Erlingův byt

Všechno běží podle plánu, jen… to trvá trochu déle, než předpokládala. Jen připomenout výši dluhu trvalo s Rogerem skoro celé ráno, a když už konečně souhlasil a začal plánovat, trvalo objednat falešnou krev, umělkyni s make-upem, která ji dostatečně věrohodně namaskuje a zamaže její už tak zničené oblečení čerstvou „krví“ a špínou. A pak samozřejmě musel Roger zajistit článek do novin, připravit reportáž do televize a na internet, na místa, o kterých sama moc dobře ví, že vrány čtyřiadvacet hodin denně kontrolují pro důležité novinky, jako třeba špatně zametené stopy po vraždách, jež by je mohly dovést k temným, a tak podobně. Jsou to hajzlové, teď se jí to ale náramně hodí, jelikož všechno musí proběhnout bez nejmenší chybičky a co nejhlasitěji. Nesnáší každou vteřinu plánování a následné realizace, ale pořád si připomíná, že to je poslední špinavá práce, kterou musí udělat a dělá to pro bezpečí svoje i Finnovo, jinak by s ním být nemohla. Sice je sobecká, ale ne natolik, aby ho vystavovala takovému risku, jaké její přítomnost znamená. Nafotí snímky jejího mrtvého těla, jež maskérka přetvoří k nepoznání pod nánosy falešné krve a zranění, zatímco Roger už obvolává všechny své známé s připravenou reportáží propracovanou natolik, že v ní nikdo z nich nenajde jedinou skulinku, přes níž by mohly vrány prohlédnout past nebo lež. Kdyby se jednalo o něco lidštějšího, nejspíš by byla na jejich dílo pyšná, ale takhle jde spíše o dílo zkázy a z toho zrovna nadšená není. Jí samotné se z těch fotek dělá zle. Z jejích dávno zamrzlých sociálních sítí z dob, kdy ještě studovala vytáhnou fotky, které mohou v tisku zveřejnit ke snazší identifikaci. Uvědomuje si, že nebude moct chodit jen tak ven mezi lidi ještě pár měsíců, aby ji někdo nepoznal. Třeba si ostříhá vlasy nebo vyjde v paruce, něco takového, což klidně podstoupí. Než je vše hotové, je už pozdě odpoledne a teď jim nezbývá než trpělivě čekat, až se vše odvysílá. Ani ji nenapadne, že by Finn mohl sledovat zprávy, rozhodně ho na někoho takového netipovala, takže si s tím nedělá hlavu, jen už se těší, až se k němu vrátí a omluví se, že měla ještě nějaké zařizování a vše je v pořádku. Že si třeba zopakují včerejší noc nebo tak, to by jí vůbec nevadilo. Pořádný spánek také ne, když už jsme u toho. Přes kamery si všimne podezřelých lidí, kteří se ochomýtají kolem studia a v jednom z nich k jejímu nemilému zjištění pozná týpka od vran. Sprostě zakleje, vysvětlí Rogerovi, o co jde a hned na to se vytratí zadním vchodem, skrývajíc se v jednom ze skladišť poblíž po celou noc, celá napnutá. Musí se modlit, aby to bylo naposledy, protože jestli se bude muset schovávat ještě o pár dní déle, nejspíš se půjde dobrovolně udat, tohle už nesnese.
Ráno naštěstí přijde rychleji, než by se zdálo a celé dopoledne se ujišťuje, že je okolí bezpečné, než se znovu spojí s Rogerem, kterého si vyslechli. Uklidní ji, že mu vše věřili, ostatně zdokumentované to mají bravurně, stejně jako historku s tím, kam se podělo tělo. K mužům v obleku, kteří vypadali nebezpečně. Natolik, aby milé vrány napadlo, že se jedná o agenty a k těm se neodváží. Celá šťastná se s ním rozloučí a ignoruje jeho přání, že se už nikdy neuvidí a nadšeně, ač pořád opatrně se vydá ukrást nějaké oblečení a z těch pár bankovek, které jí zbývají, koupit oběd pro ni a toho bohatého skřítka. Umí si vybrat, co víc říct. Projde se zářivým úsměvem kolem vrátného, který se na ni jen zamračí. Nejspíš ji nemá v lásce, no tohle. Vyjede výtahem nahoru a v tu chvíli ji nadšení trochu opustí. Bude se na ni zlobit, že byla celý den i noc pryč? Možná. Však ona si ho usmíří touhle úžasně vonící čínou.
