Neudržovaný park

"To jistě bylo, vypadat jako tučňák musí být opravdové utrpení," řekl ironicky s náznakem smíchu. "Vidíš, říkal jsem, že jsi dobrá," smál se, ale myslel to vážně. Sám ovšem poslední dobou ze své práce nadšený nebyl, noční můry mu jen připomínaly jeho hříchy. Věděl, že se narodil jako bojovník, narodil se pro zabíjení, neboť to byl jediný talent, který mu bůh dal do vínku. Nic jiného neuměl, možná tak opravit nějaký ten motor. Ale i tak nad některými svými činy, úkoly které dostal, pochyboval. Neměl by a ani nechtěl, ale bohužel měl svědomí. To bylo jeho prokletí. Svědomí a ženy. Byl sukničkář, ale milovat nedokázal. "O trochu," odvětil svým hrubým hlasem s ruským přízvukem. Za léta, co byl tady v New Yorku se ho téměř vůbec nezbavil, ostatně se o to ani nikdy nesnažil. Jo v tom to možná bylo. Po chvilce Mera vytáhla z kapsičky svůj zápisník a zapsala do něj jméno. Byl to jakýsi její rituál. Netušil však, co jí to přinášelo. On sám si pamatoval jména svých obětí jen zřídka, za to jejich tváře si vybavil všechny. Nejčastěji je vídal právě ve svých snech.
Po chvíli, kdy tam jen tak stáli si konečně z hlavy stáhl kapuci. "Je ti zima, měla by jsi se vrátit do sídla," poznamenal a stočil pohled opět k hladině kalné vody, do které skrz zábradlí kopl kamínek.

Tihle dva spolu za ta léta nic neměli. Nebylo to ani kvůli tomu jaký mezi sebou měli vztah. Jeden ovšem věděl po čem touží ten druhý. Mera není žena kterou si někdo může vypůjčit jen tak na jednu noc. Ovšem také bezesporu vypadá neustále energicky, vesele, skutečnost je ale jiná. "Jo.. utrpení to bylo neskutečný." hlavně ta snaha nevnímat ty zděšené křiky jeho ženy i dětí které zaslechla na střeše. Poslední dobou by se potřebovala odreagovat víc než kdy předtím. Když se projevil jeho přízvuk, mírně přivřela oči a pousmála se. Gavri měl bezesporu spoustu předností, ale ona není žena která by běhala za muži. Sama měla radši když se o ní nějaký muž snažil. Jeden z Temných Vran za ní běhal neustále, rozhodně to ale nebyl její typ. Jakmile mohla vidět do jeho tváře, sama si váhavě stáhla kapuci. Při té příležitosti si i rozpustila vlasy vytažením jehlic z drdolu. Ohnivá řekla vlasů se jí rozprostřela kolem ramen a začala jí hřát. "A ty by jsi se měl nechat ošetřit. Co takhle jít do útočiště co je kousek odsud? Ošetřím ti rány, odpočinu si od ostatních lidí." často jí vyhovovalo být v jeho přítomnosti. Nemluvil nesmysly, člověk si nemusel tolik hlídat záda když ho měl po svém boku a znal ho, tedy pokud ho někdo skutečně znal. Poslední dobou neměla moc příležitostí jak se uvolnit. Byla v neustálém koloběhu práce. Práce byla vlastně tak nějak její život. To jediné co zná. Měla docela i hlad, z´před akcí není dobré jíst, kdo by taky rád bojoval s plným žaludkem?

Věděl, že tahle práce není lehká, ale oba ji dělali dobrovolně. Svým způsobem. Stěžovat by si tedy neměli, ale pravdou bylo, že za okolnosti, které je k tomu vedly nemohl ani jeden. "Nedělej se, beztak jsi si to užívala," zachechtal se a sledoval jak si zapsala nové jméno do svého seznamu. Měla hezký úsměv, to si moc dobře uvědomoval. Vůči ženám jen těžko zůstával chladný, ale nikdy si je nepřipustil k tělu. Proto si od Mery držel odstup rovnou, bral ji jako člena rodiny, ale nic víc. Moc dobře věděl, že není dívka na jednu noc. To byl důvod proč se nikdy o nic nepokusil.
Pomalu si stáhl kapuci, a když tak učinil, Mera značně váhavě udělala totéž. Dala při tom volnost svým ryšavým vlasům, které jí ve vlnách spadly po ramenou a zádech. Byly stejně ohnivé jako její duše, kterou skrývala pod chladnou slupkou. Gavri se sice držel v ústraní, ale byl dobrý pozorovatel a všímal si povahových rysů, které jiným zůstávaly skryté. Meru znal už dlouho, něco takového mu tedy nemohlo uniknout. "Nic mi není Mero," namítl podrážděně. Její přítomnost mu nijak zvlášť nevadila, ale rozhodně nepotřeboval pomoc. Byl v pořádku. Nebo to si alespoň namlouval, neboť žádnou jinou možnost si nikdy nepřipouštěl. Navíc jeho snížený práh bolesti k tomu nijak zvlášť nepřispíval. To ovšem nečekal, že se mu před očima udělá černo a bude se muset zídky přidržet pevněji, aby neupadl. Dlouze se nadechl a na okamžik zavřel oči, doufajíc, že se vzpamatuje. Neměl tušení, co se s ním děje.

