Neudržovaný park

Protesty nebrala na valnou váhu. Byl jako ona. Ona sama dost protestovala. Věděla ale jak se cítí. Díky tomu že jsou si v jistých ohledech podobní, a díky tomu že ví jak muži dokáží být ješitní se ho tam snažila dostat co nejdříve. "Nikdy tě nenechám někde samotného a vyřízeného." zabručí. Může mít nějaké vnitřní zranění, což je pravděpodobné u zápasů. Odzbrojila ho a pak mu pomalu začala svlékat horní část oblečení. Takže bundu, mikinu a tričko, záleží na tom co všechno na sobě měl, ale zbavila se veškerých vršků aby prohlédla hrudník. Vlastně byla dost ráda že je mimo, alespoň nebude vnímat to jak je rozrušená z toho že před sebou má polonahého nebo už brzy skoro nahého chlapa. Rudá ve tvářích byla, ale to i díky tomu jak ho do úkrytu táhla. "Hele moc si nezvykej na to že tě budu svlékat. Mám radši když se chlap předvede sám." popíchne ho aby odlehčila situaci. Jakmile je zbaven vršků opatrně mu začne prohmatávat hrudník. "Hm.. vypadá to že máš pochroumaná žebra. Chce to..moment." odběhne ke skřínce a hned mu zpět přinese pás s několika pruhy silné látky. Omotá mu to kolem hrudníku, na žebra mu začne natírat směs olejíčku a sušených bylinek. Má dost soustředěný výraz, díky tomu že mu nechce nějak přitížit. Převážně se léčí sama, nesnáší doktory. To mu také kdysi říkala. Poté vezme lahvičku s tekutinou. "Musíš to vypít. Neboj se, není to nic špatného, pomůže ti to zregenerovat se." sama se trochu napije aby věděl že to není jed a že mu to neublíží a pak mu to jednoduše přiloží ke rtům. "Prospíš se. Je tu bezpečno, nikdo o tomhle místě neví." Podloží mu hlavu polštářem, s váháním mu stáhne i kalhoty a zabalí ho do deky.

"Děláš jako by ti na mě záleželo," zasýpal v pokusu o smích, ale rychle utichl snažíc se jí cestu alespoň trochu ulehčit, ačkoli se mu to asi příliš nedařilo.
Nevěděl co se s ním děje, bolelo ho celé tělo, jako vždy po zápase, nic víc. Tu bolest se naučil nevnímat, nic to nebylo. Ani dnes ne, dokud nezačal ztrácet vědomí. Něco se pokazilo. Vnímal jak ho její ruce nejdříve odzbrojily a posléze vysvlékly ze všech svršků. Vše bylo zastřené, ale i tak byl schopný alespoň trochu vnímat. Její ohnivé vlasy, jemné doteky a hlas. Její poznámce se pokusil zasmát, ale místo toho se jen rozkašlal. Byl rozčilený, ne na ni, ale na sebe, že není schopen se pomalu ani zasmát. Jen proto od ní odvrátil hlavu, zatímco ona začala prohmatávat jeho hrudník. Málokdy cítil vztek tak silně a nechtěl, aby si toho povšimla. A na její slova ohledně toho co mu je, jen nepatrně pokývl hlavou. Pak odběhla pro nějaké věci, a když se vrátila, začala jej ošetřovat. Prohlížel si její tvář, ten soustředěný výraz, když mu na žebra natírala nějakou směs. Jakmile však vzala do ruky jakousi lahvičku, trochu nedůvěřivě nakrčil čelo. Její slova ho moc neuklidnila, neboť takovýmto tekutinám či práškům moc nevěřil. Teprve až když se napila, tak se trochu uvolnil a jeho odpor k lahvičce plné čehosi z tváře lehce vymizel. Nepříliš nadšeně se toho tedy napil, když mu lahvičku Mera přiložila ke rtům. Hleděl jí při tom do očí, jako by se jí tím snažil říct, že jí to později dá sežrat. V přátelských mezích samozřejmě. Nechtěl spát, nikde nebylo bezpečno, Vrány světla nebo agenti mohly být kdekoli, jediné bezpečné místo bylo sídlo. Když usne, zůstane sama, nebude kdo by jí hlídal záda. Jenže jediný protest byl jeho chladný pohled, když mu pod hlavu strkala polštář. A rysy mu ztvrdly ještě víc, když mu stáhla ještě ke všemu kalhoty a zabalila ho do deky jako malé dítě. Ze vší té potupy raději vzdal boj s vlastním vědomím a to jej opustilo, pořád lepší nežli zčervenalé tváře.