Váhavě strčí klíček, který mu včera ráno čmajzla, do zámku a otevře dveře. Nejprve opatrně nakoukne, jestli tam Finn je a nakonec před sebe strčí tašku s ještě teplým jídlem, jako kdyby ji měla ochránit. Nečeká, že ji bude vítat s otevřenou náručí, beztak bude bručet, že byla pryč tak dlouho. Kdyby to ale věděla, tak mu napíše vzkaz! Určitě se zas tak moc nebál, přece jí věří a tak. Musí. Jinak se zblázní. Vyzuje si zbrusu nové šněrovací botičky a rozepne novou bundu, vše má nové, škoda jen, že to musela ukrást. “Ahoj…“ houkne do prostoru a hned pokračuje. “Přinesla jsem oběd,“ připomene vonící tašku s jídlem, protože logicky musí svůj úlovek hned předvést, aby viděl, jak je šikovná a myslí na jeho potřeby.

Celou noc nespal. Nejdřív volal všude, kam ho napadlo, tedy na všechny policejní stanice, poté tam dokonce šel, aby jim promluvil do duše a něco z nich vypáčil, ale bylo to k ničemu. Neřekli mu vůbec nic, nepustili ho k tělu. Nejste rodina, povídali. Měl chuť jim nabančit, jenže nechtěl strávit zbytek noci zavřený v cele. Neměl by přístup k Jackovi a toho prostě potřebuje a samozřejmě by se mu odtamtud špatně volalo do širého světa. Obvolal i své známé, jestli by mu nemohli pomoct, a někteří se snažili, ale stejně se nakonec nikam nedostal. Je to frustrující, proč má pořád tak frustrující život?! Nemůže spát při pomyšlení, že se s ní nebude moct rozloučit, už nikdy ji neuvidí. Asi teď chápe, jak se cítila rodina padlých vojáků. Ti také skončili ve společných hrobech kdo ví kde. Ne všichni, ale jistě jich bylo spoustu, co se do států už nikdy nevrátilo ani v rakvi. Je mu blbě, jen pomyslí, že ji třeba pitvají. To přece nejde! Dolije si další skleničku, chce úplně otupit hlavu, nemůže nad tím dál přemýšlet, je úplně vyčerpaný. Cítí, jak ho všechny ty pocity stravují zevnitř - tohle budou dlouhé měsíce. Napije se s pohledem přilepeným k jednomu místu. Proč mu nic neřekla, proč odtud vůbec odcházela? Co si myslela? Začíná na ni být naštvaný, jednoduše ho opustila. Nejdřív ho sere, pak ho udělá šťastným a nakonec odejde? Co to má znamenat?! To se nedělá.. “To se nedělá, Sanford,” promluví na ni, jako by si myslel, že sedí vedle něj a beztak jo a ještě se mu směje. Při vyslovení jejího příjmení se mu v krku utvoří knedlík, takže se mu hlas trochu roztřese a oči se mu znovu zalijí slzami. Semkne k sobě rty, aby mu přestala poskakovat brada. Nebude brečet, je to velký chlapák! Navíc už bulel a to jistě stačí. Udrží si naštvanost a.. to mu nějak pomůže. Bude muset.
Zvedne hlavu a nastraží uši ve chvíli, kdy zaslechne jemu tak známý hlas. Emily? Už mu určitě přeskočilo, jen nečekal, že mu k tomu bude stačit jedna noc. Na druhou stranu musí uznat, že nikdy neměl k šílenství moc daleko. Ať je to tak či tak, na nic nečeká, zvedne se na nožky, přičemž odloží skleničku na stolek a jde se podívat. Nepočítá s tím, že tam někoho opravdu uvidí, ale přeje si to a ona tam je. Zastaví se ve dveřích, odkud na ni čumí, jako by viděl ducha, vlasy mu přitom trčí do všech stran. Je evidentní, že si s účesem od jejich tanečku v posteli nelámal hlavu.  Co se to tu kurva děje?! Na to si odpoví potom, teď na to není čas, vetře se k ní, oběd neoběd a obejme ji jako znovu nalezeného medvěda z dětství. Zaboří si hlavu do jejich vlasů, přes které ji hladí, jako by byly ty nejjemnější na celém světě a on se jich prostě nemohl nabažit. “Zbláznil jsem se?” zamumlá si pro sebe. Něco mu napovídá, že se tu právě neobjímá jen s její dušičkou, ale stejně se musel zeptat. Pevně ji stiskne a užívá si její teplo, je rád, že z ní není zombie, kdyby ano, určitě by nehřála a byla by celá zelená. Logicky. Odtáhne se od ní, ale jen proto, aby ji mohl políbit. Na svolení se jí rozhodně ptát nebude a je mu jedno, co si o něm teď myslí, potřebuje to. Byl přesvědčený, že se toho už nikdy nedočká. Neví, jestli se má nejdřív rozskočit úlevou, anebo radostí. Možná vztekem! “Co se stalo? Co se stalo?!” Zeptá se zmateně a pak rázně, když se z toho všeho konečně vzpamatuje. Odlepí se od ní, aby na ní dobře viděl, až mu to bude vysvětlovat. “Viděl jsem zprávy, máš být.. ty..” Není ani schopný to vyslovit, takže se na ni nakonec jen zamračí, přitom se jí ovšem nepouští, pořád jí osahává obličej. Není rozpitvaná, to je prostě.. to se musí oslavit osaháváním.

