Neudržovaný park

Dokonale ho tím zmátla. Tím svým chováním, žhavým tanečkem, pohledy a úsměvy. Dokázal jí odolat, ačkoli si s ním hrála, sváděla ho, zvládl její výzvu... Nedošlo mu však, že jej jen zkouší. Že ho doopravdy svést nechce, jaký byl naivní, Mera se od mužů držela dál. Navíc co mohl čekat, byl doopravdy naivní. Byla Vrána stejně jako on. Došlo mu to ve chvíli, kdy skončila druhý taneček, zasmála se a se slovy, že představení končí si rozvázala uzel na tričku. Netušil, zdali se mu opravdu ulevilo nebo byl zklamaný. Rázem jeho výraz ovšem ztvrdl a zchladl, neboť byl prostě chlap a jeho mužská ješitnost byla stejná jako u každého jiného. Zkrátka jen těžko mohl skousnout onu skutečnost, že si s ním pohrávala.
Zůstal stát u okna jen okamžik, sledujíc každý její krok, když odešla do kuchyně napít se vody. Nevnímal hudbu, která hrála dál, jeho pozornost měla jen ona. Popravdě, veškeré jiskřičky z jeho očí naprosto vymizely, zkrátka zůstal jen chlad. Netušil, zdali jí chce zakroutit krkem nebo něco jiného, na co se neopovažoval ani pomyslet. Vykročil za ní krokem dravce, zatímco ona ho pozorovala s rukama založenýma na hrudi a pokud nebyla hloupá muselo jí dojít, že něco není v pořádku. Rozhodně by jí nic neudělal, ale jistě poznala, že se takto pohyboval jedině před tím, nežli zaútočil. Byl napjatý, každý jeho sval byl napnutý k prasknutí. Zároveň se měl pod kontrolou, nevybuchl by. Zastavil se až před ní, nebezpečně blízko. Nic neřekl, jen jí hleděl do očí.

Když k němu byla zády, on si rozhodně mohl všimnout že má na sobě těsné jeansy které dokonale vykreslují její zadeček. U pasu lehce koukala krajka od spodního prádla, která se odhalila decentně díky pohybům při tanci. Když tam jen tak stála a sledovala ho, to jak jeho výraz ztvrdl, měla co dělat aby nehnula ani brvou a zachovala si klidný výraz. Ví že by jí neublížil. Ale skutečně ho až tak moc naštvala? Byl stejně nedostupný jako byla ona. Možná proto jsou si ti dva tak blízko. Když kráčel k ní a zastavil se těsně před ní, lehce nakrčila čelo a přivřela oči. "Copak? Snad nejsi naštvaný." pronesla a hleděla mu dál klidně do očí. Musela lehce zaklonit hlavu, aby mu skutečně do očí viděla, když byla minimálně o hlavu menší. Olízla si rty a snažila se v jeho očích najít něco, cokoliv, co by jí řeklo co se mu honí v hlavě. Cítila však najednou jeho vůni. Mužnou vůni, ale i pach smrti a nebezpečí a napětí který si nese každý z nich, jen u něj to v ní vyvolávalo zvláštní pocity. Snažila se nehnout ani brvou, snad jako by šlo o nějakou soutěž v zírání. Mohla cítit jeho teplo těla, to jak jí značně převyšuje a zakrývá svým tělem, jako by byl její štít. Byl to snad pohled: 'Nepokoušej mě?'. Jí se to ovšem líbilo, dokonce se jí líbil lehký nádech nebezpečí a toho že nevěděla co má nyní očekávat.

Byl si vědom její dokonalé postavy, ale ješitnost je zlá. Teď už nevnímal její ženské zbraně tak jak by si přála, dusil v sobě jenom vztek. Zastavil se před ní, upírajíc jí němě pohled do očí. Trochu zaklonila hlavinku, aby mu pohled mohla oplácet, čelo lehce nakrčené a oči přivřené, jako by si ho měřila. Otázka, kterou pak vypustila z úst, byla jako červený hadr před očima rozzuřeného býka. On však jenom vydechl, pomalu, dlouze a klidně. Jeho oči jako by ještě více ztvrdly, nebylo v nich nic lidského. Přesto se jí tím snažil opravdu říct, aby jej nepokoušela, tedy mimo jiné. Byl jako socha z ledu, bez ohledu na to, jak moc na něj její vůně dotírala. Trvalo dlouho, kdy jí jen hleděl do očí.
"Nejsem. Proč bych měl být?" Zeptal se po dlouhém tichu a znělo to minimálně zvláštně, neboť uběhlo minimálně pár minut od chvíle, kdy mu otázku položila. Jeho hlas byl chraplavější, nežli bylo zvykem. Snad to mohlo být množstvím alkoholu, který vypil. "Chci jen vědět kde mám oblečení. Už budu muset jít," dodal a kousíček od ní ustoupil, aby jí udělal osobní prostor.

