Rockefeller Center

Jakmile ji napodobil, uvedl ji na okamžik do ještě větších rozpaků. V první chvíli jen pootevřela ústa, jako by chtěla něco říct, ale nic z nich nevyšlo. "Já-já vždyc," vyšlo z ní konečně, kdy chtěla vysvětlit, že takhle blekotá vždycky, když někoho nezná a dokonce i na vteřinku stydlivě sklopila zrak, když v tom jí došlo, že si z ní utahuje. A tak sklapla a probodla ho vzpurným pohledem s lehce přimhouřenými očky. Tohle se jí stávalo poslední dobou pořád, jakmile se s někým potkala, nechoval se k ní dvakrát hezky a tak se pomalu učila, že být laskavá se ne vždy vyplácí, lepší je trochu povolit uzdu svému drzému jazýčku a vystrčit ostré lokty. Bohužel jí chyběl takový ten radar, který jiným lidem řekne, že je dotyčný, kterého potkali pěkný parchant. Dnes už se to maličko naučila, ale dříve... Nejspíše by ji to naťuklo až ve chvíli, kdy by na ni mířil pistolí, věříc, že to určitě nemyslí vážně a tak by si to pořádně připustila teprve s kulkou v těle. Nedělá  však práci pro slabé povahy a tak se musí učit rychle. "Ne, děkuji," odmítla ještě zdvořile nabízenou jahodu a vědět, co jí vzápětí řekne, snad by si ji i vzala, jen aby mu ji mohla hodit na hlavu. Moc dobře věděla, co míní oním stanem - její šaty a stejně tak jí došlo, že si ji pouze dobírá, ale to neznamenalo, že si to nechá líbit.
A tak ještě o kousek pozvedla bradičku a se sladkým úsměvem k němu  o krok ladně přistoupila. Za sladkým úsměvem se však skrývala škodolibost. "Přesně tak.... ten stan, jak ty říkáš, jsem si vzala dobrovolně, abych přiváděla do údivu pitomce jako jseš ty," zachichotala se a nevinně, téměř andělsky zamrkala řasami, načež bez varování učinila ještě jeden drobný krůček, se kterým mu záměrně šlápla na nohu a ještě se mu na ní tím svým střevíčkem střevíčkem zvládla otočit. Tudíž teď stála čelem k fontánce, namáčeje si vlastní jahodu, kterou pak s chutí snědla, zatímco pobaveně sledovala jeho reakci, ať už byla jakákoli. To, že si vlastně zahrává s vránou, jí absolutně nenapadlo. Byla to pro ni jen nevinná dětinská hra.

Pokaždé mu přišlo něco lahodného na jejím podřízeném pohledu, a jak sladce zněl tichý hlásek slibující věčnou pokoru a vděk za to, že se dožije dalšího rána? Pokaždé mu tím dokazovala věrnost až za hrob, oddanost, jakou mu mohl závidět jakýkoliv muž na planetě Zemi, a Silas se téměř perverzně vyžíval v tom malém ujištění. Snad to právě byla ona slova, co jeho ledové srdce obměkčila natolik, aby se jí znovu dotkl, tentokrát dalece jemněji, zvedaje jí tvář vzhůru, aby mu opět čelila pohledem, ač ho mohla klidně sklopit. Mohl jí v tom zabránit? Ano, stačilo o něco víc stisknout a věděla by, kam se povinně dívat. "Nechci ti ublížit, Eileen. Víš, že tě miluju." Jen jí to tak často neříkal, což vedlo k občasným výčitkám a hádkám, které skončily stejně rychle jako začaly. Konec konců byl to Silas, kdo měl v jejich rodině první a poslední slovo a každé se projevovalo jako zákon. Porušit ho znamenalo čelit potupnému trestu. "Je to pro nás důležité. Pro naši budoucnost. Když nebudu mít kontakty, nebudou žádné obchody. Budeme jen policajt a baletka. Tenhle život není pro nás stvořený, nesmíříme se s ním. Já se s ním smířit nehodlám a ty bys taky neměla. Nebo by se ti líbilo ztratit ten adrenalin, co ti koluje v žilách, když se pokoušíš uniknout policii? Když prodáváš drogy? Hm?" Neměl rád oplétačky s policií, naštěstí se mu dařilo smést stopy vedoucí k ní ze stolu a místo toho nabídnout přesně opačný směr. Věděl, až moc dobře si uvědomoval, že ji odchod z Vran trápil a ať se mu to líbilo či nikoliv, život s nimi se stal součástí její duše. Potřebovala to rozptýlení podobně jako on. Po několika hádkách konečně souhlasil, dával jí tipy na místa, kde by se policie neměla objevit. Monitoroval vše, aniž by o tom měla potuchy. Co by se asi stalo, kdyby zjistila, že se jí takto snaží ochránit? Že na ni dává pozor při provozování ilegální činnosti? Nechtěl na to myslet, nechtěl si nic představovat. Raději žít ve sladkém nevědomí než vědět.

