Lower East Side

Hľadal ju, pretože už mu jednoducho dochádzala trpezlivosť. Na toto nebol stavaný, naháňať Temných v nejakom feťáckom bordeli. Potreboval priamy a brutálny stret, nie takéto hry na mačku a myš, keď navyše ani neviete kto je kto. Že si ju naschvál nechal priblížiť k telu aby ju mal bližšie a konečne vedel kde sa nachdáza? Určite by sa vám skôr pokúsil potvrdiť pravdu týchto slov ako to, že si ju jednoducho nevedomo nechal skočiť na hlavu. Doslova.
Podráždene sykne, keď na holej koži pocíti chladnú ostrie skrytej čepele. Vie však, že si musí dávať pozor na jazyk a slová, ktoré sa chystá vyriecť. Predsa len mal za chrbtom šialenú ženskú so zbraňami v ruke.
"Fajn," zavrčí nahnevane cez zaťaté zuby a svoju nemeckú zbraň pustí na zem. Jeho pohyby sú pokojné a pomalé, predsa len nechce skončiť s otvoreným hrdlom, všakže. Bezhlavého Nicka síce nepochopil, no to bude najskôr spôsobené tou samotárskou bublinou v ktorej žije. Že by bol na Harryho Pottera starý? To určite nie, len má v živote trošku odlišné priority ako tuto blondska.
"Zabiť ma ti aj tak k šeftom nepomôže, keďže som dole odbachol všetkých tvojích obchodných kamošov," povie malinko otrávene, keďže na jazyk si predsa len pozor dávať nedokáže tak veľmi ako by sa patrilo, no a hlavne mu už dávno dochádzajú nervy. Dnešný job sa preťahoval viac ako by dokázol zniesť aj počas tých najpokojnejších dní.

New York. Jedno z největších měst, které by se bezpochyby dalo považovat za centrum center, ať už tíhnete ke kultuře nebo snad touží po menším dobrodružství v chudších čtvrtích, kde najde nejen problémy, ale také spodinu společnosti. I v podvečer bylo plné života. Byly to snad tyto myšlenky, které proběhly myslí mladého muže v ošuntělém kabátu? Oči skryté pod krempou tmavého klobouku obhlíželi přelidněnou ulici, která zdánlivě připomínala mraveniště. Davy lidí proudily do ní, do útrob temných uliček nebo naopak zase z ní. Ten lomoz měl těžko viditelný řád, prakticky neviditelný pro lidské oko. A i přesto... Byl tam. Na tváři pozorovatele se objevil nicneříkající úsměv, který nezmizel ani když do něj někdo vrazil. Nepodíval se na něj, nevnímal ani obhrublé nadávky. Jakoby mu nic takového nestálo za pozornost. Naopak, odlepil se od oprýskané lehce nažloutlé zdi budovy, která mohla být dříve stejně impozantní jako gotické stavby, typické svou vertikálností. Vplul do davu, jakoby byl jedním z nich, další člověk v davu tisíce lidí, nejeden z nich měl ošumělý delší kabát, tmavý klobouk, který nezakrýval hnědé kadeře a samozřejmě kufřík, v němž se skrýval zřejmě veškerý mužův majetek. Na rozdíl od putujících individuí byla však mužova chůze svižná, plná života, nehrbil se pod tíhou problému, naopak, kráčel vzpřímeně, občas trhl hlavou, rychle se otočil, tu do výlohy, tam za bandou běžících uličníků. Svou všední přehlédnutelností byl zkrátka a dobře dočista nevšední. Jakoby i ty nejzapadlejší škarpy, ze kterých se zvedal žaludek viděl poprvé v životě.