Poslušně si vyzuje boty, které pak nohama odkopne někam ke straně, aby nepřekážely. Ještě by jí vynadal, že tu šmajdá v botách. Odloží vonící oběd na stůl, připadala by si divně, kdyby s ním tady chodila a chrastila taškou, v níž jídlo je, aby ho vylákala. Není přece nějaký pes. Představí si, že takhle by mohla přicházet mnohem častěji, vítat se s ním a povídat si o tom, jaký měli den, nebo jen se tak rozvalovat na gauči u televize a existovat. Něco takového by si s ním přála, prostě... život. Třeba by si mohli pořídit štěně! A ona, jako typická holka, by pak začala přemýšlet, jestli by se zvládli starat i o děti a tak dále, on by se pak lekl a šel se někam opít, prostě normální strasti a radosti mladých lidí, kteří spolu žijí a mají se rádi. Z nějakého důvodu jí to vykouzlí úsměv na tváři, který se ještě rozšíří, když konečně vykoukne z vedlejší místnosti. Celá se rozzáří, avšak hezky brzo zase pohasne, když si ho pořádně prohlédne. Rozcuchaný je sexy a tak, ale tohle? Srdíčko jí klesne až někam do žaludku, protože si nechce připouštět, že by věděl, co dělala, a tak si radši řekne, že je prostě prase a nestaral se o sebe. “Nemáš hřeben?“ prohodí ve snaze o odlehčení, zejména jeho zevnějšku a výrazu... toho výrazu. Proč na ni tak kouká? Nelíbí se jí to. Možná se začne modlit ke všem možným bohům, jen aby se spletla. Co když jí naplácá? Jako trošičku a něžně by mohl, ale tohle by asi moc příjemné nebylo. Nijak se však nebrání, když si ji k sobě přivine, spíš naopak. Zaboří hlavinku do jeho hrudi, ruce kolem něj pevně omotá a spokojeně si povzdychne. Kdo by řekl, že se jí bude stýskat? Asi se z ní vyklube jedna z těch přítelkyň, které se pořád dožadují pozornosti a chtějí být neustále se svou drahou polovičkou. Bude škrábat prstíčkem o pohlazení a tak, moc sexy. Nejspíš to bude i tím, že bylo poměrně psychicky náročné plánovat vlastní smrt a sledovat tak reálné fotky s vědomím, že snadno mohly být pravdou. A neměla ho u sebe. Nedovolila by to, ani kdyby mu o tom řekla, protože by ho těmihle sračkami, které si sama způsobila, netahala, ale pořád... je mnohem klidnější, když je vedle ní. Beztak prožila nejhorší rok svého života proto, že s ním nemohla být!
Chystá se mu odpovědět, hrát to na svou absenci a ne na to, co udělala, ale než sesumíruje slova tak, aby zněla správně, její pusa má úplně jinou práci, než mluvení. Protestovat nebude ani náhodou, tohle je mnohem příjemnější. Natáhne krk, když se od ní začne odtahovat, aby políbení prodloužila, ale marně, zmetek jeden! Sklopí provinile hlavu. “Měla jsem ještě práci,“ zkusí to zadními vrátky, která se však záhy zamknou. “Ach ne...“ zasténá, jakmile do jejího mozečku dojde informace, že viděl reportáže o ní a její smrti. Chytí ho za ruce, jako kdyby se bála, že jí uteče nebo zas nasadí ten svůj lhostejný výraz, doufajíc, že mu v tom tak zabrání. Sice by proti tomu moc nezmohla, ale doufat může. “Není to pravda, jak vidíš... jsem tady,“ ujistí ho, a kdyby měla volné ruce, zamáchá si před tělem. Takhle jen nakrčí ramena, aby podpořila svá slova. Není to nic, s čím by si měl dělat starost, alespoň podle ní. Nic lepšího ji prostě nenapadlo a upřímně asi ani napadnout nemohlo. Ví, že mají konexe všude možně a tohle bylo to nejpromyšlenější, co mohla uskutečnit. Zasloužila by si Oscara nebo tak něco.

