Lower East Side

Zvláštní, jak snadné se zdálo zasmát se té ironické, téměř posměšné poznámce vedené na účet jižanské temperamentní brunetky, jejíž záliba evidentně spočívala ve vyhrožování. Otázka, jestli planém či podníceném průpravou drsné školy, kdy by mu byla schopna vystřelit oči z důlků jenom proto, aby se dál na ni nekoukal. Na druhou stranu, ač si to nerada přiznávala, ta chladná jiskra kdesi v hloubi jeho očí ji fascinovala. Ledový klid  sem tam doprovázený peprnou nadávkou, povzdechem nebo nevrlým zavrčením proceděném skrze zuby ji nutil mít se neustále na pozoru. Otravné? Ani ne, vezme-li to kolem a kolem. Adrenalin probouzel tělo k životu, ostražitost hlídala záda, i když zamčené dveře poskytovaly dostatek soukromí a pokud k nim vyloženě někdo nebude chtít vtrhnout, jako například bláznivé fanynky s touhou nechat si zvěčnit mistrův podpis na prsa, pak mu mohla duchaplně oplácet pohled do omrzení. Tiché zasmání, tak hříšně dívčí, si našlo cestičku z jejích rtů. Možná se zdála uvolněná, předpokládat tento fakt by se řadilo mezi závažné chyby. Možná nebyla assassín, nepáchala atentáty a pak nelezla po střechách budov, ale jako každá vrána, i Lola patřila k těm, s nimiž není radno si zahrávat. "Lepší než skončit mrtvý, no?" Ani si neuvědomila, že naklonila hlavu zvědavě na stranu, úsměv se na rtech překvapivě rozpíjel, koutky rtů pobaveně zvednuté. "Štval jsi mě, to nemám ráda. Možná jsem se nechala trochu unést." A možná taky ne, což se nikdy nedozví. "Pak se je za každou cenu snažím umlčet." Vida, u něj se jí to povedlo na jedničku s hvězdičkou, stačila jedna dobře mířená rána do hlavy ocelovou zbraní. "Snad se nezlobíš, guerrero" zamumlá mu prakticky do rtů, tak blizoučko se natáhla, aniž by za tím hledala něco víc. Někdy zkrátka tišší tón působil o to výhružněji než hlasitý křik. Téměř jako by ho vyzývala, zda si zkusí proti tomu něco namítnout. Zda se zkusí na ni zlobit.

Vzduch v místnosti rázem ochladl při zmínce, že odklizená mrtvola nagelovaného parchanta by snad měla patřit k ní, ba co hůř? Měl jí platit. Do rysů pohledné ženské tváře se v tu chvíli opřelo ledové pohrdání, jen náznak znechucení kombinovaného s hlubokým opovržením ohrnul spodní ret na drobnou vteřinu, stahujíce tělo do bezpečné vzdálenosti. Do takové, aby ho mohla klidně kopnout nebo mu podpatek zarazit mezi nohy s jistotou, že další děti, pokud nějaké měl, už nevyjdou z těchto genů. "Já nejsem žádná puta," odsekne mu natolik pohrdavě, až se tváře zbarvily rudým odstínem rozpaků. Temperamentní povaha doslova křičela, aby mu za taková slova omlátila lavici o hlavu, nebo spíš hlavu o lavici a ladným krokem odkráčela s hlavou hrdě vztyčenou. "Jako bych snad já byla na laciná pouta." Další pohrdavá slova, další opovržení nad takovým přístupem. Co si o ní myslel? Že dá každému za sto babek? A nejlépe v nějaké křiklavé podprsence s tunou krajek? Dobrá, teď jí to oblečení, které vytáhla, nehrálo vůbec do karet, což nerada přiznala, ač prozatím pouze v duchu. Nebude dlouho trvat a rozlícená Lola mu to s přehledem mileráda vysvětlí. "Vážně si myslíš, že tohle," vyprskne to slovo jako by se jednalo o tu největší urážku pod širým nebem, poukazujíc přitom prstem bez známky laku (taky kdo by si bral lak na zakázku, že ano?) na vyzývavou krajkovou podprsenku. "... Bych si vzala schválně?" Pokud nevěřil na sílu pohrdání předtím, nyní mu poskytla dokonalou ukázku, co si o tom všem myslí. Zjevně však převlek fungoval a boxer se silným ruským přízvukem si nedal dvě a dvě dohromady. A pak že nejsou rány do hlavy prospěšné.

