor, ale cítila jak ji opouští vědomí... Začínala omdlívat. Pohlcovala ji temnota, jež byla vlastně slastným vykoupením z tohoto utrpení... ze vší té hrůzy.