Dlouhé kroky se zastavily až před omítnutou budovou, vybočovala z běžného rázu našedlých staveb, které splývaly. Ve světle městského osvětlení, které spoře osvětlovalo okolí vrhala stíny, které se deformovaly, tvořily vlastní hru. Toho si však muž nevšímal, mnohem zajímavější byla hudba, která se z pootevřených dveří linula, hlasitá, halasná, občasně přerušená zpěvem nebo smíchem diváků. Neváhal a zkrátka vstoupil. Okamžitě ho zaplavila směs nejrůznějších vůní. Muži za barem podstrčil pár bankovek, aniž by se na něj byť jen podíval a zasedl k jednomu zpola zaplněnému stolu. Neznatelným pokývnutím oplácel pozdravy přísedících. Teď, když se zbavil dlouhého kabátu i klobouku dokonale zapadal do kompanie svých přísedících, jeden jako druhý odění v košili, černých plátěných kalhotách a kožených lakýrkách. Mužovo vzezření se nakonec přeci jen lišilo, jelikož na rozdíl od svých přátel, jež byli i podle přízvuku, rodilý Američani, olivově zabarvená pleť byla jasným ukazatelem jeho jižanského původu. Zatímco hovor u stolu se opět rozproudil, jižanovi kávové duhovky se zaměřily na pódium tančírny, která jak věděl byla jedna z mála typická improvizovanými výstupy do nichž byli velmi často zapojování i sami diváci. Pozoroval do rytmu se kroutící těla, dlouhé sukně tanečnic, které se kolem nositelek ovíjeli jako vzteklý chřestýši. Nic nebylo hlídané, kontrolované ani nevkusné, spokojeně se nasmíval nad živelným flamencem. Oči odvrátil až hodnou chvíli poté, co výstup skončil, tanečnice se odcházeli přelíčit a chystat na další vystoupení, stejně jako předchozí v duchu latinskoamerických tanců.

"Není možno, že by se nám velký Prometheus konečně věnoval? Tak, co, Peršane, měl jsem pravdu? Je tohle místo jedinečné? Myslíš, že bys právě tady mohl najít svou výjimečnou kurtizánu?" Temné oči se upřely na mluvícího už ve chvíli, kdy poznámku začínal. Obtloustlý postarší muž, který i přes pokročily věk měl stále v očích jiskru, poznámka, jakkoli prostá rozesmála všechny u stolu. Nebylo pochyb, šlo o dlouholeté přátele. S odpovědí si dal na čas, oči opět vyhledaly pódium, jakoby snad jako na zavolanou měla na prknech jeviště objevit již zmiňovaná diva. Pohled se vrátil zpět k muži, který salvu otázek položil, "znáš mě, Chrisi, nespokojím se s málem a Moulin Rogue je příliš známý a okoukaný příběh než abych se spokojil s pouhým zlatým středem a pokud se do své potenciální protagonistky doslova nezamiluji, tak ruším vše, co jsem slíbil." Zakroutil tvrdošíjně hlavou a promnul si spánky. Nováček v jejich kompanii, mladíček, který však byl navzdory svému věku a minimální praxi pohotový a bystrý jako ještěrka ho jemně pošťouchl, "a to už je co říct, je všeobecně známý fakt, že Erik má místo tlukoucího srdce kus ledu."

S každým ustupujícím úderem srdce svého cíle věděla, že dnes potřebuje uvolnění. Tlak který se jí v hlavě tvořil začal být nesnesitelný. Pro potvrzení smrti svého cíle uřízla prst s prstenem. Nebylo to zcela nutné, ovšem nikdy nenechávala způsob vraždy cílů stejný. Nechtěla aby byla chycena. To by nedopustila ona, ani její nadřízení. Možnost každý den, každou minutu umřít, vás naučí žít určitým způsobem. Pokud se z toho stává rutina, není to pro vás dobré. Pomalu opět vkročila do stínu uličky. Jakmile si to mířila do svého bezpečného místa aby se umyla a upravila, bylo jí jasné že dnes tam musí zajít. Musí si opět zatančit a odpustit tak páru. Ignorovat své emoce není nikdy dobré. U ní je to však občas nevyhnutelné. Jsou situace kdy si nesmí dovolit ukázat nějaký soucit. Pokud by někdo Meru znal natolik dobře, věděl by že je v koncích. I přes to že patřila k Temným Vranám, stále hledala své místo. Místo ve světě. Bude navždy vrahem? Osamoceně lákat své oběti do sítí, nebo najde něco, díky čemuž bude mít alespoň částečný pocit že svůj život rozhodně nepromrhala? To byla otázka snad pro samotné Orakulum. Jakmile došla k sobě domů, neváhala, vlezla do sprchy. A poté začaly přípravy. Šperky. Krajkové spodní prádlo, nadkolenky lemované krajkou. A na to? Jak jinak než šaty střižené na šikmo, aby ještě více odhalily její krásu. Aby upoutaly všechny ty oči které jí dnes budou sledovat. Vystoupení v klubech které navštěvovala měla vždy otevřená. Nikdy jí neřekl nikdo ne. Kdo by jí také odmítl, když se jim zvedaly tržby? Jakmile si poupravila vlasy, tedy díky zdobeným dlouhým pírkům, nasadila si jen kabát. Své kopí měla schované pohotově pod kabátem. Přeci jen, jeden nikdy neví kdy se nějaký Agent či jiná Vrána rozhodně že prostě už není vhodná proto aby dál kráčela po zemi.