Přesně v ten moment se mu taky jednu rozhodla ubalit - prve do hrudníku, což nebyla zrovna ta nejšťastnější volba vzhledem k osvalení na daném místě. Silou si tak naopak sama přihnala úraz, pravděpodobně naražené klouby na hřbetě pravé packy. "Maldición!" Nadávka sklouzla pekelně naštvaně ze rtů, co se ještě před krátkou chvilkou culily v úsměvu. Teď? Vztekle brblaly nadávky a proklínání do padesátého kolena, kdy i to se Lole zdálo pořád málo. Jenže nebyla by to ona, aby mu neukázala, že se ani téhle rány nezalekne, ač jí bude sakra bolet. Protože v další moment? Hodlala mu ubalit jednu rovnou do zubů, ať jí to bude stát cokoliv.[/i]

"Ani nevím," odvětil nevrle, zatímco ona s pobaveným úsměvem a nakloněnou hlavou připomínala zvědavé štěně. Její vysvětlení pro změnu pobavilo jeho, ale nedal to najevo ničím, kromě úšklebku, kterému scházel úsměv. "Asi ne dost, když jsi počkala dokud se nevzbudím," zamručel a dal si záležet, aby to vyznělo zklamaně. "To bych měl napravit," dodal po chvilce o poznání tišeji, ale dost nahlas, aby to slyšela. Zvláštní, v jeho podání ta slova vyzněla tak, že člověk jen těžko hádal, zdali je myslí vážně nebo si z ní jen střílí. Mluvil totiž aniž by v jeho hlase zaznívaly emoce...chladně. Žádný náznak pohrdání, žádný náznak ironie nic takového. Ale oči, ty chladným způsobem plály, jinak nežli to bývá zvykem. Možná v něm bylo příliš temnoty, která jeho oheň proměnila v led a chlad. To neví sám, není typ co by se zabýval myšlenkami na minulost... Utápěním se ve vlastním utrpení. Na to se měl až příliš rád.
Jistěže se nezlobil, jak by mohl? Vzala ho jen po hlavě, do které dnes dostal málo, jak milosrdné. S jejími dalšími slovy, při kterých se svými rty téměř dotýkala jeho a jimiž ho vyloženě vyzývala ač netušil vlastně k čemu, si chladně prohlédl její oči. A pak... bez varování a se vzteklým zavrčením, kdy mu nadzvednutý horní ret odhalil bílé zuby, vyrazil celým tělem proti ní. Následoval řachot, kdy ho pak stejně prudce jako vyrazil zarazila pouta, kousínek od jejího obličeje. Rozhodně z ní strach neměl, ale za to ho neskutečně rozčilovala, tou svou drzostí, tím že tady byla... prostě vším!

Naopak to pravděpodobně fungovalo stejně, jen s ještě větším spádem. Jižanský temperament se krotil jistě těžko. Nebylo těžké ji naštvat, ba vyloženě rozžhavit do běla. To se mu líbilo, cítil z toho jakousi škodolibou radost. A tak ji chladně, ale vlastně pobaveně pozoroval. V její tváři teď mohl vidět nejednu emoci, včetně pohrdání, znechucení a opovržení. Dokonce se od něj odtáhla dost na to, aby nejen necítil její vůni tak silně, ale zároveň na ni nedosáhl svou hlavou, jež byla jedinou možností, jak ji zranit v případě potřeby. Byla by to ovšem nepříjemná nezbytnost, vzhledem k tomu, jak moc ji měl dnes otlučenou. Ona naopak teď měla skvělou možnost mu uštědřit jakoukoli ránu paží či nohou. Dosti neférové... Přišlo mu, že více ji urazit a rozzuřit ani nemohl, jak moc supěla, tudíž by si to snad i zasloužil, ale... "Co já vím? Vidím tě sotva pár minut," pokrčil rameny a přejel ji tmavýma očima od hlavy až k patě, aby potvrdil to, že její aktuální oblečení dosti mate. "....ale buď v klidu, jen jsem si z tebe utahoval," dodal jako by se ji snažil uklidnit a v očích mu opět jiskřilo, naprosto jinak klidný a nevzrušený jejím výstupem. Musel si ji nějak dobrat za to, co mu nasadila na ruce. To nemohl nechat jen tak, ...ale že ji vytočí až tak... to nečekal.

