Erlingův byt

Ačkoliv se zdá současná situace děsně komplikovaná, v podstatě je snadná jako facka. Nemá kam jít, ne teď, když zjistila, že ji našli… zase. Dobře, počítala s tím, že se to stane, ale ne jen pár týdnů potom, co se to už stalo. Buď je vážně příšerná ve svých úkrytech, anebo mají světlí mnohem lepší vybavení k hledání lidí, než si myslela. Ať tak či onak, je prostě v hajzlu. Jen co se postará o svou nečekanou návštěvu a ujistí se, že ji neoddělá, jen co se k němu otočí zády [proto se k němu taky ani neotočí, ale může předstírat, že to tím není], má jen jedno píchnutí vidličkou od toho, aby se schoulila do koutečku a rozbrečela se. “Co budu dělat, co budu do prdele dělat?“ Obvykle sprostá nebývá, ani si sama pro sebe nepovídá, ovšem tohle je výjimečná situace, jež si to vyloženě žádá. Prostě za ním jdi... Ten podělaný hlásek se pořád dere do popředí jejích myšlenek a jí to leze na nervy. Nemůže ho zatahovat do svých problémů, jednak proto, že by ho tím vystavila nebezpečí a druhak proto, že by to vypadalo tak, že za ním jde jenom proto, že ho potřebuje. Uvědomuje si, že přesně tak to bude vypadat a to rozhodně nechce. Chybí jí, hrozně jí chybí, jenomže zároveň s tím, do čeho se namočila a asi se jen tak neusuší, se to prostě nehodí. Ty Finne, víš, já tě miluju, i když jsem tě poslala do háje, ale to bylo jen proto, že jsem ti tak trošku nedokázala odpustit, ale teď už se to zdá nepodstatné, protože mám za zadkem bandu vrahů, kteří mě chtějí zabít, ochráníš mě? A při té příležitosti můžeme zapracovat na našem vztahu, jestli se to tak dá vůbec nazývat. Jednoduše okouzlující. Když se k tomu ještě přidá to, že nejspíš smrdí a kvůli Ethanovi je celá od krve a čisté oblečení jí prostě došlo, jelikož si ho vážně nemá kde vyprat, jistě ji přijme s otevřenou náručí.
Zřejmě bude muset svou soukromou bitvu odložit na později, protože až příliš brzo zahlédne venku stín, to není dobré. Urychleně kopne dřevěnou lavici před vchodové dveře, přestože nepředpokládá, že by šli hlavním vchodem, popadne ze stolku svou zbraň a fotku rodičů, načež zhasne světlo a potichu vystoupá do druhého patra, odkud vyleze oknem na střechu, kde naštěstí nikdo není, všichni se hromadí dole pod okny a u dveří. S žaludkem jako na vodě se přesune na opačnou stranu budovy, kde má připravený provaz, kdyby potřebovala rychle utéct a teď se jí náramně hodí. Dole žádné okno není, proto jí to připadalo jako vhodné místo. Nejprve se ujistí, že je lano pořádně připevněné a nezřítí se s ní, než si ho pevně omotá kolem pasu a spustí se dolů. Neustále se ohlíží, jestli ji někdo nesleduje, když utíká pryč, ale jak se zdá, nikdo si jí ani nevšiml. Zato ve městě vzbuzuje pozornost těch několika odvážlivců, kteří se vydali těmi ulicemi, co ona, navíc už takhle pozdě a ve tmě. Asi se jim nestává tak často, že by viděli někdo s červenými skvrnami na oblečení, navíc jejího vzezření. Kéž by ji za křehoučkou květinku považovaly i vrány a nechaly ji být, copak toho chce tak moc? Nejspíš ano. Čím víc se blíží k honosným ulicím, tím více světla a lidí tam je a pro ni je tak horší se držet nenápadná a ve stínech. Přetáhne si kapuci přes hlavu, aby jí nebylo vidět do obličeje, ale víc udělat nemůže. Sama netuší jak, ale nohy ji automaticky nesou přesně tam, kam se bojí jít asi stejně, jako kdyby se vracela do doupěte, což je dost ironické. Jediný