Rockefeller Center

Páry se převážně elegantně pohybovaly po parketu, ale našli se i tací, co pohledět na ně bylo docela za trest. A Gavri byl vcelku tanečním nádencem, tudíž opravdu těžce nesl pohled na taková polena. Pohledy mu bloudily i za dívkami ve všelijakých robách, jejichž křivky vzbudily jeho zájem, ovšem ani jednou se nesnížil k tomu, aby kvůli nim byť jen pohnul hlavou. Znal tu spoustu tváří, ať už se jednalo o jeho bratry a sestry ve zbrani nebo o nepřátele, což bylo opravdu... podivné, všichni takhle pohromadě. Některým oplácel pokývnutí hlavou, jiné si chladně měřil. Popravdě netušil co si o tom myslet, ale s jedním si byl naprosto jistý - pokud se tu něco podělá, bude to krvavá řežba... jatka.

Z myšlenek ho vytrhla až dívka, jejíž chůze mu byla zvláštně povědomá, zachytil ji koutkem oka a otočil za ní hlavu, tak aby si j mohl prohlédnout. Přimhouřil lehce oči, jak se na ni zaměřil, prohlížejíc si ji od hlavy až k patě a nazpět. Měla zajímavé šaty, téměř jako pro vílu, jež se vyjímaly mezi ostatními a opravdu elegantním způsobem podtrhovaly její křivky. Ale nebyly to koneckonců její šaty, co ho na ní zaujalo. Byla to ta povědomost, kdy jej nesmírně rozčilovalo, že ji nedokáže zařadit. Ty energické pohyby už někde viděl! A když se vrátil pohledem k její tváři, zachytil ještě lesk jejích čokoládových očí, těsně před tím, nežli se začala stáčet stranou a on tak přišel o možnost ji zkoumat. Pro Boha ty oči! Ty oči! Věděl, že je zná! Ten jediný záblesk mu stačil, aby si tím byl jistý. Jenže odkud? Usilovně pátral v paměti, div že se mu nekouřilo z hlavy... Věděl, že je blízko, už to skoro měl... Nakonec si nedokázal pomoct, kopl do sebe zbytek skotské, odkládaje skleničku zpět na pult, od kterého se odlepil a krokem lovce, následujícího svou kořist, za ní vyrazil. Nespustil z ní při tom pohled, prostě to nedokázal, navíc ji nechtěl ztratit. Brunetka mu okamžik unikala v davu hostů, ale nakonec ji přeci jen dostihl, když se zastavila u vchodu na jednu z teras, po tom co ji následoval po schodech až na balkon. Bleskovým pohybem si přisvojil sklenku červeného z tácu číšníka, kterého zrovínka míjel a s okouzlujícím úsměvem se k ženě přitočil. "Neznáme se odněkud, sudarynya?" Pohlédl jí do očí a lehce při tom natočil hlavu ke straně, jako by jí snad mohl pohlédnout až do duše. Ruku se skleničkou při tom natáhl jejím směrem. "Červené?" Nabídl jí, vyčkávaje na její reakci.

Zavřít oči ani odvrátit pohled neznamenalo před problémem utéct, schovat se před silou pátravých smyslů, které kolem ní čenichaly, neboť zavětřil její přítomnost. V duchu si nadávala do hlupáků, už teď tušila, že to celé se promění v jednu nesnesitelně komplikovanou záležitost korunovanou její prohrou. Pochybovala, že právě tento muž by se vzdal honu na lišku a čím sebe mrštnější by se mu zdála, tím hůř pro ni. Zděšením zavřené oči rychle otevřela, pátraje po cestě k úniku. Stačilo se jen ztratit, na chvíli zmizet mezi masou těl všudypřítomných zástupců jednotlivých frakcí, a třeba po ní přestane pátrat. Třeba ho to přejde a nebude si hrát na prince, co kvůli své Popelce převrátí celé království vzhůru nohama hloupým požadavkem ohledně zkoušení střevíčku. Okamžitě zamířila pryč vědoma si toho, že výběr šatů se dnešním večerem stal prokletím, které jí deklarovalo na lovnou zvěř. Neotáčela se, neohlížela se přes rameno, aby mu dodala jistoty, že o něm ví, ba spíš že se ho bojí. Ani chůzi neuspěchávala, vážila každý krok, rozhodovala se přesně dle situace, v rukách svíraje kabelku s ukrytou zbraní, zatímco druhá odložila v rámci cesty sklenku napůl vypitého šampaňského. Stoupajíc po schodech si přidržovala šaty, aby se jí nepletly pod nohy a nezavinily trapnost nechtěného pádu, čímž by na sebe upoutala o to víc pozornosti, o níž momentálně nestála. Dostat se do hledáčku ostatních, když se z ní stal terč? Ne, díky.