Během celého jejího výstupu si při tom Gavri hrál za zády s vlastními palci, které si jeden po druhém vykloubil, aby se dostal ze směšných pout, kvůli kterým ji vlastně takhle rozlítil. V obličeji se mu při tom nehnul ani sval. Fakt, že to nemyslel vážně, ji ovšem zjevně neuklidnil, neboť schytal, na holku, poměrně silnou ránu do hrudi, kterou vlastně ani nečekal. Tu druhou, mířenou do jeho tváře, ovšem už ano. Pouta cinkla o lavičku a posléze i o zem, v okamžiku, kdy chytil její pěst do své dlaně a sevřel ji v pevném, téměř drtivém, stisku. Hleděl jí při tom poměrně dlouho do očí, ....pobaveně, vyzývavě a přesto stále chladně, nežli udělal něco naprosto nečekaného, někdo by řekl až netaktního, drzého, pohoršujícího, ...nepřípustného. Naklonil se k ní a ....políbil ji. Drsně a panovačně. Nebylo v tom nic jiného, nežli touha ji ještě více popudit, pohoršit ...rozlítit. I když možná i zvědavost co udělá ...jak zareaguje.

Pes na krátkém, velmi krátkém řetězu - přesně toho jí připomínal svým chováním. Drsného pitbula škrtícího se vlastní vinou. Lola zjevně přehlížela potřebu se mu vysmát za takový krok, sarkasticky podávat svoje malé vítězství jemu pod nos a radovat se z něčí prohry. Taková nebyla, ačkoliv by si to sotva někdo tipl. Spíš by věřili v pravý opak - drsná žena, co se nebojí druhému vyráchat nos v kaluži z utrpení a ponížení. Jenže konec konců byla také jenom člověk. A jako ten? I ona má instinkty, kterým nelze říci ne. Pro ten okamžik například cuknutí tělem ve chvíli, kdy proti ní vyrazil tělem navzdory připoutání k jednomu ze železných trámů podpírajících mohutný industriální koncept skladiště, kde se odehrávaly všechny ty ilegální zápasy, jichž se účastnil. Škubla s sebou dozadu, v očích se odrážela obezřetnost s krátkým zábleskem zlosti nad tak hloupým pochybením z vlastní strany. Nehodlala si hrát na něco, co není. Nájemná vražedkyně, bývalá Vrána, žena... byla vše z toho a každá část ji formovala do identity, kterou si zvolila.

Namísto jakékoliv odpovědi na řečnickou otázku, neboť otazník na konci se nekonal a pokud ano, pak jej velkoryse přeslechla, mu oplácela pohled bez hnutí brvy. Jiná by se možná nakrucovala, vystrčila by prsa, aby si ještě o něco lépe prohlédl nejen detail krajkové podprsenky v křiklavě rudém odstínu, ale taktéž by předvedla přednosti, pro které by se jiné nechaly operovat, když příroda nebyla k jejich vůli tak štědrým sponzorem. "Protože je očividně chytré nechat si zašpinit krví oblíbené šaty," povytáhne obočí nad touto možností. Ve filmech to možná vypadalo působivě, když hlavní hrdinka (či záporačka) nakráčela do přestřelky v šatech obepínajících každou pověstnou křivku a několikrát zmáčkne naprázdno spoušť, čemuž pak dodají ten správný efekt záblesků z výstřelů, realita však působila poněkud krutějším dojmem. Stejně jako utíkat před T-Rexem na jehlových podpatcích se zdá jako naprostá blbost, i někoho zastřelit v šatech a poté onen nepořádek uklízet s výstřihem k pupíku se řadí mezi aspiraci na Darwinovu cenu. "Řekla bych, že třeba příště mě uvidíš úplně jinak... třeba nahou..." Nechá svá slova chvíli odeznít, než si se skousnutým rtem dovolí pokračovat. "... Jenže žádné příště nebude." Příslib? Ano, věřila tomu. New York zaplňoval nehorázný počet obyvatel a nastávala minimální šance znovusetkání. Nepohybovali se ve stejných kruzích, ani v podobných a Lola se neúčastnila těchto ilegálních přivýdělků - nepočítaje občasné vyhrůžky. Teď zůstávalo otázkou, zda i ona si z něj utahovala či nikoliv.