člověk, se kterým se cítila opravdu v bezpečí jí teď nahání hrůzu tím, že by ji mohl vykopnout. Nebo se k ní chovat tak chladně, jako tehdy, když byla v podobné situaci. Jistě, postaral se o ni, ale jeho chladný přístup byl mnohem horší. Najednou už váhají i ty nohy, jenomže už stojí u budovy, kde bydlí, stačí přejít ulici. Zatne pěsti v kapsách bundy a se sklopenou hlavou přeběhne rušnou silnici, vyběhne schody ke vchodovým dveřím, které váhavě otevře. Chce jít nahoru, jenomže ji zastaví ten podělaný vrátný, proč všechny luxusní bytovky musí mít vrátné? Nikdo o ně nestojí. Pohrdavě si ji měří a ona okamžitě zaregistruje, že jeho oči zatěkaly pod jeho stůl, kde má patrně záchranné tlačítko, které přivolá policii. “Já… jdu za panem Erlingem?“ Ohlásí se a on namísto toho, aby ji nechal se podepsat v knize mu prostě zavolá, nad čímž protočí oči, ale strach přemůže podráždění. Strčí si pěst před pusu a celá nesvá mne prsty, aby zamaskovala to, jak si nervózně kouše ret a psíma očima přitom hledí na vrátného [gif]. Přece nevypadá tak podezřele, ne? A ještě ji oznámí tak moc hezky, že na něj čeká jakási dáma v něčem, co vypadá jako halloweenský kostým rockera po rvačce a tvrdí, že jde za ním. Rockera? Vždyť nemá ani nic koženého, tse! Tohle se jí vůbec nelíbí, neměla sem chodit. Jenomže už je tady, tak když už nic jiného, alespoň je tu šance, že ho uvidí.

Sedí za pracovním stolem a kouká do laptopu - pracuje. Moc často se to nestává, na všechno má lidi, ale i ty musí občas zkontrolovat. Byl by nerad, kdyby ho okrádali, taky se asi hodí vědět, kolik mu jeho podniky vydělávají, co je potřeba zlepšit a podobně. Jde mu z toho hlava kolem, proto si k tomu přizval skleničku s alkoholem, ze které občas usrkne. Co se soustředění týče, moc mu to nepomáhá, ale co na tom záleží. Ustane v ťukání do klávesnice, promne si oči a otočí se na židli k obrovskému oknu - hotový boss. Zadívá se na hezky ozářené a na první pohled klidné město. Ví, že dole pochodují lidé, ulice jsou téměř plné, ale to teď nevidí a je rád, líbí se mu nahoře v jeho věžičce. Natáhne se pro pití a pustí se do dalšího popíjení. Pravděpodobně zkouší, kolik toho jeho játra zvládnou, dělá to totiž každý den. Kdo ví, co se za tím skrývá. Osamělost? Fakt, že je s Emily nejspíš úplný konec, jelikož se mu od Vánoc neozvala, což je opravdu dlouhá doba. Možná by se přes to měl konečně přenést, anebo by jí mohl zavolat, ale to by nejdřív musel potlačit hrdost a to u něj není tak snadné. Přece se jí vyznal z lásky, co ještě chce? Ženská zatracená. Asi ho prostě nechce, to bude ono. Podělal to. S tou myšlenkou do sebe vyklopí zbytek skleničky, kterou poté odloží a chystá se vrátit k práci, aby zabavil svou mysl, když se ozve telefón. Zamračí se nad tím, kdo ho může v tuhle hodinu otravovat a zvedne to. “Erling,” řekne a vyčkává, kdo se ozve na druhé straně. Ukáže se, že jde jen o vrátného ohlašujícího ženu v halloweenském kostýmu, alespoň tak to pochopí. Pozvedne nad tím obočí, nedává mu to smysl, do Halloweenu je ještě daleko, jaký blázen by teď pobíhal v kostýmu? Nakonec ho napadne, že jde nejspíš o nějakou výstřední ženu, se kterou něco měl - těch bylo dost je s nimi sranda. “Hned jsem dole,” poví, zavěsí a s otráveným výdechem vstane. Půjde se radši podívat, kdo to za ním přišel. Byl by nerad, kdyby nějaká bláznivá ženská věděla, kde přesně má byt.