Cesta do onoho podniku nebyla vůbec dlouhá. Díky její mrštnosti se tam dostala rychle. Vešla zadním vchodem, našla si osobu která měla vystoupení na starosti. Stihla to přesně ve chvilku kdy končilo vystoupení. Domluvit písničku s DJem nebylo nijak složité, zabralo to také chvilku. Pak už jen, pomalu vešla na parket při prvních tónech písně El Tango De Roxanne. Změnilo se i osvětlení. To osvětlovalo pouze její postavu. Když se zastavila uprostřed parketu, zdálo se že se chvilku vůbec nic neděje. Nakonec ale, s tónem který odstartoval pomalejší začátek, uvolnila sponky a tak se její hříva ukázala v plné kráse. Pomalu si rozvázala i plášť, který hodila komusi za závěsem. Všechno kolem se zdálo napjaté v očekávání co právě tahle zrzavá kráska předvede. Začala se pohybovat. Stalo se to hotovou symfonií pohybů. Zdálo by se že se na tanec soustředí, opak byl pravdou. Pouze uvolňovala emoce a pohyby přišly z ničehož nic. Neustala ve svém smyslném tanci. Bylo to v tu chvilku pro ní úplně všechno. Pohlcená tancem, emocemi. Nakonec ležela na parketách pódia a zhluboka oddechovala.

To bolo ľahšie, než očakávala. Zrejme si bol dobre vedomý toho, že stačí len potiahnuť čepeľ a prešla by jeho krkom ako maslom. A nebolo to to, čo chcela? Zabiť ho? Lenže nebola si istá tým, kto je, a ku komu naozaj patrí. Nazval ich predsa tak, ako by svojich ľudí nazvať inak nemal. Ibaže by toho mal plné zuby, ale aj tak ostával verný. Nebola si istá. Niečo jej vravelo, že nie je jedným z nich. Ale kto potom? Nohou sa načiahla za tou zbraňou, aby ju mohla odkopnúť ďalej od neho. Za seba. Nestrácala však na pozornosti, aby sa jej náhodou nejakým spôsobom nevyvliekol spod čepele. Zarazili ju jeho slová. On si vážne myslí, že sem prišla kšeftovať? Veď bol svedkom toho, ako jednému z nich trafila vrhací nôž do čela. Prečo by s nimi mala obchodovať? Nemohla si pomôcť, nútilo ju to sa pohŕdavo zasmiať. Už len s takým odpadom by chcela kšeftovať. Dobre vedela, čo robia nevinným ženám a to je len smietka z celého toho skazeného koláča. "O žiadne kšefty mi nejde, takže si myslím, že zabiť ťa pomôže nie len mne, ale celému mestu, ktoré doteraz trpelo vaše odporné činy," dokončila vetu s nenávisťou v hlase. Nie, nebola to nenávisť. Odpor. Pohŕdanie. Neboli pre ňu nič viac, než špiny, ktoré sami zarábali na špinavostiach. A on sa javil ako jeden z nich. Stál s nimi, stál tam ako keby ich chránil, a predsa... Keď došlo na lámanie chleba, nepohol ani brvou. Nesnažil sa ich nijako ochrániť vlastným telom. To v nej vzbudilo kúsok pochybností. Aj tak by ho však mala zabiť. A ostatných tiež. To ju priviedlo k myšlienke, prečo nevyužiť, že ho tu tak má. "Spýtam sa len raz a ty mi odpovieš, pravdivo, a práve od toho bude závisieť, či ťa tu nechám vykrvácať v bolestiach, alebo ťa zabijem rýchlo." Na dôraz svojich slov silnejšie, ale za to ešte dosť jemne, pritlačila čepeľ na jeho krk. "Kde sú všetci ostatní?"