"Oye! Eso duele!" Zvolání, že tenhle druh stisku bolí a bolestné syknutí vycházející z plných rtů nenechávalo nikoho na pochybách, že se skutečně necítí v této pozici jako vítěz, ba naopak - silou si nevystačila, jejími kvalitami byla rychlá a efektivní střelba, nikoliv praní se jako nějaký hadrový panáček. Věděla, kde je její slabina a pokaždé se snažila nepřijít do takto osobního kontaktu. Dnes? Selhala. "Pomohla jsem ti a ty mi to takhle oplácíš? Típico!" Štěknutím mu oplácela pobavený pohled plný tiché, nevyřčené výzvy, než ji políbil. Což... inu, poněkud nečekala. Nikdo by to nečekal. Snad jen ta nafintěná blbka, co by mu prsa strkala až pod nos, jenže ta za tím účelem jednala. Lola? Těžko. V první chvíli ji zcela zaskočil a reakce se nesla s odtažitým podtónem. Do chvíle než ho kousla - ne nijak lehce, jak by se hodilo k flirtování, co skončí postelovými hrátkami, ať už jakkoliv tvrdými. Pořádně. "Co si myslíš, že děláš? Nemáš jediné právo... Nikdo ti nedovolil... JÁ rozhodnu o tom, zda se nechám políbit a tobě jsem to nedovolila, guerrero!"

Jo asi byl doopravdy jako pes... Bojový pes, co pořádně neznal nic jiného, nežli boj... Neznal lásku, neznal co je to pořádný domov, ačkoli vrány mu byly čímsi jako rodina... Dokázal vůbec milovat? To netušil a vlastně ho to ani netrápilo, dost možná protože nad tím nikdy nepřemýšlel. Po celý život bylo jeho prioritou, jediným smyslem, zůstat naživu a být alespoň v rámci možností svobodný. To, že neustále s někým bojoval, ať už tady či při zakázkách, bylo jen důsledkem jeho minulosti. Svým způsobem nic jiného ani neznal, navíc v tom byl vážně dobrej... přestože dnes to tak moc nevypadalo. Nejhorší na tom bylo, že už jinak žít nedokázal, bez boje... Boj prostě potřeboval ke svému životu. Je stejné jako když se voják vrátí z války, už nikdy není stejný jako dříve, už navždy je vojákem. Velká část z nich se už nedokáže přizpůsobit normálnímu životu.

Zdálo se, že se mu ji podařilo, tím co řekl, uklidnit... alespoň trošičku. Už jen to, ale pokládal za úspěch, vzhledem k míře jejího rozčilení, které v ní vyvolala jeho poznámka. Tudíž jí opět mohl s klidem, bez toho nervy drásajícího řvaní, hledět do očí. Hezky klidně, dokud se jí opět nezačala pohybovat ústa. Měl pocit, že v klidu je zkrátka nikdy moc dlouho neudržela... a to ji vlastně neznal. A tak nevěděl, zdali mu oči pobaveně zajiskřily nad oním faktem, či slovy samotnými. Netušil co odmlkou mezi svými slovy sledovala, zdali čekala že na to nějak zareaguje a pokud ano, asi ji zklamal. Oči mu touhou neztmavly ještě o další octín víc, ani nezašeptal, že by se mu to líbilo... Jen jí dál hleděl do očí a to i potom, co dodala, že žádné příště nebude. Trvalo ještě pár chvil, nežli se konečně pohnuly rty jemu. "Zdá se, že si tím jsi jistá," pousmál se, jako by ji tím chtěl říct, že jí dokáže, že se plete. Ani nevěděl proč...