Vystoupí v přízemí a zamíří k recepci, přičemž si znaveně prohrábne vlasy, které mu teď pravděpodobně trčí do všech stran, což ani trochu neřeší, stejně jako oblečení - zůstal ve svých pohodlných šedých teplácích a černém triku. Jemu nakonec sluší všechno, ať je tam, kdo chce, určitě z něj padne na zadek. Už z dálky si všimne nervózně vyhlížející ženštiny a okamžitě mu dojde, co je zač. S nějvětší pravděpodobností mu to prozradil její vzrůst, vlasy.. vlastně všechno, poznal by ji na kilometry daleko. Zpomalí trochu, jelikož znejistí, ale jakmile mu dojde, že na sobě nemá kostým, zase přidá. Vždyť je od krve! “Emily, co se stalo? Co se ti stalo?” optá se starostlivě, popadne ji za paže, aby stála klidně a prohlédne si ji. Na nějaké ahoj, jak se máš, není čas. Ono už se tak nějak předpokládá, že se nemá moc dobře, když vypadá takhle. Připomíná mu to události, které se staly asi před rokem, tentokrát ji však nemá v plánu odhánět, tu chybu znovu neudělá, přesto že ho vážně štve. Chodí za ním, jen když je pomlácená, anebo není? Netuší, je tak špinavá. Osahá jí obličej, který také řádně zkontroluje, než si jeho pozornost získá zvědavý pohled vrátného. “Počkej tady,” přikáže jí a vydá se k němu. Usměje se na něj, ale dělá to tak, aby mu bylo jasné, že je mu jeho zvědavost nepříjemná, to mu ovšem nebrání v tom, aby ho požádal o laskavost. “Kdyby sem někdo přišel a vyptával se, nic jste neviděl.” Dá mu jednoduché intrukce a podstrčí mu peníze, které mívá po kapsách, to je jistě pro boháče normální. Domyslel si, že má ta malá problémy kvůli tomu, čemu se věnuje, a tak ví, že se tu mohou objevit jistí čmuchalové. Rázem se přestane usmívat, aby bylo jasno, že to myslí vážně a jestli je někdo vyruší, vyřídí si to s tímhle maníkem jako první. Bez dalších řečí se vrátí k Emily, popadne ji kolem ramen a vezme ji do bytu, jako by tam nedokázala dojít sama. Je mu jedno, jestli se jí to líbí nebo ne. Přišla sem dobrovolně, tak se s tím bude muset smířit. Chce ji teď prostě chránit, měl to udělat už dávno.

Připadá jí to jako věčnost, než se ozve cinknutí výtahu a dveře se otevřou a v ten moment jí naopak připadá, že ta chvíle nastala příliš rychle. Co má říct? Udělat? Má ho pozdravit nebo čekat, jestli se neotočí na podpatku a neodjede zase zpátky nahoru? A jestli ano, co bude dělat pak? V hlavě má teď totální chaos, že si ani neuvědomí, že je už u ní, ani znechucený výraz, ani nadávky, ani jeho záda, znamenající odchod. Celá roztaje pod jeho dotykem a na krátký okamžik zavře oči, jak se jí z toho místa na tváři rozlije příjemné teplo. Poslední měsíce jí je pořád spíš zima kvůli nevyspání, že takové maličké teplo jí bohatě stačí k tomu, aby se cítila bezpečněji. Evidentně na ni ten efekt má pořád, smrad jeden. Až potom jí dojde, že se jí na něco ptal, což ji donutí vrátit se zpět do tvrdé reality a sklopí oči k zakrvácenému oblečení. “Ta krev není moje, teda… ne všechna.“ Automaticky hned protočí oči nad tím, co z ní vypadlo. Plánovala si spoustu scénářů, co mu řekne, až ho zase uvidí, jenomže když se to doopravdy stane, všechno se jí zadrhne a ona by po něm nejradši skočila. Vážně takhle vypadal i předtím? To prostě není možné. Polkne tvořící se knedlík v krku, jak by nejradši začala natahovat ručičky, aby ji vzal do náručí a poslouchal její fňukání, jak se jí stýská, a ruce si pevně zarazí do kapes bundy, protože je nemůže nechat tak volně v prostoru nebo si začnou dělat, co chtějí, tedy ho pomačkat. Přikývne na souhlas a poslušně zůstane stát na místě, když se od ní vzdálí, přičemž její buněčky hned křičí, aby se vrátil zpátky a už se od ní nehnul ani na krok.