Stejně jako kdysi, ani teď není schopný s ní vtipkovat. Ono se není čemu smát, vypil celého Jacka, takže se mu motá hlava, je děsně unavený a psychicky vyšťavený. A proč vlastně? Tedy, on samozřejmě zná své důvody, ale proč ho k tomu dohnala? To mu evidentně není schopná říct. Myslí si, že mu stačí sdělit, že je tady? On ji moc dobře vidí, ale kde sakra byla?! Proč mu nic neřekla?! Co si myslela?! Vytrhne se jí, nebude na něj sahat, jen ho to uklidňuje a on nechce být klidný, je hrozně naštvaný. Potřebuje to vyventilovat. Rozněžnělost z něj úplně vyprchá, teď si holčička něco vyslechne a snad si to zapamatuje, aby se tomu příště vyhnula. “Co to kruci..? Jsem tady? Tak ty jsi tady?! To je pak všechno v pořádku! Co jsem si to jen já idiot myslel?!” Okamžitě zvedne hlas v ironickém tónu, nač čekat. Rozhodí přitom rukama, jí ukáže italskou domácnost. Otočí se k ní zády a zamíří zpátky do obýváku. Bude doufat, že půjde za ním, protože ještě neskončil, jen se nechce hádat mezi dveřmi. Skloní se pro skleničku ležící na stolku a napije se, ale moc mu to nepomůže. Zdá se, že Jack zhořkl společně s ním a jen si tím připomene, že mu bude zítra špatně a to úplně zbytečně, protože je madam zpátky a živá. Nechápejte ho špatně, je rád, hrozně se mu ulevilo, už nikdy ji nepustí z bytu, ale v tuhle chvíli by ji taky nejradši roztrhl jako hada. Tyhle smíšené pocity jsou hrozně matoucí, takže to ze sebe musí dostat. Nejdřív ji seřve a pak se s ní pomuchluje. Musí se na to postupně, pokud mu tedy během jeho hysteráku někam neuteče. “Zapnu zprávy..” Pokračuje ve svém výlevu, přičemž se opět natočí jejím směrem. “.. a tam tvoje fotka s úžasným titulkem.” Přimhouří oči a rukou mávne před svým obličejem, aby si to představila společně s ním. Taky do svých slov dává důraz ve správnou chvíli, jak on to umí a bůžek je z toho vždycky celý žhavý. “A tak volám na policii, kde ti mimochodem nic neřeknou, když nejsi rodina, volám všude.. málem do pekla, abych se něco dozvěděl a ty si pak přijdeš, jako by nic a.. máš ty své prupovídky! Nic.. nic jsi mi neřekla a ani ses nechystala!” křičí dál, aby si nemyslela, že už se snad uklidnil a praští skleničkou o zeď. Zůstane tam po ní pěkný flek, to si Emily vymaluje! [:D] Je mu jedno, jestli vypadá jako blázen, málem se zbláznil a může za to ona, tak si to pěkně vyžere. “Tak takhle..” Ukáže na ni. “.. to dál nepůjde, teď jsme dva, už v tom nejsi sama, nemůžeš si jen tak zmizet a dělat taková rozhodnutí beze mě. Mohl jsem se zbláznit, myslel jsem, že jsi pryč.. že tě dostali! Bože, Emily!” Vydá ze sebe snad poslední záchvěv vzteku a dá ruce v pěst, jak to člověk dělá, když už neví, jak jinak dát ještě najevo, že je vážně nasraný. Kdyby to šlo, nejspíš by z něj začaly šlehat plameny.

