Lower East Side

Musí uznat, že se drží dobře, to rozhodně nečekala, nejspíš bude muset v téhle hře přitvrdit. Nemůže však popřít, že je to relativně zábava. Když opomene téměř všechny věci okolo, zrovna tohle ji baví. Na jejím spokojeném úsměvu to jde taky vidět, když pokračuje a zase se posune trošku dál za hranici. Nelíbí se jí to o nic víc, než jemu, ale ten zvláštní pohled recepční musí prostě zahnat. Už se jí stalo, že podplácení prostě nestačí, a proto nehodlá nic riskovat, obzvlášť když by ji za tohle klidně mohli z gangu vyhodit. Je však zaneprázdněná vlastní nevolí, než aby si vychutnala tu jeho. “Ach, zlobí se na mě, jen se podívejte,“ s předstíraným smutkem promluví k recepční, oči z něj však schválně nespustí, lehce je přimhuřujíc ve výzvě, něco jako zkus si tohle překonat. Pustí se ho hned, jak mají klíče, a následuje ho, od té chvíle už nepromluví, až na pokoji. V klidu si pokuřuje a hledí na něj s určitou ostražitostí, která však není dostatečně silná, ať se snaží sebevíc. Chtěla by, ale její tělíčko ani hlavinka toho zkrátka v tuhle chvíli nejsou schopné. Típne nedopalek, když na pár zátahů zdolá celou cigaretu. Dramaticky tím končí i svůj proslov, na nějž je právě v tuhle chvíli nesmírně hrdá. Vždycky svoji nevymáchanou pusu považovala za přednost, protože tam, kde selhává její fyzická zdatnost, snaží se mezery vyplnit debilními kecy a většinou se jí povede toho dotyčného rozhodit. A protože svůj um neztrácí ani v těch nejnemožnějších chvílích, jako je právě tahle, je jistě celkem na místě pociťovat hrdost. Není jí však přáno příliš dlouho.
Trochu otráveně nadzvedne obočí nad jeho otázkami. Přijde ta chvíle, kdy pochopí, jak strašně otravné cizí vyptávání je. Proč prostě nemůžou žít v nevědomosti z toho, co ten druhý ví? On taky nebyl zrovna sdílný, a ačkoliv si pamatuje, jak strašně ji to vytáčelo a nutně chtěla vědět, co všechno ví a odkud, nakonec zjistila, že ji to až tak moc nezajímá. Boss by to možná chtěl vědět a řešil to, ale ona radši bude svoje problémy ignorovat, v tom je dobrá. “Odhalena, líbíš se mi. A tohle jsem si udělala sama, abys mě ošetřil a došlo ke spojení i z tvé strany,“ opáčí sarkasticky namísto pořádné odpovědi, ukazujíc na svůj zevnějšek. Ačkoliv je jen ironická, její výraz je kamenný, ani stopa po tom, že by si dělala legraci. Nehodlá mu tu vypravovat, jak si spojila nitky úplně náhodou a do poslední chvíle si byla jistá, že se plete. A jelikož je tak trochu líná, přečetla si, jak se jmenuje, jen kdyby náhodou někdy přišla chvíle, kdy by se tahle informace hodila. Záleželo jí na jeho příběhu asi jako na kamínku někde u silnice, takže k čemu se snažit? Nemohla přece tušit, že to vůbec přijde, tak trochu doufala, že tenhle obličej už nikdy neuvidí. Jak by pak asi vypadala? Takhle je to mnohem lepší, je to... zábavnější. V tomhle životě si člověk musí hledat zábavu všude, kde se dá, no ne? A když už nemůže mít lepší společnost, musí z téhle vytěžit, co se dá. Tohle posouvání hranic, kdo zajde dál. A je si celkem jistá, že momentálně vede. Působí na ni jako takový naivní koloušek, ale to může být samozřejmě jen zdání, tak hloupá není. Přesto k němu tak přistupuje. Jak se nevědomky opře, projede jí vlna bolesti, na kterou na chvíli úplně zapomněla. Snaží se sebou moc necuknout, aby si tu nezačala vylévat srdíčko, jak má bebí a potřebuje ho pofoukat, drsní lidé, kteří nedávají své bolístky najevo, jsou určitě mnohem lepší.
Na jednu stranu by mu to dala nejradši najevo, aby ji už nechal být a předal jí tu lékárničku, ale na druhou si připomíná, kdo tu stojí. Kdyby to udělala, nejspíš by se v tom ještě vyžíval. Nepomohl jí proto, že by jí pomoct chtěl, nejspíš v tom má své vlastní zájmy. Pokud je to vyzvídání, tak nepochodí. Není schopná odpovídat normálně ani během běžného hovoru, natož teď, ještě jemu. Ne, díky. “O tohle ti šlo? Absolvoval jsi tohle všechno, jen abys zjistil, že jsem tebou posedlá a kreslím si tvé jméno do srdíček na malé svatyni ve svém pokoji?“ Když si to přeloží, jistě si z toho vytáhne, na co se ho vlastně ptá, ač dost jízlivě. Buď je nějaký superdůležitý a chce se ujistit, že toho neví moc, anebo je prostě až moc sebestředný na to, aby to nechal být. Nebo rozumný, to je taky možnost, ale ta samozřejmě nepřipadá v úvahu. Nic z toho, co tu dělá, není rozumné, a musí to moc dobře vědět. Možná by si vážně měla jeho příběh projet. Ale to by ji musel zajímat, což je přesně ten důvod, proč se nikdy nikam výš neposunula, prostě jí na většině věcí nezáleží a Stín to vidí. Přestane s poflakováním a opatrně si sundá mikinu, jelikož jí začíná být horko. Odhalí tak potrhané a špinavé tričko, které na sobě měla během souboje a pak se ho snažila alespoň trošku zakrýt méně špinavou mikinou. Jestli se někdy milostivě rozhodne jí tu lékárničku dát, alespoň nebude mít tolik práce najednou.