A pak se konečně osvobodil z těch směšných pout, která se zařinčením dopadla na zem, zachytávajíc její pěstí, aby se tak vyvaroval další ráně do hlavy. Dnes už toho měl dost a to jí dal jasně najevo nemilosrdně pevným stiskem. Výkřik z jejích úst ho svým způsobem, zvráceným způsobem, uspokojil. Nechtěl jí působit bolest, ale ona s ním také nejednala v rukavičkách, potřeboval ji trochu zchladit... bylo to gesto, kterým jí dával najevo, kdo v téhle místnosti má právě navrch. Přesto, když slyšel to bolestivé syknutí... stisk povalil, sice doopravdy nepatrně, ale povolil. Její rozčilená slova však zůstala bez odezvy. Nemělo to být, ale poslední gesto, kterým jí chtěl pokořit.... a popíchnout, to další, ač nebylo tak úplně promyšlené, následovalo hned vzápětí, když si, byť na kratičký okamžik, přisvojil její rty. Tvrdě, drsně... a odtažitost, kterou na něj zareagovala ho zvláštním způsobem podněcovala k tomu, aby nepřestával, tedy dokud ho neprobrala doopravdy nepříjemným kousnutím. "Sakra!" Tentokrát to byl on, kdo se s bolestivým syknutím a vzteklým zakletím, od ní prudce odtáhl, ale ruku jí nepustil, naopak stisk znovu zesílil. Ze rtu mu při tom začala odkapávat krev.  "O to zábavnější to bylo, malyutka" odvětil s pobaveným úsměvem a jiskřičkami v očích, když si krev ze rtu instinktivně olízl. ....Hrál si s ní. Něco na ní ho prostě nutilo ji provokovat. Snad její jižanský temperament, snad vzdor, se kterým se až tak často nesetkával... Možná její vlastní provokace.... Těžko říct.

"Samozřejmě, že jsem," odsekne s bradičkou bojovně vystrčenou vpřed, dávaje mu tak najevo, co si o jeho slovech myslí. Věřila ve velikost New Yorku a faktu, že tyranizující manželé, kteří se stávali jejími oběťmi, si po většinu života udržují status bezchybnosti. Ilegální zápasy pořádané v podivných industriálních budovách, která už delší dobu nesloužila ke svému účelu, se mezi ně sotva daly počítat. Tyler Sweets měl svůj škraloup, jeho těla i chyb už se zbavila a nyní nezbývalo nic jiného než opustit místo činu a přesunout se do jiné lokality. Ovšem v tom by jí nesměl bránit jistý neurvalý boxer, držící ji silně za zápěstí, div nekníkala bolestí. Držela se, snažila se nedat na sobě znát nelibost nad tlakem, který jí div nezlomil křehké kosti, což by jí na jistou dobu vyřadilo z boje. A ta představa? Ne, nelíbila se jí ani trochu.

Stejně jako se jí nelíbilo, že si s ní hraje jako s malou holkou. Nebyla malá a už vůbec ne žádná holčička začátečnice. Učila se, trénovala a nyní bylo třeba zúročit všechna ta léta praxe. V ten moment, kdy jí odpověděl pobaveně nad způsobem, jakým s ním jednala? Vyrazila podpatkem ostře vpřed. První rána mířila na nárt, ta další? Pokrčení v koleni přitaženém k tělu a okamžitý výboj vpřed signalizoval, že další rána skončí ve vnitřní části stehna, díky čemuž by se od něj mohla odtáhnout natolik, aby se uchránila a mohla vytáhnout zbraň ukrytou za pasem. "Zábava skončila." Dvě slova, jednoduchá fráze doplněná o pistoli mířící mu přímo na hlavu. Stačilo by jen stisknout spoušť a sledovat, jak jeho tělo padá k zemi v podobě hadrového panáka. Byla taková? Když musela. Když nebylo zbytí. Za každou cenu se pokoušela před zbytečnými ztrátami utéct, neměla ráda, pokud byla nucena prolít něčí krev jen proto, že ji mohl dotyčný ohrozit. Mohlo tomu být i u tohoto muže? Ne, neznal ji. "Budeš počítat do dvaceti. A teprv poté si dělej co chceš, ale do té doby se nehneš ani o píď, comprende?" Nehodlala mu hrozit výstřelem, aby získal nábojnici a mohl ji stopovat nebo po ní nechat vyhlásit pátrání. Vyčkala dvě vteřiny, než se otočila na patě a vyběhla ven, berouc si ze stojanu své oblečení. Stačilo se ukrýt v jedné z postranních uliček, dost daleko od šaten, aby se v rychlosti převlékla a oblečení plné DNA hodila prvnímu bezdomovci, kterého cestou ven potkala. A pak? Mávnout na taxi a zmizet jako pára nad hrncem.