Kousne se do vnitřní strany tváře nad selháním svého vtipkování. To úplně nevyšlo tak, jak čekala. Čína jim vystydne, no prostě… pech. “Tak to není…“ pípne nad jeho rozčilováním s pohledem upřeným do země; úplně z toho cítí ty ironické výčitky, které jí mají naznačit, že je na facku.  Zvedne oči a bezradně pozoruje, jak od ní jde pryč [gif]. To už párkrát zažila a to teda ne! Nakonec se zamračí na jeho záda, snažíc se mu vyslat signál jako Sheldon, aby zůstal stát na místě. To se ale nestane, a tak ho následuje, div přitom nedupe jako malé děcko. Nemůže mu však vynadat, protože on ji předběhne, smrad. Dobře, má na to právo a ona ne, ale i tak si sobecky může zanadávat, alespoň v duchu. Útroby se jí nepříjemně chvějí, jak na ni dopadají důsledky jejích počinů. Takhle se na to nedívala, nedošlo jí, jaký dopad to na něj bude mít, když nebude nic vědět, ničemu rozumět. Pořád jí to nedochází, vždyť… je přece tady! Překvapeně zamrká, když mrští skleničkou o zeď. Obejme se pažemi a přitom na něj kouká jako štěně, které dostalo výprask. Střepy prý přinášejí štěstí, to by chtěla vědět. Teď jí to tak rozhodně nepřipadá, zvlášť když na ni ještě ukazuje jako na nezbedného školáka. Párkrát se nadechne, snažíc se mu skočit do řeči, ale zároveň ho nechat říct vše, co potřebuje, a tak nakonec neřekne vůbec nic. Na jednu stranu váhá, jestli má, na druhou mu nemůže dovolit, aby tam ničil ještě cokoliv dalšího a svazovat ho vážně nebude.
Během chviličky překoná vzdálenost mezi nimi a pověsí se mu kolem krku, stahujíc si ho k sobě dolů, připravená použít všechnu sílu, kterou v sobě má, aby si ho u sebe udržela. Jak to tak totiž vidí, bude ji zase odstrkovat. Pořád ji odstrkuje! Schová obličej do jeho krku, takže když promluví, zašimrá ho dechem, moc sexy. “Omlouvám se… nechtěla jsem tě do toho tahat. Nemohla, chápeš? Co kdyby tě tam viděli a začali šťourat do tvého života? Ublížili by ti a byla by to moje vina,“ začne s vysvětlováním svých myšlenkových pochodů a těch se bude držet do soudného dne, udělala by to znovu. Musí mu to nějak šikovně vysvětlit, zamrkat, zavrtět zadkem nebo tak a to ho určitě uklidní! Váhavě se ho pustí a přesune se na pohovku, kde si sedne. Poklepe na místo vedle sebe s tázavým výrazem, jímž směřuje k Finnovi, načež spojí ruce ve svém klíně. Ať už se rozhodne jít k ní nebo ne, začne mu vše vyprávět. “Napadlo mě to včera, protože… no, protože jsem nechtěla odsud zase odejít, což bych musela. Tak jsem si řekla, že mrtvé lidi hledat nebudou. No a… probudila jsem se brzo ráno, tys spal, tak jsem si řekla, že to zabere jen chvíli a nebudu už na nic čekat. Nenapadlo mě, že se to protáhne na celý den, předpokládala jsem, že budu zpátky, než se probudíš. Nemohla jsem se s tebou ani nijak spojit, protože by se to dalo vystopovat a to jsem nechtěla riskovat. Ale pak, když už jsme to vypustili do všemožných médií, přišli do studia a já se musela někde schovat, ujistit se, že je to bezpečné, tak jsem radši přečkala přes noc a vrátila se hned, jak to šlo. Je mi to tak líto…“ Podívá se po něm s lesklýma očima [gif], ale protivné slzy nepustí, nemá přece proč brečet! Snaží se prostě být v klidu a v klidu mu to také vysvětlit. Hlas jí přeskočí, když se jí utvoří knedlík v krku. Nějakým zázrakem se jí rozsvítí v hlavě žárovička, díky níž si uvědomí, že to vážně posrala. Kdyby to bylo obráceně, roztrhala by ho na kousíčky a pak ho slepila zpátky, až by se uklidnila. Ještě by ráda dodala, že nepředpokládala, že kouká na televizi, ale to by asi nebylo úplně na místě, takže si to raději nechá pro sebe. Třeba se tomu za nějakou dobu zasmějí a bude tuhle poznámku moci vytáhnout. Třeba. Sem tam si během svého proslovu prohrábne vlasy nebo zatřepotá prsty, jak je nesvá. Nejspíš je ale vděčná, že s ní vůbec mluví, víme, jak on umí trucovat a týrat mlčením, to mají s bůžkem společné [samozřejmě myšleno velice láskyplně :D].