Sledovala ho, to napětí v jejím těle rostlo úplně stejně jako rostl ten další zvláštní pocit. Chtěla ho pokoušet, chtěla odkrývat jeho vrstvy. Protože přesně takový on byl. Měl vrstvy, přesně jako cibule. Donutil lidi příležitostně také plakat. Gavri je značně starší než Mera, a to přesně o deset let. Přesto tady před sebou stojí a jsou si rovni. Neuhnula pohledem, ani na moment. Proto v tu chvilku v duchu slavila jaké si malé vítězství. Nikdo nezkrotí oheň. Přesně to se zračilo v jejích očích. "Dám ti ho, neboj se." opět se v klidu rozešla k jedné ze skříněk. Úhledně tam složila jeho oblečení. Nerada nechala něco povalovat. Nesnášela to. "Nechám tě se převléct." pronesla a mírně zavrtěla hlavou. Vzala si lékárničku, namazala si ruku kterou měla spálenou, dala si na ní polštářek který se vstřebá do kůže a to celé převázala. Její celé tělo bylo napnuté, stála k němu zády. Ona ví že ho uvidí, dřív nebo později. Jeden druhého potřebují. Jsou to osamocení vlci, kteří se k sobě vracejí. Také ale věděla že po tomhle se bude potřebovat ještě více uvolnit. I když byla na akci před tím než ho našla, i když má spálenou jednu dlaň, vyrazí se toulat do města na pár dní. Vyčistí si hlavu, zabojuje si, nebo popřípadě něco jiného a odpočine si.

Někde hluboko mu imponovalo, když mu pohled zvládla s klidem oplácet, ale zároveň ho to neskutečně rozčilovalo. Oheň možná nikdo nezkrotí, ale dá se uhasit, to moc dobře věděl, ale nikdy by se o to v jejím případě nepokusil. Byl vodou, která se přelila přes všechno a smetla sebou vše, co jí stálo v cestě, jí se ovšem pouze postavil, nepřelil se přes ni. Dokonce jí vrátil její osobní prostor a uvolnil jí cestu. Na její slova beze slov přikývl, nežli se rozešla, aby mu oblečení dala. Otevřela jednu skřínku, ze které vytáhla jeho věci pečlivě složené. Musel se sám sebe ptát, jestli vůbec někdy viděl svoje oblečení takhle složené, sám ho vždy někam prostě hodil. Ne, že by byl prase, to ne, měl rád čistotu, ale na pořádek si zase až tak nepotrpěl. Přišlo mu to jako ztráta času.
"Díky," řekl tiše klidným hlasem a pokývl hlavou, zatímco si vzala lékárničku, aby si zády k němu ošetřila zraněnou ruku. Bleskově se navlékl do svého oblečení ve výhradně černé barvě a osušku odešel vrátit do koupelny. Tam si vzal i zapomenutý pás, který mu Mera na žebra nechala a vyhrnul si tričko, aby si ho přes žebra nasadil. Zpevňoval mu zraněná žebra opravdu dobře, bolest byla mnohem menší, což si uvědomil, až když si jej teď opět nasadil. To bylo dobře, protože mu bylo jasné, že po tomhle se bude potřebovat opět vybít. Upustit páru, porvat se nebo jinak uvolnit tu energii, ten vztek...
Vrátil se zpět a pohlédl na ryšavou dívku. "Ještě jednou děkuju, za to, že jsi se o mě postarala," mluvil tiše. "Tak... brzy se uvidíme," dodal s pousmáním a vyrazil ke dveřím, za kterými zmizel.