"Možná že i záleží." broukne dost nepřítomně chvilku potom a dost tiše. Jistě že jí na něm záleží. Proto by jinak netrávila svůj čas v jeho společnosti. Postarat se o něj pro ní bylo to nejmenší. Opravdu úplná maličkost. Když si byla jistá že spí, jemně jej pohladila po tváři. Z prádelníku vyndala čisté oblečení a namířila si to do koupelny. Tu nechala otevřenou, aby slyšela kdyby se cokoliv dělo. Dveře bytu jsou bezpečnostní, nedají se otevřít pomocí assassínských schopností. I beranidlo by mělo co dělat. Kovové tyče zapuštěné do zdi zajišťují že dveře odolají i větším útokům. Pouze tak ona může v klidu spát, když spí mimo sídlo. V koupelně byla dobrých dvacet minut. Byla ráda když viděla že spí. Ona si nemohla dovolit usnout, dokud nebude vědět že je úplně v pořádku. Ještě si sušila vlasy když vcházela do místnosti. Pouze v delším černém tričku a spodním prádle. Z prádelníku si vzala kalhoty které si oblékla a pak se usídlila na kraji postele. Zbraně měla hned po ruce, její vějíř byl hned vedle ní na nočním stolku. Zbraň kterou nemá nikdo jiný. Věc která je charakteristická pouze pro ni. Elegantní zabiják. Tedy, jen v jistém slova smyslu. Když se dá do skutečného boje a rvaček, je z ní nezastavitelná žena. Čas plynul opravdu hrozně rychle. Uběhly snad hodiny? Po té době si četla nějakou knihu, ve snaze neusnout.

Spal dlouho, vůbec nevěděl o světě okolo sebe. Byl v bezvědomí, takže to připomínalo klidný a tvrdý spánek. Bezvědomí však po nějaké té hodině pominulo, díky léčebné látce, kterou požil. Brzy prostě jen spal a to sebou přineslo i jeho noční můry. Začal sebou na posteli nejdříve mrskat a netrvalo dlouho, přidaly se i zvukové projevy. Viděl některé ty, které zbavil života a okusil jako téměř každou noc znovu a znovu mučení, jež bylo trestem za vzpurnost ve vězení. Na kůži mu vyrašil pot. Probudil se až s výkřikem, kdy se na posteli prudce vymrštil do sedu a tvář se mu zkroutila bolestí, ovšem jinak na sobě nedal znát, že by jej něco bolelo. Okamžik se rozhlížel, snažíc se přijít na to kde je. V pokoji panovalo přítmí a pak tu byla Mera. Snažil se rozpomenout na to, co se stalo a to se mu vcelku rychle povedlo. Prudce oddechoval a snažil se uklidnit.

Skutečně jí byl dopřán klid a pokoj. Neuvažovala nad problémy, jen si četla. Málem u toho však usla, když sebou ale začal mlátit, odložila knihu. Jakmile se posadil a vnímal, jemně ho vzala za ramena. "Klid. Jsi v bezpečí, nic se neděje. Byly to jen špatné sny. Její vlasy zářily i v tom přítmí, svítila tam jen malá lampička. Pohladila ho opatrně po zádech. Jí samotné se sem tam vrací vzpomínky na vraždy. Není to ale tak hrozné jako u Gavriho. "Mám hlad jako vlk. Chtělo by to něco k jídlu co říkáš?" pronesla a pohladila ho po tváři. Snažila se odvést jeho pozornost od špatných snů. Její oči upoutaly jeho tetování, tetování kříže. Lehce se otřásla při vlastní vzpomínce, dokonce si mohl všimnout změny jejího výrazu, jen chvilkového. Bolestný, rozčilený ale pak.. se jednoduše hlasitě nadechla a podívala se mu do očí. "Vytuhl jsi rychle.. doufám že ti to pomohlo alespoň trochu. Ten pás si nech. Bude se ti hodit i při bojích. Zpevní ti hrudník a nebude tě nic tolik bolet. Není to určitě první ani poslední zranění které máš." cukly jí lehce koutky. Nějak se ale stále neměla na to aby vstala. Sama netušila jestli je to kvůli ní, nebo kvůli němu. Chce mu být na blízku, to bezesporu. Dost s tím ale bojuje. Jeho kůže byla horká, na dotek opravdu příjemná. Snažila si udržet nečitelný výraz. Je zraněný. Na takové hle věci by jsi neměla myslet. musela si připomenout v duchu. Není člověk který by se vázal. Ona nechtěla aby jí někdo ublížil. A to je jeden z problémů. To že byla osamělá nebyla žádná novinka. Nechtěla si ale najít někoho jen proto aby nebyla sama. S démony které si nese ve své hlavě bojuje už poměrně dost dlouho.