Místo toho, aby jim však dovolila ječet dál, se hlavou otočí směrem ke vchodovým dveřím, jež zkontroluje. Ohlížení přes rameno už nejspíš bude reflex, který jí zůstane napořád. Nic podezřelého ale nezaregistruje, a jelikož je většinou dobrá v prozkoumávání okolí, rozhodne se tomu věřit. A tak si začne prohlížet Finna, protože je k ní zády a tudíž její pohled neuvidí. Naštěstí. Zapomněla, jak pěkně se na něj kouká. Nejspíš je vážně úplně vyřízená, když v téhle situaci přemýšlí nad jeho zadkem, jinak si to nedokážeme vysvětlit! A tak pohled od něj odtrhne a zadívá se do země, jak se snaží zahnat ten pocit provinilosti z toho, čemu ho vystavuje. Co když se nedívala pořádně, někdo ji sledoval až sem a teď za to zaplatí oba? Pochybuje, že by to zpropadené tlačítko vrátného bylo k něčemu, protože než by sem policie dorazila, bylo by po nich všech. S povzdechem si začne tisknout kořen nosu, snažíc se uvažovat jasně. Přece se ujišťovala, vše je v pořádku, nikdo její vazby k tomuhle člověku nezná, nemůžou na to přijít, tak. Hezky v klídku.
Nechá se jím vést a nijak neprotestuje, možná je to částečně únavou a částečně úlevou nad tím, že ho zas po tři čtvrtě roce vidí. Když uvidí svůj odraz v zrcadle výtahu, rychle zase uhne, aby se sama sebe nelekla ještě víc, kdyby se začala zkoumat. Už chápe, proč ji ten vrátný osočil z kostýmu, vypadá tak. Sice není vyloženě špindíra, ale oblečení zaprasené má, a i když se opomene ta krev, zaschlý prach a bláto na botách prostě moc na kráse nepřidají. Skoro se diví, že ji Finn nevyhnal jen proto, jak vypadá. Mlčí celou dobu, dokud nejsou bezpečně v bytě. Paranoidně [a možná trochu drze] se ujistí, že jsou vchodové dveře zamčené, a pak si začne žmoulat v ruce cíp bundy. “Já… omlouvám se, že jsem za tebou tak vpadla, já…“ Zadrhne se a začne si hryzat ret, jak přemýšlí, co má vlastně říct. Jejím hlavním cílem bylo sebrat dostatek odvahy na to, až ho zas uvidí, dál už to neřešila. Ale teď by to asi něco vyřešit chtělo, nemůže ho poprosit o sprchu, něco k jídlu a kouteček, kde se může vyspat, než zase půjde, aniž by věděl, o co jde. “Utekla jsem.“ Oznámí mu a dramaticky se odmlčí, i když ve skutečnosti si jen v té své unavené hlavince srovnává kupičku nápadů, jak pokračovat, aby neplácala páté přes deváté. “Nechtěla jsem tě do toho zatahovat, proto jsem se neozvala. Myslela jsem, že je to brzo přejde, jenomže už mě párkrát našli a trvá to několik měsíců a… no, já… nikomu jinému nevěřím… promiň.“ Ještěže už nepokračuje dál, protože by z ní začala lézt jedna kravina za druhou, která tu už tak mizernou omluvu stejně nijak nevylepší.

