Neudržovaný park

Nepatrně sebou trhl, když pustila svou vidličku, která s cinknutím dopadla do talíře. A naopak ztuhl, když se natáhla přes stůl a chytila se jeho ruky. Nemusela ho utěšovat, s pocitem vinny by se nějak vypořádal... Asi by si párkrát praštil do zdi, aby alespoň nepatrně pocítil bolest, kterou by zahnal tu vnitřní. Ale vypořádal by se s tím. Neucukl, ale zaraženě hleděl na jejich ruce. Její slova však splnila svůj účel a odpoutala jeho pozornost nejen od pocitu vinny, ale především od jejího doteku. Pohlédl jí do tváře, zakroutil hlavou a uchechtl se. "Jsi děsná," podotkl a stáhl bezmyšlenkovitě ruku k sobě. Věděl, že si ráda ze všeho dělá legraci a i v nejnevhodnější situaci prohodí nějaký vtípek, on takový nebyl, ale uvítal, když někdo odlehčil situaci. Pak se ale opět zasekl, oplácejíc jí pohled. Netušil na co naráží, a tak jen zavrtěl hlavou. On ještě nebyl připravený svěřit se se svou minulostí, vlastně ho to ani nenapadlo, nebýt její nabídky, či jak jinak to nazvat. Byl prostě takový. Chladný a odtažitý. Neschopný si někoho připustit blíže, ačkoli u ní, snad udělal jakýsi pokrok. "Jo, dokud je to alespoň trochu teplý," pokýval hlavou a usmál se jedním koutkem úst, nabírajíc si na vidličku nové sousto.

Rozhodně se narodila proto aby někoho uměla rozesmát. Byl to jeden z jejích darů, nyní bylo poměrně důležité odvést pozornost od vážného tématu. Držet jeho ruku bylo příjemné, dokonce jí na chvilku nechal. Nechtěla ho nutit aby jí něco říkal, toužila po tom aby jí to chtěl říct on sám. Protože by jí důvěřoval, nebo se prostě potřeboval svěřit. Hleděla mu nějakou chvilku do očí než se opět dali do jídla. Musela se trošku usmívat. Jídlo měla snědené poměrně rychle."Co takhle si dát Samohoňku? Mám jí tu už nějakou tu chvilku. Dnes nemusíme pospíchat, nebudou se po nás shánět a trocha uvolnění se mi bude hodit, nevím jak tobě." pronesla s jedním ze svých krásných úsměvů. Samohoňka je Ruské/Ukrajinské pití, které má opravdu hodně vysoké procenta, minimálně tak 75%. Nemá žádnou chuť, ale tělo rozehřeje jako žhavá láva. Vzala tedy svůj talíř a snažila se ho umýt, ovšem jednou rukou to šlo blbě a tak to vzdala a prostě ho nechala ležet ve dřezu. Nakonec z mrazáku ze zadní části vytáhla lahev, otevřela ji a na stůl položila dvě skleničky. Přešla k oknu kdy se nenápadně rozhlédla. Nikde ani noha, dovnitř se stejně nikdo nedostane, ani dovnitř nikdo neuvidí. Nakonec pustila i nějakou hudbu aby tam nebylo úplné ticho, Gavri toho moc nenamluvil často.

Byl rád, že jej do ničeho nenutila, jen by se zabejčil a nic by s ním nehnulo. Snad jednou přijde na to, že důvěřovat a svěřit se, není až tak špatné. Pak za ní určitě přijde, protože nemá nikdo jiný by nepřišel v úvahu. Okamžik si hleděli do očí, nežli se opět pustili do jídla. Nenápadně při tom pozoroval, všiml si jejího jemného úsměvu a nechápal jak tak snadno může zapomenout na to, co se před chvílí událo. Nakonec se ale dokázal celkem uvolnit.
Dojedla dříve nežli on, až se musel pobaveně usmívat nad tím, jak do ní jídlo napadalo. "Proč ne," pousmál se a přitakal. Jistěže mu neunikl její úsměv, Mera byla hezká žena, toho by si všiml i slepý. A on měl pro ženy slabost, ačkoli to nedával najevo sladkými slůvky a city jako jiní, neuměl milovat, prostě se vždy jen pobavil a tím to končilo. Jakmile dojedl i on, zvedl se a odnesl svůj talíř do dřezu. V tu chvíli Mera už byla u lednice a vyndavala z něj flašku alkoholu, který moc dobře znal ze své domoviny. On sám ruskému pití moc neholdoval, měl raději skotskou, ale na druhou stranu by ničím nepohrdl. Podle zvuků, co slyšel ke stolu, mu došlo, že se snažila svůj talíř umýt, ale neúspěšně a tak umyl oba dva. Ne že by byl nějak zvlášť pořádný, ale chtěl se jí alespoň nějak odvděčit za to, co pro něj udělala. Když se vrátil na stole už stály dvě skleničky naplněné čirou tekutinou. Mera stála u okna, pouštějíc hudbu. Zřejmě už měla dost ticha. Vzal tedy ob skleničky, každou do jedné ruky a došel až rusovlasé dívce. Jednu ze skleniček jí beze slov podal a jakmile ji držela, tou svou o ni jemně ťukl. "Tak..." Řekl a zamyslel se, na co by si asi tak měli připít, v jejich situaci to bylo, ale ovšem jednoznačné. "Na zdraví, úspěchy a rychlou smrt," pronesl přípitek s pobaveně pokřiveným úsměvem a skleničku trošku pozvedl, nežli si ji přiložil k ústup a celý obsah do sebe naklopil.