Jakmile vytušila že není něco v pořádku, okamžitě stále u něj a podebrala ho opatrně pod rameny. "Jdeš se mnou. Bez diskuze. Ty jsi se o mě párkrát taky už postaral." pronesla rozhodně. Nebýt toho že si všímal zranění která měla, snad už by tu Mera ani nebyla. Ona sama trpěla, i když né fyzicky. Pomalu si ho přehodila částečně přes záda(rameno), vydechla pod jeho vahou. "Páni, člověče asi budeš vážně kus chlapa." zaskučí trochu. Rozhodně ho musí dostat na své bezpečné místo než úplně vypne. Pak by s ním nehla ani o píď. Už takhle má co dělat. Obvykle chlapa jako on zmlátí bez větších problémů, ale tahat člověka v bezvědomí který je samý sval je jako tahat stokilový balvan. Skutečně jsou minimálně jako rodina. Už jen z toho důvodu se rozhodla že ho potáhne přes celý park. Není to ale daleko, jak už mu předtím řekla. Po ten kus cesty poté co se vydá na místo promluví jen sem tam, aby se ujistila že je Gavri při vědomí. Cítí jak se jí svaly poměrně hodně napínají ve snaze udržet jeho váhu. Když míří do schodů v jedné zapadlé uličce u Parku, musí ho u dřevěných schodů na chvilku položit, oddechnout si a pak si ho zase přehodit přes záda a vylézt s ním ty schody. Lhala by, kdyby řekla že se u toho pořádně nezapotila. Musela si ho přehodit přes záda prakticky celého. Když byli uvnitř, snažila se s ním na postel praštit co nejméně. Ale do polotvrdé matrace postele zapadl jak nic. "Hej.. Gavri.. kde tě to bolí nejvíc?" největší obavu měla z toho že ho bude muset prakticky celého svléknout. Jestli jde ale o jeho život, udělá co bude nutné. Tohle je přeci takové těžké rozhodnutí! v duchu se modlila aby odpověděl určitě. Předem si už ale došla pro lékárničku odkud vyndala všechny potřebné věci a pár lahviček od jejich alchymisty.

"Ne nééé," zamručel, když ho podepřela a rozhodným hlasem mu oznámila, že půjde prostě s ní. Bolelo ho všechno, ale nic přeci ne tolik, aby kvůli tomu potřeboval ošetření či pomoc, byl na tom tolikrát už mnohem hůř. Dostal jen pár ran, neměl žádné zranění od zbraně, kvůli kterému by třeba ztratil hodně krve. Hlava se mu, ale točila jako by byl na kolotoči a před očima se mu zatmívalo. "Říkám, že mi nic není," zasupěl ve snaze udržet se na nohou sám, když si ho přetáhla přes rameno. Nejen kvůli své hrdosti, ale také kvůli tomu jak pod jeho vahou vydechla námahou. "Nech mě tady, potřebuju jen nabrat dech, budu v pohodě," zamručel, když si postěžovala na jeho váhu, ale snažil se spolupracovat, zatínajíc zuby, aby si udržel vědomí. To se ho neustále snažilo opustit, ale on si jej silou vůle udržel po celou cestu, kdy vždy alespoň zamručel, když na něj promluvila. Snažila se ho tím udržet při vědomí, zatímco funěla námahou. Po schodech k bytu, který sloužil jako úkryt, jej už pomalu nesla. Nikdy si snad nepřišel hloupěji. Nezmohl se však pořádně ani protestovat, jediný odpor který kladl bylo nesouhlasné mručení.
Po chvíli tvrdě dopadl na matraci, ale nevnímal to. Ztěžka pootevřel oči, když na něj promluvila, pohlédl na ni a zavrtěl hlavou. "Nevím, " ztěžka držel otevřené oči. Věděl, že když bude chtít, udrží se při vědomí. Musel se udržet při vědomí.