S něhou ji pohladí po hlavince. Nemá daleko k tomu, aby si ji přitáhl a řádně stiskl v objetí při pohledu na její zavřené oči. Ví, že je na něj naštvaná, přesto si jeho dotek užívá, jako by na ní nikdo hodně dlouho nesáhl jinak než pěstmi a to je prostě hrozné. To samozřejmě neznamená, že by chtěl, aby měla přítele, pokud to nebude on, ale rozhodně by si pro ní přál spíš něžnosti než násilí. Je tak maličká, jak ji může vůbec někdo uhodit? Měl se jí ozvat, nemusel se hned prosit o její pozornost, mohl ji jen zkontrolovat. Idiot. Pocítí, jak to v něm začíná vřít a fakt, že na sobě Emily nemá jen svou krev ho vůbec neuklidní, ale rozhodne se to dál neřešit na chodbě se zvědavým vrátným a lidmi mířícími do svých bytů, nebo ven. Na tohle potřebují soukromí, které si pro jistotu zajistí ještě nějakými dolary navíc. Koneckonců nejde jen o nebezpečné lidi, byl by nerad, kdyby ho zrovna dneska navštívila nějaká známost. To by bylo nepříjemné a hrozně trapné. Stačí mu vzpomínky na motel.
Ve výtahu ji pustí, jelikož usoudí, že jí tam nic nehrozí a zmáčkne tlačítko příslušného patra. Po celou dobu zůstane stát čelem k ní a zády ke dveřím. Vůbec se nesnaží skrýt, že si ji prohlíží a nepatrně se pousměje, když si všimne jejího pohledu do zrcadla. Vážně vypadá jako strašák, ale to ho nemůže odradit a ani ho přimět k tomu, aby si o ní myslel něco špatného. Moc dobře ví, co se skrývá pod těmi rozcuchanými vlasy a kruhy pod očima.
V bytě se za ní ohlédne ve chvíli, kdy zaslechne cvaknutí zámku a přestane se mračit, jak si v hlavě soustředěně přemítal, co všechno jí musí obstarat - ručník, župan, jídlo, postel. Chtěl jí nechat odpočinout, ale není si jistý, jestli se vydrží nevyptávat. Vždyť je tu právě zamkla, evidentně se něčeho bojí, jak by mohl něco takového odložit na později? Nakonec však není ten, kdo se pustí do mluvení jako první, přestože se k tomu schylovalo. Při její omluvě jen zakroutí hlavou a gesty jí naznačí, že se nemusí omlouvat, nevadí mu to, naopak. Je rád, že ji vidí a je mu docela jedno, co mu kvůli tomu hrozí. Na druhou stranu je dobré vědět, na co se má připravit. “Utekla?” zopakuje po ní překvapeně. Je jistě rád, chtěl po ní, aby s tím zkoncovala, jen nečekal, že to opravdu udělá. Pamatuje si, jak se té představě bránila. Má chuť se zeptat proč odešla, ale nechce jí skákat do řeči, a tak ji nechá domluvit, přičemž se dozví, že je jediný, komu věří. Další překvapení, co dalšího na něj ještě vytáhne? Kašle na to, už to nevydrží. Pousměje se, přejde k ní a prostě ji obejme. Z nějakého důvodu má pocit, že to teď Emily potřebuje ze všeho nejvíc a možná to potřebuje on. To je fuk, někdo to prostě potřebuje. Položí si bradu na její hlavu a k tomu přidá i ruku, jako by ji tím chtěl ochránit před celým světem. “Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš potřebovat.” Vtiskne jí pusu do vlasů a je mu úplně jedno, jestli se jí to líbí nebo ne. Důležité je, že on si to užívá. "Ale vážně se budeš muset umýt, hrozně smrdíš," zašeptá, jako by jí říkal něco romantického a uchechtne se. Snaží se tím odlehčit situaci, ve skutečnosti to není tak hrozné, ale bylo by lepší, kdyby se mu neválela v peřinách se zablácenými botami.