Začala hrát trošku rychlejší hudba, která spolu s alkoholem dokáže rozproudit krev v žilách. Trocha zábavy se při tomhle stylu života hodí. Díky normálním radovánkám nezapomíná na to, že není jen assassin ale i člověk. Není jen obyčejný vrah ale bytost která má nějaké city, i když pohřbené hluboko. Jakmile k ní došel a dal jí skleničku, vzala si jí a usmála se. V jeho přítomnosti se smála snad nejvíce. Přiťukla si a sama se zamyslela nad přípitkem, ten ale obstaral za ní. "Jak ty sám říkáš. Na zdraví, úspěchy a rychlou smrt." a pak si s ním připila. Sklenička v ní zmizela opravdu hodně rychle, a ani se nezakuckala. To umí málo kdo pokud jde o tak silný alkohol. "Varuju tě, nepiju až tak moc často." podotkla s úsměvem, provlékla se kolem něj, bez nějakého záměru se ale o něj lehce otřela. V očích jí hrály radostné jiskřičky, díky tomu jak byla uvolněná. Opět v ní šla vidět radost ze života, oheň, všechno co nemůže moc žen nabídnout, to všechno se jí odráží v očích. Jednoduše se posadila na kraj stolu, vzala lahev a nalila si. Poukázala mu ať jde blíž, nalila mu také pokud jí to dovolil. Jeho úsměvy stály také za to, i když jsou to spíše úšklebky. Pořád to byl alespoň částečný úsměv a to se počítalo. Málo kdo by se mohl pyšnit tím že ho viděl se skutečně usmívat. "Dnes, máme spoustu příležitostí si připíjet. Takže.. prostě na nás. Na to kým jsme. Mohlo by to být horší ne?" pozvedla sklenku. Dozajista by to mohlo být horší. I přesto že jsou Temné Vrány mají jistý kodex.

Už dlouho ji neviděl tak často se usmívat jako teď. Bylo to zvláštní. Ne opravdu mu nedošlo, že by to mohlo být jím, co se týče Mery, určitě si to jen tak nepřizná, i kdyby si toho povšiml. Bral ji víc jako sestru, nežli ženu co je k mání. A pak... on se neuměl vázat a jí by nikdy nechtěl ublížit. Většina jeho vztahů, či zápletek trvala max tři noci a to se dalo nazvat rekordem. Nejraději se řídil jednoduchou větou - jedna noc a dost. Jednoduše je děvkař, proč někomu mazat med okolo úst? Když si s ním přiťukla a zopakovala přípitek, který si v ten okamžik vymyslel, loupli do sebe každý celou skleničku. Hřálo to pěkně, ale ani jeden se nezakuckal. Gavri pít umí, což není žádné překvapení, když je z Ruska. Vězení člověka také naučí své. A Mera? Zřejmě už měla taky cvik. Nad jejím varováním se celkem opravdově zasmál. "To znamená?" Podíval se na ní tázavě, ale v očích mu pobaveně zajiskřilo, zatímco se okolo něj provlékla. Jakmile se o něj otřela, trochu ztuhl. Bylo mu jasné, že naráží na to, že se snadno opije, ale tu otázku si zkrátka nemohl odpustit. On sám znal své meze, poznal, kdy má přestat pít, aby nebyl úplně namol, cítil to na sobě. Zkrátka se udržoval jen v dobré náladě, pokaždé věděl co dělá, zvládl chodit i mluvit. A už vůbec po alkoholu nezvracel, za to mu to nestálo. Navíc toho díky své konstituci vydržel opravdu hodně. Kdykoli pak pocítí, že už má dost, přestal. Opít ho je tedy téměř nemožné.
Sledoval jí, její výraz plný radosti a života. To bylo přesně to, co se mu na ní líbilo, byla zcela jiná nežli on a přesto velmi podobná. Byli jako oheň a voda. Posadila se na kraj stolu a vzala lahev, aby si nalila další skleničku. Jemu pak naznačila aby šel blíž. Jakmile stál kousek před ní, nechal si od ní dolít také. Tentokrát to byla Mera, kdo pronesl přípitek. Gavri jen pokýval hlavou a pohlédl jí do očí. "To by mohlo," uznale zkroutil koutky úst dolů, pozvedl skleničku a pak se uchechtl. "Na nás," zopakoval nežli do sebe hodil obsah druhé skleničky. Jistěže by to mohlo být horší, mohli by bát třeba u Vran světla nebo v lochu.