Zpočátku se nedokázal uvolnit a ačkoliv se dal považovat za okouzlujícího a charismatického muže, dnešním dnem úspěch klesal rapidně dolů. Čím horší pořízení, tím víc začal sahat nejen po sklenkách šampusu, ale taktéž i po tvrdším alkoholu, až nakonec skončil při třetí skleničce Jacka Danielse. "Zkurvení parchanti," ulevil si po dalším promarněném obchodu. Jako by s ním nikdo nechtěl mít nic společného. Nepřátelsky si měřil každého, kdo se kolem nich nachomýtl, než se otočil za manželkou. "Nechtěl jsem, abys to viděla," přizná umručeně, viditelně ho štvalo jakékoliv pokoření. Selhával na plné čáře a nemohl s tím nic dělat. "Kurva!" Další úleva v podobě třísknutí do barového pultu, až sklenka nadskočila a několik přítomných se po nich otočilo se šokovaným výrazem na tváři. "Tohle byl blbej nápad." Pěkně pitomej, jen co musel uznat. Nakonec se však jednalo o společný večer strávený jinak než zažitými rituály. "Tenhle večer měl patřit tobě. Měla jsi... mě vidět zářit. Měla sis užívat to, jak jsem dobrý. Kurva..." Měl chuť praštit do zdi, vztek ventiloval pouze pěstí stisknutou po svém boku. "Co jsi to chtěla předtím, Lee? Víš, že nemám rád, když přede mnou něco tajíš." Podobně však nemusel rozprávění se o ničem, i když ji poslouchal. Vnímal ji, což si mnohdy neuvědomovala. Pak ji však mohl překvapit dárky, po nichž její srdce tolik prahlo.

Neměl v plánu se své kořisti tak snadno vzdát, lov měl v krvi a trpělivosti na rozdávání... většinou. Svým způsobem se tím bavil. Pohled mu při tom klouzal po jejích křivkácha  především odhalených zádech. Nijak se při tom ani nesnažil, aby si ho nevšimla. Prostě ji ležérním krokem následoval přes celý sál až ke schodů a po těch následně do prvního patra, kde se konečně zastavila. Pod ruku se mu akorát včas připletl číšník nesoucí tác s červeným, které si vzal, aby měl své kořisti, co nabídnout. A proč červené? Inu ani nevěděl, prostě mu k té ženě sedělo. Sám víno téměř nepil, ale tohle byla prostě intuice a zároveň asi i náhoda. S tou skleničkou a nonšalantním úsměvem, k ní pak přistoupil, aby ji konečně i oslovil. Byla to otřepaná fráze, to bezpochyby, ale on se jí na to neptal jen tak, vážně ho zajímalo, kde už ji viděl. A byl si opravdu jistý, že už ji viděl, tudíž s ním její příkrá odpověď, kterou doslova procedila skrze zuby ani nehnula, natož aby ho odradila. Místo omluvy a odchodu se mu jen pobaveně zaleskly oči.
Stačil mu pak jediný delší pohled do těch čokoládových očí a intonace jejího hlasu, i přes fakt, že se snažila zamaskovat svůj přízvuk a okamžitě mu to seplo, všechno do sebe zapadlo. V očích se mu při tom mihlo poznání, jež přešlo v ledové hravé jiskřičky jakéhosi druhu škodolibosti jemu vlastní. "No jistě! Ta prohnaná lasička z šatny," tvář se mu rozzářila pobaveným úsměvem, spokojený sám se sebou, že té malé osobní záhadě přišel na kloub. Tehdy na sobě měla škrabošku, nebylo tedy divu, že si nemohl vybavit odkud ji zná, dokud pořádně nepohlédl do jejích očí a neuslyšel její hlas. Do dnešního dne neznal její tvář, za to ona tu jeho ano. A i kdyby nechtěl, musel uznat, že je velmi atraktivní. Stále si živě vybavoval polibek, který jí ukradl a to jak ho za to mrška pořádně hryzla. Ještě teď měl na rtu hojící se jizvu, jako vzpomínku na její ostré zoubky. Asi by ho to mělo odrazovat, přesně o  to se přeci taky snažila, jenže Gavrimu to naopak imponovalo, z nějakého neznámého a zjevně trochu zvráceného důvodu. Na její otázku okamžitě nezareagoval, místo toho sledoval, jak si od něj převzala nabízenou skleničku. Očividně se strefil do jejího vkusu. Na konec, ale přeci jen odpověděl: "V první řadě jsem chtěl zjistit odkud jste mi byla povědomá." Usmál se a nespouštěl z ní oči. "A v té druhé," odmlčel se a pokrčil rameny, rozhlížejíc se okolo sebe jako by hledal inspiraci, nežli se pohledem opět vpil do toho jejího, "možná si s vámi zatančit," dokončil svou odpověď, provázenou jeho tvrdým ruským přízvukem. Nelhal ani v jednom, žádné jiné úmysly neměl, nepřišel ji vydírat ani nic podobného. Osud toho idiota, co na něj tenkrát v té šatně mířil zbraní, mu byl ukradený, i důvod proč ho zabila. Jediný důvod, proč ji následoval byla ona, nic víc nechtěl.