Na okamžik ucítila úlevu, jenže tento pocit nikdy nevydržel dlouho - ani dnešek neměl být výjimkou. Po zádech přeběhl mráz, cítě na sobě sílu pohledu, jemuž se po celou dobu pokoušela vyhnout, v duchu se modlící za nešťastnou náhodu, která by ho donutila změnit směr. Nějaký nešikovný číšník by se jistě hodil, avšak ať po takovém zásahu osudu toužila sebevíc, její přání zůstalo nevyslechnuto a Lola byla nucena čelit konfrontaci s někým, o kom si přála nevědět. Doufala, ne, věřila, že je New York natolik osídleným městem, aby se ti dva už nikdy nemuseli střetnout. Jenže náhoda je blbec a cesty boží nevyzpytatelné. Odvráceným pohledem jej nabádala k tomu, aby ji neoslovoval, což se nepovedlo. Použití otřepané fráze však ocenila pouze chladným nádechem nosem a zatvrzelou tendencí nepohnout se z místa a hlavně se jeho směrem ani nepodívat. "Neznáme," odpověď procedila skrze zuby s takovým důrazem, kdy by každý měl pochopit, že o konverzaci nemá sebemenší zájem a tímto dotyčného posílá do nejtemnějších krajin, jaké lze znát. Speciálně se pokoušela zamaskovat španělský akcent, napodobujíc typicky americkou mluvu. Nelhala - neznali se. Viděla ho, mluvili spolu, dokonce ho párkrát praštila, ale rozhodně by ho nedefinovala pojmem 'známost'. Netušila, co je zač krom faktu, že se zjevně rád pere a ilegální zápasy pořádané na podivných místech spadají do jeho zálib. Co víc však mohla tušit? Z jeho postoje by možná něco málo vyčetla a dle toho, jak se za ní hnal, si byla vcelku jistá, že ji poznal. Přišel ji snad vydírat? Hrozit obviněním, pokud mu nedá něco na oplátku? Nejradši by mu za takovou opovážlivost prostřelila kolena, ale zde, v sále plném Vran a všelijakých celebrit a osobností ze zámožných rodin, politicky významných vůdců nezmohla nic. Nanejvýš si mohla dovolit vyhrožovat, v čemž byla vážně dobrá. To, až když nabídl sklenku červeného, vzhlédla a probodla ho očerňujícím pohledem slibujícím pocítění pekelných ohňů na vlastní kůži. Věděla, že to nezahraje do outu. Bude se vyptávat, bude hledat odpovědi a i kdyby na to doteď nepřišel a vyhlédl si ji jenom kvůli tomu, že je jiná, docvakne mu to. Spojí si veškeré informace pospolu a dojde k závěru, který ji leda tak ohrozí na životě. "Co chcete? A pravdu," doplní s menším varováním slibujícím potrestání každé lži, kterou se jí bude snažit obalamutit. Ručka se natáhla, instinktivně přebíraje pití do štíhlých prstů. Červené milovala a nikdy jím nepohrdla. A zde jistě nebudou podávat krabicovou žumpu.

Pozornost si po vstupu nezískala jen volbou svých šatů, ale především svou známou tváří. Od smrti svých rodičů se na veřejné akci neukázala, naposledy na jejich pohřbu, po něm absolutně zmizela z očí, až do dneška. Pro mnohé, kdo ji znali, to mohlo být tedy překvapením. Nebyla, ale žádnou herečkou, zpěvačkou či snad známou spisovatelkou, kdysi možná dcerou důležitého a vlivného muže, dnes však nebyla nikým. Vydávala se za své staré já, jen aby získala to, pro co si sem přišla a za co byla placená. A protože ve společnosti, kdysi rodinných přátel, byla příliš pod velkým dohledem a všem na očích, raději zaplula za jednu z čokoládových fontán, jen aby jim zmizela z dohledu a zbavila se jich tak. Nepřišla se sem totiž společensky družit, ale pracovat... nepotřebovala tedy, aby jí při tom někdo dýchal za krk. Ještě zkontrolovala skrytou kvalitní kamerku, kterou jí podstrčil šéfredaktor, nežli vykoukla zpoza fontánky na opačné straně, aby se přesvědčila, že jsou už pryč a může tak svůj úkryt opustit. Jenže v tom, kdosi za jejími zády, tlumeně promluvil, až úlekem lehce nadskočila. Hloupá reakce, vzhledem k tomu, že ten někdo zjevně mluvil úplně na někoho jiného, nežli na ni, kdo by asi tak chtěl autogram od ní, že jo? Když však mírně pootočila hlavu, stál tam dotyčný sám a na čokoládovou fontánku pravděpodobně asi nemluvil. Nechápavě tedy pohlédla mladému a vcelku pohlednému muži do tváře, otáčeje se k němu čelem, při čemž nakrčila mírně i čelo. "C-co? Od-ode mě? T-to musí být nějaký-nějaký omyl," vykoktala ze sebe a úplně jí při tom znachověly pihovaté tváře, pohled však ani na okamžik nesklopila. I přes zřejmou plachost mu hleděla do zelených očí, jako by se tím snažila zamaskovat své rozpaky, které měla vždy, když mluvila s mladými muži, které dosud neznala. Neznamenalo to však, že se jí líbí.