Debata byla v plném proudu, jeho kolegové se stíhali nevázaně bavit, sledovat jednotlivé výstupy a dělit se o postřehy. Byla to konec konců jejich práce. Erik se do debaty příliš nezapojoval, spíš naslouchal, myšlenkami docela jinde než u práce. Broadway nebyla hlavním důvodem, proč na cestu do Ameriky kývl, premiéra mohla proběhnout stejně tak na West Endu či v Royal Albert Hall. Stačilo mít jen ty správné konexe a ty on měl. O nikom s tím nemluvil, a když se ho paparazzi ptali na jeho nejnovější kus, vymlouval se na honosnost a prosperitu amerického divadla, kterou mu nabídne jen málojaká jiná stavba. Nakolik to byla pravda, věděl pouze on, jelikož tím podstatným důvodem byl jeho mladší bratr. Mladší bratr, který byl momentálně ve štychu. I přesto, že měl Mon, jak mu Erik přezdíval dost tučnou složku v bulvárech všeho druhu, nechtěl, aby se v jakémkoli z nich objevilo, že je hvězdička Damon Hamilton závislá na drogách. Že se mu nedaří léčit. S drby to bylo jako s lavinou, napřed spadly malé kamínky a pak… vše se začalo bortit jako domeček z karet.

Z přemýšlení ho vytrhly až první tóny písně, poznal ji prakticky okamžitě, jelikož díky novému nastudování měl veškeré písně nastudované snad do zblbnutí. Mírně se předklonil, oči barvy pražené kávy se zaleskly, byla v nich jistá výzva. Brada byla mírně povystrčená, zatímco většina diváků tanečnici obdivovala pro její éterické pohyby, on ji studoval, pohyb po pohybu, jednotlivá dívčina gesta. Neuniklo mu, že jsou dívčiny pohyby svůdné, ačkoli byla strnulá, chladná a co mu dočista scházelo na celém výstupu už ze začátku, snažila se zaujmout, byla připravená na to, že se na ní budou se žádostivostí upírat mužské i ženské pohledy. Unikala jí tedy celá pointa, a sice že se v písni kurtizána loučí s mužem, kterého z celého srdce miluje. Scházel mu tam cit, kontakt mezi ní a jakýmkoli z jejích tanečníků, kterému by byl celý výstup věnovaný. Jemu a pouze jemu, snad jakoby šlo o neviditelnou úmluvu mezi nimi. Ještě než se výstup dostal ke svému vyvrcholení, chcete – li k hlavnímu gró, Erik se pohotově zvedl, neodpovídal na šeptavé otázky a svižnou chůzí vyrazil do zákulisí, stačilo pár slov správným lidem a dostal se k DJovi ve chvíli, kdy byla píseň u samého konce. Poručil si instrumentální verzi písně One day I’ll fly away, a port, malý mikrofon, který mu nebude zabraňovat v pohybu. Jeden z kulisáků mu půjčil sako a s rychlými instrukcemi, ať je zrzka stále nasvícena a všechno v jejím okolí se ztrácí v šeru nebo v naprosté tmě vplul na podium.

Diváci byli v zaujaté paralýze a tanečnice ležela na jevišti jako odkvetlá květina. Z obou stran pociťoval hluboké zaujetí nad tím, co viděli a ve chvíli, kdy se rozezněla melodie další písně nikdo, ani nemukl. Dočista se změnila atmosféra díky tónům, které byli s první skladbou napjaté, temné, svůdné a plné vzteku. Ta, co hrála, právě v tento moment byla melancholická a i přesto, plná naděje. Tiše našlapoval, a zatímco ostatní tanečníci se ztratili ve tmě a Erik, zůstal v šeru. Na pomezí světla a stínu byl viditelný pouze neznatelný stín, silueta. Zaposlouchal se do melodie, jež byla doplněno o jeho zpěv. Šeptal slova, z jejichž melodičnosti až mrazilo, tu tichou úmluvu, která měla patřit zlomené dívce. O tom, že jednoho dne všechno skonči, všechno trápení, se kterým se potýká. Běžné strasti, s nimiž se potýká, budou tak lehounké, že bude moci třeba uletět. S ním… Pouze s ním. A to celé, orámované hrou světla a stínů, chytal do zad světlo, které ho částečně ozářilo, vytvořilo tak podlouhlý stín, jenž jakoby se k dívce natahoval, zval ji k sobě jako chlapec plný naděje, že s ním překoná… vše, naprosto vše. Bylo jen na ní, jestli…

Jestli se přidá k jeho stínovému tanci.

I follow the night…
Can't stand the light…
When will I begin…
To live again…