"Nejsem žádná lasička," procedí podobně jako první odpověď, div ji nezačaly bolet zuby při silném stisku čelisti. Odsekávala mu s kadencí královny, momentálně spíše pěkně naštvané princezničky, které se nelíbí situace, v níž se ocitla. Její ego utržilo ránu - z části za takové označení, ač o prohnanosti by se dalo polemizovat, na druhou stranu komu by se líbilo být poznán? Zvláště pak poté, co se snažila udržet si tvář ukrytou pod tou hloupoučkou škraboškou, což jí ve výsledku nepomohlo a nyní před ním stála odhalená v záři reflektorů. Sotva by někdo v takovém případě dokázal nasadit masku chladného odstupu, ledový nezájem, pohrdání či lhostejnost. Lola? Ani náhodou. V očích se blýskal vztek, činil je ještě o odstín tmavšími, div se neproměnily v černotu noci, jež rázem pohltí každého osamělého badatele. Plné rty svírala do ztenčené linky, ač jí to na půvabu nijak neubíralo. Toužila mu vyškrábat oči, zlámat všechny prsty hezky jeden po druhém a na závěr mu palicí třísknout o ten nejtenčí sloup, dokud by se s rachotem nezřítil k zemi. To vše musela odložit stranou, dovoleny byly pouze představy, nic víc. Mezi tolika lidmi bylo nemožné předvést jakékoliv faux pas a temperamentní Portoričanka sotva toužila po zbytečné pozornosti upřené jejím směrem. "Doufala jsem, že snad zapomeneš," sykne povýšeně s nosánkem nahoru v náznaku znechucení, že si byl ochoten na ni pamatovat a raději nepodlehl výpadku paměti. Z části jí těšila skutečnost, že nezapomněl - stále byla žena a jako taková měla ráda zájem mužů, ač se jednalo obvykle pouze o povrchní, krátkodobé vzplanutí, nic víc pro ni neexistovalo. Ani nesmělo. S jejím povoláním? S její minulostí? Hloupost. Na tu druhou si přála přesný opak - aby zapomněl, aby si vymazal veškeré údaje o ní z hlavy. Měla zůstat mokrým snem, noční můrou ale ne živou bytostí. "Jaké zklamání," povzdechne nakonec s teatrálním výrazem rodilé herečky, ač ho vzápětí pokazí sarkastickým úšklebkem přímo jemu do tváře. Nemohla si pomoct, chtěla mu dát všechno sežrat i s úroky.

"Jak se hojí ret?" Pro někoho společenská otázka, pro ni? Přiživení se na vzpomínkách tvořené jeho bolestí. Nepotřebovala znát odpověď, jen doufala v jistou satisfakci, pokud by si vlivem minulosti olízl ret po připomínce toho, co mu byla schopna v návalu vzteku udělat. Nebo v tomto případě? Oplatit, neboť to on si začal s polibkem a ona? Utla ho. Nikoliv fackou nebo ranou pěstí ale pořádným hryznutím. Možná i to byl z části důvod, proč svůj ret obkreslila špičkou jazýčku v hravém gestu napodobujícím onu myšlenku. "Ne, že by mě to zajímalo, guerrero. Jen se mi líbí, že ti památka po našem setkání nezmizela." Nebýt toho, že se ocitl na stejné společenské akci, nevzpomněla by si. Proč taky? Byl to jen další chlap, kterých potkala na stovky, možná i tisíce. Jen další tvář rozplývající se v davu. "Povědomá jsem ti byla možná proto, že jsi na mě nedokázal přestat myslet." Fandila si? V tomto ohledu až tolik sebevědomá nebyla, nepatřila k tomu typu žen, co se vyhřívají ve slávě a blyštivém pozlátku. Nepotřebovala, aby jí muži leželi u nohou jako věrní psi. Milovala výzvy, divokost a nezkrotnou povahu, kdy se ocitala uprostřed španělské domácnosti, kde nádobí po babičce lítá ze strany na stranu dle toho, kdo je momentálně na tahu s hodem a výčitkou. Zjevně to byl však on, koho sebevědomí neopouštělo, což Lolu začínalo štvát. Neměla ráda, pokud se někdo pokoušel mít nad ní navrch a tehdy její jižanský temperament provázel každý krok.

Byl to však smích, co opouštělo její rty tentokrát. "Tančit s tebou? Sděl mi jediný důvod, proč bych na podobnou nabídku měla přistoupit." Čokoládovýma očima ho probodávala, upíjejíc přitom ze sklenky červeného vína, jehož příchuť si okamžitě zamilovala. Sladké polosuché víno vzbuzovalo její zájem, avšak stále se jí nelíbilo, že se v ní vyznal a namísto šampusu přinesl rudou tekutinu v blýskající se skleničce. Co se týkalo tance, patřila mezi výborné tanečnice se smyslem pro rytmus a krásu jednotlivých pohybů. Dokázala ocenit jak jejich rychlost, intenzitu a vášeň, tak eleganci, ačkoliv waltz nepatřil mezi nejoblíbenější kandidáty.